28. srpna uplynulo dvacet let od smrti literárního kritika, překladatele, prozaika, redaktora a občanského aktivisty Josefa Vohryzka (*17. 5. 1926). Čtenářům Bubínku jej připomínáme prózou Velká dáma, která vyšla v RR č. 29/1995:


Josef Vohryzek, foto © Karel Cudlín

Josef Vohryzek
Velká dáma

Jezdívám rád na jaře a na podzim na několik dní do hor. V zimě je tam rušněji. Hemžení lyžařů v bílé krajině je proti šedi ulic a lidí v Praze jako karneval. A cestou domů to vždycky vrcholí. Všechny přestupní stanice mě nějakým dříve nepovšimnutým detailem pokaždé překvapí. V posledních letech ale jezdím z různých důvodů, kterými vás nebudu unavovat, do hor na několik dní v době, kdy lyžařská sezóna už skončila, nebo ještě nezačala.

Tentokrát jsem s údivem zjistil, že v horách může být rušno i mimo sezónu. V chatě několik set metrů pod hřebenem hor, ve které jsem se ubytoval, bylo první večer jako obvykle v tuto roční dobu poloprázdno a na vyasfaltovaném parkovišti, které jsem musel pokaždé přejít, abych se dostal k některé z cest vedoucích k horskému hřebeni, stála jenom čtyři auta. Následující den se ale chata naplnila hlukem návštěvníků a od přeplněného parkoviště se táhla řada zaparkovaných aut po silnici téměř kilometr směrem dolů k vesnici, kde končily linky autobusů. Během dne se mě ta invaze netýkala. Chodil jsem po hřebeni a bloudil jsem v bezpečí hor. Našlapoval jsem blaženě po mechu a jehličí, myšlenky se svobodně odvracely od mé osoby a proudily volně, tak jako jsem volně přecházel balvany, pařezy a strže a držel se v bezpečné vzdálenosti od cest, které by mě někam zavedly. Ale večery jsou dlouhé, v pokoji byla zima a přítmí a v restauraci nebyla toho dne jediná židle volná. Když jsem procházel kolem recepce, zastavil mě vedoucí chaty a s tváří trenéra, který je zvyklý na dobrovolnou kázeň, se mě zeptal, jak se nám u nich líbí. Pokládal mě za společníka muže v polobotkách a v dlouhém, hnědém, kostkovaném svrchníku. Jeho zájem o mé pohodlí mě překvapil a řekl jsem poslušně, že líbí. Přinutil mě, abych si všiml i pána v dlouhém svrchníku, kterému jsem se první den svého pobytu tak usilovně vyhýbal, že jsem ani nebyl schopen si jeho všudypřítomnost přiznat, přestože ho vzhledem k jeho oblečení, které se do horského prostředí tak špatně hodilo, přísně vzato nebylo možno přehlédnout. Před místností s televizí byla taková tlačenice, že mi trvalo půl hodiny, než jsem uviděl kousek obrazovky. Přitom to bylo snadné se tam dostat, stačilo trochu trpělivosti. Každou chvíli někdo odcházel, a jak si klestil cestu ven, zástup mě vsál dovnitř, ani jsem se nemusel namáhat. Stačilo dát si pozor, aby mě škubavé pohyby stlačeného davu nevystrkaly ven. Kromě toho tam bylo teplo. Nakonec jsem se dostal až do středu místnosti, kde tlačenice přestala. Obrazovka ozařovala stoly, u nichž lidé seděli jako v kavárně a pili víno. Tam ovšem zase bylo chladněji. Z úryvků hovorů, které jsem pochytil, bylo zřejmé, že všichni ti lidé patřili dohromady. Měli v okresním městě nějaké školení, které zahrnovalo i návštěvu horské chaty, při které spojili studium vzorového provozu v terénu s krátkou rekreací.

Nebyl jsem jistě jediný, kdo se protlačil tak daleko, až ho ta mačkanice nakonec vystrkala do volnější poloviny místnosti ozářené bílým blikáním obrazovky. Po mně se tam chvílemi dostávali i další.

Byl jsem ale jediný, kdo tam stál, všichni seděli, přestože jsem od první chvíle nikde nezahlédl jediné volné místo. Na podobné záhady narážím neustále.

Už jste někdy stáli v kavárně? Já nikdy. To radši odejdu. Nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč by to nešlo. Možná že to někteří lidé dělají. Nikdy jsem si to neověřoval. Ale nikdy bych tam nezůstal, kdybych musel stát. Měl bych dojem, že překážím.

Tady jsem nikomu nepřekážel ani nezacláněl, protože se na televizi nikdo nedíval kromě ženy, která měla přes ramena přehozenou kanárkově žlutou mohérovou vestu a byla o dvě hlavy větší než já, takže přese mne pohodlně viděla. Zpozoroval jsem její zájem už před chvílí. Jsem dosti vysoké postavy, nechybí mi mnoho do dvou metrů – jak mám potom chodit do kaváren stát! –, a proto si nemohu nepovšimnout ženské postavy, která se objeví těsně vedle mne a je o dobré dvě hlavy větší než já. Byl to dokonce svým způsobem vzácný zážitek. Nikdy jsem tak velkou ženu neviděl. A v té tlačenici jsem její blízkost dokonce přímo pociťoval. Vynakládala poměrně hodně energie v tom směru. Byla taky neobyčejně silná, a to dokonce i v poměru ke své výšce. Po pravdě řečeno byla až příliš silná, i když beru v úvahu, že v takovémto případě asi dochází k optickému klamu vzhledem k tomu, že se k neobvykle vysoké ženské postavě přidružuje představa hubenosti a kostnatosti. Obryně ve žluté mohérové vestě byla obryní v obou rozměrech, svislém i vodorovném, a po celou dobu projevovala neutuchající, ba dychtivý zájem o televizní pořad. Proto mě překvapilo, že o televizi ihned ztratila zájem, jakmile jsem se znova vmísil do tlačenice a začal se prodírat zpátky ke dveřím. Na okamžik mě dokonce napadlo, jestli to není kolegyně pána v dlouhém svrchníku, i když její nápadnost byla docela jiného druhu než ta jeho a k téhle profesi by se snad nehodila. To mi připomnělo, že jsem pána v dlouhém svrchníku delší dobu neviděl. Nechtěl jsem v něm vzbudit dojem, že mu chci uniknout, setřást ho, zbavit se ho. Nikdy jsem nepředstíral, že mám tyhle lidi rád. Jejich pozornost je mi přirozeně nepříjemná a oni sami jsou mi osobně nesympatičtí, a to od prvního okamžiku, když zjistím, že mě sledují, i když jsou to třeba nové tváře, které ještě neznám, jako například právě pán v dlouhém svrchníku. To ovšem neznamená, že bych jim chtěl ztěžovat práci. Dokonce jsem zjistil, že je daleko lepší v přiměřené míře jim vycházet vstříc, i když některým z nich dosti dlouho trvá, než moji dobrou vůli postřehnou. Od té doby, kdy jsem jim přestal strojit všelijaké léčky, záměrně jim unikat a působit jim trapné situace, se dokonce prodloužila období, kdy mám od nich pokoj. Taky se už nestává, že by mě některý z nich oslovil a vyčítal mi, že mu ztěžuju práci. Zpočátku k tomu několikrát došlo a bylo to přímo nesnesitelné. Jejich rozhořčení a sebelítost mě doháněly k zuřivosti, kterou jsem ovládal jen s krajním sebezapřením. Nejvtíravější byl jeden bývalý učitel, který se na mně ve své nové profesi zřejmě teprve zaučoval. Bylo to na začátku – na začátku čeho vlastně? těžko se rozpomínám, začíná to být nepřehledné – ještě jsem pro to neměl cit v zádech. Nikdy mě sice přímo neoslovil, ale mí přátelé a známí museli vyslechnout mnoho plačtivých výčitek a obvinění, že mu ztěžuju práci, jemu, který míval tak rád své učitelské povolání, zvlášť zpěv a vlastivědu, uměl pro to děti nadchnout, očka se jim jen leskla, a o mém soukromí se od něho dověděli víc, než chtěli znát.

Ten v dlouhém, hnědě kostkovaném svrchníku nosil, jak se teď ukázalo, pod kabátem šedozelené sako. Stál na chodbě v bezpečné vzdálenosti od tlačenice u vchodu místnosti s televizí, takže měl dobrý přehled a vypadal naprosto spokojeně. I mne to uklidnilo. Kromě toho jsem teď s naprostou jistotou vycítil, že velká dáma ve žluté mohérové vestě s ním nemá nic společného.

Toto zjištění mě na okamžik dojalo. Pak se stalo, že jsem procházel chodbou kolem ní právě ve chvíli, kdy opřena o zeď a s hlavou zasněně přitisknutou k hornímu okraji rámu obrovské barevné fotografie horské krajiny si zapalovala cigaretu plynovým zapalovačem, z něhož stoupal půl metru dlouhý, syčící plamen, který jediným mohutným fouknutím pohotově zhasla, požádala mě o oheň a už mě nepustila. Musel jsem k ní vzhlížet tak dlouho, že mě bolel krk. Dověděl jsem se hodně věcí… Velká dáma pracovala v umění. Náročný úsek. Na školení jim vystačil čas jenom na všeobecné shrnutí a hlavní perspektivy. Se vším ostatním se člověk musí seznámit v průběhu každodenního zajišťování.

„A co to je?“ zeptal jsem se, protože se musela nadýchnout.

„Co co je?“

„Zajišťování.“

Všemu jsem neporozuměl, ale zaujalo mě, co říkala o kalendáři výročí. Velká dáma měla dar sdělit svou zkušenost tak, aby každý, kdo je obdařen představivostí, mohl až do dna vychutnat rušný život její kanceláře a žasnout nad všemi úskalími a riziky, jež přinášel. Její úsečná věcnost jí někdy nedovolila dokončit větu, ale já jsem přesto vyrozuměl, že se v kalendáři výročí skrývá složitý rytmus střídání i návaznosti duchovních poselství minulosti tvořících spolehlivou kostru, základnu veškerého dění, a stavících hráz náhodným vlivům nepředvídatelna.

„Někdy jdou těsně za sebou a to se pak to další musí rozjet rovnou, jak to první skončí. To je skoro nejlepší, protože když je málo času na přípravy, tak se do toho dá víc páry a pak to jede.“

Velká dáma na mě shlížela zasněnýma očima a její hluboký hlas zněl důvěrně a konejšivě, jako by mi dodávala odvahy.

„Horší je, když vznikne mezera. Pak se vám to rozbíhá na všechny strany, takže nevíte, co se může stát. Připravujete další výročí a provoz vám mezitím někde třeba ujede.“

„Jaký provoz?“ zeptal jsem se.

„Umění,“ odpověděla. Pak se zahleděla do prázdna. Dívala se do dlouhé chodby a dál až do otevřených dveří místnosti, kde už vypnuli televizi a odkud se lidé hrnuli ven, a ještě dál za tu místnost či nad ni skrze strop, hleděla zasněně do nedozírných dálek a snad i za roh do chodby vedoucí k toaletám, kam odcházelo hodně lidí, až nepřirozeně moc lidí, hleděla téměř vodorovně před sebe a jen o kousek výš, ale z toho proudu lidí, kteří dupali po chodbě a rozcházeli se do pokojů, nebo odcházeli do restaurace v přízemí, nikoho neviděla, že byla tak vysoká, a také proto, že její zasněný pohled se ztrácel v dáli, ale jenom na chvíli. Shlédla na mne, zkoumavě, a řekla:

„Netroufala bych si tvrdit, že jsem do toho už vnikla. Nedělám to dlouho. Předtím jsem měla školství. To jsou dvě úplně různé problematiky. Kdepak výročí,“ mávla rukou, „ty jsou teď ve školách fó pa. Tam je hlavní výběr.

„Výběr?“ zajímal jsem se. Začínaly mě bolet nohy a byla mi zima. Velká dáma byla neúnavná. Když se pán v dlouhém svrchníku objevil na rohu chodby, měl už zase na sobě svrchník. Záviděl jsem mu ten svrchník a neměl jsem nejmenší tušení, že on závidí mně. Velké dámě očividně nebyla zima, ani ji nebolely nohy. Dokonce se mi zdálo, že je celá uhřátá. Na tvářích jí vystupovaly ruměnce. Chvílemi odstoupila ode zdi, div do mne nevrazila, pak zase couvla, opřela se zády o zeď, hlavu sklonila pokaždé koketně na stranu a ducla s ní o rám horské krajiny, až druhý konec obrazu o kousek odskočil od zdi a kolem věšáku, na kterém visel, se vydrolilo trochu zdiva.

„Tam je hlavní věc výběr. Dole to dostanou rozpracováno, takže jenom sečítají body. Kdo jich má dost, ten jde na studie, a kdo málo, ten se jde učit.“

Velká dáma vyfoukla kouř a já jsem řekl:

„To se mi zdá být rozumný systém.“

„Byl by, kdyby nedal tolik práce,“ vyvedla mě z iluzí velká dáma a žlutá vesta se kolem mne zavlnila. „Museli jsme každou chvíli na školení, protože to vyžaduje hodně teorie.“

„Ten výběr?“

„Ne, ty body. Ale mě to zajímalo, tak jsem si k tomu přečetla i leccos z teorie dědičnosti.“

„Dědičnosti?“ vydechl jsem. Ta dáma mě zaskočila. Nemohl jsem se ubránit obdivu. „To byste nevěřil, co se všechno dědí.“ Zdráhavým přikývnutím jsem naznačil, že bych nevěřil.

„Norimberské zákony měly chybnou základnu,“ dodala po chvíli jakoby namátkou.

„To jste taky četla?“

Velká dáma zatáhla z cigarety, pomalu vyfoukla kouř ke stropu, potom sešpulila ústa a řekla:

„Taky.“

Třásl jsem se zimou a nohy mi tuhly. Začal jsem usilovně přemýšlet, jak dosáhnout toho, abychom na chodbě nestáli na jednom místě. Když jí navrhnu, abychom chodili sem a tam, tak to třeba pochopí jako výzvu k procházce. Nejdřív jsem se té představy zděsil, ale po chvíli jsem se s ní smířil natolik, že mi vyvstal další problém. A ten byl neřešitelný. Ať to třeba pochopí jako výzvu k procházce, nějak ji z toho snad vyvedu, ale jak jí mám to přecházení sem a tam navrhnout? Kterými slovy? Směr hovoru určovala ona. Jak ho změnit? Jakmile člověk začne přemýšlet o slovech, tak žádná nenajde. Anebo řekne něco úplně jiného, než chtěl říct.

V rohu chodby se objevil pán v dlouhém svrchníku a tentokrát přišel až k nám. Naše část chodby byla už prázdná, jen tu a tam někdo vyšel z některého z pokojů, nebo se do některého vracel, jinak jsem tu byl vlastně s velkou dámou více méně sám, a snad mi právě tohle dodalo odvahy. Dokonce se usmíval. Byl jako proměněný. V jeho úsměvu se mísila závist s téměř okázalou přejícností. Omyl byl vyloučen. On mi to seznámení záviděl a zároveň mi dával najevo, že mi je přeje! Veškerou rezervovanost hodil za hlavu. V jeho chování se objevilo cosi vtíravého, co mě rázem zbavilo vší nerozhodnosti. Když došel až k nám, vyhrkl jsem najednou bez rozpaků:

„Smím vás seznámit?“

„Chlumská.“

„Doktor Černý.“

A bylo to. Udělali to sami. Život je snadný. Ještě si přitom podali ruce. Asi na mně poznali, že nemám tušení, jak se jmenují. Z pána v dlouhém svrchníku všechna ta špatně skrývaná závist – ano, spadla, kdyby to nevypadalo jako hloupý vtip, řekl bych, že z něho spadla, až to bouchlo. Celý zrůžověl. Málem zkrásněl. Tvářil se jako vítěz! A mně se ulevilo. I velká dáma pookřála. Její úsilí mělo výsledky.

Teď bych už vlastně měl říkat doktor Černý a paní nebo slečna Chlumská, když už se jeden druhému – a tím i mně, ne, ne, mně ne! – představili. Ale jak mám vědět, jestli se tak opravdu jmenují? Přirozeně jsem je nemohl požádat, aby se mi – a jeden druhému – legitimovali. Nebo vlastně mohl, teď si teprve uvědomuju, že nemohu uvést nic, co by mi v tom bylo doopravdy bránilo. Pán ve svrchníku by mě za to koneckonců byl měl pochválit. Přesto jsem to neudělal. Je to velký nešvar, že lidi oslovujeme jmény, jejichž pravost jsme si neověřili. A mluvíme o nich s přáteli, jako bychom se o jejich totožnosti byli bůhvíjak spolehlivě přesvědčili. Co když jsou někdo úplně jiný? Sám ovšem nejsem o nic lepší. Mám přátele i známé, s nimiž se stýkám tak dlouho, že se někdy, když sedíme v obzvlášť dobré pohodě, přeme, jak a kdy jsme se vlastně původně seznámili, a nakonec si musíme pokaždé se smíchem přiznat, že už si to přesně nepamatujeme. Přitom jsem se za celá ta léta ani jednou neodhodlal požádat je, aby mi ukázali legitimaci. Jako by jméno na dveřích bytu nebo to, že je pod tímtéž jménem znají naši společní přátelé, jako by takové náhodné shody mohly nahradit řádné ověření pomocí dokladu vydaného právě k tomuto účelu! V poslední době se nad tím někdy zamýšlím a zmáhá mě veliká nejistota.

Zajímavé je, že jsme se všichni tři okamžitě začali pomalu pohybovat po chodbě. Těch několik slov úplně stačilo. To, po čem jsem tak dlouho a trýznivě toužil, se uskutečnilo samo od sebe, jen co jsem ze sebe naprosto náhodně a bez přípravy vypravil ta tři slova.

Došli jsme bez obtíží až k rohu, zahnuli doprava a pokračovali k toaletám, asi proto, že v dohledu nebylo žádné jiné místo, kde by ještě bylo trochu rušno. Když jsme došli k dvojici dveří, z nichž jedny vedly na pánskou, druhé na dámskou toaletu, dokonce jsme se bez obtíží od sebe odloučili. Dáma ve žluté mohérové vestě vykročila k příslušným dveřím a my dva k těm druhým, ale než jsme stačili vejít, velké dámě se přihodila nehoda. Snad to způsobil šťastný obrat, jímž se večer zdál spět k zdárnému konci, že její pozornost, vycvičená tak, jak se v jejím případě podobně jako u jiných lidí v nadživotní velikosti dá předpokládat, polevila – zkrátka velká dáma se zapomněla sehnout a vrazila hlavou do horního rámu dveří, až to zadunělo. Téměř zároveň se ozval třesk rozbitého skla, jak se nárazem zachvěla zeď a vedle dveří spadla velká barevná fotografie třinácti škodovek a třinácti slečen v podobném rámu jako horská krajina. Ty dva zvuky následující rychle po sobě, mohutná postava velké dámy, která se mi zapotácela před očima, a její bolestí i leknutím stažená tvář, to všechno mě tak vyděsilo, že místo abych jí přispěchal na pomoc, byl jsem jediným skokem na pánské toaletě, abych té pohromě unikl. Teprve za okamžik jsem si uvědomil zbabělost svého počínání a vrátil jsem se na chodbu. Velká dáma dřepěla na zemi opřena o zeď a oběma rukama se držela za hlavu. Nohy v širokých nohavicích žlutě, hnědě, fialově, béžově, bíle, modře, červeně, černě, oranžově a zeleně kostkovaných tvídových kalhot měla skrčené, takže jí kolena trčela vzhůru až do výše brady a v napjaté látce na kolenou se jí rýsovaly ocelové klouby. Nenaříkala. Ani nehlesla. Jenom se držela oběma rukama za hlavu, jako by si na něco nemohla vzpomenout. Oči měla zavřené. Pokusil jsem se jí pomoct na nohy, ale řekla:

„Počkejte, pane doktore Černý, jenom co si chvilku odfouknu. Ten hoch ať taky počká.“ Očekávala tedy v první řadě pomoc od pána v dlouhém svrchníku a ten hoch, to jsem zřejmě měl být já.

Zastavilo se kolem nás několik lidí a z pootevřených dveří několika pokojů vyhlíželi další. Někteří se dokonce přišli podívat, co se stalo. Pán ve svrchníku tu stál zpříma s oběma rukama v kapsách a rozhlížel se po zevlounech, jako by chtěl říci: „Rozejděte se!“ Jeho postoj a pohled způsobily, že se na něho dívalo víc lidí než na dámu sedící na zemi a za chvíli se začli opravdu rozcházet do pokojů a na toalety.

Najednou se velká dáma vzchopila a z ničeho nic a bez viditelné námahy se postavila na nohy. Mávla rukou, zasmála se, jako by se tu někdo dopustil snad až příliš odvážného žertu a ona jej s oceněním přijala, a řekla: „Už jsem, hoši, v pořádku.“

Pak odešla bez další nehody na dámskou toaletu. Vešel jsem na pánskou a s překvapením jsem zjistil, že tam je jakási předsíň, rozlehlá, hnědě a béžově vykachlíkovaná místnost ne o mnoho menší než ta s televizí, ale na rozdíl od ní nádherně vytopená, vzdušná a dokonale osvětlená. Byla to rozhodně nejlíp osvětlená místnost v celé budově – včetně kuchyně, kam mě první den poslal recepční za zástupcem vedoucího, aby schválil mé ubytování. Byl jsem v první chvíli dočista oslněn. Lidé tu stáli po skupinkách, nenuceně se bavili a kouřili. Přesto tu zbývalo dost místa pro ty, kteří tudy procházeli. Ti ostatní se sem zřejmě chodili ohřát. Několik jich tam bylo v županech a dva byli dokonce jenom v pyžamu. Pán ve svrchníku, který vešel okamžik za mnou, byl pohodou, ba komfortem této neobvykle příjemné společenské místnosti, ve které nebyl hluk ani kouř, přestože se tam všichni hlasitě bavili a kouřili, překvapen neméně než já, přestože na rozdíl ode mne měl pokoj v tomto patře. Tolik jsem ho zaměstnal, že mu asi ještě ani nezbyl čas jít se ohřát tam, kam se chodili ohřát všichni! Ozvala se ve mně výčitka. Taková bezohlednost už léta nepatří k mým zvyklostem. Naše pohledy se setkaly. Uvědomil si totéž co já! Poznal jsem na něm, že si to uvědomil v tutéž chvíli. To by nás mohlo sblížit! Mohl by ke mně přijít a pustit se do řeči! Utvořili bychom skupinku, rozpovídal by se!

Panika je nejlepší rádce. Přitočil jsem se honem ke třem pánům, kteří byli ve zvlášť dobrém rozmaru. Ani jsem nevěděl jak a už jsem byl účastníkem jejich zábavy. Žasl jsem nad svou dosud netušenou schopností nehledanými slovy se vmísit do společenské konverzace. Jednoho z pánů má vtipná poznámka tak rozesmála, že zvedl ruce, jako by se vzdával, zaklonil se celým trupem, couval přes celou místnost a rozrážel si cestu širokými zády, takže porazil dva nebo tři jiné pány a nezastavil se, dokud nenarazil do zdi, načež s nohama široko od sebe doskákal zpátky k nám. Druhý předstíral zoufalství nad tou spouští tím, že si ovinul šerpu svého županu kolem krku, vzadu si ji vytáhl do výšky a vyplázl jazyk jako oběšenec. Třetí klesl smíchy do podřepu, a když jsem se k němu sehnul a téměř u ucha mu vykřikl další vtipnou poznámku – jejich bujarost mě zbavila všech zábran, které mě sužují od dětství! – tu už jenom vyprskl a dřepl si na kachlíkovou podlahu. Ještě s ústy u jeho ucha jsem zahlédl pána ve svrchníku a naše pohledy se znovu setkaly. Z jeho očí, ale i z jeho postoje jsem vyčetl, jak se cítí odstrčen a sám, jak mé žertování podtrhuje, že je z té zábavy vyloučen. Z mé zábavy s těmihle pány! On! Jak se to někdy všechno pomíchá! Připadal jsem si bezmála jako výtržník. Kromě toho je to proti mým zásadám. I když si s nimi nezadávám, tak jim zase na druhé straně nedělám schválnosti. A teď se mi podařilo, ano, vlastně se mi podařilo, alespoň v určité míře, udělat obojí najednou.

Nezbývalo mi než tu nádherně vytopenou místnost opustit a vrátit se do zimy.

Na chodbě mě překvapil rozruch. Z dámské toalety právě vynášeli velkou dámu. Omdlela tam, asi následkem té nehody před chvílí, a teď se snažili přenést ji do jednoho z pokojů. Nohama byla ještě ve dveřích dámské toalety a hlavou, vlastně už rameny, vězela v pokoji, jehož dveře na neštěstí nebyly přesně naproti dveřím k toaletě, což přemístění bezvládného těla takových rozměrů nesmírně ztěžovalo. Donést ji až do pokoje, ve kterém byla ubytována, na to zřejmě nebylo ani pomyšlení. Tlačilo se kolem ní asi deset zmožených lidí. Byl bych taky rád přiložil ruku k dílu, ale ti, kteří se s ní hmoždili, byli kolem ní tak stěsnáni, že se mi podařilo mezi nimi prostrčit jenom ruku. Nahmatal jsem jemný mohér a za ten jsem ovšem zvedat nemohl, a tak jsem se dalších pokusů být užitečný vzdal. Poněkud zahanben jsem vzápětí zjistil, že jiní byli nápaditější, ale i tady už bych se snažil zbytečně. Několik pánů a dam totiž z okolních pokojů přinášelo židle, jimiž velkou dámu podél celé trasy, kterou její nevšední postava zabírala, podložili, aby si ti, co ji přenášeli, mohli na chvilku oddychnout. Když si odpočinuli a začali se zvedat, aby se dali znova do práce, vmísil se mezi ně pán ve svrchníku, opět s rukama v kapsách a s důtklivým „Rozejděte se!“ v očích, ale jeho přísný zjev zanikl v ruchu těch pracovitých lidí, kteří velkou dámu pozorně zvedli a zahájili další pokus o její uložení. Tentokrát ji obrátili na bok, aby ji snadněji pronesli dveřmi do pokoje. Postoupili o metr a pak ji museli prohnout v zádech, aby jí nerozbili hlavu o zeď v pokoji. Tu se však ukázalo, že velká dáma není dostatečně progymnastizována. Nebyla dost ohebná v zádech. Museli s ní znova vycouvat, obrátit ji na druhý bok a zkusit to znova. Nedařilo se to ani tentokrát. V pase a v klínu ji ohnuli snadno, ale kámen úrazu byl v tom, že se jí nohy v kolenou – tak jako nám všem – ohýbaly opačným směrem než v kyčlích. Nakonec se jim ale nějak podařilo využít právě této okolnosti k tomu, aby ji – když nejdřív vysadili dveře a přestavěli nábytek – do pokoje přece jen nějak vtáhli a rovnou ji uložili ve směru úhlopříčky na tři postele, které sešoupli vedle sebe.

Při vší té námaze se všichni pánové a dámy velmi sblížili. Když byli s ukládáním velké dámy hotovi, takže jí ani hlava, ani nohy nevisely přes okraj postelí, všichni se usadili, kde se dalo, na židlích, na stole, na nočních stolcích, na tělesech ústředního topení i na podlaze a posilňovali se sušenkami, jablky a kostkami cukru. Rozproudila se zábava. Objevilo se několik načatých lahví vína, které šly dokola. Za chvíli někdo přinesl plnou náruč lahví piva a byl přivítán potleskem. Zachránci velké dámy se pustili do zpěvu, drželi se kolem ramen, kývali se do taktu a zpívali jednu píseň za druhou. Sotva jedna dozněla, už někdo začal druhou, několik tváří se k němu otočilo s pochvalným, veselým smíchem a všichni se přidali a zpívali a zpívali. Zvlášť dámy zpěv rozjařil, skláněly hlavu na stranu a vysílaly jiskrné pohledy, až z toho byly celé pocuchané, zatímco pánům se klenuly hrudní koše, a jak při zpěvu tiskli brady dolů, nadouvaly se jim podbradky.

Chyběl mezi nimi pán ve svrchníku. Zahlédl jsem ho naposledy ve chvíli, kdy se po uložení velké dámy schylovalo k zábavě. Stál ještě na prahu, když dva páni přinesli z chodby vysazené dveře a spojenými silami je zasazovali. Dveře se otvíraly dovnitř, a ti dva páni je tedy museli donést do pokoje a zasadit je zevnitř. Když byli hotovi, vyzkoušeli, jestli dveře pořádně zapadly a pak je zavřeli. Pán ve svrchníku právě přešlapoval na prahu a mohl případně získat dojem, že mu dveře schválně přibouchli před nosem. A já? Stál jsem v pokoji těsně vedle dveří, takže si mohl myslet, že v tom mám prsty.

Šel jsem ho hledat. Na chodbě nebyl. Prošel jsem celé první patro i přízemí, pak jsem se vrátil nahoru a šel se ještě podívat na pánskou toaletu, v jejímž prostranném předpokoji stály už jenom dvě skupinky bavících se pánů, znova jsem seběhl do přízemí a podíval se do opuštěné restaurační místnosti, ale nebylo po něm nikde ani stopy. Nakonec jsem uviděl jeho tupý profil, jak se rýsuje ve tmě proti oknu - seděl u vypnuté televize s límcem vyhrnutým až po uši. Ani se nepohnul. Najednou vstal a odešel z místnosti, jakoby nespokojen, že ho ruším. Na všech chodbách, na schodech, dole v prázdné, zešeřelé restauraci i v celém přízemí, všude byly hrubě tkané koberce, které tlumily naše kroky. Trochu se při chůzi hrbil. Nakonec odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Ráno jsem se probudil kupodivu v úplně stejné náladě, v jaké jsem večer usnul. To se mi nestává často. Obvykle se probouzím s pocitem, že co bylo včera, nemá dnes význam. Rychle jsem si sbalil věci, zaplatil ospalému recepčnímu a vydal se po cestě vedoucí lesem kousek nad silnicí k prvnímu rannímu autobusu. Bylo nepatrně nad nulou. Batoh mi rozšiřoval hruď a do plic proudil ranní, ostrý vzduch. Bylo časně, nemusel jsem spěchat a vznášel jsem se lesem pomalu jako veliký balón.

Na stanici ještě nikdo nebyl. Teprve za chvíli přišel řidič. Zatímco nahříval motor a kouř z výfuku se převaloval pod příkrovem ranní mlhy, začínal se autobus plnit lidmi. Když se dveře s bouchnutím zavřely a autobus se dal do pohybu, objevila se v záři světlometů postava. Byl to pán v dlouhém, hnědě kostkovaném svrchníku. Řidič zastavil a otevřel mu dveře.

Sotva popadal dech. Vyhledal mě pohledem a v jeho očích byla výčitka. Trapná, lepkavá výčitka – ale moje ochota neztěžovat jim práci má své meze. Vím, jsou při práci tak zatraceně sami, vím to, vím, ale všechno má své meze. Ještěže řidič krátce po rozjezdu v autobuse zhasl. Do Hradce Králové jsme dojeli s velkým zpožděním a do odjezdu pražského rychlíku zbývalo jenom několik minut. Postavit se do fronty u jízdenkové pokladny, na to nebylo ani pomyšlení. Vlak se dal do pohybu okamžik poté, co jsem do něho nastoupil. Nemohl jsem se ubránit pocitu uspokojení, když jsem si představoval pána v hnědém, kostkovaném svrchníku, jak bezradně pobíhá po nástupišti, zoufale se kdekoho vyptává, jestli vlak, který právě odjel, opravdu byl pražský rychlík, a vyhlíží, jestli mě přece jenom někde neobjeví.

Protlačil jsem se vagónem, do kterého jsem nastoupil, a pokračoval až na konec vlaku, ale všude bylo plno. Ani na chodbách nebylo nikde místo, kde bych mohl aspoň stát na obou nohou. Začal jsem se tlačit zpátky. Procházel jsem jedním vagónem za druhým. Někteří lidé si mě už pamatovali. Prošel jsem skoro prázdným vagónem první třídy a pokračoval až na opačný konec vlaku. Tam to bylo ještě horší, a tak jsem si začal klestit cestu zpátky v zoufalé naději, že to někde bude přece jenom o poznání lepší než tam, kde právě jsem. Znova vagón po vagónu a chodba za chodbou, kde mi uhýbali lidé, mezi nimiž jsem se před chvílí tlačil tam a zase sem. Nakonec jsem to ve vagónu první třídy vzdal. Až přijde průvodčí, tak budu pokračovat. Beztak jsem ho v celém vlaku vůbec neviděl. Sedl jsem si do prázdného kupé. Na protějším sedadle ležel rozevřený časopis, v síti byl menší kufr a na věšáku visel kožich. Podíval jsem se na časopis. Byl to americký týdeník. Na rozevřené dvojstránce byly portréty několika afrických hlav států a v článku byla řeč o tom, že Uganda naléhá na své sousedy, aby jí vydali ugandské emigranty. Neměl jsem v ruce žádný zahraniční časopis už několik let. Začetl jsem se do článku, když do kupé vstoupil vysoký, štíhlý černoch v tmavém obleku a žluté košili a sedl si na místo, na kterém předtím ležel časopis. Měl velkou hlavu a trochu prošedivělé vlasy.

Uviděl svůj časopis v mých rukou a podíval se stranou. Omluvil jsem se mu, že si prohlížím jeho časopis, a on řekl, že to nevadí a že si ho mohu klidně přečíst. Poděkoval jsem mu, trochu jsem se zastyděl za svou dychtivost a pustil se do čtení. Vstal, pootevřel kufr, vylovil z něho jablko a zase si sedl. Dveře kupé se znovu odsunuly a vešel pán ve svrchníku! Sedl si vedle mne. Zvuky ukusování jablka ztichly, a když jsem odtrhl oči od čtení a vzhlédl, uviděl jsem černocha, jak s kožichem přes ruku a s kufrem v druhé ruce vychází z kupé a zavírá za sebou dveře. Pán ve svrchníku seděl s rukama v klíně a díval se rovně před sebe. Byli jsme tu sami. Vstal jsem, vyhledal jsem kupé, kam si černoch přesedl, a časopis jsem mu vrátil. Tentokrát se tvářil nesmírně chladně. Tak chladně a odmítavě, až mě to zarazilo. Jako by pána ve svrchníku znal. A pokládal mě za jeho společníka. Bylo to trapné.

Vrátil jsem se k pánovi ve svrchníku. Podařilo se nám dojet první třídou zadarmo až do Prahy. Průvodčí se vůbec neobjevil.

Velká dáma vyšla v samizdatovém literárním sborníku Pohledy 1 (1976), jejž uspořádal Václav Havel (Edice Expedice sv. 47, 1980), podruhé ve druhém dílu Knihy Josefovy (Prózy Josefa Vohryzka) (1986).