V Zimní pohádce se divák poučený zeměpisem dovídá s překvapením, že Shakespeare umístil Čechy na břeh moře. Teatrologové a literární historici si lámou hlavu, co tím Shakespeare vlastně myslel, zda se mýlil, anebo si ani nedělal starosti s umístěním děje do vzdálené, exotické země.


Patrick Leigh Fermor, 2001, foto Thanassis Stavrakis

Zajímavé vysvětlení nám podává Patrick Leigh Fermor, vzdělaný tulák a poutník, který se ve třicátých letech 20. století vydal pěšky z Londýna do Konstantinopole. Deník Čas darů zachycuje první část cesty, Fermorovy zážitky, setkávání a rozhovory s lidmi a živě popisuje svět kolem Rýna a středního Dunaje. Svéráznou a malebnou krajinu, bavorská a rakouská městečka, obce a statky ještě nezasažené moderní civilizací vnímá Fermor už od svého vylodění v Rotterdamu jako bruegelovské variace a kompozice. Na své pouti projde podunajským dějištěm Písně o Nibelunzích a před Lincem se přiblíží v duchu k vzdáleným českým hranicím. Fermor píše:

„Šumava jako taková skončila už o něco dřív proti proudu. Staré české království, které poslední tři staletí patřilo k říši, zaniklo v roce 1918, kdy se stalo součástí Československa. Odjakživa šlo o vnitrozemský útvar obklopený okolními státy. Jak vůbec mohl ze Shakespearova pera splynout ten slavný režijní pokyn ,na pobřeží Čech‘? Když psal Zimní pohádku, Čechy nebyly žádná napůl bájná země jako Ilýrie ve Večeru tříkrálovém. Jejich poloha a ráz byly stejně dobře známé jako Navarra v Marné lásky snaze nebo Skotsko v Macbethovi. Jako významná bašta protestantů byly tehdy dokonce neobyčejně proslulé. Falcký kurfiřt – šampion evropských protestantů – byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou a tři roky po Shakespearově smrti byl zvolen českým králem. (Zase ta zimní královna! Shakespeare ji musel dobře znát a podle některých zdrojů napsal svatební představení v Bouři pro její zásnuby.) Jak si Shakespeare mohl myslet, že její království leží u moře?

Cestou podél řeky mě něco napadlo. ,Pobřeží‘ muselo původně znamenat ,kraj‘ nebo ,hranice‘ a nebylo tedy nutně vázané na moře! Snad byla zrovna tato pěšina oním pobřežím Čech, nebo alespoň pobřežím Šumavy – to už není takový rozdíl.“

Tím ale zdaleka zeměpisné bádání nekončí, otázka zůstává ještě otevřena. Hned při vstupu do Vídně zamíří Fermor do knihovny, aby si vyhledal originál textu, a ten zní: Bohemia. A Desert Country Near the Sea. My se můžeme jen dohadovat, co znamená „near“, zda poblíž moře či na mořském břehu. I v novém překladu Martina Hilského koráb přistává u pustých českých břehů, moře se prostě ze Shakespearova textu zcela odstranit nedá. Moře bude i nadále vzrušovat naši věčnou touhu a fantazii.



Ve Vídni se zvídavý a společenský Fermor seznámil se sympatickým mladíkem z pražské židovské rodiny. Není nezajímavé připojit i tuto pasáž: „S Hansem jsem se spřátelil ve Vídni. Byl o devět let starší než já. Jeho rodina žila v Praze a její členové se jako mnoho Rakušanů po rozpadu Říše stali občany nové Československé republiky, k níž je nevykořenitelně poutaly staré závazky – v tomto případě rodinná banka. Hans pomáhal řídit pobočku partnerského podniku v Bratislavě – neboli Prešpurku, jak jí dál říkal se stejnou urputností, s jakou bývalí Maďaři lpěli na názvu Pozsony – a připadal si tak nějak odříznutý od světa. Jeho pravým domovem byla Vídeň. Kromě ní měl nejradši Anglii, k níž ho poutalo mnoho přátel spolu se šťastnými vzpomínkami na univerzitní trávníky a pobyty na venkově.“

Hans pozve Fermora do Prahy, a tak se původně zamýšlená cesta podél Dunaje nečekaně odkloní severním směrem. Vedle popisu zimní Prahy pokračuje pátrání a bádání po tom, proč Shakespeare umístil Čechy na mořský břeh. K nečekanému rozuzlení příběhu dojde v rodinné knihovně díky šťastnému nápadu Heinze, Hansova staršího bratra. Heinz vytáhne z police knihu, předčítá a komentuje: „,Já jsem si to myslel!‘ prohodil vesele, když v ní listoval. ‚Čechy kdysi opravdu mívaly moře…‘ při těch slovech jsem nadskočil, ‚ale ne dlouho…‘ Pustil se do předčítání příslušných pasáží: ‚Přemysl Otakar II… Ano, to je ono… Po vítězství nad uherským králem Bélou IV. v roce 1260 […] rozšířil české území. […] Království pohltilo celé Rakousko… ano, ano, ano… jižní hranice rozšířená o obě poloviny Istrie včetně dlouhého úseku severodalmatského pobřeží! Nebyl zvolen císařem, snad vinou protislovanských předsudků kurfiřtů… Ano, ano… Poražen a zabit Rudolfem Habsburským u Dürnkrutu v roce 1278, kdy se země opět scvrkla na původní rozlohu…‘ Zavřel knihu. ‚A je to,‘ prohlásil dobrosrdečně. ‚Tady máš to své pobřeží Čech. Ale jen na třináct let.‘“

Patrick Leigh Fermor se vydal na svou grand tour jako student 8. prosince 1933, tedy v době ne právě vhodné na cestování po Německu a střední Evropě. Zápisky vznikaly cestou, ale byly později autorem upraveny, stylizovány, doplněny. V knižním textu se objeví závorka a v ní závěrečná – patrně vložená – poznámka, jakási tečka za shakespearovským bádáním. Fermor konstatuje: „Shakespeare rozpustile přejmenoval Sicílii na Čechy, když přebíral zápletku Zimní pohádky z rytířského románu Roberta Greena Pandosto aneb Triumf času.“

Fermorovo vysvětlení ale neodpovídá skutečnosti příběhu, jedná se totiž o dvě země – Sicílii a Čechy neboli Bohemii. Neběží v žádném případě o záměnu Čech za Sicílii. Shakespeare sledoval především příběh, na geografii mu vůbec nezáleželo. Umístění Sicílie ve Středozemním moři se změnit nedalo, Sicílie byla známým ostrovem, přizpůsobit se musela Bohemia. Zimní pohádka je přece pohádkou, děj se odehrává v ideálním čase mimo realitu, český král se mimochodem jmenuje Polixenes.

Návštěva u Zieglerů končí přípitkem na rozloučenou s nezapomenutelným pohledem z okna na Pražský hrad a „stužku Vltavy s náhrdelníky mostů“… Noční rychlík pak odváží Hanse i Fermora nazpět do Bratislavy, Fermorovo putování pokračuje dále na Slovensko.

Je pravda, že Šumava se ve Fermorově shakespearovském bádání jen mihne, ale hraje důležitou roli roznětky. Příběh se rozběhl vlastní cestou. Co všechno se Fermor dozvěděl, s kým se setkal a co všechno jsme se dozvěděli i my. A není toho málo! Fermor je „kočovný učenec“ tak, jak jimi bývali středověcí vaganti, „žáci darebáci“, potulní básníci a „profesionální“ tuláci. Čas darů není reportáž ani jen notes jednoho studenta, je to opravdová literatura.

Osmnáctiletý mladík stěží mohl analyzovat tehdejší politickou situaci a vzestup nacismu, ale i tyto znepokojivé jevy vnímal a zaznamenal, i když některé patrně až dodatečně. Pohroma přišla až později, po návratu do Anglie. Za války byl povolán do armády, kde se plně uplatnil jeho „dobrodružný talent“ ve specifické výsadkové službě. Proslavil se únosem německého generála Heinricha Kreipeho na Krétě. Před přípravou náročné operace se ukrýval mezi místními pastevci. Heinzovi Zieglerovi, bratrovi Hanse, se ještě podařilo před válkou uprchnout a emigrovat do Británie. Vstoupil do RAF, v květnu 1944 ale padl v boji, sestřelen nad Německem…

Kniha Čas darů, A Time of Gifts, vyšla až v roce 1977 a okamžitě si získala sympatie čtenářů i respekt kritiky. Svěží a barvité líčení velké cesty moderního poutníka a cestovatele se zařadilo k těm nejlepším, už proslaveným cestopisům. U nás tuto knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2018, v překladu Daniely Orlando. Fermorovo vandrování, líčení cesty, putování skoro bez krejcaru, ale pod šťastnou hvězdou, se čte jedním dechem.