Málokteré téma evropská média dodnes tolik přetřásají jako fašistická hnutí z první poloviny minulého století, zejména jejich nacistickou odnož v Německu. Tváře tehdejších potentátů vídáme denně v televizních dokumentech, kdejaký veřejný činitel přirovnává své konkurenty k Hitlerovi a novináři nás v komentářích pilně varují před „nahnědlostí“ názorů, které se vymykají liberálnímu mainstreamu. V odborných i populárních výkladech stále přežívá rétorika, jež kdysi přispěla ke stmelení antifašistické fronty a posléze k porážce a zániku fašistických režimů. Byla úderná, avšak v zájmu boje podstatu fašismu dost zjednodušovala. Nepřítele vykreslovala jako brutálního pomatence, jenž se s vražednou hysterií snaží zabránit pokroku. Ten ztělesňovaly západní liberální demokracie a socialistický režim v Sovětském svazu, zatímco mocnosti osy představovaly krajní pravicové zpátečnictví. Srovnatelnost státního teroru v Německu a Rusku i skutečnost, že Mussolini začínal jako socialista inspirovaný Leninem a že k socialismu a dělnictvu odkazuje sám název Hitlerovy NSDAP, byly po napadení Sovětského svazu přehlíženy, aby uvědomělé antifašisty nemátly.

Po více než sedmdesáti letech od konce války podnikl pozoruhodný krok směřující k revizi zjednodušujících soudů britský historik Roger Griffin vydáním obsáhlé knihy Modernismus a fašismus (Karolinum 2015, přel. Eva Kalivodová, 600 s.), kde nabízí komplikovanější interpretaci fašismu, respektive nacismu. Polemizuje s ustálenou představou, že obě masová hnutí vzešla z radikálního konzervatismu, a podrobně dokládá jejich bytostnou spjatost s evropským modernismem, kterou s nimi ostatně sdílel i ruský bolševismus. Anglické vydání jeho díla vyvolalo před deseti lety poprask, neboť narušilo učebnicové i žurnalistické stereotypy, podle nichž je třeba modernismus, zvláště ten umělecký, chválit a fašismus zavrhovat. Oproti manichejské dualitě bezvýhradného Dobra na jedné straně a nekonečného Zla na straně druhé Griffin obšírně líčí fatální ambivalenci modernismu, který podnítil skvělé myšlenky i tvůrčí výkony, ale přispěl i ke zrodu neslýchaných hrůz totalitních režimů. Jeho teze se zdaleka nesetkaly s kladným přijetím, neboť výrazně narušují převládající adorující pohled na modernismus.

Griffin nepopírá, že fašistické ideologie čerpaly svou působivost i z archaických zdrojů, v Německu z romantické mytologie středověku, pragermánstva a jeho bájných árijských kořenů, v Itálii pak ze spektakulárně oživených tradic antického Říma. S povrchně chápaným modernismem by něco takového nešlo dohromady, a proto v první části knihy důkladně rozebírá, čím modernismus vlastně je. Pojem moderní (ve smyslu současný) je znám od pozdního středověku, kdy nesl čistě náboženský význam (devotio moderna), ale do světských souvislostí vstoupil až v 18. století s osvícenskou snahou skoncovat s klerikálním tmářstvím a rozvinout život společnosti na racionálnějších základech. Modernitu Griffin pojímá jako přirozený důsledek všestranného rozvoje lidského myšlení, věd a technologií, modernizaci pak jako mnohotvárný proces vedoucí k zásadní proměně civilizace. Období rané modernity datuje lety 1730–1850, vyspělou modernitu 1850–1939, pozdní nastala po roce 1945. Modernismus je podle něj odvozeným pojmem označujícim myšlenkové výkony a společenská hnutí, jež se po roce 1860 kriticky vymezovala proti bezuzdné modernizaci (např. britské hnutí Arts and Crafts proti průmyslové výrobě) a zahrnovala pestrou směs individuálních i skupinových programů snažících se nahradit staré jistoty novými.

Modernizace rozvracela hodnotové systémy ve všech oblastech lidského života i na všech stupních společenských hierarchií, zasáhla ideologii, politiku, instituce, morálku a v neposlední řadě i kosmologii, neboť přiměla člověka, aby své místo ve vesmíru vnímal jinak, než mu přikazovalo náboženství. V nebývalé míře se šířil racionalismus, liberalismus, sekularizace, individualismus, industrializace a kapitalismus, zvyšovala se gramotnost a sociální mobilita, v rostoucích městech vznikala městská střední třída i proletariát, rozvíjely se zastupitelské vládní reprezentace s byrokratickými aparáty a posiloval vliv technokracie. Tak jako vždy při střídání velkých historických epoch ztrácel svět pevné obrysy, dosavadní normy přestávaly platit, a měnil se dokonce způsob, jak lidé zakoušeli čas. Elity v průmyslu, finančnictví, politice, žurnalistice či ve vzdělávacím systému pokládaly takový vývoj většinou za kýžený pokrok, marginalizovaní staromilci v něm spatřovali apokalyptický úpadek a široké masy lidu se v nových pořádcích nedokázaly orientovat. „Posvátná klenba nebes se hroutila,“ píše Griffin.

Hlubokou nespokojenost se směřováním společnosti pociťovali i někteří intelektuálové. Obavy z pokroku hlásal už v polovině 18. století Jean-Jacques Rousseau, zároveň však odsuzoval dosavadní stav a navrhoval vrátit se k rajské přirozenosti divochů. Ještě radikálněji hodlal o sto let později změnit stav moderního světa Karl Marx a po něm Friedrich Nietzsche, v němž modernismus nalezl svého prvního a nejvýmluvnějšího proroka. Klíčovým pojmem je pro Griffina průlom (Aufbruch). Právě snahou o „průlom“, nutkavou potřebou radikálního „přerodu“ a společenské „revitalizace“, se modernistické reakce na modernitu nejvíce liší od klasického tradicionalismu. Průlom neznamená návrat, ale nový začátek. Ze smrtelných křečí, do nichž upadl moderní svět vinou osvícenského rozumu a liberálního kapitalismu, se měla zrodit jiná a lepší modernita, která by znovu zacelila nebeskou klenbu a nastolila pevný řád.

V představách modernistů měla tato „alternativní“ modernita řadu rozdílných podob. U Nietzscheho, vášnivého hlasatele voluntaristické vzpoury proti měšťácké uměřenosti, lze v duchu jeho svérázného pojmosloví hovořit o „dionýském“ modernismu, opojně sebevědomém pokusu zmámit svět, aby se podřídil vůli ke „kulturní změně“. Nietzsche svým jedinečným poselstvím podnítil jednak modernismus „estetický“, z něhož vybujely převratné umělecké výkony a směry, jednak modernismus „sociální“ a „politický“, usilující cestou anarchismu, revolučního syndikalismu, bolševismu a posléze i fašismu o radikální společenský převrat. Spásný společenský řád neměl být dílem žádných nadpřirozených sil. V prvních desetiletích minulého století byli mnozí modernisté přesvědčeni, že poměry ozdraví sociální inženýrství silného státu, a proto sympatizovali s hlasy, které slibovaly rozvrátit dosavadní uspořádání světa i s jeho zkorumpovanými elitami, aby s nekompromisní energií prosadily „spravedlivější“ režim.

Griffin připomíná řadu umělců či myslitelů, u nichž se estetické a politické tendence modernismu úzce propojily. Někdejšího dadaistu a futuristu Julia Evolu, později předního znalce okultismu, jenž svým učením o árijské mystice inspiroval samotného Himmlera, uctívala i po válce veškerá evropská krajní pravice. S nacismem se zpočátku zapletl nejvýznamnější německý filosof Martin Heidegger, svými ranými spisy posloužil k jeho rozvoji Ernst Jünger a několik let s ním souzněl i expresionistický básník Gottfried Benn. Pozadu nezůstávali ani architekti, Mies van der Rohe se ucházel o zakázky u Hitlera a Le Corbusier u Mussoliniho. Dostatečně známý je případ amerického modernisty Ezry Pounda, jemuž hrozil trest smrti za kolaboraci s fašisty. Mnohem víc umělců sice vyznávalo Leninovu verzi modernismu, jež podle Griffina povstala z hybridního spojení nietzscheánského voluntarismu s marxistickou ideologií, u nich se však kniha příliš nezdržuje, neboť „pokrokovost“ marxismu nebývá tolik zpochybňována. Autor chce v prvé řadě doložit, že z obdobné progresivistické utopie vycházel také organický nacionalismus fašistických hnutí, která v obecném povědomí stále ještě nesou nálepku krajní reakce.

Griffin rád operuje s nezvyklými pojmy a ve své taxonomii modernismu určuje řadu poddruhů. K přijetí modernismu vede podle něj často zážitek náhlého prozření, jehož výsledkem je modernismus „epifanický“, který se vzpírá plnému uchopení (např. u Kafky), zatímco „programoví“ modernisté smysl své činnosti obšírně vysvětlují v teoretických manifestech. Membrána mezi oběma mody je ovšem propustná. Osobní zkušenost epifanie se někdy rozvine v soubor kolektivně sdílených myšlenek a vyspekulovaná ideologie může naopak jednotlivce zasáhnout jako zjevení. Aby své programy naplnily citovou energií masové epifanie, sázely velké modernistické utopie minulého století na relikty tradičního náboženství, s nímž se vesměs rozešly, a libovaly si v okázalých rituálech liturgické povahy. K tomu patřily i postavy vůdců, popřípadě generálních tajemníků, suplující proroky či velekněze, kteří místo věčné spásy na nebesích slibovali zářnou budoucnost národních či třídních kolektivit. Legendy o jejich povolání k moci měly evokovat myticky silné významy a nabízet příznivcům iluzi transcendence.

Záleží rovněž na situaci, v jaké je člověk modernismem osloven. Tím pravým substrátem je podle Griffina „liminoidní“ stav doby a společnosti, pocit nepřekonatelné krize, z níž se dá vybřednout jen zásadními inovacemi životních podmínek a způsobů myšlení. Nedá-li se posvátná klenba opravit, je třeba vyměnit ji za jinou, ale přitom lze recyklovat mnohé z původního, starého materiálu. Ve druhé polovině 19. století se rodila nesčetná učení, jež se pokoušela propátrat duchovní zdroje možné obnovy. U Griffina se tak mezi modernisty ocitá jasnovidná vědma Helena Blavatská se svou esoterickou teosofií, Rudolf Steiner s antroposofií i vyznavači spiritismu, okultismu, černé magie, orientálních kultů a jiných tajných nauk, jež se koncem 19. století těšily celosvětové pozornosti. Protějškem snah o nápravu ducha se stala nejrůznější zdravovědná učení zaměřená na tělesnost. Lidstvo podle nich podléhá vinou rozkladných jevů modernity degeneraci, a proto je nezbytné napřít síly k jeho ozdravení správnou životosprávou a životním stylem. Množila se různá sdružení pěstující tělocvik, turistiku, plavání či cyklistiku, začínalo se jezdit na ozdravné pobyty k moři či na hory, v Anglii se rozvinul skauting, v Německu hnutí Wandervogel, ale volalo se také po sexuálním osvobození, prosazoval se nudismus a své příznivce si získala jóga i vegetariánství. Z kultu zdraví kromě toho povstala i jedna z nejvražednějších pseudověd moderní éry. Griffin se podrobně zabývá otci zakladateli i temnými důsledky eugeniky, jež měla zabránit degeneraci národů řízeným pohlavním výběrem: k rozmnožování by byli připouštěni jen perspektivní, státem schválení jedinci, zatímco rozkladné elementy včetně podřadných ras by vyřadila selekce.

Tím se blížíme k originálnímu pojmu „zahradnický stát“, který Griffin razí pro režimy Mussoliniho a Hitlera, jimiž se detailně zaobírá v druhé části své knihy. Na rozdíl od první části, kde je analýza modernismu nadmíru složitá a vyčerpávající, neboť autor se prodírá houštinami sociální psychologie, reflexivní sociologie, konceptuální historie, sociální filosofie, dějin idejí, kulturní antropologie, religionistiky i teologie a odkazuje přitom ke stovkám autorit z různých oborů, se druhá část jeví přehlednější, neboť fenomén modernismu demonstruje na konkrétní historii italského fašismu a německého nacismu. Oba režimy se v řadě aspektů podstatně lišily, avšak úsilí o pěstování vhodného genofondu a hubení plevele v zásadě sdílely. Zahradnickou metaforu převzal Griffin od Zykmunta Baumana, který ji nalezl v úvahách pruského panovníka Fridricha II. Velikého o povinnosti státu „kultivovat a chovat zdravý druh lidských bytostí“. Idea zahradnického státu se naplno realizovala v totalitních režimech, avšak pěstitelské snahy při řízení společnosti vykazují dodnes i mnohé politické síly, které samy sebe pokládají za liberální.

Italský fašismus pokládá Griffin za pozdní výhonek risorgimenta, z nějž modernističtí futuristé, revoluční syndikalisté a podnikaví technokraté převzali nacionalistický étos, aby se s jeho pomocí pokusili vymanit Itálii ze zaostalosti a úpadku. V masách se nacionalismus rozvinul na bojištích první světové války, a fašismus proto nalezl zvlášť úrodnou půdu mezi veterány. Mussolini odmítal veškerou tradiční politiku, brojil proti politickým stranám a své hnutí budoval jako antistranu, v níž se synkreticky prolínaly často protikladné nálady a programy. Na jedné straně prosazoval všestrannou modernizaci Itálie, na straně druhé oživoval imperiální sebevědomí římského starověku. Korporativně organizoval různorodé zájmové skupiny a z pozice vůdce pragmaticky dirigoval jejich souhru. Místo glajchšaltace, jaká byla vlastní nacismu i stalinismu, prosazoval v oblasti kultury a umění tzv. „hegemonický pluralismus“, podle nějž bylo v podstatě vše dovoleno, ale výhradně pod záštitou režimu. Fašistický stát alespoň v prvním desetiletí Mussoliniho vlády sehrával svou podporou umění, vědy a techniky roli velkorysého mecenáše, zároveň však chtěl oslnit svět urychlenou militarizací a válečnými úspěchy v Africe a ve Španělsku. To po mnichovské dohodě v roce 1938 vedlo k fatálnímu spojenectví s hitlerovským Německem a posléze i k definitivní porážce obou násilnických režimů.

Německo na rozdíl od Itálie prošlo radikální modernizací už za císaře Viléma II. a v roce 1914 náleželo k nejvyspělejším velmocím. V armádě i průmyslu se utvořila mocná vrstva zdatných technokratů, široký ohlas si však získaly i modernisticky kritické reakce na modernitu, k jakým patřilo novopohanství organického nacionalismu. Kult staroněmecké mytologie, jaký šířil Richard Wagner ve svých operách, neznamenal únik do minulosti, ale spíš odrůdu alternativního modernismu, jež má národ vyzbrojit sugestivními obrazy k budoucím výbojům. Hitlerův Mein Kampf řadí Griffin k nejvýznamnějším politickým manifestům modernismu (byť trvalejší vliv přikládá Marxovu Komunistickému manifestu). V nacismu nalézá tři hlavní, avšak protichůdné tendence: mytizaci minulosti, intenzivní modernizaci a „ekologii“ včetně eliminace škodlivin. Každá z nich měla svého vrcholného zastánce v nejužším vedení hnutí. Mytologii minulosti zpracovával Alfred Rosenberg a vroucně ji vyznával Heinrich Himmler, vědeckotechnická modernizace spadala do kompetence Hermanna Göringa, prakticky na ni dohlížel Albert Speer a sklony ke kulturnímu modernismu vykazoval i Joseph Goebbels, eliminaci škodlivin prováděl Heydrichův a Himmlerův represivní aparát. Sám Hitler rád živil rozpory mezi podřízenými složkami, postupně se však odkláněl od archaizující mystiky k technokratickému funkcionalismu. Ten v plynových komorách vyhlazovacích táborů obzvlášť obludně naplnil „ekologickou“ tendenci eliminovat škodliviny.

Velké modernistické utopie minulého století, ať už fašistické, nebo komunistické, svět opravdu zčásti rozvrátily, avšak žádná zbrusu nová kvalita z trosek nepovstala. Griffin soudí, že liminoid může v okamžiku přechodu ustrnout, nedokročit a setrvávat v jakémsi simulovaném těhotenství, aniž by se příslib zrodu nových paradigmat naplnil. To zřejmě v posledních desetiletích postihlo i modernismus – v umění zplaněl a jeho politické utopie ztroskotaly. Uvízli jsme tak v trvalém očekávání průlomu, který se nedaří uskutečnit. Za marný pokus vybřednout z modernistického liminoidu pokládá Griffin i postmodernismus. Ten se modernismu sice zřekl, ale kromě verbálních gest distance nepřinesl v zásadě nic nového a zůstává jen jedním z nesčetných modernistických konceptů, které se nenaplnily.

V žurnálech a učebnicích je modernismus prezentován především posloupností uměleckých stylů od expresionismu a kubismu, přes dadaismus, konstruktivismus či funkcionalismus až k surrealismu, civilismu a nepřehledné změti poválečných směrů. Podle Griffina takto „minimalizované“ pojetí modernismu mezi kulturními historiky dodnes převládá. Sám oproti tomu své téma „maximalizuje“. Modernismus u něj dalece přesahuje hranice kultury, mocně se uplatňuje ve společenských vědách a odtud expanduje do oblastí sociálních a politických. Takové přesahy sice bývají odborníky zmiňovány, ale vágně. O modernismu se obvykle hovoří v souvislosti s avantgardními uměleckými projevy, jimž jsou přisuzovány levicové, společensky progresivní a protipravicové politické hodnoty. Teprve důkladný rozbor nesčetných drobných faktů, detailů a citací, jaký Griffin předkládá ve své knize, prokazuje modernistické kořeny krajní pravice.

V českém prostředí je modernismus stále ještě chápán převážně v užším, minimalizovaném smyslu. Jeho zdejší počátky bývají v povědomí veřejnosti spjaty s výtvarným uměním, jež se inspirovalo pražskými výstavami Augusta Rodina (1902) a Edvarda Muncha (1905), tedy s generací Osmy. Pokud by se českým modernismem zabýval Griffin, začal by patrně už obrozenci, určitě pak symbolisty a dekadenty kolem Moderní revue (jediným českojazyčným autorem, kterého výslovně zmiňuje jako modernistu, je Jiří Karásek ze Lvovic), pozornost by jistě věnoval Macharovu a Šaldovu Manifestu české moderny z roku 1895 a věřím, že by důkladně pojednal literáty, v nichž Jindřich Chalupecký spatřoval výkvět českého expresionismu, zejména Ladislava Klímu, Jakuba Demla a Jaroslava Haška. Určitě by si také povšiml, že u nás estetický modernismus v meziválečném období podléhal skoro výhradně moskevské verzi politického modernismu, jakou vyznávali Teige a Devětsil. Je otázkou, k jakým závěrům by dospěl u T. G. Masaryka, nejvlivnější české osobnosti té doby. Náš první prezident byl vyznavač pokroku se socialistickými instinkty, svůj boj proti teokraciím pokládal za součást „světové revoluce“, avšak žádný průlom z liberální demokracie do nějaké spásné utopie nechystal.

Duchovní rozvrat v moderním světě je pro Griffina srovnatelný s dlouhou agonií helénistické civilizace po skonu Alexandra Makedonského, kterou zastavilo až křesťanství, jakýsi předobraz současných snah o společenský přerod. I proto se v míře pro české čtenáře nezvyklé zabývá metafyzickými aspekty modernismu, v němž spatřuje svéráznou eschatologii s apokalyptickými i mesianistickými rysy. Přiznává přitom, že jeho bádání nedospělo k žádnému závěru. Lidstvo se prostě musí průběžně vyrovnávat s novými formami radikálního extremismu, tak jako se ubránilo modernistickým utopiím minulého století, i když je v současnosti ohrožováno především náboženským fundamentalismem islamistů, kteří mají k evropským modernistickým tendencím dost daleko. Jisté východisko však nakonec v jeho složité a mnohovrstvé knize přece jen najdeme. Je překvapivě jednoduché: musíme dbát na životní prostředí a udržitelný rozvoj. „Konec modernismu v jednadvacátém století je bezpředmětný. V každé vzdorné snaze změnit status quo je nutně modernistický étos. Tuto snahu je třeba zapojit do budování lepší, ekologicky ‚uzemněné‘ civilizace, v níž jak dionýský, tak prométheovský modernismus zezelená…“ uzavírá Griffin skoro agitačně svůj jinak dost komplikovaný výklad.