Ve víru pozdnějarních redakčních a pořadatelských aktivit nezbyl čas na připomenutí osobnosti literárního kritika, překladatele, prozaika, redaktora a občanského aktivisty Josefa Vohryzka (17. 5. 1926 v Praze – 28. 8. 1998 tamtéž), jenž by se letos dožil devadesáti let. Jeho dílo, do něhož spadá i spolupráce s Kritickou Přílohou RR v posledních dvou letech autorova života, pokládáme za živé a inspirující. Na Vohryzkovu počest publikujeme vzpomínky, jež vyšly tiskem v Revolver Revui č. 43 z května 2000 (s. 153–198). Jejich text vznikl z rozhovoru, který s Josefem Vohryzkem vedla Anna Lorencová v únoru a březnu 1991 pro dokumentaci Židovského muzea v Praze. Autorka nejprve magnetofonové záznamy – s otázkami a odpověďmi – přepsala na stroji. Vzniklý text (110 stran) začal Vohryzek redigovat, jeho zásahy však končí na čtvrté straně strojopisu (jde přitom o substituce, škrty a doplňky, které svým rozsahem přesahují standardní redakci textu). Anna Lorencová později strojopis přepsala do počítačové podoby a přitom rozhovor zredigovala podle obvyklých zvyklostí. Eliminovala zároveň své otázky a vstupy, takže výsledným tvarem je Vohryzkovo autobiografické vyprávění, kterému byly zachovány zvláštnosti mluveného projevu. Tuto verzi jsme přijali jako výchozí text, porovnali ji se strojopisným přepisem rozhovoru a redakčně upravili jen v interpunkci a několikrát ve slovosledu. Tisk počítačové podoby textu, jakož i prvotní strojopisný přepis rozhovoru a fotografie nám laskavě dala k dispozici Hana Vohryzková. Kromě ní patří náš dík též „spoluautorce“ textu Anně Lorencové, která nám poskytla svou digitalizovanou verzi.


Josef Vohryzek, foto Karel Cudlín 

Narodil jsem se v roce 1926, 17. května, na Těšnově, ale vyrostl jsem na Smíchově, kde jsme bydleli do mých devíti let. Smíchov má pro mě dodnes obrovskou atmosféru. Můj tatínek byl advokát a pocházel z Kovanic, to je vesnice mezi Nymburkem a Brandýsem nad Labem. O jeho rodičích nevím vůbec nic. Na židovském hřbitově v Brandýse nad Labem je hrob mého dědečka, který se jmenoval Benjamin Kohn. Tam jsme s tatínkem jezdili jednou za rok... Je dost příznačné, že vůbec nevím, jestli to bylo v den nějakého svátku, prostě jsme s tátou jeli do Brandýsa, šli jsme na hřbitov a položili jsme tam kamínek na dědečkův hrob. Vzpomínám si, že jednou táta na chviličku u hrobu jakoby ztichnul, jakoby osaměl nebo zvnitřněl a já jsem taky ztichnul a počkal a potom jsme si zase povídali jako normálně. To je taková vzpomínka. Kde je pohřbena babička, vlastně nevím, před několika lety jsem se od své sestřenice dověděl, že má být pohřbená na židovském hřbitově ve Strašnicích, což mě strašně překvapilo, protože pokud vím, žili v Kovanicích. Se synem Jáchymem jsme ten hrob hledali, ale nenašli. Já ovšem nic bližšího nevím, je možné, že se tam táta jenom narodil.

Velice jsem si lámal hlavu tím, že tatínkův otec je na jednom hřbitově a tatínkova matka na jiném. Zemřeli, a to taky nemám ověřené, když bylo tatínkovi asi pět let. Do té doby žil otec asi v Kovanicích a potom byl v Brandýse u dvou tet, které tam měly malý krámek. Ty ho zřejmě živily spolu s jeho o něco málo mladší sestrou Irmou, mou tetou, dokud nevyšel obecnou školu. Potom chodil v Praze na gymnázium a v tom období žil u strýce, který měl být zámožný, ani nevím, jak se jmenoval. Po maturitě chtěl studovat medicínu, ale jeho strýc chtěl, aby studoval na rabína. Oba trvali na svém a došlo k rozkolu, rozešli se, a protože táta se musel živit sám, vybral si práva. Práva bylo možné vystudovat a přitom se živit, kdežto u medicíny to možné nebylo. O prarodičích z otcovy strany vím tedy strašně málo. Tátova asi o rok mladší sestra Irma, provdaná Štěpánková, žila se svým mužem a dvěma dcerami, Andělou a Boženou, na Slovensku, takže jsme se před válkou málo znali. Strýc Štěpánek byl poštovní úředník a kolem osmatřicátého roku, kdy Slovensko české úředníky posílalo zpátky do Čech, se vrátili. Teprve po mém návratu ze Švédska jsme se sblížili. Teta strávila válku v Terezíně. Pobyt tam na ní zanechal velice silné stopy, takže jsem se od ní nic nedozvěděl.

Tatínek se původně jmenoval Kohn, a když se oženil s mou matkou, Marií Vohryzkovou, vzal si její jméno, což bylo tehdy neobvyklé, aby muž přijal příjmení své manželky. Jednou jako kluk jsem se ho na to ptal, proč se jmenujeme Vohryzkovi podle maminky a podle dědečka a babičky z maminčiny strany, a proč se nejmenujeme Kohnovi, jak jsem to znal z hrobu druhého dědečka. To jsem byl ještě velice malý a táta mi řekl, že to bylo proto, že se mu nelíbilo, že ve jméně Kohn je h jako v německém pravopise. Myslím, že to nemohl být pravý důvod, spíš se mi tatínek styděl prozradit, přiznat se, že se jako budoucí advokát nechtěl jmenovat Kohn. Dědeček a babička z matčiny strany byli ze Žižkova, dědeček byl za Rakouska policajt, za republiky už byl penzista a podle toho, co si pamatuju, měl šest set korun penze. Vyptával jsem se historiků, jakou asi mohl mít šarži, když měl ve třicátých letech šest set korun penze, ale nepodařilo se mi to zjistit. Nemohu říct, že bych v tom vyvinul nějakou zvlášť velkou energii, ale bylo by to zajímavé, myslím, že to byla šarže velice nízká. Jistě by se to dalo zjistit. Byla to rodina o osmi dětech, takže po této stránce to bylo zajímavé.

K otázce židovství: otec byl vychován – na rozdíl od maminky a maminčiny rodiny – až do své zletilosti ortodoxně. Mohl dokonce ve venkovských židovských obcích, které byly příliš malé a chudé, aby měly vlastního kantora, zaskočit o hlavních svátcích jako kantor. V době studií si tím přivydělával ke kondicím, žádné jiné příjmy neměl a vůbec žádný majetek a nikoho, kromě toho strýce, který mu odmítl pomáhat, protože nechtěl být rabínem. Později se během studií stal koncipientem v jakési advokátní kanceláři v Nekázance. O tom strýci, který se o tátu staral, dokud studoval na gymnáziu, vím jen tolik, že byl redaktorem. Nic víc, neznám ani jeho jméno, nic. Rozchod s ním byl zřejmě jakousi tátovou generační revoltou. Ortodoxie v něm zřejmě vyvolávala protest už v patnácti letech a ve věku maturity dozrál natolik, že vedl k rozchodu s pěstounem a k volbě chudoby. Mám dojem, že táta byl dokonce úředně prohlášen za plnoletého, aby mohl po maturitě žít samostatně, něco takového se doma říkalo, ale možná že to jsou jen moje špatně pochopené dětské reminiscence.

Odmítavý vztah k ortodoxii projevoval otec velice často a přitom to dobře znal. Měl k židovství velice zvláštní postoj. K ortodoxním židům, i k těm mírně ortodoxním, byl kritický. Sionismus taky neměl rád, říkal, že to je fanatismus, že to jsou fanatici a ty, kterým se tehdy v mém prostředí v kapperovské tradici říkalo čeští židé, ty taky neměl rád, tvrdil, že se cpou někam, kde nejsou vítáni. Říkal: „Já jsem kosmopolita, jsem Čechoslovák, Masarykova republika je demokratická, všichni jsou si rovni.“ To byla taková jeho báze. O necelých dvacet let později jsem dostal do ruky knihu historika nebo publicisty, spíš historizujícího publicisty Donáta. Neměl jsem příležitost si ji prostudovat, tehdy byly takové knihy těžce dostupné a dostal jsem ji do ruky jenom na pár minut a jen náhodně jsem v ní listoval, a narazil jsem na strašně zajímavou věc. Autor referuje o nějaké anketě, která se dělala ve třicátých letech mezi židovskými, česky píšícími autory. Hlavní otázka zněla, za co sám sebe považuje a k čemu se vztahuje, jestli své židovství artikuluje jako židovství ve smyslu náboženském, nebo ve smyslu národním, anebo ve smyslu národním a sionistickém, to byla další verze, nebo zda je český žid. Vzpomínám si, jak odpověděl Richard Weiner. Neručím za přesnost, bylo to letmé, globální čtení a nemohl jsem si to ověřit, protože už jsem se k tomu nedostal. Richard Weiner odpověděl: „Žid ve smyslu náboženství? To nejde. Národně uvědomělý žid? To nejde. Sionista? To nejde. Český žid? To nejde. Nic nejde, tečka.“ To mi nesmírně připomnělo mého otce, který byl sice jako právník intelektuál, ale nebyl natolik a do té míry intelektuál, že by četl Richarda Weinera. Jsem přesvědčený, že Richarda Weinera neznal. Můj táta miloval autory, jako byl třeba Dostojevskij, Čechov, ale myslím, že nikdy nedošel tak daleko, že by tehdy ve třicátých letech vychutnal Richarda Weinera, to bylo příliš pokročilé. A přitom jeho postoj byl naprosto stejný.

Připomínám, že otcova rodina zřejmě byla ortodoxní, rodiče k tomu okruhu patrně taky patřili, jeho tety a strýc, bylo to židovství těch zbožných židů, v českém měřítku ortodoxních nebo se snažících o jakousi modifikaci ortodoxie. U maminky to bylo jiné. Maminčina rodina, to byla pražská žižkovská rodina, a můj dědeček, jak si ho pamatuju, chodil do synagogy jen na velké svátky. Příležitostně se třeba zeptal dětí, jestli půjdou s ním. Pamatuju si, že jednou jsem já a mí bratranci byli s dědečkem v synagoze, ale musím přiznat, že nevím, jaký svátek to byl, nic mi z toho nezůstalo. Na druhé straně v matčině rodině, v generaci mé matky, mezi jejími sourozenci, bylo několik velmi aktivních sionistů. A zrovna s těmi se maminka nejvíc kamarádila. Protože když je osm sourozenců, tak i podle věku jsou si někteří hodně blízcí, jiní ne. Maminka měla myslím k sionismu jakýsi citový vztah, nebyl to vůbec vztah aktivní, ale citový. Přitom můj tatínek chodil třeba cvičit do Makabi, ale to bylo výhradně proto, že to byl tělocvik, považoval za zdravé dvakrát týdně cvičit – tak šel do Makabi.

V obecné škole jsme měli náboženství, pokud si pamatuji, bylo za první republiky náboženství v obecné škole povinné, ovšem ne do té míry, že by se po dětech vyžadovaly nějaké procedury, pokud uvedly, že jsou podle rodičů bez vyznání. Děti bez vyznání, to bylo naprosto uznávané, ty prostě nechodily na žádné náboženství. Ale ty, které se k něčemu hlásily, ty měly náboženství normálně v rozvrhu hodin a na vysvědčení. V obecné škole jsem měl náboženství kupodivu vždycky v sobotu. V sobotu končila škola ve dvanáct a my židi jsme potom od dvanácti do jedné měli náboženství. Pan rabín Knöpfelmacher, který nás učil, na to hrozně žehral, protože vzhledem k tomu, že to bylo v sobotu, nesměli jsme si dělat poznámky a nesměli jsme psát, takže jsme se vůbec nic nenaučili. Pořád jsme jenom četli, číst se smí. Měli jsme učebnici hebrejštiny a učebnici dějepravy, která se jmenovala Sinai a kde byla v záhlaví socha Michelangelova Mojžíše, kterou jsem potom v šedesátých letech uviděl v jednom kostele v Římě. Nepatří k těm obrovským kostelům, které jsou vidět hned, jak přijdete někam na náměstí nebo do ulice, musí se tam stoupat po schodech a teprve potom se přijde na malé, krásné náměstí s krásným malým kostelem, a ta socha mě úplně omráčila, protože jsem ji z toho Sinaie měl pořád v oku. Musím ovšem říct, že je to to jediné, co si z té učebnice pamatuju. Protože pan rabín Knöpfelmacher rozhodně asi nebyl nejlepším pedagogem. I když prý měl velmi vysokou prestiž, možná že to byl nesmírně vzdělaný člověk, ale snad právě proto, že byl příliš vzdělaný, nemohl takovým malým špuntům nic dát. To bylo až do čtvrté třídy.

V páté třídě byla změna, to jsme měli náboženství ve všední den odpoledne a učili nás nějací hrozně mladí rabíni, to se střídalo, takže atmosféra tam byla jiná. Na to mám taky vzpomínku. Shodou okolností jsem měl totiž v páté třídě učitele, který byl antisemita. Takový ten verbální antisemita. Jednou si někdo z nás při hodině náboženství na toho profesora stěžoval. Já jsem totiž chodil do učitelského ústavu v Panské ulici a tam jsme učitelům říkali pane profesore. Byla to škola, kam jsme chodili do obecné jako normální děti, a kromě toho tam byly tři ročníky těch, kteří studovali na učitelství a stali se z nich učitelé na obecných školách. Těm jsme říkali pane kandidáte a ti se na nás učili učit. Měli na nás taková metodická cvičení, ale v podstatě náš školní chod nijak zvlášť neovlivnili. Byla výhoda, že naši učitelé měli aprobaci na gymnázium, přestože učili všechny předměty. A tenhle pan profesor, o kterém budu mluvit, byl dost antisemita, ovšem v takové míře, jak bylo tehdy dost běžné. Při hodině náboženství to někdo říkal, stěžoval si, a odpověď rabína si dodnes pamatuju. Mám v paměti, jak stojí na stupínku, nebo sedí za katedrou a my tak napůl sedíme a napůl stojíme, jestli to bylo před hodinou nebo po hodině, to už nevím. Šlo o to, že nějací dva kluci se v lavici prali nebo šťouchali, ten profesor je vytáhl a kluci to sváděli jeden na druhého, takový normální dětský konflikt. Učitel je vzal oba za límec, trochu je tloukl o sebe, což nebylo nic tak drastického a neobvyklého, a komentoval to slovy: „Vy jste jako židi, oko za oko, zub za zub.“ A na tohle jsme si stěžovali, protože to působilo antisemitsky, a ten učitel určitě antisemita byl. Rabínova reakce byla velmi zajímavá. Řekl velice striktně: „To je pravda, to je v té a v té knize Mojžíšově.“ A konec. Já jsem o tom velmi často přemýšlel, jestli ta rabínova reakce – byl to mladý rabín, to je na věci důležité –, jestli ta reakce byla daná tím, že se s výrokem, nebo stížností na použití toho výroku v nějakém antisemitsky podbarveném hovoru setkával tak často, že už ho to prostě otravovalo, připadalo mu stupidní, že si na to lidi ještě stěžují, místo aby to vzali jako bučení krav, nebo jestli v tom snad byl nějaký výchovný záměr. Že v něm třeba taková trochu starobylejší výchova jako vysvětlování budila opozici a byl toho názoru, že mladý žid musí prostě dostávat tu studenou sprchu, aby viděl, kde žije. Velmi často jsem o tom uvažoval. Když někdo ocituje židy, jak říkají „Oko za oko, zub za zub“, tak to samo o sobě třeba antisemitské není, ale myslím, že většinou to antisemitsky podbarvené bylo. Učitel, který to řekl, ten opravdu antisemita byl.

Ještě jeden zážitek, o kterém bych se chtěl zmínit. Když lidi vzpomínají na dětství a na školu, dochází podle mého názoru k takové věci, která ve mně budí dojem, že je to falšování minulosti. Je pozoruhodné, že když někdo vzpomíná na učitele, který ho hodně naučil, tak přitom ten učitel má nějaký další sympatický rys, a učitel, který nic nenaučil, má další nesympatické rysy. Kdyby se tohle schéma trochu přehnalo – kdyby se třeba bral komunistický vzorek obyvatelstva, což ve čtyřicátých letech nebyl kumšt –, znamenalo by to, že všichni učitelé, kteří hodně naučili, byli levicoví a všichni učitelé, kteří mě naučili houby, byli pravicoví. A v osmdesátých letech nebo teď v počínajících devadesátých letech by to bylo naopak. Velice mě deprimuje, že lidská paměť funguje právě takto, to je to falšování, tahle falešná sebehistorizace.

Jako příklad si vzpomínám na toho učitele v páté třídě obecné, který byl velmi nepříjemný, byly na něho stížnosti, a než jsem já k němu dospěl, tak se opravdu choval k dětem surově. Používal tresty, které byly naprosto nevhodné, a teprve po nějakých průšvizích a stížnostech s tím přestal. Jsem přesvědčen, že občansky musel patřit mezi Národní demokracii a Českou obec fašistickou – podle jeho výroků, které si pamatuju. Třeba nám neustále dával za vzor Žaponce – on neříkal Japonci, ale Žaponci –, že za tři hrsti rýže pracují a nemají žádné stížnosti a jsou ukáznění, zatímco u nás lidi pořád jenom něco chtějí a pořád se hádají. Což v té době, zvláště v souvislosti s těmi ostatními věcmi, by svědčilo o tom, že měl fašistoidní postoj. Teď si momentálně nevzpomenu, ale takových výroků bylo hodně. Třeba jeho vztah k Masarykovi – který byl tehdy ještě presidentem, vůbec si nepamatuju, že by se v páté třídě nějak moc o Masarykovi mluvilo, což je taky trochu takový náznak. A přitom jsem nikdy ani předtím, ani potom neměl učitele, který by jako pedagog, z hlediska metodického, byl tak pracovitý a dával ze sebe tolik a měl hodiny tak skvěle připravené jako on. Byl to člověk, který učil desítky let, takže byl velice zkušený. Jeho vyučování vůbec nebyla rutina a nikdy při tom nebyl lajdák. Třeba rok předtím, ve čtvrté třídě, jsem měl naopak učitele, který byl strašně sympatický, byl to takový typický, na tu dobu opravdu pokročilý demokrat, masarykovec, myslím trošku americky orientovaný, a učil nás třeba takové ctnosti, jako že správný muž přijde všude o čtvrt hodiny dřív, že má dva kapesníky, kravatu atd., což samozřejmě samo o sobě nic není. Nebyl to takový škrobený učitel a plnil některé funkce, jaké plnili třeba skauti, a přitom si ho pamatuju – to je racionalizace, která přichází ex post – jako člověka, který byl zřejmě strašně líný, protože v jeho třídě jsme se skoro vůbec nic nenaučili. Bylo naprosto běžné, že když začla hodina, stanovil někoho z nás, postavil ho na stupínek a řekl: „Budete probírat to a to, nebo budete číst v čítance od začátku do konce,“ a odešel. Byl ve sborovně a tam zřejmě kouřil a žvanil a nic nedělal. Ten výrok „oko za oko, zub za zub“, když se řekne, že je to židovské, je v tom ten pejorativní náboj lidí, u nichž ta distance vůči židům a jakýsi rasismus opravdu je, protože toho člověka třeba znám, nebo to vyjde najevo v nějakém kontextu.

V téhle souvislosti jsem měl před několika lety zajímavou a sympatickou zkušenost, když jsem dostal biblický slovník, který dal dohromady protestantský autor jménem Novotný, nevím, kdo to je, tam jsem našel heslo a u něho je výklad, nebo něco příbuzného téhož významu, už si to přesně nepamatuju, ale myslím, že jde o to, že tenhle princip, který u těch verbálních antisemitských stereotypů je vždycky přičítán židům, že ten princip nebyl sám o sobě židovský, i když je ve Starém zákoně nějak vyjádřený, verbalizovaný, ale že to je něco, co souvisí s dobou, co bylo třeba i u Římanů a jinde a bylo to v té době vlastně autochtonní pojetí toho problému. Třeba v bibli je velice nejasný rozdíl mezi významem slova trest a významem slova pomsta. Říká se: pomsta patří jen Hospodinovi – tím se neříká, že Hospodin je mstivý ve smyslu té šeredné vlastnosti. Je zvláštní, že do té školy v Panské chodili jenom kluci, byla to klukovská škola, nebyla koedukovaná, a jenom několik kluků ze třídy tam chodilo jen proto, že tam bydleli. Většina kluků tam chodila proto, že tahle škola platila za lepší školu, ne ve smyslu sociálním, že by se tam platilo, ale protože to byl učitelák, jak se říkalo, učitelský ústav a učitelé, kteří nás učili, měli kvalifikaci gymnaziálních profesorů. Právě nedávno jsem měl v ruce školní fotografii a s úžasem jsem spočítal, že skoro třetina třídy byli židi. Myslím, že to má svůj význam, že díky těmto proporcím jsem byl ušetřen některých dětských zážitků, které třeba formovaly lidi, kteří se pohybovali, zvlášť jako školáci, v prostředí, kde počet židů odpovídal počtu židů v populaci. Řekl bych, že trošku víc strádali.

Když jsem skončil obecnou, začal jsem chodit do gymnázia v Křemencové ulici. Na gymnáziích bylo tehdy náboženství nepovinné, bylo dobrovolné. Táta se mě zeptal: „Chceš chodit, nechceš chodit?“ a já jsem samozřejmě řekl: „Nechci.“ To nebyla žádná animozita nebo něco podobného, to byl normální školácký vztah, každá hodina, na kterou nemusím, tak na ni nebudu chodit. Nechodil jsem tam, ale trvalo to jenom velice krátkou dobu, snad pár týdnů nebo pár měsíců, a táta mi řekl – zřejmě s ním někdo mluvil a on mi řekl: „Jdi na to náboženství, nemusíš tam chodit pořád, ale rabín je placený podle počtu žáků a on je na tom velice špatně, protože těch kluků je hrozně málo, tak tam jdi.“ Vzpomínám si, že jsem tam pak nějaký čas chodil, bylo to myslím v úterý odpoledne. Byla to spíš taková sociální solidarita a na hodinách náboženství na gymnáziu jsme opravdu jenom zlobili. Neuvěřitelné bylo, jací jsme byli trvale nezvládnutelní uličníci. To považuji za reálii, protože to znamená, že ten rabín měl daleko menší autoritu než ostatní učitelé. Ti nás třeba seřvali, ale nakonec nás nějakým způsobem zvládli. Jestli to bylo proto, že to bylo nepovinné, nebo jestli rabín opravdu neměl povahu pedagoga, to nevím.

Mám jednu velice výraznou vzpomínku: od sekundy, tedy od druhé třídy gymnázia, nebo možná od třetí, jsem měl nového spolužáka, který se jmenoval Jakubovský nebo Jakubovič, a byl to chlapec z velmi zbožné rodiny. To byla tak zbožná rodina, že ten chlapec v sobotu – v sobotu dopoledne jsme měli vyučování – přišel do školy a zúčastnil se výhradně té školní práce, která byla ústní, tedy čtení, ale nepsal a nekreslil. My jsme totiž shodou okolností měli v sobotu vždycky dvě hodiny kreslení. Ten chlapec tam seděl nečinně, musel tam být, nebyl osvobozen, seděl tam, ale nemaloval a nekreslil. Výkresy potom musel udělat doma a přinést je. Škola to tolerovala, žádný učitel k tomu neměl komentář, nikdo ho neponižoval, ten kluk tam seděl a nic se nedělo. Jednou jsem ve škole něco zapomněl – naše třída totiž nebyla v budově gymnázia, ale byla vedle, tam, co je dnes Včela a i tehdy tam byla Včela, protože jsme se do budovy nevešli, tak jsme měli třídu v normálním domě s domovníkem –, jednou jsem tedy něco ve škole zapomněl a musel jsem si pro to odpoledne jít, musel jsem jít k domovníkovi, který fungoval taky jako školník. Bylo to v pátek, poměrně pozdě odpoledne a já jsem tam potkal spolužáka, toho Jakubovského nebo Jakuboviče. Povídali jsme si a já jsem se divil, že tam je, a ukázalo se, že si přinesl ke školníkovi, respektive k domovníkovi tašku. Když jsem se tomu divil, tak mi trochu podrážděně vysvětlil – bylo mu to jistě nepříjemné a kromě toho si asi myslel, že když jsem žid, měl bych to vědět –, že nesměl, že měl tak přísně zbožného dědečka – a bylo zřejmé, že dědeček je autorita rodiny –, že nesměl nosit v sobotu tašku do školy a musel si ji tam odnést v pátek před západem slunce a v neděli si zřejmě pro ni musel jít. Často jsem si na to vzpomínal. Ten chlapec byl tichý, zdál se mi být takový neveselý na svůj věk. Bylo nám dvanáct třináct, a když jsem měl bar micva, tak po bar micva mi řekl: „Já jsem se tam na tebe šel podívat, dobře jsi to četl.“ A to „dobře jsi to četl“, to nebyla klukovská chvástavost nebo nadřazenost, to bylo naprosto přirozené, protože on ví tolik, co já nebudu vědět do smrti, může to posoudit, tak mě prostě pochválil. „Byl jsem se na tebe podívat a hezky jsi to četl.“ A mě to úžasně povzbudilo. Když na to ex post vzpomínám, imponuje mně, že ten kluk nedal najevo nadřazenost, že v tom nebylo sebemíň klukovské chvástavosti. Ale myslím, že jeho rodina musela skončit tragicky. Jeho rodiče nebo sourozence jsem sice nikdy neviděl, ale z toho kluku vyzařovala taková bezmocnost téhle stacionární části židovské populace. Ta nehybnost, znehybnělost, ne fatalismus, ale taková... nevím, jak to vyslovit.

Pokud jde o bar micva, na to si vzpomínám. Táta se mě prostě zeptal: „Chceš mít bar micva?“ Kdybych nechtěl, tak by mu to nevadilo, otec mi nechal naprostou volnost a nijak mě neovlivňoval. Jediné, čím mě ovlivňoval, bylo, když si z těch věcí dělal legraci. Ale to vůbec nedělal z pedagogických důvodů, ale protože mu to bylo směšné. To byl takový nějaký pozdně osvícenský postoj. Ale jinak mě absolutně neovlivňoval. Zeptal se mě, jestli chci, nebo nechci mít bar micva, a já jsem řekl, že chci, protože ostatní kluci taky měli bar micva. V tom věku chce být člověk jako ti ostatní, aby o nic nepřišel, aby se neodlišoval. Táta by mě to byl mohl naučit, tolik znalostí měl, aby mě na to mohl připravit. Ale to se neslušelo, protože by tím připravil o výdělek některého z těch mnoha rabínů, kteří v Praze byli. Většinou přicházeli z Podkarpatské Rusi, z Polska nebo ze Slovenska a byli na tom velmi zle. Byli zcela závislí na dobročinnosti židovské obce, proto se neslušelo ubírat jim výdělek. Tak jsem před bar micva chodil nějaký čas jednou nebo dvakrát týdně k jednomu rabínovi do Krakovské ulice. Že to bylo v Krakovské, to si pamatuji naprosto přesně, ale ten dům už bych asi nedokázal najít. Byl to nesmírně chudý byteček. Myslím, že neměli děti, že tam byl jenom rabín a jeho manželka a že se tam všechno lesklo čistotou. Ten rabín mě to naučil číst, ukázal mi, co všechno k bar micva patřilo, a když se to chýlilo ke konci, tak už jsme byli jako známí, už jsme si trochu povídali. Vzpomínám si, že to byla napjatá doba, byl rok 1939, narozeniny mám v květnu, takže to muselo být někdy v dubnu nebo v květnu 1939. Pamatuju si, že jsme tam seděli, doba byla stísněná a rabínova manželka se ptala, co bude, jestli bude válka, nebude válka, a jestlipak to ten Finkelstein zachrání? Mluvili velmi dobře česky, jen s nepatrným akcentem, nevím, jak mluvili, když byli sami, jestli jidiš nebo jak. Když jsem přišel domů, tak jsem to tátovi opakoval, protože jsem neměl tušení, kdo je Finkelstein, a táta se strašně rozesmál, protože ona myslela Litvinova. To bylo velmi zajímavé – ti lidé, co přicházeli z východu, většinou z Podkarpatské Rusi, byli velice málo informovaní, ale věděli, že Litvinov byl Finkelstein, to bylo velice charakteristické.

Když mi bylo deset nebo jedenáct let, tak mě moje sestra, která byla o čtyři a půl roku starší a byla přesvědčená sionistka, členka Makabi hacair, řekla, jak se tam dostala, kdo ji tam přivedl. Byla to už samostatná mladá žena, měla své názory, chodila na Voskovce a Wericha, Makabi hacair brala velmi vážně a jednou mě tam taky přivedla, prostě mě tam vzala. Tak jsem se asi v jedenácti letech stal členem Makabi hacair. Pamatuju si, že jsem k tomu měl trochu ambivalentní vztah. Něco mě přitahovalo dokonce do té míry, že jsem měl strašně tvrdošíjné a někdy trochu hlučné spory s tátou, kterému se nelíbilo, že tam tak často chodím a vracím se pozdě večer domů. V sobotu po škole jsme chodili na výlety, odpoledne jsme vyrazili, přespali jsme někde ve stodole a vraceli jsme se až v neděli večer. Na jedné straně jsem to hájil, ale na druhé straně jsem to neprožíval tak jednoznačně. Možná že to bylo ovlivněné tím, že jsem tam byl s klukama, kteří byli většinou o dva tři roky starší než já, ale myslím, že to nebylo jenom to, nějak jsem se s tím úplně neidentifikoval. Ale bylo to pro mě velice cenné. Může to znít směšně, protože jde o zážitky, které jsem měl od svého jedenáctého do třináctého věku, a to jsme byli ještě špunti.

Jenomže konec třicátých let byl trochu jiný. Byla to taková vážnější doba a já na to dnes vzpomínám jako na podstatné zážitky, které mě formovaly. Už hrozně brzy jsem začal chodit cvičit do Makabi, to byla taky sionistická organizace, ale tam se nepěstovalo nic jiného než tělocvik nebo atletika. Táta taky chodil cvičit do Makabi. Ale Makabi hacair, to bylo něco úplně jiného, to byl takový sionistický skauting, který byl velice ideologický, a v tom členství byla i jakási vzpoura proti rodičům. Moje sestra šla potom na hachšará, kde byla necelé dva roky, a v roce 1939 odjela s dosti velikým transportem do Palestiny. Ve vztahu k britským úřadům to byl transport ilegální, ale ve vztahu k Němcům – už za okupace – to bylo legální. Měli vízum do nějakého jihoamerického státu. Poskytli jim ho zcela bez problému, protože věděli, že tam nepojedou. Platilo se za to, Němci to věděli, ale nevadilo jim to. Transport uvízl v Bratislavě, kde byli strašně dlouho, a cesta do Palestiny byla velmi dramatická. Jela totiž právě na lodi Patria, to jsem se ovšem dozvěděl až mnohem později. Dostali se na ostrov Mauritius, kde byli celou válku, jen kluci, kteří měli československé občanství, se pak hlásili k anglickému letectvu nebo k anglické armádě. Ostatní prožili celou válku na Mauritiu, v roce 1945 je Britové amnestovali, takže se do Palestiny přece jen dostali. Pamatuju si jako dnes, jak jsme byli na Masarykově nádraží vyprovodit sestru, jak jsme tam stáli a povídali si. Ona byla v okně vagónu a my na peróně, chvílemi jsme si povídali a chvílemi jsme se na sebe jenom dívali. Trvalo to strašně dlouho a potom odjeli. Mám ten odjezd velice zafixovaný, matka jakoby ztuhla a takovými pohyby robota šla pár kroků, až přišla k železnému sloupu, které na Masarykově nádraží podpírají střechu, přitiskla se tváří a celým tělem k tomu sloupu a byla úplně nehybná. Táta ji nemohl odtrhnout, a když se mu to podařilo, šli jsme na tramvaj a jeli jsme domů. To mi zůstalo v paměti.

Z té doby mám ještě několik vzpomínek, ale už je asi neřeknu ve správném pořadí. Míchají se mi vzpomínky z doby po záboru Sudet a z doby po 15. březnu. To jsou zážitky, které se mi vlastně vybavují trvale, pořád jsou přítomné. Mám takový dojem, že jsem stejně starý, jako jsem byl tehdy. Já mám vůbec velice často dojem, že jsem tehdy vlastně dožil a teď že už mi vůbec nepřibývá let. Ne ve smyslu aritmetickém, ale psychickém. Přestože jsem vlastně žádné drastické zážitky neměl. Třeba jak přišlo hodně lidí ze Sudet, přišli do Prahy, bylo mezi nimi samozřejmě hodně židů a chodili do rodin na oběd, nebo na večeři, nebo obojí. Pamatuji se na několik takových tváří lidí, kteří k nám chodili, a je to takový prazvláštní pocit, že vůbec nevím, kde skončili, jak skončili. Jeden z posledních byl chlapec, který byl snad jenom o rok nebo o dva roky starší než já, jmenoval se Sigi a byl z Německa. Jako žid utekl z Německa do Československa, ale úplně sám, přestože mu muselo být čtrnáct patnáct let. Byl úplně sám a měl jenom to, co měl na sobě, a ještě pár věcí a roztržený kufr a bydlel tady v nějakém domově. K nám chodil na večeři, na oběd chodil zas někam jinam. Dostal se pak do skupiny chlapců a děvčat, kteří odjeli do Dánska. V Dánsku pracovali u sedláků, učili se zemědělství a později, uprostřed války, se někteří z nich dostali do Palestiny. Sigi k nim patřil. Byl to kluk, který nic neměl, bylo to zoufalé, já jsem s ním byl hodně pohromadě a jeho rozpoložení přecházelo na mě. Já jsem byl kluk z prostředí, že jsem se vůbec nemusel starat, jestli mám čistý kapesník, nebo ne, já jsem byl takové opečovávané dítě a teď jsem byl pohromadě s ním, to bylo velice hluboké. Nebo si vzpomínám, jak jsme se jednou po tělocviku v Makabi ještě s jedním klukem zdrželi – mívali jsme tělocvik dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek od šesti nebo od sedmi hodin v Dlouhé třídě –, a když jsme odcházeli, v šatně ani v tělocvičně už nikdo nebyl. Přišla k nám dívka v našem věku, to znamená, že jí muselo být tak třináct čtrnáct let, byla z Německa, židovská dívka, uprchlice z Německa. Neuměla slovo česky, šla rovnou k nám v tom šeru, řekla, že nemá kam jít, že nemá kde spát, jestli bychom jí neřekli, kam by mohla jít spát. Jen tak to řekla, ne sebevědomě, ne sebelítostivě, tak normálně to oznámila. Bylo na ní vidět, že to neříká rozpačitě, ale s překonanými rozpaky, vidím ji před sebou. My jsme byli odchováni Makabi hacairem, tak samozřejmě, že se na to podíváme, a šli jsme s ní z Dlouhé třídy – už nevím, jak se to jmenovalo, ale byl to vlastně nejvyšší orgán Makabi hacairu, který původně sídlil v Bratislavě a v třicátém osmém roce musel přejít do Prahy a byl někde v uličce U Sv. Ducha. Byl to samozřejmě naprosto dětinský nápad, ale my jsme nic lepšího nevěděli. Myslím, že to bylo v prvním patře nebo v přízemí, v normálním bytě sídlilo to nejvyšší vedení, něco jako ústřední výbor, jako sekretariát, a zároveň to byl byt. Tam jsme s ní šli a oni nám řekli, že ji bohužel nemohou vzít, že tam mají strašně přeplněno, a řekli nám, kam máme jít a kde to máme zkusit. Tam jsme šli a dál už si to nepamatuju. Ale dopadlo to dobře, nějaké umístění se tam blízko našlo.

Z těch protižidovských skutečností byla pro mě nejotřesnější zážitek vlastně druhá republika. Ty antisemitské publikace, nápisy, citace z věcí, se kterými jsem se předtím ztotožňoval jako s takovým kulturním povědomím – to byl úděsný zážitek. Ty neustále všude opakované citáty z Havlíčka a Nerudy, všude bylo zdůrazňováno a velikými písmeny napsáno, že to řekl Havlíček nebo Neruda, a u toho byl portrét. Ten portrét znal člověk ze školy, to patřilo někam do těsného sousedství s Masarykem, a teď tohleto. To bylo vlastně to nejhorší. Po těch letech je to pro mne vlastně daleko trvalejší tíha než samotná okupace, samotný příchod německých uniforem; vojenských, esesáckých. To je větší jařmo, životní břemeno, ten propad, ta proměna české společnosti. Potom po okupaci jsem z těch protižidovských zákonů a předpisů prožil strašně málo. Ve škole nebylo vůbec nic, co by se týkalo židů. Ze školy mám jenom zážitky, že jsme museli redisovými pery a tuší zamalovat všecko, co se týkalo Československa, Masaryka atd., a to se židovskými otázkami nemělo nic společného. Nezažil jsem třeba, že bychom jako židé museli sedět v jiné lavici, to neexistovalo. Nezažil jsem jediný slovní ani jiný sebenáznakovější projev antisemitismu, ať ze strany učitelů, nebo spolužáků. Pamatuju si jenom, že už jsem nemohl chodit do biografu, protože tam byla cedule, že tam židi nesmějí, a od táty jsem věděl, že něco podobného je s kavárnami, že židi mohou jenom do některých kaváren. Ještě bych měl říct, že si pamatuji na strašně vážné rozhovory a diskuse mezi otcem a sestrou, když se rozhodovala k alijá, čili k odjezdu do Palestiny, to bylo ještě předtím, než odjela na hachšará v Krnově. Odjezd na hachšará znamenalo pevné, definitivní rozhodnutí odjet do Palestiny a pamatuji se, že se jí to táta snažil rozmluvit, ale ona trvala na svém, tak jí potom dal souhlas, respektoval její názor.

Když odjela sestra, do středu pozornosti se dostala moje emigrace. Pokud jde o rodiče, pamatuji si jenom tolik, že otec se musel zřejmě velmi usilovně zabývat myšlenkou nebo šancemi emigrace do jižní Ameriky. Učil se španělsky, dělal ohromné pokroky, protože byl latiník, patřil ke generaci, která byla odchována rakouským gymnáziem s latinou a řečtinou. Jaké měl reálné šance a co přesně připravoval, to nevím. Rozhodně vím, že rodiče nebyli pro emigraci rozhodnuti, že k tomu měli velice ambivalentní postoj. Vzpomínám si, že v sobě stále ještě měli takový naivní optimismus, v němž byla asi i jistá část sebeobelhávání, že Hitler nemůže vydržet, protože je šílenec, protože je blázen, že Němci nemají máslo, nemají co jíst atd. Přitom se ale otec musel otázkou emigrace zabývat, ale zřejmě do toho nevkládal dost rozhodnosti, takže k tomu nedošlo a usiloval jenom o to, aby dostal někam pryč mě. Jeden čas jsem byl zřejmě zařazen do skupiny dětí, které odjížděly, snad dokonce odlétaly do Anglie. Muselo to být někdy v polovině roku 1939. Nedošlo k tomu a z toho, co jsem se později dovídal, když jsem si tu skládanku dával dohromady, se domnívám, že se otci podařilo dostat mě do toho transportu jako náhradníka. Nakonec mě tedy rodiče poslali do Švédska.

K tomu došlo tak, že když pro mne tatínek sháněl možnosti emigrace, seznámil se s paní Kašparovou, což byla česká kvakerka, taková menší, štíhlá, nervní paní, blondýna, velice sympatická, spontánní, milá, trošku temperamentní, a ta ho seznámila se švédskou kvakerkou, která tady vlastně byla z jiných důvodů. Někdo ji požádal, aby odvezla jakýsi vzkaz na norské velvyslanectví v Praze, což udělala. Zašla na norské velvyslanectví, tam to předala a oni se strašně zděsili, protože to už bylo za Němců a bylo to cosi nebezpečného, a ta švédská paní si to vůbec neuvědomovala. Nevím, jestli to byl její záměr, odvézt nějaké dítě, spíš bych řekl, že to vzniklo zcela improvizovaně až po kontaktu s paní Kašparovou, k tomu se dostanu později. Prostě se nabídla, že si k sobě vezme židovského kluka v mém věku, protože sama měla asi tak starého syna. Paní Kašparová ji přivedla k nám, rodiče se s ní seznámili a dohodli se, že ta švédská paní se za mne u švédských úřadů zaručí, abych dostal vízum, a že budu u nich. Později přijela ještě jednou, rozhodlo se to definitivně, podaly se příslušné žádosti a já jsem strávil asi půl dne v takové vile na Ořechovce. Před pár lety jsem šel v zimě za tmy okolo jednoho domku a najednou mně blesklo, že to musela být ta vila. Tehdy tam bylo gestapo. Za první republiky patřila nějaké židovské rodině a gestapo ji zabralo a mělo tam speciální úřad pro židovské vystěhování, je to v Pivovarnické ulici. Můj švagr mi před rokem tvrdil, že když tam byl kvůli svým papírům před odjezdem do Palestiny, seděl tam Eichmann, a že s ním mluvil. Že se švagra ptal, jestli je dělník, protože to měl v papírech, a švagr mu řekl, že ano. Bylo mu tehdy osmnáct nebo devatenáct let. Eichmann mu řekl: „Ukaž mi ruce!“ Švagr mu ukázal ruce, a protože byl na hachšará, tak to vyšlo. Měl štěstí, že měl takovou práci, která zanechává na rukou čitelné stopy. Eichmann prý tehdy řekl: „Pravda to není, ale je to šikovně připravené.“ A nechal ho projít. Ale já si myslím, podle toho, jak jsem se později poptával, že se můj švagr mýlí, že Eichmann v té době v Praze nebyl, ale to je úplně jedno, to je jen taková kuriozita.

Táta mne do té vily doprovodil a představoval si, že tam bude moct být se mnou v té frontě, ale ukázalo se, že to není možné. Byla tam místnost, kde úřadovala židovská obec, a v těch ostatních místnostech úřadovali Němci. Ta fronta uchazečů stála na chodbě, kde se pohyboval jeden pracovník židovské obce, aby tu frontu jaksi ohlídal a aby podával informace těm, kteří přicházeli a nevěděli, kam jít a co a jak. Ten člověk měl klobouk na hlavě, ale to určitě nemělo židovské pozadí, naprosto ne, ona na té chodbě byla opravdu zima. Byl ve svrchníku a měl zřejmě povolení, protože tam byl celý den – mít na hlavě klobouk, nikdo jiný nesměl mít na sobě klobouk. Vzpomínám si, jak jsem stál v té frontě, a přišel tam jiný žadatel, který se s ním radil, a ten držel v ruce aktovku a klobouk. Potřeboval mu něco ukázat, co měl v aktovce, a tak tu aktovku, nebo klobouk, nebo obojí chtěl položit na sloup dřevěného schodiště, který měl nahoře dost širokou plošinku, na kterou se dal položit klobouk nebo třeba květináč. A ten muž z židovské obce to rychle popadl, bylo vidět, že je to velice naléhavé a dával mu to zpátky a šeptal mu, že se to tady nesmí. Kolovaly pověsti, že je velice nebezpečné udělat tam nějakou chybu, například dát si na hlavu čepici nebo klobouk dřív, nežli člověk prošel strážemi. Jestli to byly fámy, nebo jestli to mělo skutečné pozadí, to nevím. Táta mě tam přivedl, radil se s tím mužem z obce, postavil jsem se do fronty a otec musel odejít. Když jsem pak přijel domů, teprve jsem zjistil, jaká to byla pro rodiče úleva, považovali to za něco nesmírně nebezpečného, že jsem tam jako nerozumný kluk byl úplně sám a že se tátovi zřejmě nepodařilo najít v té frontě někoho, komu by mě svěřil. Takže všechno dopadlo dobře a mohl jsem odjet do Švédska. Ale odjezd byl ještě spojen s obrovským vzruchem a zmatkem, rodiče museli za všechno použité, co jsem vezl s sebou, zaplatit Němcům nebo jiným úřadům určité procento, snad padesát procent, a za všechno, co vypadalo nově, museli zaplatit sto procent, a rodiče mně toho dali s sebou strašně moc. Měl jsem prádlo, šaty a boty na mnoho let a strašnou spoustu knih, takže jsem měl obrovskou truhlu, která tam byla nějakým způsobem poslána. A toho posledního ledna nebo prvního února 1940 mě tedy posadili na vlak, bylo to taky na Masarykově nádraží a byla to Vindobona, která odjížděla mezi desátou a jedenáctou hodinou do Berlína.

Když mě táta posadil do vlaku, vycítil jsem, že se dostal do naprosto neobvyklého, špičkového stresu, a udělal něco velice překvapivého. Posadil mě do kupé, kde kromě mě seděla jenom nějaká mladá paní, blondýna, Němka, a táta jí řekl, že je mi teprve třináct let, a aby byla tak hodná a dohlídla na mě. Ptal se jí, kam jede, jela taky do Berlína, tak ji požádal, aby dohlídla, abych v Berlíně vystoupil, a nikde jinde nevystupoval nebo něco podobného. Celou cestu pak k žádné konverzaci vůbec nedošlo, ale z nějakého rozhovoru, snad při pasové kontrole, nebo tam přistoupil někdo další, jsem vyrozuměl, že ta paní má dvě malé děti, že je to Němka, která byla v Budapešti nebo někde v Maďarsku na návštěvě svého muže, který tam zřejmě musel být jako voják, jako důstojník nebo něco podobného. To je taková anomálie, že mě otec svěřil možná nějaké nacistce. Nevypadala pyšně, spíš zkroušeně, ale mohla být zkroušená jen proto, že má muže jinde, než je sama, nevím. Pokud to byl důstojník wehrmachtu, tak to třeba ani nebyl nacista, rozhodně nevypadala nijak moc sebevědomě nebo vesele nebo spokojeně. Ale je to kuriózní. V Berlíně jsem vystoupil, byl jsem tátou instruován, že se musím přemístit z jednoho nádraží na druhé a že tam mám čekat, abych nikam nechodil, abych si sedl do nádražní kavárny, objednal si čaj a s nikým se nebavil. Vystoupil jsem, byl jsem zatížen kufry a taškami, byly tam nějaké lítačky a tam došlo k tomu, že ty lítačky mi podržel německý voják. To jsou takové paradoxní zážitky, mám dojem, že moje paměť si uchovává jenom tyhlety věci, prostě vždycky je to něco, co je v protikladu se vší logikou. Německý vojáček mi podržel dveře, nechal mě projít, přestože měl taky plné ruce. Pak jsem našel nádražní kavárnu, kde jsem si sedl, a naopak z vrchního šel strach, toho jsem se bál. Byl strašně otrávený, že chci čaj, řekl, že čaj není, jenom káva a ještě něco, už nevím co. Tak jsem si řekl o kávu, a ta káva byla strašná, byl jsem z domova zvyklý na bílou cikorkovou kávu, takovou míchanici cikorky a zrnkové kávy, ale v Německu byla v té době v porovnání s Československem úžasná nouze. Pak jsem prostě nasedl na vlak a jel jsem do Sasnice a v Sasnici jsem z vlaku odešel do kajuty. Bylo to v noci a dostal jsem společnou kajutu s Norem, který žil v Německu a jel domů do Norska odsloužit si svou vojenskou službu. Často jsem na něho vzpomínal, říkal jsem si, jestli byla pravda, co mi říkal, nebo jestli to nebyla pátá kolona a jel tam připravovat invazi, nevím. Do Švédska jsem se dostal ráno, v Teleborgu jsem zase přestoupil na vlak, a když jsem jel vlakem do Malmö, bylo plno, stál jsem u dveří a kolem mě lidi, Švédi, a jeden z nich uměl trochu německy, měli o mě obrovský zájem. Takový kluk a přijel z Německa, jaké to tam je, prostě byl to jednoznačný pocit sympatie a Hitler je zvíře nebo ďábel nebo něco podobného, to bylo všeobecné, a přitom ti lidé byli velice různorodí, to si velice čitelně pamatuju. V Malmö jsem přesedl na vlak, který jel směrem na Stockholm, ale já jsem nejel až do Stockholmu. V porovnání s českými vlaky měl člověk pocit, že je v něčem lázeňském, nebo v něčem trochu neskutečném. Tak jsem se tam uvelebil, procházel jsem těmi vagóny a hledal někoho, u koho bych si mohl ještě pro jistotu ověřit, že jsem ve správném vlaku, to mi můj otec hrozně vštěpoval, protože se bál, že se někde ztratím. A tehdy jsem poprvé viděl ženskou průvodčí v krásné uniformě, té jsem se na to zeptal a ona mi odpověděla tím švédským přitakáním, které jsem tehdy slyšel poprvé a které nelze vůbec popsat, protože spočívá v prudkém nadechnutí a má to znít jo. Jo znamená švédsky ano, ale ona neřekla jo, ona řekla hhh. Když mi to řekla dvakrát, tak jsem pochopil, že je to přitakání. To byl můj vstup do Švédska.

Podařilo se mi vystoupit z vlaku ve správné stanici, což bylo štěstí, protože to bylo v hluboké zimní noci, tma tmoucí, a já musel v tom malém městě vystoupit. Podařilo se to, vyvlekl jsem kufry do nádražní budovy, do čekárny a tam jsem chviličku postával v naprosto prázdné maloměstské nádražní čekárně, mohlo to být tak ve dvě ve tři v noci. Najednou přišel muž, který se mě nesrozumitelným jazykem zeptal, jestli jedu k Petersonům. To jediné jsem mu rozuměl, tak jsem řekl ano, on mi vzal kufr a pokynul mi, abych šel s ním, zavedl mě k autu a jeli jsme. Když jsme ujeli čtyřiadvacet kilometrů noční zimní krajinou, byli jsme u cíle. Uvítala mě paní Petersonová, kterou jsem už znal z jejích dvou návštěv u rodičů v Praze, takže jsem věděl, že je to ta pravá a že jsem na správné adrese. Švédsko bylo tehdy opravdu takovou zemí bezpečí a to ve mně taky zůstalo. Postupně jsem se v té rodině udomácňoval, ale kromě toho prudkého vdechnutí jsem neuměl slovo švédsky. To prudké vdechnutí, které nahrazovalo ano, to bylo vlastně první švédské slovo-neslovo, které jsem poznal. Pak jsem se musel učit úplně od začátku.

(Pokračování příště.)

Připravil Michael Špirit.