Ale přenesu se zase zpátky do toho šedesátého šestého nebo spíš šedesátého sedmého roku, kdy jsem byl v Izraeli. Byl to velice silný zážitek, ale bylo to ovšem jenom čtrnáct dní. Pak přišel rok 1968 a Pražské jaro a invaze, sedmdesátá a osmdesátá léta, těch dvacet let splývá dohromady v jednu souvislou šňůru, přestože tam určité rozdíly byly. Abych navázal na svou návštěvu v Izraeli, tak bych rovnou dodal, že loni, v roce 1990, jsem byl v Izraeli podruhé. Byli jsme tam celá rodina a já jsem tam byl dokonce velmi dlouho, jeden a půl měsíce. Byl to velice výrazný zážitek srovnat, co se tam za těch víc než dvacet let udělalo, a v porovnání s tím, jak to u nás za tutéž dobu stagnovalo, to bylo až nepochopitelné. Třeba Tel Aviv si z toho šedesátého šestého nebo šedesátého sedmého roku pamatuji jako velice ošklivé město, takovou betonovou poušť, bylo to strašně utilitárně postavené. A v tom devadesátém roce, to bylo úžasné, co se tam všechno postavilo, jak to mělo úplně jiný ráz. A Jeruzalém, to se vůbec nedá reprodukovat, ta členitost toho města. Výrazným zážitkem bylo ovšem taky krize, řekl bych krize politiky vůbec. Byl jsem tam v období té strašně dlouhé vládní krize a měl jsem dojem, že nastala úžasně hluboká krize, která může být jenom v demokracii, která je hluboce zakořeněná, která má hluboké zázemí. A přestože kontinuita toho státu je velice krátká, kontinuita demokratismu působí, jako by byla velice hluboká. Je to krize, která vůbec neohrožuje systém, spíš to může být krize velice plodná, řekl bych, že je to krize důvěry v politický establishment. Vládní krize byla velice obtížná, řešila se způsobem, který veřejnost od politiky odpuzoval, vyvolával nebo prohluboval obrovskou skepsi vůči politické špičce a vyskytovaly se pokusy navrhovat řešení, která zřejmě postrádala naději na to, aby se něco uskutečnilo. V té době tam například vzniklo hnutí za změnu politického systému, nebo hnutí, aby měli psanou ústavu. Izrael nemá psanou ústavu, v tom ohledu se jeho právní řád velice podobá anglickému. V obou případech se mi to jevilo jako projekty, které mají efemérní význam. Teď to ovšem irácko-kuvajtská válka všechno totálně změnila, takže se o tom nedá plodně uvažovat. Velice mě zaujaly některé věci, které na mne působily velmi perspektivně. Sledoval jsem televizi, a přestože hebrejsky neumím, něco vypovídá obraz, něco mi přeložili atd., byly tam zřetelné signály toho, že izraelské povědomí, což je vlastně něco jako národní obrozenectví, které bývalo strašně etnocentrické a zdůrazňovalo nacionální momenty, se mění, že to první období už je zřejmě pryč a že se dostali do dalšího stadia. Z televizních pořadů bylo výrazně patrné, že se zabývají věcmi, které jim předtím buď totálně unikaly, nebo je nezajímaly, nebo o nich prostě nechtěli slyšet. Byly tam třeba pořady o izraelských minoritách, velice dlouho už tam žije minorita Čerkesů nebo Kirgizů, nejsem si zcela jist, jestli užívám správné etnonymum, je to prostě jeden ze sovětských národů, a ta minorita se tam datuje z doby carského Ruska, kdy v jejich vlasti došlo k nějakému velkému střetnutí, které kulminovalo velkou bitvou, kterou ti Čerkesové nebo Kirgizové prohráli. Byla to strašná, krvavá bitva, po které následovalo stejně strašné a krvavé pronásledování toho národa, a asi třetina, nebo polovina těch, co přežili, prostě emigrovala, utekla. Velká část z nich se usídlila v Palestině a žijí tam dodnes. Jsou dvoj- nebo trojjazyční, mluví hebrejsky i svým jazykem a možná i arabsky. V televizi se o této zajímavé minoritě mluvilo a ty pořady měly takovou pozitivní tendenci: ti lidé s námi žijí, ale mají svůj národní profil, svou kulturu, svou tradici, svůj jazyk atd. Zastávají k minoritě postoj, který je v Evropě i ve Spojených státech velice moderní a velice nedávný a zřejmě se tam proklubává na veřejnost. Nebo jsem viděl pořad o židovském folklóru, byl to nějaký hudebně-taneční soubor, a celá jeho kompozice i slovo moderátorů zdůrazňovalo, že židovský folklór je takový amalgám z různých národních folklórů, ruského, ukrajinského, polského, rumunského a taky severoafrického atd., to bylo zdůrazněno kroji, choreografií, komentářem, vším. To by bylo před dvaceti lety naprosto nemyslitelné, tehdy je to prostě nezajímalo, a pokud by na to narazili, tak by to spíš bagatelizovali. Ale nejdůležitější pro mě tentokrát bylo setkání s několika lidmi, se kterými jsem se znal těsně před válkou, čili jsme se padesát let neviděli. Kontakt byl okamžitý a byl to kontakt k oboustranné radosti. To mě psychicky nesmírně zvedlo, protože ta diskontinuita, to přetržení životní kontinuity, to je něco, co člověk v sobě nosí, a myslím, že je to nejpříznačnější rys povahy, projevu a psychiky, že se to zacelovalo. To jsem jen spojil dvě návštěvy v Izraeli, tu z roku 1967 a tu loňskou, takže jsem vlastně přeskočil to dvacetileté období po invazi v šedesátém osmém roce.
Musel jsem odejít z nakladatelství a domníval jsem se, že budu překladatelem na volné noze, ovšem brzy se ukázalo, že to je naprosto vyloučené, že tentokrát se režim ze svých minulých zkušeností důkladně poučil a tu prohibici, ten berufsverbot provedl daleko důkladněji. Už jsem se zmínil o tom, že v šedesátém osmém roce jsem byl čtvrt roku ve Švédsku, kde jsem sbíral materiál, protože jsem nakladatelství Spisovatel slíbil, že napíšu reportážní knihu o Švédsku. Když jsem se vrátil, měl jsem materiál pohromadě, po zbytek Pražského jara jsem se k ničemu nedostal – to byla tak rušná doba, že člověk na nic kloudného neměl čas –, po invazi jsem ještě přeložil nějakou divadelní hru a nějaké další drobnosti a teprve potom jsem se do té knihy pustil. Takže jsem vůbec nic nevydělával, a když jsem musel odejít z nakladatelství, octnul jsem se na mizině. Pak jsem zjistil, že překladatelská existence na volné noze je naprosto vyloučená, protože jsem byl samozřejmě na černé listině. Ona tedy žádná černá listina neexistovala, ale existovaly bílé listiny a černá listina byl toho zamlčený důsledek. Žádné nakladatelství mi nesmělo dát překladatelskou smlouvu, a tak jsem začal pracovat manuálně. Knihu o Švédsku jsem napsal a ve smluvní lhůtě odevzdal, přestože jsem věděl, že už ji nevydají, a samozřejmě taky vyjít nemohla. Pracoval jsem v různých manuálních profesích, nejdřív jako řidič u pošty, kde jsem hlavně vybíral schránky, pak jsem byl řidič v n. p. Kniha, potom skladníkem u téhož podniku. Několik let jsem pracoval jako noční hlídač, pak jako čerpač vody v maringotce, což jsem dělal až do roku 1986, kdy jsem odešel do důchodu. Do důchodu jsem šel o nějaký měsíc předčasně kvůli očím, protože jsem tu práci už nezvládl, horšil se mi zrak. V osmdesátém sedmém roce jsem byl mluvčím Charty 77 a to mě časově plně zaměstnalo, takže ten rok jsem nic jiného nedělal. V osmdesátém osmém roce jsem byl operován a to poznamenalo celý rok, protože víc než čtvrt roku mě stav po operaci vyřadil úplně ze všeho, a pak jsem se na to musel adaptovat.
V průběhu těch dvaceti let jsem ovšem kromě práce, která mě živila, jak už jsem to vyjmenoval, dělal samozřejmě taky něco jiného. V první polovině sedmdesátých let jsem přece jen udělal pár překladů pod cizím jménem, pak přišla Charta 77 a s Chartou se velice brzy rozvinul samizdat. Tady bych se mohl zmínit ještě o jedné věci, která vlastně trochu souvisí s mou židovskou identitou. V prvních letech Charty jsem s pomocí přátel napsal dokument o Romech, cikánech, zajímalo mě to jako minoritní problém, přestože jsem o tom žádné pozitivní znalosti neměl, ty jsem si sehnal. Domnívám se, že to, co mě k tomu vedlo, byla moje Jewish experience, židovská zkušenost, židovská identita, nebo možná pseudoidentita, taková zpochybněná, labilní identita. Když pak začal samizdat, věnoval jsem se samizdatu, redakční práci a všem těm starostem kolem vydávání samizdatového časopisu Kritický sborník, jehož vydávání jsem zahájil a redigoval ho asi čtyři roky. Bylo to velice pracné, takže mně na nic jiného nezbyl čas. To jsem dělal až do doby těsně před rokem osmdesát sedm, kdy už jsem kvůli očím přestal redigovat, protože jsem na to neviděl, a v období, kdy jsem dělal mluvčího, jsem na to neměl čas.
Myslím, že jsem o tomto dvacetiletí řekl všechno důležité kromě jedné věci, kterou jsem si nechal na konec, protože v mém životě byla mimořádně závažná. Byl to poslední svazek pamětí Václava Černého, který vyšel, jestli si dobře pamatuji, asi v osmdesátém pátém nebo osmdesátém šestém roce. Byla to velice závažná událost. Do té doby jsem se vlastně o židovskou kulturu, o židovské dějiny atd. nezajímal. Nikdy jsem se od svého židovství nedistancoval, vždycky jsem to považoval za něco charakterově nebo morálně naprosto nepřijatelného, ale nebral jsem to s nějakým morálním patosem, prostě se mi to zdálo jako ubohost nebo slabost – nejenom morální slabost, ale vůbec slabost, nesmysl, směšnost. Ale na druhé straně jsem byl v tom směru natolik ovlivněn, že jsem se o to nijak nezajímal. Rozhodně jsem nepatřil k těm, které bych nazval uvědomělí židé, nebo židé, kteří svému židovství přikládají nějaký význam. Myslím, že to bylo hlavně proto, že jsem v letech dospívání ve Švédsku, kromě toho prvního půldruhého roku, vlastně s židy a s židovstvím vůbec nepřicházel do styku. Zmínil jsem se o dvou příležitostech, kdy jsem měl možnost se přidat ke skupině židů mého věku – v obou případech to byla výrazně sionistická příprava na alijá –, a já jsem se k nim nepřidal, protože už jsem k tomu měl distanci, už mě to nepoutalo. Byl jsem ve věku šestnácti sedmnácti let, kdy jsem nebyl schopen příliš hluboce o tom uvažovat a silně jsem prožíval, co bylo bezprostředně přede mnou a kolem mne, a odpuzoval mě ten silný moment kolektivismu. Nikoli kolektivismus jakožto postoj, názor, k tomu jsem nikdy neměl daleko, k tomu jsem měl inklinaci, ale nedovedl jsem přijmout ten kolektivismus praktického každodenního života, který tam byl velice silný, protože to byla, tak jako v Makabi hacairu, příprava na život v kibucu a to se velice zdůrazňovalo. To jsem nebyl schopen přijmout a podřídit se tomu. Jinak žádné židovské vlivy nebo židovské prostředí nebylo v dohledu a doslechu, takže jsem se s tím prostě nescházel. Když jsem se vrátil do Československa, byl jsem k tomu natolik indiferentní, že jsem se po ničem nepídil a dokonce jsem ani nevnímal ten kryptoantisemitismus, který byl v komunistické ideologii, nebo spíš v komunistickém uspořádání věcí veřejných. To jsem vůbec nevnímal. Hrál v tom jistě svou roli ten šok ze ztráty celého světa dětství, tzn. rodičů a příbuzných, kteří vytvářeli mé dětské milieu, který mě vedl k tomu, že jsem si tohle všechno intimizoval. Byl jsem naprosto neschopen se o tom třeba s někým bavit nebo vyhledávat společnost, kde se o tom mluvilo, měl jsem to totálně intimizované. Mělo to pro mě obrovsky intenzivní náboj, ten náboj vůbec nebyl vytěsňován, ale bylo to prostě intimisimum. Cokoli, co by to aktualizovalo, se mi jevilo jako zbavené své původní podoby. Měl jsem to umístěno ve svém dětství a tam jsem si to potřeboval ponechat. Takže na jedné straně naprostá indiferentnost vůči všemu židovskému, na druhé straně absolutní ostrost vůči každému projevu antisemitismu. Když pak přišly procesy a při jejich zveřejnění symptomy antisemitismu v tom, jak byli odsouzení jmenováni nebo jak se mluvilo o sionismu, že sionismus je zrada atd., věděl jsem, že to není pravda, a proti tomu jsem reagoval třeba v osobních rozhovorech. Na druhé straně ovšem ty alibistické projevy, třeba ten Gottwaldův, tato průhledná alibi pro mne měla naprostou platnost. Byl jsem natolik věřící komunista a natolik jsem měl k režimu a priori důvěru, že to pro mne bylo prostě platné a neměl jsem nějaký pozitivní zájem si o tom třeba něco přečíst.
Tohle trvalo vlastně celou dobu, a když potom přišel Václav Černý, byla moje reakce velice prudká a dodnes si myslím, že to je snad vůbec nejantisemitštější psaný projev, jaký tu od roku 1945 byl. Ve skutečnosti ale, inkluzive Urválka, je to vlastně ještě horší. Moje reakce byla velice prudká, a přitom jsem ovšem zjistil, že nemám vůbec zázemí co do znalostí a dokonce ani cesty k pramenům, schopnost vyhledávat je, abych na to mohl reagovat tak, jak se mi jevilo jako jedině možné. Strávil jsem hrozně dlouhou dobu tím, že jsem se pídil po knihách a po materiálu, po faktech a po údajích, a když jsem se snažil něco z toho udělat – protože se mi jevilo jako životní nutnost něčím na to reagovat –, velmi dlouho jsem vůbec nebyl schopen něco napsat, protože jakmile jsem vzal tužku a papír, dostal jsem tak naprosto neovladatelný vztek, že jsem nebyl schopen zformulovat jedinou větu, ve které by se nekupily nadávky. Vypadalo by to jako nějaký rabelaisovský hymnus, nebo něco podobného. Když jsem se pak uschopnil něco napsat, byl Václav Černý v agónii a zdálo se mi naprosto nemožné o tom psát, protože by neměl možnost odpovědět. Věděl jsem, že by stejně neodpověděl, že by na to reagoval nadřazeným uraženým mlčením, ale šlo o to, aby měl možnost odpovědět.
Zemřel v době, kdy jsem byl mluvčím Charty, a to je zase taková ironie osudu: právě na mě spadlo sehnat kvalifikovaný nekrolog, který jsem pak musel dokonce zredigovat a podepsat. Jako mluvčí jsem se k tomu nemohl obrátit zády, byli tu pozůstalí, kteří u něho představovali velice širokou obec – lidi jeho smrt nesmírně zasáhla –, takže se mi zdálo, že to na sebe musím vzít. Ale stále na mně leží jako nějaké břemeno, že jsem tehdy nereagoval něčím napsaným, veřejným – tedy veřejným v samizdatu. Přitom jsem reagoval velice ostře a ve velkém rozsahu, protože jsem týdny a měsíce měl s lidmi neustálé hovory a hádky. Samozřejmě ne s antisemity, ti se těžko najdou, ti se v tom okruhu světa, který tyto věci sledoval, nevyskytovali, ale s odpůrci antisemitismu, kterým se ty věci jevily způsobem naprosto nesmyslným a neobhajitelným. Ty otázky byly předtím po celá desetiletí zamlžené nebo spíš zamlčené a jejich názory byly naprosto nesmyslné. Měl jsem velice prudké hádky, diskuse, které se měnily v hádky, a hádky, které se měnily v diskuse, a bylo to o mně známo.
Ale nic jsem nenapsal a mám pocit, že to musím napsat. Je to ovšem nepříjemné, je to opožděné. Mezitím se dostavila taková vlna odporu proti antisemitismu a vlna zájmu o židovské záležitosti, že to má až ráz konjunkturální, a je pro mne velice nepříjemné, že budu muset časem napsat něco, co s touhle konjunkturou splyne, že budu muset vyslovit postoj, který vznikl v době, kdy byl asi tak konjunkturální jako hlavou proti zdi. Jde o to, že Václav Černý nebyl ledaskdo, že to byla naprosto jednoznačně charismatická postava. Znal jsem ho osobně a právě v tom posledním období, než onemocněl – a kdy pak zmizel z veřejného života –, jsem se s ním skoro pravidelně vídal. Scházívali jsme se v kavárně Slavii, u kdysi Kolářova stolu, kde jsme se vídali jednou týdně, tedy já jednou za čtrnáct dní, protože jsem jezdil do maringotky. Na jedné straně jsem ho velice ctil, na druhé straně jsem měl k němu pořád odstup. Ctil jsem ho natolik, že třeba na začátku sedmdesátých let jsem se přel s jeho žáky a dávnými ctiteli, kteří ho ctili neustále, na rozdíl ode mne, který jsem byl na počátku padesátých let komunista, a vůbec jsem nevěděl, kdo je Václav Černý, a dověděl jsem se to až mnohem později. Přel jsem se s nimi třeba v tom, že jsem hájil Pláč Koruny české. Oni byli – ovšem v soukromí – velice zklamáni, že pan profesor, jejich učitel a člověk, kterého si velmi vážili a měli ho velice rádi, že tam projevuje ty svoje dobře známé slabiny, megalomanii apod., zatímco mně se to tak nejevilo. Právě proto, že jsem ho, na rozdíl od nich, těch dvacet let neznal. To říkám jenom jako takový paradox. Takže jsem si ho velice vážil, ale přitom jsem měl k němu určitý odstup. Něco jsem tam cítil, něco, co jsem nedovedl pojmenovat, něco, co mě odpuzovalo, takže jsem třeba odmítl přispět do sborníku k nějakým jeho kulatým narozeninám. Cítil jsem tam cosi a nevěděl, co to je. A když pak přišel tenhle výbuch antisemitismu, se kterým podle mého názoru musel žít celý život, jenomže to neprojevoval, tutlal to, protože to bylo něco, co bylo dehonestující. Pořád se nedovedu zbavit dojmu, že jsem něco takového musel intuitivně vycítit, že něco takového tam je, takový ten nacionálně-paternalistický postoj, který tvoří humus jednoho typu antisemitismu. Ale přesto byla ta kniha úžasný šok. Tedy jednak kniha a jednak reakce na ni. Řada recenzentů nebo komentujících třeba řekla, že tam je antisemitismus, a byli nad tím smutní, že pan profesor je antisemita a vymlouvali mu to, ale nebylo tam vůbec nic, co by svědčilo o tom, že vůbec vědí, co to je. Jako by třeba někomu vytýkali, že jí brambory nožem místo vidličkou, byl to takový naprosto vnějškový postoj. Prožíval jsem to tak, že jsem si v tomhle období, poprvé v životě, zahrával s myšlenkou, že bych měl vlastně litovat, že jsem se do Československa vrátil – přestože ta myšlenka byla naprosto absurdní, protože mám ženu a syna, to je něco, co nemohu ze života vymazat. K tomu mne to dohnalo. Řekl bych, že tento člověk je do té míry a bez rezervy uctíván jako personifikace resistence a občanské mravnosti, že ani tohle tím vůbec neotřáslo. Cítil jsem v něm něco, co mě trochu odpuzovalo, jakési varování tam bylo, ale nebyl jsem schopen to nějak pojmenovat. Když se pak připravoval sborník k nějakým jeho kulatým narozeninám a byl jsem požádán o příspěvek, odmítl jsem to, právě tam se projevila ta moje distance.
(Konec)
Připravil Michael Špirit.