21. června uplyne 75 let od narození básníka, šéfredaktora časopisu Sešity a spolutvůrce legendárního Slovníku českých spisovatelů 1948–1979 Petra Kabeše (21. června 1941 – 9. července 2005). U příležitosti tohoto výročí přinášíme ukázku z rozsáhlého bloku, jejž pro Revolver Revue č. 99/2015 připravila Anna Kareninová a který spolu s řadou fotografií a dalších pramenů představil i dosud nepublikované prozaické texty Petra Kabeše


Petr Kabeš, 70. léta, archiv Anny Kareninové

 

Nechtě mě…
Petr Kabeš

Nechte mě – pro/boha milovanýho i nelidskýho – i když se připozdillo, a právě že se připozdilo, žít tikat tikat žít podle hodinek vlastních: pravdaže tikají těkají ve mně po svém, jednou zběsile, jednou jakoby zastaveny pérkem nenataženým nebo přetaženým, ale jsou to hodinky moje jako já jsem jejich, jsme ustrojením soudělným: pokud ovšem neztraceno nezatraceno vše. ¨

Celý život někdy od patnácti od šestnácti slyšel jsem ty hodinky, kdysi – jistě že občas a v nestřežené často zavražděné chvíli hodince půldni zabily výrazně před přešťastnou zvonkohrou, zachytit nezachytit, náslech převést v kon – věc jiná.

Vyvíjel vinul jsem úsilí podřídit se jim, stačilo naslouchat – ale ty hrůzy které bez viny i s vinou do jemné souhry vrážely až po smrtelná chrčení rozskočení – co vrážely? stačilo vmetnout zrnko nepatřičné cizí věty, letmé vybočení, ale hrůzy hrubých pracek byly spíš hrozivější, pařáty předlouhé a dlouhotrvající. Ta neuposlechnutí,  ataky lenosti, co jenom chlastem jsem se[i?] ředil bezbranný olejový kryt, vodotěsné nejsou, starší škola jezerní, sebezáchovná mimovědomí, vynucené tahy, když v hodinkách se připozdilo setmělo –

 Vinul jsem svůj řád, na úkor sebe i jiných, budoval jsem svůj řád abych jej mohl porušovat naplňovat podle tepen svých nápěstních svých vnitřních hodinek –

 Ale jak často jsem civěl na cizí hodiny nárožní a věžní, v nerodných neúrodných městech a místech,

 jak často jsem ze slušnosti z ledabylosti řídil svůj čas podle hodinek jiných –

 dokonce jsem se dopustil umrtvujícího hříchu na hodinkách

 dokonce jsem nechal dopadnout spletené propletené pařát, břečťany cementové váhy na sklíčko na ciferník:

 To byl nejhorší, vpadnul připravován, to byl nejkrutější

 – co jsem to neučinil, že jsem nechal vpadnout dopadnout

 1987. Pozdější pokus zabít se byl málo a byl zpozdilý, sedm let jsem už nezaslechl nevyslyšel hodinky stroječek můj, okoralé ticho bezčasí

 /1998, dneska jsem poránu nezdvořile nenechal ve skleněném turniketu přejít vycivěnou šerednou úřednici přes cestu svých hodinek, už toho bylo dost, už dost./

 1987. Být všemi opuštěn je hovno, pokud zůstanou hodinky svými. Ale být protahovaně opouštěn jednou, 86, 87, 88, rok a půl

 a 1987, ocitnout se ve velkém třesku v souběhu všech cizích věžních úřednických namanikúrovaných hodinek a hodin

 1966, můj nejšťastnější rok a červen, po celý rok červen, 1967 po valnou část roku červen, taky září mám rád, je po vedřinách, rok dozrává, taky L.

1998