Teď bych se vrátil k tomu, jak jsem se snažil přijet domů. Musel jsem si, to už pak bylo zřejmé, sehnat peníze, takže jsem je nějak horko těžko dal dohromady a jel jsem. Čekal jsem samozřejmě, že od československého vyslanectví konečně dostanu normální pas, ale ke svému překvapení jsem pas nedostal. To bylo koncem roku 1949 nebo začátkem roku 1950. Ze Švédska jsem odjel myslím v únoru 1950. Nakonec jsem dostal jakýsi cestovní list a jel jsem domů s kusem papíru, který byl mým jediným dokladem o tom, že jsem československý občan, že mám občanská práva, že jsem příslušníkem státu a že nejsem člověk bez občanství, se kterým se žádné vyslanectví na světě není povinno bavit. Trochu mě to zarazilo, ale nezarazilo mě to dost na to, abych si všechno znovu rozmyslel a abych byl schopen domyslet, že se vracím do totalitního státu, což mi ovšem nedošlo ani po mém návratu do Československa. To trvalo až do roku 1956.
Ale ještě, než budu mluvit o svém návratu, vrátím se o několik let zpátky. Uvědomil jsem si, že jsem na několik dosti charakteristických věcí zapomněl. V tom počátečním období, kdy jsem byl ještě v rodině řídícího učitele, se přihodila taková věc, na kterou jsem později velmi často myslel, a nedala mi pokoj. Jednou za mnou přišel jeden z emigrantů, který v obci žil – bylo jich tam víc než deset –, a jeden z nich byl z Ostravska. Přinesl mi snad desetikorunu, což bylo tehdy hodně peněz, a řekl: „Kup balíček másla a pošli ho rodičům, budou z toho mít radost.“ A ještě mi řekl, co mám udělat dál, že se k tomu musí podat žádost o vývozní povolení atd. Já jsem to tedy udělal a ta švédská rodina mi pomohla s tím vývozním povolením, byla to nějaká jednoduchá úřední procedura, kterou udělali za mě. Koupil jsem balíček másla, snad to bylo čtvrt kila, a poslal jsem to rodičům, kteří ještě byli v Praze. Hned jsem od nich dostal dopis, ze kterého bylo zřejmé, že to pro ně mělo obrovskou cenu. Potom už se to neopakovalo a já jsem si v pozdějších letech vyčítal, že jsem neměl tolik rozumu, abych to opakoval. S odstupem let jsem to taky vyčítal té rodině, že v tom nevyvinula nějakou iniciativu, protože ten obnos opravdu nebyl nikterak zatěžující. O několik let později jsem se pak jednou na to informoval, ukázalo se, že to jde, a poslal jsem rodičům kousek masa, konzervu s hovězím masem, ale jak to dopadlo, jestli přišla nějaká odpověď, to už si nepamatuji. Myslím, že v té době už rodiče nežili, že už tenkrát od nich žádné zprávy nepřicházely a vlastně ani nevím, kdo byl adresátem, jestli jsem to poslal rodičům naslepo jen jako pokus, nebo jestli jsem to poslal na jinou adresu, to už si nepamatuji. Později jsem se tím často zabýval, ta strašná slepota a nedostatek fantazie, že jsem všehovšudy jen dvakrát něco poslal. Z hlediska mého dnešního obzoru je to naprosto nepochopitelné.
Vybavil jsem si ještě dvě další epizodky, které s tímhle nemají nic společného a nejsou s tím srovnatelné. Ta první je spíš humorná a myslím, že pro toho, kdo se zajímá o věci obecné, to může být z psychologického hlediska dost zajímavé. Když jsem do Švédska přijel, byla tam jakási dvojaká atmosféra. Na jedné straně jsem byl přijat velice dobře, velice přívětivě, ale mělo to i své stinné stránky. Ta švédská rodina měla strýce, alespoň mu tak říkali, ale byl to možná spíš nějaký prastrýc, nebo něco takového, byl to velice starý pán, dávno už penzista. Dnes už nedovedu říct, kolik mu bylo, ale myslím, že mu mohlo být asi sedmdesát, a ten měl v obci takový domeček, chaloupku, kde žil sám. Byl myslím vdovec, děti buď neměl, nebo se s nimi nestýkal, byl prostě sám a stýkal se jako s příbuznými jenom s touto rodinou, přestože asi tak docela blízcí příbuzní nebyli. Já jsem se s ním nejenom spřátelil, já jsem k němu vyloženě přilnul, měl jsem ho strašně rád a velmi často jsem za ním chodil. Chodili jsme k němu jednak proto, abychom mu vyjeli stopu ve sněhu, aby se mu líp chodilo na nákup a nemusel se bořit ve sněhu, a kromě toho jsme mu chodili trošku pomáhat, třeba jsme mu naštípali dříví nebo podobně. Já jsem k němu chodil často a cítil jsem se u něho strašně dobře, hlavně během prvního půl roku. Později jsem si to vysvětloval tím, že třináctiletý kluk, který se octne v takovém vakuu, docela přirozeně lne ke starým lidem. Tak jako malé děti lnou spíš ke starým ženám, které si vyhlédnou jako něco mezi chůvou a přítelkyní než k ženám ve věku jejich matky, protože to je trochu zneklidňuje, to jsou tzv. dospělí, kteří na ně kladou určité nároky, kdežto staří lidé od dětí nic nechtějí a hrají u dětí takovou idylizující, uklidňující roli. Myslím, že to bylo taky u mne, přestože už jsem dítě nebyl. Pamatuji si na jednu příhodu úplně na začátku; byl jsem u něho v té veliké světnici a najednou jsem se octl na takovém místě, kam bylo málo vidět, protože to bylo hned u dveří a dveře to místo často zakrývaly. Byl to dřevěný roubený dům a on tam měl na zdi připevněnou barevnou pohlednici, na které byl Adolf Hitler v nějakém slavnostním mundůru s vyznamenáním. Byla to taková anticipace sovětského typu zobrazování státníků s vyznamenáními, mám dojem, že to Němci tak zvlášť moc nepěstovali, a barevná pohlednice byla tehdy naprostou zvláštností, to se tenkrát skoro ještě nevyskytovalo. Já jsem to zahlédl, ukazoval jsem na to prstem a strašně jsem se smál. A ten starý pán se smál se mnou. Smál jsem se naprosto srdečně, protože jsem to zcela automaticky chápal jako posměch. Když měl někdo na zdi barevného Hitlera s vyznamenáním, tak to byl posměch. A v tom, že se smál, jsem viděl zcela bezelstný soulad. Brzy nato došlo k takovému chápavému rozhovoru mezi mnou a tou paní, u níž jsem bydlel, která o tom mluvila, ale já jsem na to nereagoval. Nevím, jestli jsem tomu nerozuměl, nebo jsem tomu nechtěl rozumět, ale později se mi ozřejmilo, že ten starý pán byl opravdu nacista z přesvědčení. Hitlera tam měl, protože ho obdivoval, a přitom byl na mě velmi hodný, a já jsem se u něho cítil strašně dobře. On to byl bývalý velkostatkář z důstojnického rodu, v němž se spojovalo majetnictví velkostatku s dědičným důstojnickým povoláním, byl to svět tradicionálního konzervatismu, spíš by se dalo říct reakcionářství, kdyby to slovo u nás nebylo tak znehodnoceno. Reakcionářství v tom smyslu, jak bylo používáno a co nadále na Západě znamená, nejenom v ústech levice, ale i pravice. To bylo autentické reakcionářství, ti lidé opravdu nacismus obdivovali a říkali, že Hitler chtěl v Německu nastolit pořádek a taky ho nastolil a všechno ostatní jsou pomluvy. A přitom ten člověk na mě byl strašně hodný, vytvořil mi opravdu psychickou oázu a jeho chování ke mně bylo určitě naprosto upřímné.
Poslední měsíce, než jsem odjel ze Švédska, jsem pracoval v jedné tiskárně, většinou jako závozník, a do té tiskárny si chodili několikrát týdně přivydělávat dva policisté. Byli to zčásti policisté, zčásti bachaři. Řidič náklaďáku, u kterého jsem byl závozníkem, byl jednou nemocný a jeden ten policista ho zaskočil, takže jsme spolu strávili celý den. Bylo to velice zajímavé a typicky švédské. Já jsem se ho různě vyptával a vyšlo najevo, že ti bachaři mají pravidelná školení o psychologii vězňů a že jim tam přednáší jeden sociální lékař, jehož jméno jsem dobře znal. Byl to komunista, byl nesmírně aktivní v řadě oblastí, které se později v sociálním švédském státě staly brzy samozřejmostí, ale v té době to bylo v začátcích. Angažoval se v takových věcech, jako bylo zlepšení a humanizace vězeňství, zajímal se o psychologii vězňů, o sexuální výchovu mládeže a podobné otázky. Byl to velice bizarní zážitek, že tenhle člověk, který byl jako komunista velice známý, protože psal do komunistických časopisů a byl velice militantní, měl přitom tuhle státní funkci a přednášel bachařům o vězeňství. V hovoru vyšlo najevo, že ten policista, který se mnou jeden den jezdil jako řidič, je obdivovatel Hitlera, přestože byl konec roku 1949 nebo začátek roku 1950 a nacismus byl naprosto profláknutý a nikdo se k němu nehlásil. Byl to řadový policista, prostý chlap, a říkal, že Hitler měl pravdu a že chtěl udělat pořádek. A přitom musím říct, že jako kolega v práci byl stejný jako ostatní Švédi, naprostý poctivec, nijak se nenadřazoval, nevanulo z něj nic sprostého, vůbec ne. To jsou takové paradoxní zážitky. Nevím, jestli mám inklinaci k tomu si tyhle věci pamatovat, nebo jestli se stávaly právě mně. Začalo to tím učitelem v páté třídě obecné školy, byl to možná jeden z nejlepších pedagogů, které jsem zažil, a přitom to byl po všech stránkách velice nesympatický člověk.
Když jsem se vydal na cestu domů, měl jsem taky zajímavý zážitek na lodi. Bylo na ní pár Poláků a já si pamatuju na dvě tváře. Tu jednu měl mladý pohledný člověk, slušně oblečený a dobře vypadající, a tu druhou, to byla taková zvláštní existence, trochu záhadná. Měl myslivecký klobouk, byl to starší člověk, vyschlý a takový horečný. Pobíhal po palubě, s každým se dával do řeči a já jsem jednou zaslechl rozhovor mezi ním a tím úhledným Polákem a zdálo se mi, že s ním trochu pohoršeně polemizuje. V rozmluvě jsem zaslechl pojem národ katolický a odporoval tím něčemu, co říkal ten druhý, ale nechápal jsem, o co jde. Postupem času vyšlo najevo, že na lodi jsou dva švédští policisté v civilu, kteří toho s mysliveckým kloboučkem vezou do Polska. Byl buďto švédskými úřady vypovězen, nebo polskými úřady vyžádán a švédské úřady ho vydaly, to nevím. Skončilo to tak, že když jsme přijeli do Gdaňska, ten v tom kloboučku odmítl opustit loď, byl velice opilý a nějaký polský policista nebo přístavní zřízenec ho táhnul po schodech dolů na molo. Ti dva švédští policisté stáli u zábradlí a sledovali to. Působilo to velice záhadně, ne děsivě, ono to nebylo tak kruté, ale velice podivně a člověka to rozrušilo. Ještě předtím, ještě když jsme byli na cestě a seděli u stolu, ten v tom kloboučku vytáhl z kapsy fotografii, kterou ukazoval. Byl to jeden z těch obrázků, které byly po válce velice známé a byly uveřejňovány v novinách a žurnálech a v dokumentárních filmech, byl to takový děsivý obraz hromad vychrtlých lidí společně s mrtvými, v koncentráku. Polomrtví, mrtví, všechno pohromadě, jak to vypadalo, když tam přišli vojáci, tedy spojenci z Východu nebo ze Západu. Ukazoval na jednoho z nich a říkal, že je to on. Je to taková zamlžená, kalná reminiscence, ale ty věci, které si pamatuji, jsou přesné, jenom tam chybí mnoho informací a poznatků, aby z toho vznikl celek.
Pak jsem nastoupil na vlak a jel jsem směrem na Lichkow a cestou jsem měl někde přestoupit. Ale ukázalo se, že konduktér mě zavedl do nesprávného vagónu, a byl jsem najednou na půl cestě do Varšavy, takže jsem musel zase zpátky a přestoupit na ten správný vlak. Přestupoval jsem taky v Lodži, což je město, kde zemřela moje maminka, a měl jsem v úmyslu, než mi pojede další vlak, najít ty ulice, kde bylo ghetto. Ale vlak měl zpoždění a doba přestupu byla tak krátká, že to nebylo možné. Tak jsem Lodží projel a na to hledání jsem prostě neměl šanci. Když jsem přijel do Lichkowa, přišel československý celník, podíval se mi na pas a řekl: „Prokristapána, proč se vracíte?“ Díval se na ten můj cestovní list a hrozně se divil, že se vracím do Československa, když jsem tak dlouho žil ve Švédsku, koukal na mě jako na idiota. Vyprávěl mi, co se v Československu děje, a byl naprosto znechucený a vůbec se netajil tím, že je absolutně protirežimně naladěný. Cestujících bylo strašně málo, měl hodně času, a tak se mezi námi rozvinul hovor. Ptal se mě, kolik se ve Švédsku vydělává a já jsem se zase ptal jeho, kolik si vydělá. Řekl mi, kolik vydělává dělník a ukázal z okna, kde pracovali nějací dělníci na trati: „Tihle mají ovšem mnohem víc, protože to jsou straníci, tady smějí pracovat jenom straníci.“ Mám dojem, že to slovo straník jsem tehdy slyšel poprvé. Bylo to začátkem roku 1950 a tenhle celník v uniformě měl zřejmě jakýsi pocit jistoty, že se mnou takhle naprosto klidně a otevřeně mluvil. Divil jsem se tomu až později, tehdy jsem to považoval za naprosto normální. Ale já jsem si ovšem nedal vymluvit nebo pokazit svou euforii, že jsem zase v Československu a že kolem mne lidi mluví česky. Odběhl jsem z vlaku, kousek dál byla taková pseudohospoda, něco mezi domácností, krámem a jakýmsi bufetem, a tam jsem si koupil rohlík a buřta jenom proto, že jsem přijel na československou půdu. Já jsem měl s sebou ještě jídlo, ale chtěl jsem prostě všechno nějak ochutnat, a když ta paní se mnou normálně prohodila pár slov, ten zvuk autentické češtiny – ona nemluvila ostravským nebo šlonzáckým dialektem, byla to normální čeština – mne přivedl do naprosté euforie. Byl jsem prostě šťastný, a přestože jsem mluvil s tím celníkem, to šlo vedle sebe, nekřížilo se to, nebylo to proti tomu, bylo to vedle sebe, jako může téct říčka a vedle ní potok a ty vody se vůbec nemusí promísit. Potom se vlak plnil a až do Prahy to byl takový zvláštní stav, jako bych byl u vytržení, přestože to byl drastický rozdíl proti vlakům a vůbec proti úrovni cestování ve Švédsku, a vůbec to bylo celé takové jiné. Pak jsem přijel do Prahy, a když jsem v Praze vystoupil a táhnul se s těžkým kufrem z Wilsoňáku až na roh Václaváku a Jindřišské pěšky, protože jsem to chtěl vidět a nechtěl jsem hned vlézt do tramvaje, tak si ovšem pamatuji, že na jedné straně byla euforie a rozkoukávání se po Praze, kde jsem znal každý metr, ale jinak se mi celý ten prostor zdál menší, než býval, jako by se to všechno scvrklo, v mé paměti to bylo všechno prostornější. Ale bylo toho víc, co na mne doléhalo, ta ošuntělost, zakouřenost, uprášenost, všechny tyhle rozdíly proti Stockholmu a vůbec proti Švédsku, ale pořád jsem byl strašně šťastný. Takhle vypadal můj příjezd do Prahy.
Měl jsem dvě rodiny příbuzných, které přežily. Jinak jsem měl v cizině, přesněji řečeno v Izraeli, sestru a bratrance. Bratranci byli původně dva, ale ten jeden padl hned v první válce v roce 1948. A ještě jednu vzdálenou sestřenici. Tady v Praze, v Československu všichni zahynuli, kromě dvou rodin. Byly to rodiny smíšených manželství, se kterými jsem hned, jak skončila válka, navázal kontakt a dopisovali jsme si. Když jsem se vrátil, první dobu jsem u jedněch z nich bydlel. Ti druzí se trošičku urazili, a kdybych to udělal obráceně, urazili by se zase tamti. Vyřešilo se to tak, že u jedněch jsem asi dva měsíce bydlel a k těm druhým jsem skoro denně chodil, takže jsme byli stále v kontaktu. Měl jsem představu, že tady budu pracovat, jako jsem pracoval ve Stockholmu, že si v nějaké továrně něco najdu. Pak jsem se ale seznámil s jedním svým vzdáleným bratrancem, to byla rodina, kterou jsem před válkou neznal, a ten studoval na filosofické fakultě a přemluvil mě, abych se snažil dostat s tou švédštinou na fakultu, a opravdu mě tam dostal. Stal jsem se mimořádným posluchačem filosofické fakulty s tím, že se vyřeší, jakým způsobem získám maturitu. Byly dvě možnosti: buďto bych byl mimořádným posluchačem švédštiny a složil maturitu soukromě, tzn. prakticky ze všech předmětů, nebo byla druhá možnost, jít na rok na tzv. dělnickou přípravku, nebo taky ADK, absolvent dělnického kursu, mělo to několik různých názvů, myslím, že oficiální název byl „kursy pro přípravu pracujících na vysoké školy“. Dal jsem přednost tomu kursu, protože jsem velice brzy zjistil, že můj devítiletý odstup od školy je příliš velký a že bych to nezvládl. Zvláště přírodovědní předměty – přírodopis, chemie, fyzika, to mně vůbec nic neříkalo a zdálo se mi nepředstavitelné, že bych to zvládnul. A když, tak by to trvalo leta letoucí a zase by tím trpělo studium literatury a lingvistiky, které k tomu patřilo, to se předpokládalo.
Šel jsem do přípravky a za rok jsem se vrátil na fakultu, která mě do toho kursu vlastně doporučila. Mezitím jsem si to ovšem rozmyslel, dospěl jsem k tomu, že švédština a švédská literatura mě vůbec nezajímá, že mě zajímá česká literatura a literární teorie, a prosadil jsem si tedy změnu, což prošlo, přestože jsem byl na fakultu původně doporučen výhradně na švédštinu, protože v Praze nebyl nikdo, kdo by pořádně uměl švédsky. Přednášel tam tehdy brněnský profesor švédštiny nebo nordistiky, který do Prahy dojížděl. Ale dopadlo to takhle. Začátkem února 1950 jsem přijel, únor a březen jsem strávil rozkoukáváním a hledáním nějakého uplatnění a uvažováním co a jak. Napsal jsem taky několika nakladatelstvím, jestli nemají zájem o překladatele, odnikud nepřišla odpověď. Potom jsem dostal nabídku od ministerstva informací, že bych mohl pracovat v oddělení výroby plakátů a kádrovém oddělení. Nevím proč, co bych s tím měl společného. Řekl jsem jim, že jsem se mezitím rozhodl, že budu studovat. Zaplaťpánbůh, že jsem se do toho prostředí nedostal, bylo by velice svízelné dostat se z něho zase ven, až bych zjistil, že tam nemohu existovat. V dubnu jsem se dostal na fakultu jako mimořádný posluchač a tam se nakonec rozhodlo, že mne doporučí na přípravku. V letních prázdninách jsem byl jako tlumočník na sjezdu Mezinárodního svazu studentstva, kde byla početná švédská delegace, bylo jich tu přes pětadvacet. Tam jsem se seznámil s Olafem Palmem, který tam byl jako takový sólista, protože všichni ostatní byli jednotná skupina, která držela pohromadě. Byli to všechno komunisté a prokomunisté, zatímco Palme byl jediný nekomunista. S ostatními se vůbec nestýkal, nebydlel s nimi, nebydlel v koleji, bydlel soukromě a kamarádil se hlavně s anglickými delegáty, kteří byli také nekomunisté. Na celém kongresu bylo totiž jen několik desítek nekomunistů. Takových opravdových nekomunistů, kteří se třeba nepodíleli na hromadných aplausech atd., to byl strašně zpolitizovaný kongres. Jak se později ukázalo, tak Palme s těmi Angličany tady tehdy pravděpodobně tajně založili nebo udělali první krok k založení toho druhého, západního svazu studentstva, a později tam došlo k rozkolu. Tam jsem tedy tlumočil a potom jsem byl na nějaké eróhácké rekreaci, kam mě poslali za to tlumočení, takže se mi tím vyřešily prázdniny, které by pro mne jinak byly velký problém, protože bych neměl z čeho existovat a kde být. Potom začal školní rok, na který jsem toužebně čekal, protože přípravka byla internátní, tam jsme bydleli a živili nás. Bylo to v Houštce u Staré Boleslavi a dostávali jsme dokonce kapesné, a jakmile to skončilo, okamžitě jsme dostávali stipendium. Přípravkářské stipendium bylo o něco vyšší, ovšem to u mne nehrálo roli, protože to bylo totéž jako sirotčí důchod, který bych jinak měl. Po celých zbývajících pět let jsem nepřetržitě bydlel v koleji a prázdniny byly pro mne vždycky problém, protože jsem se musel přestěhovat do koleje, kde bylo možno bydlet i přes prázdniny. To bylo dost nepříjemné, že jsem musel vždycky vysvětlovat, že nemám kam jít.
Vrátím se teď ještě k tomu začátku po svém příjezdu do Prahy. Když jsem tehdy přijel, vůbec jsem nepomýšlel na to, že bych chtěl někde zkoumat, co zbylo po rodičích. Přestože po nich něco muselo zbýt, a jsem přesvědčený, že někde něco skryli. Myslím, že to patří k židovským reáliím, takže bych o tom chtěl něco říct. Pamatoval jsem si, že ještě před mým odjezdem do Švédska, když jsem byl ještě třináctiletý špunt, jednali rodiče s jedněmi známými, byli to naši velmi blízcí známí, že za peníze, které mají, koupí nějaké šperky, které by si u nich schovali. Je to samozřejmě jenom taková zamlžená dětská vzpomínka a hlavně nevím, k čemu dospěli a jestli to provedli, takže to má vlastně jen jakousi subjektivní hodnotu. Když jsem se vrátil, vůbec jsem na to nepomýšlel, protože jsem měl pocit, že jsem celou válku prožil ve Švédsku v bezpečí, kde člověk nezaslechl jediný výstřel, nebo jen když stříleli zajíce v lese, takže jsem nepociťoval sebemenší oprávnění se o to zajímat. Ale jeden strýc z těch příbuzných, kteří tady přežili, muž mé tety z otcovy strany, který není žid, mě přemluvil k tomu, abych se o to zajímal. Považoval mne za naprosto nepraktického, nemožného, zasněného blbečka, takže mě prostě dohnal k tomu, abych se o to začal zajímat. Předtím jsem se byl samozřejmě podívat v domě, kde rodiče bydleli, protože když jsem odjel do Švédska, přestěhovali se rodiče do menšího bytu a já jsem se tam šel podívat, prostě proto, že tam rodiče existovali, žili a byl jsem na to zvědavý. Nevěděl jsem ovšem, ve kterém patře to bylo, ale domovnice, se kterou jsem mluvil, si je pamatovala a byla velice přívětivá a působila absolutně hodnověrně. Velice dobře si na všechno pamatovala a říkala, že jakmile rodiče odjeli, Němci hned všechno z jejich bytu odvezli a přišli tam jiní lidé. Takže už jsem to nechal být a taky mně o to nešlo. Spíš by mě byly zajímaly věci, které by pro mne měly hodnotu vzpomínkovou, a ne nějaké hmotné hodnoty. Ale strýc mě pak přece jen dovedl k tomu, že jsem se šel zeptat, byl jsem v jakési bance, nebo snad v nějakém úřadě, který to měl na starosti, to už si přesně nepamatuji. Bylo to v budově, kde byl později patentový úřad, na Václavském náměstí naproti Alfě, ani nevím, co tam teď je. Jednání proběhlo velice bizarně a nikdy jsem pro to nenašel vysvětlení. Když jsem jim řekl, o co mi jde, poslali mě do kádrového oddělení ke kádrovému tajemníku, což je mi naprosto nepochopitelné. Šel jsem tedy do kádrového oddělení, byla to poměrně velká kancelář, kde bylo hodně lidí, a kádrový tajemník byl asi čtyřicátník. Řekl jsem mu své jméno a o co mi jde a jméno otce. Měli tam dlouhou řadu knih, takových vysokých fasciklů, a ten člověk tam podle abecedy v minutě našel mého otce a ukázal mi, co tam bylo napsáno: že otec v roce 1939, 1940 nebo 1941 vybral tolik a tolik korun – byla to obrovská částka –, a ten kádrovák mi řekl, že si otec vybral nějakou pojistku, a tím všechno vybral, takže tam nic nezbylo. To se mi nezdálo překvapivé, naopak mě to uklidnilo a utvrdilo, že jsem měl pravdu a strýc mě tam zbytečně honil. Trochu mě ale zarazila mimika toho kádrového tajemníka, který se při tom tvářil trochu triumfálně. Nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, ale později jsem si na to vzpomněl, bylo to takové záhadné. Z finančního hlediska mne to nepřekvapilo, protože si myslím, že odjezd mé sestry i můj musel stát velké peníze. My jsme měli takový ten blahobyt nižší střední vrstvy, nic nám nechybělo, ale žádný velký majetek jsme neměli, takže se mi to nezdá nijak nepřiměřené. Strýc mě pak ještě navedl, abych navštívil tu rodinu, se kterou rodiče jednali. Měl jsem k tomu dvojí motivaci. Ta hlavní motivace, ta moje, byla, že to byla rodina, se kterou jsme se opravdu hodně stýkali, a protože jejich kluk byl můj spolužák a hodně jsme se kamarádili. Kombinace s tím, že tam něco bylo, to byla motivace dodatková, k tomu mě přemluvil strýc. Tak jsem je tedy navštívil a to setkání bylo takové nijaké, k ničemu nevedlo a až později jsem pochopil proč. Domnívám se, že asi měli strach, že bych mohl vznést formálně nějaké podezření. Dopadlo to nakonec tak, že jsem se se svým bývalým kamarádem vůbec nesetkal, řekli mi, že je trvale mimo Prahu, ale nemohl jsem se dozvědět kde, přestože jsem se s ním chtěl sejít jen jako s bývalým spolužákem, se kterým jsme jako kluci lítali venku a kamarádili se. Nešlo to. Řekli mi, že si k nim rodiče dali piáno a to piáno dostanu. Ten pán mi naťukal takový papír, se kterým mě poslal k jinému pánovi, a na tom papíru stálo, že jsem ten a ten, syn toho a toho, že to piáno je moje a že mi ho má vrátit. Byla u toho taková formulka: tím padá naše dohoda. Něco tam tedy bylo. Piáno jsem dostal, domluva s tím dalším pánem, u kterého piáno bylo, byla taky trochu zvláštní a měla svůj kolorit. Ten pán začal tím, že mně trochu vynadal, že to piáno u něho bylo velmi dlouho, ale bylo zřejmé, že mi vynadal proto, že měl obavy, že tím vlastně maskoval své obavy.
Tehdy v padesátém roce tady opravdu asi byl strach, možná větší, než by byl při podobných situacích třeba v roce 1945, protože ta poúnorová doba byla jaksi čitelná, přestože tehdy možná ještě procesy nebo monstrprocesy nebyly. Ve čtyřicátém devátém roce bylo sice hodně procesů, ale mám dojem, že ještě nebyly propagandisticky využívány k tomu, aby se vytvářela atmosféra. Proces s Horákovou byl až v létě 1950, pokud si pamatuji. Já přitom neměl sebemenší záměr něco takového udělat, já měl naopak mindrák, že tihle lidé, i kdyby mne třeba ve smyslu zákona okradli, anebo že to po válce, když jsem se nevrátil, neodevzdali příslušnému fondu, ale já jsem neměl sebemenší úmysl je z něčeho obviňovat. Já měl proti nim strašný mindrák, že oni tady prožili válku a já byl v bezpečí. Ale oni museli pociťovat nejistotu, když jsem se najednou pět let po válce přihlásil. Piáno jsem tedy dostal, prodal jsem je do komise a něco jsem za ně dostal… Nic jsem neměl, přivezl jsem si asi šedesát švédských korun, to bylo celé moje jmění, což mi lidé nechtěli věřit. Strýc mě pak ještě hnal k advokátovi, kterému můj tatínek předal praxi, když už židovští advokáti ji nesměli vykonávat. Od něho jsem dostal prastarý advokátský psací stroj, který jsem dal taky do komise a dostal jsem za něj snad pár desetikorun, to už si nepamatuju. Byl to pro normální potřebu naprosto nepoužitelný psací stroj. Za první republiky existovaly opravdu advokátské, právnické psací stroje, které psaly daleko řidčeji a nedaly se používat na nic jiného. Takže jsem měl na pár měsíců peníze a v dubnu nebo v květnu jsem pak dostal jednorázové stipendium a potom bylo to tlumočení a taky jsem byl měsíc na brigádě, kde mě živili a ubytovali ve stanu a dostali jsme dokonce nějakou korunu. Takhle jsem přetrval až do zahájení školy.
To jsem tedy mluvil o těch smutných stránkách návratu. Věděl jsem, že se vracím někam, kde už nejsou ti, kteří vytvářeli mé prostředí, moji rodiče a další příbuzní. Ty dvě rodiny, které tady zůstaly a přežily válku, ty vlastně nepatřily k tomu jádru, které dávaly kolorit mému dětství. Ti, kteří tuhle roli hráli, všichni zahynuli, tedy kromě sestry a bratrance, kteří byli v Izraeli. Se spolužáky nebo s několika dalšími známými, které jsem vyhledal, už po těch deseti letech nebyla prostě response. Ti lidé byli jiní, já jsem s nimi ta léta neprožíval, už jsme prostě nenavázali kontakt, takže jsem návštěvy neopakoval. Dost mě to mrzelo, ale myslím, že to bylo možná i proto, že jsem se v tom padesátém roce vrátil, a pro ně, alespoň pro některé z nich, protože mnozí byli nekomunisté, byl Únor víceméně katastrofa, nebo alespoň něco nepříjemného nebo tísnivého a možná že to pro ně bylo nepochopitelné. Nebo to bylo opravdu jenom tím, že po deseti letech žijí reminiscence jenom v těch, kteří jsou pryč, a u toho, kdo je doma a kdo prožívá celou tu triviální prózu života i jeho ohrožení, že to pro něho už nemá žádný náboj, nevím. Octnul jsem se vlastně v naprostém vakuu, ale ten rok v přípravce jsem to vakuum necítil. A přitom, když to vezmu hodnotově, tak to bylo vlastně jedno z nejhorších období mého života, zejména v tom smyslu, jak člověk trávil svůj čas, bylo to prostředí nasáklé takovým tím stalinistickým svazáctvím, protože to bylo všecko prokádrované, i když tam určitě byli lidé, pro které to bylo mimikry, protože to pro ně byla možnost, jak se dostat na vysokou školu, a nemělo to pro ně ten náboj jako pro ty ostatní, ale těch byla asi menšina, takže splynuli. Bylo to období, kdy jsem to vakuum, tu vykořeněnost, že nemám žádnou ekipu, nepociťoval, takže mi to tam vůbec nevadilo. Ostatní měli rodiče, domov, kamarády, měli všecko, a já neměl nic. Ale tam to nebyl žádný rušivý moment, vůbec jsem to neregistroval. Myslím, že tohle vytváří každé euforické období, a je úplně jedno, jestli je to období ideologicky naplněné něčím dobrým, nebo špatným, ušlechtilým, nebo agresivním, to je úplně jedno. Tak jako třeba navrátilec z vojny nebo dokonce z války nostalgicky vzpomíná na kamarádství v zákopech, přestože to tam bylo příšerné, zatímco v mírovém životě je do značné míry odkázán sám na sebe, a i když prožívá život sebelíp, přece jen musí vzdorovat hrozbě izolace, nebo něčeho podobného, a ty vztahy si musí vytvářet. Může se mu to dařit, nebo se mu to nemusí dařit, kdežto v té mizérii fronty to kamarádství vzniká samo o sobě tlakem ohrožené existence. Tady to prostě byl ten vnější rámec, který vytvářel soudržnost a kamarádství a taky ovšem věk, byli jsme všichni mezi dvaceti až pětadvaceti, a potom to zmizelo. Takže toto období, které bylo z určité stránky nejhorší, protože je to období mé nejhlubší zaslepenosti, kdy jsem fandil něčemu strašné krutému a špatnému, bylo pro mne obdobím velice harmonickým a dobrým.
Uvědomil jsem si to nedávno, když mně jedna známá, která se vrátila po krátké návštěvě z Ameriky, vyprávěla o našem společném známém, o Arnoštu Lustigovi, který říká: „Začátek padesátých let, to byla nejkrásnější leta mého života,“ a říká to – to je pro něho typické a já si to u něho cením – s tou svou nehoráznou vehemencí, kdy ze sebe vychrlí věci, které by se jiní lidé třeba zdráhali říct. Neříká to jako necitelnost nebo hrubost vůči těm, kteří v té době byli třeba popravováni, on to říká tak, jak to je. V tom kursu v Houštce jsme maturovali, byla to taková nalejvárna, a my jsme se za ten rok naučili všechno a nic a odmaturovali jsme. Přitom to ovšem bylo náročné, byli tam kluci, kteří odcházeli nervově nemocní, protože toho na ně bylo moc. Zvládnout za rok všechno od primy do oktávy, to bylo samozřejmě naprosto nemožné, takže to rozhodně nemělo hodnotu středoškolského vzdělání.
Pak jsme přišli na fakultu a já jsem studoval češtinu a literární vědu. Takovou výraznou barevnou skvrnou jsou v tomto období procesy. Procesy se Slánským a všechno, co následovalo, antisemitské zabarvení, které to mělo, a další kampaňovité období proti kosmopolitismu, což bylo taky antisemitské. To bylo dost záhadné, já si opravdu myslím, že sám před sebou nic neskrývám a nic nezamlžuji, ale já jsem tam ty antisemitské prvky tak úplně jasně neviděl. Nebyly pro mne tak jednoznačné a výrazné, připadaly mi jenom jako takové cákance bláta, které mi neprozradily, že celá podstata věci je naprosto shnilá, že je to všechno naprosto zkorumpované a úplně jiné, než si představuji. Je to samozřejmě tím, že když je člověk o něčem přesvědčený, potřebuje velice mnoho, aby ho ty špatné věci, které u toho jsou, dovedly ke skutečnému bilancování. Výsledek procesu, to byl takový veliký a velice čitelný signál o antisemitském zaměření celé té věci, kdy se u všech obviněných zdůrazňovalo, že to jsou židé, mluvilo se o sionismu a všechny tyhle nesmysly o tom jasně vypovídaly. Pamatuji si na jednu věc, na kterou si nikdo nevzpomíná, nebo nebývá zmiňována, zřejmě právem, protože to bylo zcela zanedbatelné, ale mně to tehdy stačilo, aby mě to uklidnilo, aby to zahlušilo ty signály antisemitismu. Pamatuji si, že Gottwald měl nějaký projev, ve kterém řekl, že antisemitismus je buržoazní přežitek, myslím, že se to tak tehdy říkalo, a kromě toho byl v Rudém právu úvodník, který tohle přemílal. A tahle naprosto zanedbatelná alibistická gesta mi stačila k tomu, aby ten problém byl pro mne vyřešený. Bral jsem to prostě tak, že do všeho se vždycky zamíchají různí lidé, měšťácké prvky a podobně. Další věc, která byla myslím mnohem podstatnější, byl fakt, že jsem měl tu kliku, že jsem tohle období prožíval na filosofické fakultě. To bylo prostředí, do kterého žádný antisemitismus nepronikl. Já jsem ho vůbec nikdy necítil. Ani výslovně, ani náznakově, ani v nějakém řečovém šumu. Dokonce naopak, na jedné stranické plenárce vystoupil nějaký člen Strany – mimochodem taky původně dělník, který se tam dostal po takové roční nalejvárně –, nebyl to žid ani žádný profesor, nebo něco podobného. Vystoupil prostě s diskusním příspěvkem a působilo to naprosto spontánně. Pravděpodobně to taky spontánní bylo. Ten člověk varoval před antisemitskými předsudky a podobnými věcmi, že by toho někteří lidé, kteří to špatně pochopili, mohli zneužít. A člověk to bral, i když to byly naprosté alibismy. Asi byli lidé, kteří to mysleli vážně, ale ti v tom nesehráli žádnou roli. Ale na mě to působilo, a o tom, že byli židé vyhazováni z různých institucí, třeba z ČTK nebo z rozhlasu, o tom jsem v té době neměl tušení. Já jsem tahle spojení neměl, bylo to asi taky tím, že jsem neměl rodinu a příbuzenstvo, protože lidé tehdy nebyli sdílní a neříkali si takové věci. To až o několik let později si lidé tohle navzájem sdělovali. S někým jste se stýkal třeba deset let, než jste se od něho dozvěděl, že měl leta letoucí ve vězení blízkého příbuzného, že se vrátil podlomený atd., a přitom nic neudělal. Dusnost té doby udělala hrozně moc. Proces sám o sobě mě vůbec nevykolejil z toho svazáctví, z toho přesvědčení o celé doktríně.
Dokresluje to jedna epizoda, na kterou jsem zapomněl a která se mi před několika lety připomněla. My jsme byli možná první ročník, který měl na univerzitě to, čemu se říká vojenská příprava. Měli jsme půl dne v týdnu vojnu a díky tomu jsme pak měli o rok kratší prezenční službu. Chodil jsem do toho, pokud si pamatuji, jenom dva roky, pak mě vyškrtli vzhledem k vadě zraku. Náš politický zástupce velitele, jak se tomu říkalo, byl takový menší černovlasý vzteklý člověk, už si nepamatuju, jak se jmenoval. Byl to myslím podporučík a byl velice nesympatický. Když jsem jednou na katedru něco odnesl nebo odevzdal, bylo to v týdnu, ne když jsme měli to vyučování, prostě když jsem splnil nějakou drobnou povinnost, ten člověk seděl vzadu ve vedlejší místnosti, a když mě zahlédl, zavolal si mě a řekl: „Zavřete dveře!“ Byl zaměstnán tím, že četl Rudé právo. Pak otevřel šuplík, vytáhl z něho úzký kus papíru a řekl, že na mě přišlo, teď už nevím, jestli použil slova sdělení nebo vyjádření, to už si nepamatuji, přišlo prostě to, že jsem byl doporučen na vysokoškolské studium Taussigovou, a to už bylo po procesu. Taussigová byla myslím Slánského sekretářka nebo tajemnice, prostě jeho pravá ruka. Něčím podobným byl taky Hendrych, zřejmě jich měl Slánský víc. Tohle ale byla tajemnice, která byla zřejmě velmi důležitá, a ten člověk mi řekl, že doporučení na vysokou školu bylo podepsáno jí, jestli o tom něco vím. Řekl jsem, že o tom nevím vůbec nic. Její jméno bylo známé, protože Taussigová se objevovala mezi obžalovanými, popravena nebyla, byla odsouzena k vězení, ale procesem se stala velice prominentní. Předtím její jméno, pokud vím, nebylo ve veřejnosti známo, ale procesem se to jméno stalo prominentní a velkou roli hrál i židovský zvuk toho jména, přestože ona vůbec nebyla židovka. Jako holka se snad jmenovala Jandáková a ještě za první republiky si vzala komunistického poslance nebo funkcionáře Taussiga, ono bylo Taussigů v komunistickém centru víc. Jednoho z nich si vzala, nevím, jestli zahynul za války, nebo až později, byl mnohem starší než ona, a když ovdověla, jmenovala se dál Taussigová, ale židovka nebyla. Je velice dobře možné, že mě doporučila na vysokou školu, protože kádrování lidí do přípravky bylo zřejmě strašně důkladné, byli považováni za kádry a později se ukázalo, že se s nimi počítalo vlastně jako s jakýmisi kontrolory, jako že budou kontrolovat ostatní. Režim se v nich ale velice zklamal, protože takových bylo myslím hodně málo, a pokud se jim podařilo dostudovat, byli to většinou lidi, kteří se pak starali jen sami o sebe, případně se dostali do nějakého konfliktu nebo do nějakých potíží, někteří z nich byli později velice opozičně naladěni. Prostě to nefungovalo jako posila stranického aparátu. Z některých lidí, co jsem na fakultě znal, byli třeba pak estébáci nebo cenzoři HSTD, aparátníci nebo vůbec opory režimu, ale bylo jich mnohem míň než těch, kteří takovou roli nehráli, nebo hráli právě opačnou. Ale to kádrování bylo hrozně důkladné.
Vím, že když jsem měl jít na vysokou školu, vypadalo to, že vůbec nebudu přijat. Dostal jsem předvolání na přijímací pohovor, ale vůbec jsem nebyl pozván dovnitř. Stál jsem tam celé odpoledne na chodbě, potom jsem se poptával po nějakém úřadě, kde mi řekli, že asi došlo k nějakému nedorozumění. Pak vyšlo najevo, že ti gymnaziální profesoři nebo možná úředníci ministerstva, ale donedávna gymnaziální profesoři, kteří tvořili komisi, která mě měla přezkoušet a udělat pohovor, tomu zřejmě kladli odpor, protože mě tam nechtěli, a uváděli, že tam nejsou kádrové posudky a informace o tom či onom. Nakonec mě přijali, protože pak zřejmě dostali nějaký příkaz. Pamatuji si, že mi tam někdo položil otázku, jestli jsem četl Lenina a co jsem z něj četl. Řekl jsem, co jsem četl, a on se zeptal: „Co je to stát?“ Když jsem začal mluvit, vyšlo najevo, že jsem četl Leninovu knihu Stát a revoluce, proto se mě zeptal, co je to stát. Začal jsem vykládat nějaké své myšlenky o tom, co je to stát, na základě toho, co jsem ještě ve Švédsku s obrovským zaujetím četl, až mi uši hořely. Ovšem jako naprostý autodidakt, takže jsem začal ze sebe soukat takové autodidaktické quasifilosofování. Ten člen komise mi skočil do řeči, byl naprosto nespokojen a řekl: „Lenin přece říkal, že stát je organizované násilí.“ V té knize to samozřejmě je, a když jsem to četl, prožíval jsem tu větu, asi jako Kolumbus prožíval Ameriku. Nestudoval jsem tehdy jako žák, který má být zkoušen a chce dostat dobrou známku, učí se určité věci nazpaměť a rozpozná, co na něm kantor chce. Já jsem nevěděl, že chce určité formule a konzistenci té formule jsem asi ani nedokázal postřehnout, a proto jsem mluvil úplně jiným způsobem. Ten kantor byl na jedné straně prototypem té nejkádrováčtější mentality, ale zároveň v něm zůstal zabedněný kantor, kterému je naprosto cizí a nedovede prostě promluvit s autentickým autodidaktem. Takže jsem tam zřejmě byl vnucen nějakou vyšší vnější silou.
Když mi potom ten voják řekl o Taussigové, vzpomněl jsem si, jak mě na školu nechtěli přijmout a potom to někdo zařídil, to mi pak blesklo hlavou, a když se mě ten podporučík z vojenské katedry zeptal, co tom vím, že mě doporučila Taussigová, tak jsem mu odpověděl, že ji vůbec neznám, ale že je to docela možné, že nevím, kdo mě doporučil a kdo to podepsal. On se mě pak takovým řízným oficírským způsobem zeptal: „Máte ňáký nepřátele?“, a já jsem odpověděl: „Ne, nemám.“ Řekl jsem to naprosto spontánně, klidně. Tím byl rozhovor ukončen a poslal mě pryč. Teprve mnohem později, myslím, že mi to trvalo snad třicet let, to nepřeháním, mně došlo, že jsem pravděpodobně mohl být zavřen, že na mě přišlo nikoli oznámení, ale udání, že jsem protežé, nebo lépe, že jsem prodloužená ruka Rudolfa Slánského, že jsem byl do školy nasazen Taussigovou, která byla strašný zloduch, stejný zloduch jako Slánský, možná proto, že měla to židovské jméno. To bylo velice nebezpečné. Mě to ale vůbec nenapadlo, já jsem se ani v sebemenší míře necítil ohrožen, neměl jsem vůbec žádné obavy, že by vůči mně mohlo vzniknout nějaké podezření, které bych měl vyvrátit, ani vteřinu jsem si nedělal starosti. Myslím, že to nebyla indolence nebo tupost, opravdu ne, myslím, že to nebylo nic jiného než naprostá důvěra, že všechno je v nejlepších rukou, a ten monstrproces jsem vůbec nebyl schopen jako monstrproces vnímat. Upřímně řečeno jsem se o to nijak zvlášť nezajímal, a když jiní seděli u rádia, poslouchal jsem levým uchem a nezajímalo mě to. Divil jsem se, že z toho dělají takovou senzaci, vždyť jsou pořád někde nějaké procesy. Na Západě byly různé procesy, nějaký generální ředitel dělal třeba podvody, tak ho vyhodili, to se stávalo a já jsem to přiřazoval k něčemu takovému. Nevím, zda to byl fanatický stalinismus, nebo trochu mesirabilní exkluzivita mé existence, snad obojí dohromady, nevím. Dneska je to hrozně nevěrohodné, a když to někomu říkám, nedovede si to představit. Byla tam totiž ještě jedna věc, která k tomu patří, ale tehdy nebyla ta souvislost zřejmá: ten nesympatický vztekloun, podporučík, politický zástupce velitele, si mě už jednou – muselo to být ještě v prvním ročníku – při nějaké příležitosti vzal stranou, nebo jestli mě zastavil na chodbě, to už si nepamatuju, a zeptal se mě, jestli jsem měl příbuzného Josefa Vohryzka, který byl lékař. Řekl jsem mu: „Ano, měl jsem strýce, byl to bratranec mé maminky, který byl lékař a měl ordinaci v Rámové ulici, nedaleko Dlouhé třídy.“ A on řekl: „Tak přesně toho mám na mysli, ten mi zachránil život. Bydleli jsme v Haštalské ulici, já jsem neměl otce, jen maminku, a když mi byly tak tři čtyři roky, byl jsem hrozně nemocný a byl jsem na umření, protože jsem byl špatně živený. A tenhle doktor ke mně ve dne v noci chodil a vypiplal mě, takže mi zachránil život. Tak to byl váš strýc?“ „Ano, to byl můj strýc.“ Tím to skončilo. Pak se ke mně choval jako k ostatním, nebyl jsem žádný protežé. Ono to ani moc nešlo, nebyla to normální vojna. Domnívám se, to mi docvaklo až potom, že když se mě na to zeptal, což pravděpodobně neměl, že to udání nepřišlo na vojenskou katedru, ale na děkanství, a ti, kteří s tím měli něco společného, tedy v první řadě děkan, to byli lidé, kteří v té době naprosto neinklinovali k tomu, aby se přidali k takovým antisemitským kampaním, a možná se strachem čekali, co tomu řekne zástupce vojenské katedry. To znamená, že jeho postoj, zřejmě pozitivní, při tom mohl sehrát rozhodující roli, to je docela možné. Vím, že kádrovák byl strašně špatný člověk, opravdu zlý, agresivní. Takový typický zamindrákovaný člověk, který si to kompenzuje tím, že jakoby za dělnickou třídu vznáší naprosto nesmyslné argumenty a je útočný. To by mohl být jediný člověk, který tomu udání přitakal a ti ostatní – děkani, proděkani a další – asi s bázní čekali, co řekne představitel vojenské katedry. Takže ten člověk mě možná opravdu zachránil před kriminálem, nebo alespoň před vyhozením ze studií, které by vedlo k tomu, že bych se už na žádnou jinou školu nedostal a nedostal bych třeba ani práci, při které bych se mohl vzdělávat, a byl by to asi velice perný život, před kterým mě zachránil. Ale já jsem to vůbec neocenil, protože jsem ten svět považoval za nejlepší ze všech myslitelných světů.
(Dokončení příště.)
Připravil Michael Špirit.