Před první světovou válkou se mnohým jevil jako nejslibnější talent mezi mladými novináři. Přirovnáván byl ke K. H. Borovskému či Janu Nerudovi, vážili si ho J. S. Machar a Ignát Herrmann, oceňovali ho Arne Novák i F. X. Šalda, utahoval si z něj Jaroslav Hašek, blízko měl k Františku Gellnerovi a sám pomáhal uvádět do literatury generaci ještě mladší v čele s bratry Čapky. Za první republiky si vytrvalou kritikou masarykovského establishmentu vysloužil kontroverzní pověst a po roce 1948 byl skoro bezezbytku vymazán z dějin české literatury i žurnalistiky. K vzácným výjimkám, které osobnost Karla Horkého připomenuly, patří vlídný medailonek ve vzpomínkové knize Jaroslava Seiferta Všechny krásy světa či esej Petra Pitharta „Fronta“ proti Hradu (vydaná roku 1983 v samizdatu a v exilovém Svědectví, oficiálně 1990 v autorově knize Dějiny a politika).
Podle kusých informací, jež měli donedávna běžní čtenáři k dispozici, zaujímal Karel Horký na prvorepublikové kulturní i politické scéně zvláštní pozici: vymezoval se vůči liberálnímu mainstreamu, konzervativním katolíkům i komunistické avantgardě, tedy myšlenkovým proudům dodnes reprezentujícím meziválečné kulturní dění, a navíc se ostentativně hlásil k pravici, jež u nás později byla dlouhá léta hanobena a zavrhována. Nabízela se otázka, zda i jeho marginalizací nebyly ze zorného pole české veřejnosti odsunuty myšlenky, jaké ve svobodných společnostech všude na světě přirozeně vyvažují levicové ideologie. Co když právě Horký zosobňoval tradici, kterou u nás násilně přerušily totalitní režimy a nyní nám fatálně chybí?
Obsáhlá monografie Štěpána Filípka Karel Horký – rytíř ulice (Academia 2015, 960 s.) dává na takové otázky odpovědi. Z podrobného sledování Horkého osudu i nesčetných citací z jeho publicistických i soukromých textů zjišťujeme, že jej můžeme sotva pokládat za světoborného myslitele s ucelenou vizí světa. Byl zvídavým a temperamentním žurnalistou, u nějž se pronikavý postřeh často pojil s osobně motivovanými předpojatostmi. Tedy žádná nezpochybnitelná mravní autorita, ale vyhraněná osobnost, jejíž dlouhý život lze vnímat jako sondu do poměrů na politické i mediální scéně podstatné části minulého století. Její zákulisí svou pokleslostí, zdá se, leckdy dokonce překonávalo současnost.
Horký vyrůstal ve starosvětském venkovském prostředí východních Čech. V kvartě jej pro vzpurnost a nechuť k učení vyloučili z katolického semináře a střídal pak různá zaměstnání, přičemž psal drobné črty, které mu ochotně tiskly pražské Humoristické listy. Ve dvaceti se rozhodl pro dráhu profesionálního literáta, našel si podnájem v Praze a vrhl se do nočního života, aby se přiblížil uměleckému světu. Marně však sháněl stálé místo v nějaké redakci a nakonec jej nouze a hlad přiměly nastoupit do začínajícího regionálního plátku v Rokycanech. Jeho působení v „neodvislém politickém týdeníku Žďár pro okres Rokycanský, Zbirovský, Hořovický, Blovický a Kralovický“ připomíná novinářské začátky Marka Twaina na Divokém západě. Horký obstarával vše od inzerce přes zpravodajství a komentáře až po výrobu a distribuci, nebál se konfliktů s místními veličinami a provinční skandály pojednával docela investigativně, jakkoli tento pojem dosud nebyl zaveden.
Náklad Žďáru vzrůstal, nepřízeň místních celebrit však nutila vydavatele, aby mladého redaktora brzdil. Horký se proto rozhodl založit si vlastní týdeník Kramerius, první v řadě listů, kde působil jako vydavatel, šéfredaktor i hlavní autor. Osobně vyhraněná periodika předjímající nynější blogy patřila ke koloritu doby (ve Francii např. Le Pal Léona Bloy, v Rusku Dostojevského Deník spisovatele nebo Solitaria Vasilije Rozanova, u nás o něco později Demlovy Šlépěje či Šaldův zápisník). Horkému se stal vzorem vídeňský Karl Kraus se svojí revue Die Fackel. Podle ní také po návratu do Prahy koncipoval Horkého týdeník a posléze i legendární Stopu. S jeho časopisy jsou spojeny literární začátky Vladislava Vančury, Františka Langera, Richarda Weinera, Josefa Palivce a zejména bratří Čapků, kteří u něho tiskli své rané poetické extravagance. Za zmínku stojí zvláštní číslo Stopy z roku 1910, věnované zcela neznámému filosofu Ladislavu Klímovi.
Sám Horký vynikal především jako fejetonista, psal ovšem i divadelní hry, povídky a pamflety. Svěží črty vytěžil i ze svého dobrodružného vandrování Evropou, při němž přespával v senících, nádražních čekárnách, na lavičkách v parku, a jednou dokonce v policejní šatlavě. Nehlásil se k žádné literární skupině či klace, vysoce ctil konzervativního Aloise Jiráska, liberálního J. S. Machara i národního barda Viktora Dyka, ale osobně měl asi nejblíž k anarchistům kolem Františka Gellnera, Fráni Šrámka a Karla Tomana. Živé sociální cítění se u něj pojilo s vlastenectvím a ostrým antiklerikalismem. Politicky se v té době klonil spíš k levici.
Kritické, někdy až přidrzlé ladění Horkého časopisů mělo úspěch u nekonformní části veřejnosti, zejména té mladé a průbojné, nikoli však u čtenářských mas, které by zabezpečily jejich ekonomiku. Také Stopu, nejvlivnější z nich, nepřetržitě ohrožoval finanční krach, a proto se Horký v létě 1912 rozhodl přesídlit s manželkou a dvěma dětmi do Paříže, kde by si mohl přivydělávat v nějakém podřadném zaměstnání, aniž by ohrozil svou reputaci. Stopu odtud redigoval na dálku a své příspěvky zasílal i do dalších českých časopisů, jenže dřív než svou situaci stabilizoval, vypukla válka. Jako rakouský občan musel Horký Francii rychle opustit, aby nebyl internován coby nepřátelská osoba, avšak cestu domů mu zatarasila fronta. Útočiště nalezl i s rodinou ve Španělsku, kde přežíval z drobných podpor českých spisovatelských organizací. Odtud také navázal kontakt s masarykovským odbojem, k němuž se připojil i jeho tchán Josef Dürich, poslanec říšského sněmu a vedle Masaryka druhý nejvýznamnější český politik v exilu.
Masaryk pomoc výmluvného novináře zprvu uvítal, jenže Beneš a Štefánik spatřovali v Dürichovi konkurenta a nedůvěřovali ani jeho zeti. Jistě to mělo své dobré důvody – Dürich podobně jako Karel Kramář spoléhal na carské Rusko, zatímco Masarykova družina sázela na podporu demokratických mocností.
Po zániku carského režimu v roce 1917 rozpoutali Beneš se Štefánikem zničující kampaň, jež vedla k Dürichově definitivní politické likvidaci. Horký tehdy na vlastní kůži pocítil, jak bezohledné intriky dovede Beneš spřádat, a nikdy se už nezbavil pocitu velké křivdy. Na podzim 1916 přesídlil na pozvání krajanských organizací do USA, aby posílil tamní český tisk. Když o pár měsíců později vyvrcholila Dürichova aféra, zastal se tchána a tvrdě napadl Benešovo pařížské vedení zahraniční akce. Pobouřil tím vlivné činitele Českého národního sdružení v Americe, zejména Benešova bratra Vojtu, kteří pak všemožně usilovali o jeho politické znemožnění, ale nejvíc ho zdrtilo setkání s T. G. Masarykem, jehož autoritu stále ještě uznával. Když se mu při osobní schůzce v Chicagu na jaře 1918 svěřil se svými výhradami vůči Benešovi a Štefánikovi, seznal „ohromujicí fakt“, že je Masaryk plně podporuje. Horkému s Dürichem pak už nezbývalo než sledovat, jak jejich protivníci úspěšně dovršují cíl, který za války neúnavně sledovali také oni: obnovení samostatného Československa. Sami byli zavrženi a dehonestováni. Horký tehdy označil český národ za „oběť nejvyšší mystifikace a největšího dějinného podvodu, jaký kdy viděl svět“. Snad i proto mu Benešovo ministerstvo zahraničí dlouho zdržovalo vydání pasu, který by mu umožnil vrátit se i s rodinou do vlasti.
Domů Horký dorazil až v lednu 1921, bez peněz a důkladně zostuzen vládním tiskem, který jej kvůli neshodám s Benešem označoval za zrádce. Na další čtyři roky se ocitl ve společenské klatbě, známí se k němu nehlásili, aby si to „nahoře nepoškodili“, a redakce i vydavatelé shodně odmítali jeho práce, na nichž existenčně závisel. Zjitřený soucit s chudými jej přibližoval krajní levici a komunisté, kteří se v té době odštěpili od sociální demokracie, by o jeho spolupráci zřejmě stáli, jenže jejich pojetí novinářské práce se naprosto příčilo Horkého zásadám. Bylo mu hned na počátku jasné, že by se musel vzdát veškeré osobitosti ve prospěch schválených ideologických frází. Ani k třídnímu boji nikterak netíhl. Chtěl si vyrovnat účty s konkrétnějším protivníkem, než je kapitalistický řád, a vyhlásil válku Hradu, mocnému politickému uskupení kolem Masaryka a Beneše, jimž vyčítal licoměrnost a falešnou legitimitu odvozenou z vykonstruované osvobozenecké legendy. Je příznačné, že knihu s těmito názory čeští nakladatelé šmahem odmítli a musel si ji vydat vlastním nákladem.
Ostrakizace Karla Horkého polevila v polovině dvacátých let. Konečně nalezl stálé zaměstnání v redakci satirického časopisu Švanda Dudák, což mu umožnilo přestěhovat se z venkova do Prahy. Postupně se znovu zapojil do politických bojů. V brožuře Masaryk redivivus (1926), jejíž první vydání bylo zabaveno cenzurou, polemizoval s nekritickým kultem „prezidenta Osvoboditele“ a podrobně rozebral řadu konkrétních afér, kdy hradní kruhy při politické likvidaci odpůrců sahaly ke lžím a záludnostem (případy Düricha, Stříbrného, Gajdy, Perglera, Hodži a dalších). O rok později se jeho hlavní tribunou stal kulturně politický týdeník Fronta, jímž navázal na předválečnou Stopu. Vycházel od května 1927 do začátku dubna 1939 a podle Petra Pitharta se stal nejpodnětnější myšlenkovou dílnou české pravice. Vedle Horkého ve Frontě publikovaly osobnosti dosti nesourodé – Viktor Dyk se snažil zušlechťovat patos nacionalismu, bojovného Lva Borského inspirovala filosofie Friedricha Nietzscheho, František Schwarz a Ferdinand Kahánek sympatizovali s italským fašismem. Fronta byla pokládána za pravicovou obdobu Peroutkovy Přítomnosti, blížila se jí formátem, periodicitou, barvou obálky i poměrně nízkým nákladem, z nějž u obou listů plynuly potíže s financováním. K založení Přítomnosti přispěl velkorysým osobním darem Masaryk a později ji podporovaly koncerny blízké Hradu. Ani Horký se nebránil skryté finanční pomoci, a to ze strany národních demokratů nebo agrárníků, avšak inzerenty sháněl obtížněji než Peroutka, neboť většina podnikatelů dávala přednost státotvorné a státem protežované Přítomnosti.
Hlavním motorem Horkého veřejných aktivit nepřestával být osobně motivovaný konflikt s masarykovskými elitami. Tím překvapivěji se zachoval po Benešově pádu a zániku první republiky v roce 1938. Nepřipojil se k valné části českého tisku, která jeho někdejší protivníky zostouzela, a rytířsky se zastal i surově napadaného Karla Čapka. Za druhé republiky bojoval hlavně proti cenzuře, jež se utužovala, a proti probouzejícímu se antisemitismu. Po zřízení protektorátu se mu prezident Hácha svěřil jako jedinému novináři se svými zážitky z jednání s Hitlerem a Göringem v Berlíně; Horkého záznam jeho vyprávění vstoupil jako cenné svědectví do historické literatury. Aktivistický tisk v následujících letech Horkého opakovaně vyzýval ke spolupráci, neboť byl pokládán za nejvytrvalejšího Benešova kritika, on se však z politiky stáhl a plně se věnoval péči o českou kulturu (svým jménem mimo jiné zaštítil Divadlo E. F. Buriana, jež mělo být pro své notorické levičáctví zavřeno).
Až do konce války nevyšel Horký okupantům ani kolaborantům jediným slovem vstříc, pobouřil ho však i poválečný vývoj, který započal drancováním pohraničí a odsunem německého obyvatelstva. Jako vyhlášený pravičák, označovaný už dávno před válkou občas za fašistu, čelil rovněž ohrožení (na jeho chování za války se podrobně vyptával sám Beneš), měl však čistý štít a vlivné zastánce, dokonce i mezi komunisty, z nichž leckdo v mládí hltal jeho buřičskou Stopu. Posledních sedmnáct let prožil v komunistickém režimu jako chudý penzista. Nebyl pronásledován, protože nad ním držela ochrannou ruku řada jeho někdejších čtenářů (např. Václav Kopecký, Zdeněk Fierlinger, Zdeněk Nejedlý a další), čelil však drobným ústrkům a věčně se potýkal s hmotnou nouzí. Pokračoval v psaní svých memoárů, jejichž první díl, započatý už za války, měl vyjít v roce 1948, ale skončil ve stoupě. V letech tání po Stalinově smrti se čas od času kojil nadějemi, že se některé státní nakladatelství ujme jejich vydání, dodnes však zůstávají v rukopise. Zemřel šestaosmdesátiletý v roce 1965. Do konce života si uchoval duševní svěžest.
Osobnost Karla Horkého zřejmě nebyla příliš komplikovaná, zato však hodně rozporná. Jeho vůdčí ideje, za časů Fronty zejména tzv. integrální nacionalismus, budou současné veřejnosti napříč politickým spektrem vesměs cizí, imponovat nicméně může svou odvahou, podnikavostí, vtipem a literárním stylem, jímž se vyrovnal svým velkým oponentům Ferdinandu Peroutkovi a Karlu Čapkovi. Co se týče jeho polemik s Hradem, dáme dnes v ideové rovině většinou za pravdu Masarykovi, avšak v konkrétních kauzách dovedl Horký vyhmátnout leckterý stín, který nepěkně podbarvoval kýčovitý kult národního tatíčka. Už jen to může každý, komu i dnes vadí politické modloslužebnictví, pokládat za Horkého zásluhu.
Také v Frontě nalézáme velké rozdíly v přesvědčivosti příspěvků. Obecné státotvorné koncepce, které hlásala, sklouzávají často k jalové rétorice, což kontrastuje s podivuhodně přesným vnímáním reálných poměrů v Evropě, například s texty, v nichž Lev Borský předjímal katastrofální vývoj asi nejjasnozřivěji v tehdejším českém tisku. Přihlédnout lze i k tomu, že se přední autoři Fronty nezapletli s okupanty – Horký žil v ústraní, Borský zahynul kvůli svému židovskému původu v Osvětimi a Schwarz, který měl i v exilu spory s Benešem, byl po návratu do osvobozené republiky zatčen a za nejasných okolností zemřel na Pankráci. (Hlavní kolaborant Emanuel Moravec oproti tomu patřil za první republiky k předním prohradním žurnalistům a jeho protektorátní souputník Emanuel Vajtauer byl zakládajícím členem KSČ.)
Chtěl-li Štěpán Filípek přiblížit čtenářům všechny peripetie Horkého bojů s jejich dílčími triumfy i prohrami, musel v archivech podrobně propátrat dobové kontexty. Jeho kniha se i proto jeví jako obsáhlý a úctyhodný, nicméně poněkud nepřehledný sběr obtížně dostupných materiálů, tedy spíš jako předstupeň opravdu završeného díla, jež by látku pojednalo s větší vstřícností k širší čtenářské veřejnosti. Z hlediska hlavního proudu české žurnalistiky a historiografie stál Horký leckdy na té „špatné“ straně, jeho dramatický a dobrodružný osud si však právě proto zaslouží větší pozornost.