V Revolver Revue č. 102/2016, jež právě vyšla, je i velký rozhovor, který s historikem Petrem Blažkem o archivech a práci Státní bezpečnosti, případu Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho a jeho spolupráce s StB, o tzv. kauze Kundera i otázkách kolem Andreje Babiše vedl Jaroslav Formánek. Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku.

Díky své dlouholeté práci i zkušenostem se spisy a dokumenty komunistické Státní bezpečnosti patříte ke znalcům těchto archiválií. Jsou to hodnověrné prameny, nebo k nim musí historik přistupovat s nedůvěrou? Jinými slovy, jak vnímat zprávy a informace, které tu po sobě zanechali estébáci?
Dokumenty Státní bezpečnosti, které jsou nyní uloženy zejména v Archivu bezpečnostních složek (ABS), představují velmi různorodý soubor pramenů. Jedná se o poměrně velké množství fondů. Jsou často velmi odlišné. Jednak tím, že vznikaly v různých etapách vývoje komunistického režimu, tedy v různých historických obdobích. Odlišují se ale nejen podle toho, za jakých okolností vznikaly, ale i tím, kdo je psal a s jakým cílem. Obecně lze tedy říct, že podobně jako kterékoliv jiné historické prameny je samozřejmě nutné písemnosti tohoto typu zkoumat kriticky. Předem bych je ani nevyzdvihoval, ani nezatracoval, je nutné posuzovat relevanci, důvěryhodnost vždy u konkrétních dokumentů, případů.

Měl by historik, vzhledem k povaze a úkolům Státní bezpečnosti, u těchto pramenů předpokládat větší nevěrohodnost než například u dokumentů z jiného historického období?
Řekl bych, opět jen obecně, že oproti jiným dokumentům je na místě dvojnásobná obezřetnost. Zejména se to týká spisů vzniklých z operativní práce Státní bezpečnosti, kdy příslušník tajné policie napsal záznam hlášení pro své nadřízené na základě informací získaných od tajných spolupracovníků, odposlechu nebo prověrky korespondence. Často neznal například širší kontext popisovaných událostí, neměl informace o skutečných motivech sledovaných lidí, o jejichž jednání získal výše uvedeným způsobem informace.

Mohl kvůli takové neznalosti vytvářet zkreslené, či dokonce zcela falešné zprávy?
Řada zpráv je nepřesných nebo obsahuje nesmysly, absurdity či omyly. Vznikly ovšem v drtivé většině spíše v důsledku neznalosti, omezeného rozhledu či ve snaze částečně vylepšit hlášení podle očekávání nadřízených. Nestávalo se to však podle mých zkušeností proto, že by příslušníci Státní bezpečnosti chtěli záměrně předkládat zcela vymyšlené informace. Takových případů je známo velmi málo (uvedeny jsou například v rozkazu ministra vnitra z roku 1964, který byl vydán jako varování příslušníkům StB před takovým jednáním). Nebylo to možné ani dlouhodobě, vzhledem k tomu, že se v případě organizace tajné policie jednalo o pyramidovou strukturu vojenského typu.

Existovaly kontroly ze strany nadřízených?
Samozřejmě, existovaly. Byť jejich kvalita nemusela být vždy valná. Uvedené dokumenty každopádně vznikaly téměř výhradně pro interní potřeby tajné policie. Nepočítalo se s tím, že budou někdy veřejně publikovány nebo že je budou moci studovat historici. Kdyby příslušníci StB věděli, že části jejich archivů, které se dochovaly, budou pro veřejnost i odborníky dosažitelné, navíc v době, kdy je alespoň podle zákona komunistický režim označen za protiprávní, asi by své zprávy psali jiným způsobem. Nelze zkrátka jednoduše smést tento typ informací ze stolu často používanými argumenty, že je to jakési nedůvěryhodné bahno lží, falzifikací a manipulací zločinecké organizace. Když slyším výroky o tom, že je to nedůvěryhodný, a proto jako celek nepoužitelný pramen, říkám si, že člověk, který to tvrdí, nebude profesním historikem, anebo nedával ve škole pozor. Kdyby se zájmem absolvoval v prvním ročníku historický proseminář, byl by poučen, jakým způsobem přistupovat k historickým pramenům. Vždyť každý historický pramen je nedokonalý podobně jako naše paměť, tedy nejen dokumenty StB. Každý dokument je ovlivněn subjektivním autorským pohledem a jeho vznik souvisí s konkrétním osobním nebo obecným zájmem.

(…)

Podpisy chartistů či fotografie sledovaných osob, to jsou věci, které nikdo nezpochybňuje. Něco jiného jsou ale denunciace agentů, zprávy informátorů či důvěrníků Státní bezpečnosti na blízké, kamarády, sousedy, spolužáky, spolupracovníky. Tyto informace pravidelně vyvolávají nedůvěru k archivům StB, protichůdné vášně, polemiky, jako třeba materiály o udávání Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho, které nedávno zveřejnil váš kolega z Ústavu pro studium totalitních režimů Mirek Vodrážka.
Když už jsme u spolupráce Zbyňka Fišera se Státní bezpečností, nedávno upozornil historik Radek Schovánek na záznam StB, v němž je uvedeno, že Zbyněk Fišer ochotně poskytl v polovině padesátých let veškeré své písemnosti tajné policii. Jedná se o spis k Ivanu Medkovi, který v roce 1957 strávil tři měsíce ve vězení. Je to nová informace, jež ukazuje, že kořeny spolupráce Zbyňka Fišera s StB mohou být hlubší a sahat před rok 1961, kdy byl formálně získán k tajné spolupráci, o čemž právě píše Mirek Vodrážka.

Na druhou stranu je ve stejném spise dochován dokument, v němž příslušník StB, který se neúspěšně snažil získat Ivana Medka ke spolupráci, napíše, že v tom „brání pouze jediná překážka, a tou je jeho charakter“. Vymýšlel si to onen příslušník, pokud svému nadřízenému ve zprávě zároveň sděluje, že bude usilovat, aby tuto „překážku“ překonal? Tato věta vypovídá nejen o charakteru Ivana Medka, ale i o tom, jak pracovala komunistická tajná policie. Také ukazuje, že ve stejné situaci Zbyněk Fišer zvolil odlišný přístup.

Že Zbyněk Fišer poskytoval informace, ve zmíněné polemice nikdo nezpochybnil. Ti, kdo se udavače zastávají či „obrušují hrany“, což se tu v případech odhaleného udávání děje velmi často, argumentují podobně jako Petr Placák v časopise Paměť a dějiny č. 4/2015, který v polemice s Vodrážkovými texty o Fišerově konfidentství (z nichž některé najde čtenář i v tomto čísle RR) mj. píše, že Vodrážka „zcela přehlíží jeho maniodepresivní povahu a duševní vyšinutost, stejně jako povahu materiálů z produkce instituce zvané StB, která ke svému plošnému fízlování využívá strachu a slabostí lidí, včetně těch charakterových“.
StB tímto způsobem a za pomoci takových praktik fungovala, byť v řadě případů lidé přistupovali ke spolupráci ochotně a dobrovolně. V případě Zbyňka Fišera bych ale rozlišoval různé etapy spolupráce.

Pak je tu druhá poloha Fišerovy apologie, kterou lze opět brát i jako další obecné stanovisko těch, co zpochybňují výpovědní hodnotu archivů StB. Martin Machovec v polemice s Vodrážkou (i tu čtenář najde v tomto čísle RR) píše: „Dokumenty psané důstojníkem StB před padesáti lety vyžadují vskutku odbornou expertizu, je nutno je posoudit v daném historickém kontextu, je nutno zjistit, jaký vlastně byl vztah ‚vytěžované osoby‘ k člověku, jenž informace předával dál, je ovšem také třeba zjistit, zda a co, případně jak Státní bezpečnost z těchto informací pro sebe zužitkovala.“ Je takový argument pádný a lze něco takového po padesáti letech opravdu zjistit, ověřit, když většina někdejších aktérů už nežije a zůstávají jen ty dokumenty?
Pro čtenáře, kteří tuto kauzu detailně neznají, je nutné nejprve říct, že zpráv o spolupráci Zbyňka Fišera existuje hodně, to není jediná zpráva, je jich skutečně více. Myslím si, že příběh jeho spolupráce s tajnou policií není příliš složitý, byť se na druhou stranu jednalo o velmi komplikovanou osobnost. Jeho spolupráce s tajnou policií je poměrně přehledná díky tomu, že se zachoval spis, který mapuje období jeho první a druhé spolupráce. Tedy od roku 1961 do roku 1968, a pak od roku 1974 do roku 1977. Je otázkou, co pro Státní bezpečnost konkrétně dělal v rozmezí let 1985 až 1989, kdy už byl veden pouze jako důvěrník (poprvé byl ve stejné kategorii veden již v letech 1973–1974), a nikoliv jako tajný spolupracovník v kategorii agent. I zde ale máme dochovány alespoň některé sekundární prameny.

Jsem přesvědčen, že první spolupráce vznikla na základě důvěrného přátelství, které Zbyněk Fišer navázal s člověkem, který se poté stal jeho řídícím důstojníkem. Jmenoval se Jiří Kořínek a studoval stejně jako on externě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kořínek napsal doktorskou práci dříve než Zbyněk Fišer, jejím tématem byl vztah času a dějin. Byl to příslušník StB, který měl nepoměrně větší rozhled i vědomosti než naprostá většina jeho kolegů. Se Zbyňkem Fišerem si podle všeho proto velice dobře rozuměli. Dokumenty umožňují interpretovat jejich poměr jako vztah staršího bratra s mladším, starším byl příslušník StB. Zbyněk Fišer se mu totiž svěřoval i s různými osobními problémy, které tehdy prožíval. Současně měli zřejmě podobný pohled na svět.

(…)

Nemohli estébáci Fišerova udávání zveličovat, anebo si vymýšlet věci, které neřekl?
To si nemyslím, už jenom proto, že první spolupráce byla podložená osobním vztahem a probíhala intenzivně a dlouhodobě. Kořínek neměl důvod psát něco, co by si vymýšlel. Fišer v šedesátých letech spolupracoval dobrovolně. Nehrozily mu již postihy jako o dekádu dříve. V roce 1954 se podle dokumentace sešla komise, která prověřovala, jestli je, nebo není psychicky zdráv. Tedy zda je způsobilý, aby byl vyšetřován. Komise prohlásila, že není natolik příčetný, aby to bylo možné, což ho nakonec zřejmě zachránilo, a připravovaný proces se nekonal.

Jenže v polovině padesátých let se Fišerův život zásadně změnil. Téměř se přestal stýkat s lidmi z první poloviny padesátých let, kdy se podílel například na pašování zboží z Vídně, byl opakovaně zadržen při těchto cestách a pohyboval se mezi osobami, které režim považoval za nepřátelské.

V druhé polovině padesátých let začal nový život, hodně se věnoval studiu filosofie, přihlásil se k dálkovému studiu a nakonec získal i vědecký doktorát. V šedesátých letech mu dokonce začaly vycházet publikace.

A jak lze vysvětlit udávání o deset let později?
V sedmdesátých letech, kdy se stal miláčkem a básníkem undergroundu, mohl represe očekávat, proto u něho patrně převážila zbabělost. Výstižně ji popsal Ivan Martin Jirous ve svém proslulém textu „Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!“, kde se Magor zabývá i tím, že Fišer u výslechu příliš mluvil. Jirous samozřejmě netušil, že jeho přítel Bondy má ve skutečnosti za sebou dlouholetou kariéru tajného spolupracovníka. Na druhou stranu je třeba uvést, že v roce 1976 podle dokumentů StB tuto druhou spolupráci přerušil. A to na protest vůči zásahu proti undergroundu. Každá dekáda tedy byla poněkud jiná.

Když ale spočítáme všechna zdokumentovaná období jeho spolupráce s StB, vyjde nám dohromady minimálně čtrnáct let, což je dlouhá doba. Většina spolupracovníků StB tak dlouho nevydržela. Vedle toho skoro dvě desetiletí ztělesňoval guru undergroundu. Zejména pro mladé lidi představoval člověka, který byl dokladem toho, že je možné svobodně žít i navzdory totalitnímu režimu. A byl i symbolem básníka, autora kultovních Invalidních sourozenců, jehož dílo paradoxně pomáhalo tento režim rozkládat, i když jej současně udržoval svým udáváním. Je to složitý osobní příběh, byť – jak jsem již říkal – okolnosti spolupráce s StB se mi zase tolik složité nezdají.

Mluvil jste o těchto věcech se Zbyňkem Fišerem někdy osobně?
Poslal jsem mu kdysi poštou kopii svazku, kde jsou uloženy dokumenty StB ze šedesátých a sedmdesátých let. Není úplný, ale základní rámec jeho spolupráce s tajnou policií postihuje. Požádal jsem ho o schůzku s tím, že na toto téma chci napsat knížku. To mu bylo již pětasedmdesát let. Odpověděl mi formou magnetofonové nahrávky. Říká na ní, že spolupracoval s StB pouze proto, aby příslušníky získal pro maoismus. Když jsem dostal poštou tuto magnetofonovou kazetu, navrhl jsem mu termín schůzky. Napsal, že souhlasí, ale odpověď mi poslal tak, že dorazila až poté, kdy měla schůzka proběhnout. Nikdy jsme se nesešli.

(…)