Dvakrát již uvedla Revolver Revue v rozsáhlejších blocích prózy básníka Petra Kabeše (1941–2005) z jeho pozůstalosti určené k vydání: v číslech 99/2015 a 120/2020. Tentokrát jsem z postupně přepisovaných textů vybrala v připomínce 17. listopadu 1989 (ale nejen k němu) pro Bubínek Revolveru několik jeho osobních záznamů z doby devastující „normalizace“. Osobní i profesní situace, v níž se Petr Kabeš tehdy ocitl, zde nejsou podstatné. Podstatné je svědectví. Když jsem četla druhý z těchto záznamů, myslela jsem, že byl psán po roce 1989, a překvapila mě datace, 1973. Úvahy Petra Kabeše jsou odpovědí těm, kdo dobu „normalizace“ dodnes bagatelizují a její zásadní zlo nevidí, nebo vidět nechtějí. Svědčí ovšem i o způsobech, jak mu čelit.
Anna Kareninová


Petr Kabeš
Ze zápisků z let 1973–1974

Jakýkoliv režim, který se vyslovuje proti zkracování sukní, vysloví se dříve či později pro zkracování hlav.
Puritánství v rovině estetiky je semeništěm zvůle, je anarchismem v rovině etiky, mravnosti.

----

Nejpoctivějším, nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem, jak se vyrovnat po zásadní změně režimu s proviněními jeho posluhů bez velkých rekriminací, které odčerpávají energii a obracejí pozornost dozadu, bylo by jejich souzení podle jediného paragrafu: příživnictví. Všichni mají razítka a průkazy, které je usvědčují, jak dlouho naplňují „skutkovou podstatu“ tohoto trestného činu. Čtvrt století příživničí již několik stovek kurev a pasáků – víc to nebude, uštědřují si držby mezi sebou.
Při takovém náhledu by přece jen jeden paragraf ještě přistoupit musel: kuplířství.

----

Ve svém Octaviu Pazovi nacházím verš zatržený při prvním čtení, tedy v době vydání knihy, r. 1966. Verš zní: Nedal bych život za svůj život: jiná je skutečná moje historie. Teď už bych, bohudík, souhlasně, příbuzenecky, tato slova zatrhnout nemohl. Změna se váže k mé chvále posrpnového vývoje právě z tohoto úhlu. Vývoj událostí od roku 1969 dál, poskytl každému možnost zaplatit „neskutečným“ životem za žití „v souhlasu se sebou“. Vykoupit sebe za cenu svého kondomového obleku.

-----------

Pokud někdo neodejde do vyhnanství odněkud, odkud jsou vyháněny všechny podmínky a podněty (a podměty) činící bytování tam alespoň snesitelným, zbývá mu jediné: stvořit v sobě (a tvořit sebou!) takový svět, kde oni honáci a honci a jejich úhor nemá místo. Ne, že by byli zapomenuti či přehlíženi, naopak – takový svět je přece budován proti nim, je zbraní proti nim (i obrannou i útočnou), musí tedy také být očištěn, oproštěn od nich.
Oproštěn, prostší, jednodušší, základnější. Tedy také uzavřenější = dokončenější ve smyslu předjímání nezvratné skutečnosti: oni jsou skutečné pouze honáky a honci, až vyženou či uloví, co se dá, nemajíce sil regeneračních, zdegenerují. Nechť je jejich činnost honácká úspěšnou! Octnou se ve vakuu mezi světy, které je míjejí neobsahujíce z nich zhola nic.

-------------

„...postavit někomu pomník za živa znamená nedůvěřovat budoucnosti.“
Arthur Schopenhauer

Jak rád jsem tyto dny přečetl citovaná slova! Ta nebudoucí budoucnost, kterou jsem si objevil jako protijed pro možné vlny malomyslnosti (málomyslnosti) a která umožňují formovat vztah k nim jako shovívavost (shovívavost je nadhled nad vytčenou a známou cestu, jsme shovívaví vůči těm, kteří dospívají) – ta je u Schopenhauera vyslovena nejen přesně, ale i včetně zmínky o pomnících, která jakoby obecnou úvahu adresovala „nyní a sem“.

----------

Jeden katolický spisovatel (pro domo – ***[1]) mi někdy v roce 1970, ještě před likvidací Svazu spisovatelů nadhodil, že bychom všichni mohli „odvolat své postoje“ atp., přijmout tehdy požadovaný diktát s tím, že jsme tak učinili pod nátlakem.
Věděl jsem i tehdy o existenci takovéhoto odpustku předem, ale setkal jsem se s ním tváří v tvář prvně. Ten člověk byl v 50. letech zavřen a nepochybně mučen. Chápu strach těchto lidí z možného návratu utrpení i jejich snahu takové možnosti předejít. Ale nátlak, jemuž jsme tehdy byli vystaveni, počítaje v to i důsledky existenční, nebyl nátlakem nesnesitelným. Míru snesitelnosti si samozřejmě určuje každý sám, nebo spíš je mu dána...
Ale stejný člověk snad o rok později přispěl do předvolební ankety Tvorby, kde v sousedství bojovných niemandů smutná a trapná hrstka (sestavou i jednotlivými projevy) osvětlovala proč, s jakým pocitem apod. se voleb zúčastní. Tady již nešlo o zapření něčeho, ale o zdůvodňování, a to zdůvodňování propagující, aktivního kroku. Nepochybuji ani tady o nátlaku, kterému byli potenciální účastníci ankety vystaveni. Ale samozřejmé je, že redakce neťukala na dveře všechny: nýbrž na dveře pootevřené, se znamením „vstupte“.
A dále, stále týž spisovatel: považuji jeho příspěvek za průkazný a z hlediska tehdejší aktuální použitelnosti (zneužitelnost nepatří do těchto roků, kdy každý ví, s kým má tu čest – což se týká případů jiných) nejvíc nebezpečný. Pamatuji si přesně jeho métier, právě pro reminiscence na naši předchozí (poslední) rozmluvu, která mi umožňovala rekonstruovat nepochybně sled autorových úvah. Zkušený muž, který měl pochopitelný strach z persekuce na svobodě, ustupuje svým podáním ruky – když takové akutní nebezpečí minulo (nebo je odvrátil) – k metě další. Na svobodě ohrožen nejsem, jde nyní tedy o to, moci publikovat (zvláštní přesnost a cudnost tohoto obratu, kterého se dnes používá jako dělítka, a vždycky bez předmětné vazby; ti, kdo jsou s to udělat něco či všechno proto, aby „mohli tisknout“, vědí že nesmějí uvažovat co tisknout .....). Odmítnutí účasti v anketě je něco jako odmítnutí účasti u voleb (vzpomeňte!), rovná se škrtnutí této možnosti. Opět je tu nátlak, opět možný odpustek. Ale je zde novum: ona aktivnost kroku. Napíšu tedy to, co bude obsahovat minimum čehokoliv, co vím, že vyjadřuji pod nátlakem, minimum toho, co bych musel odvolávat. A alespoň něco, co bych napsal kdykoliv, za čím mohu stát vždy. A spisovatel-důchodce skutečně vkládá obrovité úsilí ve snaze dosíci co nejlepšího poměru známých dvou aspektů textu. Jejich poměru, tedy kvantity: v kvalitě předem dané. (Ano, oni přece chtějí tisknout, oni přece mohou tisknout.)
Pokud si vzpomínám, píše velice jímavě o vypálení Lidic (které mělo místo v jeho comebacku do literatury několik let předtím), a píše o očích své malé vnučky, píše o míru. Myslím, že se mu podařilo nepoužít jedinkrát označení Komunistická strana, či vedení atp. (je přece nekomunista). Právě tady ovšem spočívá nejhorší, a zcela neodvolatelný dopad snad odvolatelného aktu: své podlehnutí nátlaku zvěčnil způsobem, kterým nátlak sám znuloval. Vroucnost a opravdovost jeho bolesti nad Lidicemi a jeho lásky k vnučce, ony se staly odvolatelným po svém citovém zásahu, a neodvolatelný zůstal apel k účasti na volbách. Apel možná u několika čtenářů rozhodující (dal jim návod k použití) či aspoň působivější svou positivností nežli nátlak sám či apely úvodníkové. 
Musím zde vzpomenout oněch dotazníkových prověrek těchto let, kdy zaměstnanci měli vypsat své postoje v „krizových letech“, resp. jejich přehodnocení. Nemám právo soudit kohokoli, kdo se musel podvolit této ponižující akci. Ale bylo mi nejvíc stydno, když několik mých přátel, hlubokých a slušných lidí, snažilo se o formulace příbuzného poměru odvolatelnosti a neodvolatelnosti, lži a mlhy, jako onen spisovatel. Bylo mi stydno za ně, za to, že do loutkové hry obsazují sebe jako živé herce, když přitom principálovi jsou loutky milejší. Až při psaní těchto řádků mě napadá, že motivem možná byla i jakási sebezáchovná snaha o čest před sebou samým – ale tento moment je snad ještě nebezpečnější než více vnější úvaha o poměru odvolatelnosti a neodvolatelnosti. Ukazuje na cestu, kde čekají ona známá „přijde někdo jiný“ atp. ...
P.S. Snad o další rok později, se zmiňovaný spisovatel ocitl na seznamu autorů, vyřazených z knihoven...

---

Úpadek není pád, pád absolutní (ačkoli je i ten) – úpadek je spíše růst hodnot podobných třetihornímu býlí kolem nás i v nás samých, kdy ono býlí přerůstá nad hlavu hodnotám skutečným a dobrým. (Zlo je totiž také hodnota)

---

Je to vždycky tyran, kdo je připoután ke svému otroku – [na jakékoli úrovni a v jakékoli rovině tohoto metaforického postavení.] A tyran to cítí první, otrok to vycítí teprve z pánova vědomí, ne postavení prvotního. Tyranova vina tak paradoxně spočívá nikoli v danosti (byť přijaté) titulárního postu, ale v probuzeném masochismu, kterým vypěstoval latentní sadismus svého otroka.


[1] *** – „pro domo“, pro sebe sama Petr Kabeš jméno v rukopise uvedl; ctím jeho zásadu nedenuncovat. – A. K.

Vybrala a připravila Anna Kareninová.