Výraznost literární osobnosti nemusí být přímo úměrná rozsahu práce. Vedle autorů mnoha děl a svazků, již během dlouhých desetiletí průběžného působení dokázali svůj přínos postupně rozvíjet a dovršovat každým novým textem, známe i takové, kteří do dějin literatury vstoupili jedinou knihou. Některým v další tvorbě zabránila předčasná smrt, někteří dali literatuře vale, jiní toho napsali ještě spoustu, ale už jen rozmělňovali dříve řečené. Případ letos třiaosmdesátiletého Zbyňka Hejdy je výjimečný. K výrazným osobnostem české literatury patří déle než půlstoletí, a to nejen jako básník, ale také svými kritickými reflexemi, jejichž význam byl mnohdy zásadní. Jenže vše, co zatím publikoval, by se vešlo do jediného obsáhlejšího svazku.

A to i přesto, že nakladatelství Triáda loni zahájilo vydávání Hejdových spisů ve třech knihách: jako první vyšly Kritiky a glosy, v tisku je soubor poezie (Hejdovy sebrané básně vydalo také nakladatelství Torst, před sedmnácti lety), následovat mají Deníky a překlady. Nejstarší texty ze zmíněných svazků vznikaly v letech 1957–1959, poslední v první dekádě 21. století. Autor se přitom podle datací či vročení nikdy na delší čas neodmlčel. V některých obdobích (nejdéle v letech 1970–1978) sice rezignoval na publicistiku, v téže době se však rodily jeho významné básnické sbírky. Je pozoruhodné, jak „málo“ toho za ta léta vydal, ještě pozoruhodnější však je, jak silně a nezastupitelně tím do české literatury zasáhl.

Nanejvýš osobitá poezie Zbyňka Hejdy byla reflektována celkem často, avšak dílo nebásnické, vydané loni na podzim ve výše zmíněném reprezentativním svazku Kritiky a glosy, který připravil a komentáři doplnil Michael Špirit, se zatím s větším ohlasem v médiích nesetkalo. Nechyběla sice stručná, vesměs pochvalná upozornění na záslužný ediční počin, ta ovšem navozovala dojem, že o Hejdově osobnosti i díle bylo vše podstatné řečeno a nyní už je zapotřebí jen občas přeleštit mramor monumentu. Kniha si nicméně v mnoha ohledech zaslouží podrobnější ohledání. Řada statí působila svého času převratně, neboť myšlenky, s nimiž se dnes už ztotožňují mnozí, razil Hejda jako jeden z prvních. Vzhledem k turbulencím novějších českých dějin je zcela výjimečná i setrvalost jeho postojů, a to nejen politických, ale také estetických, intelektuálních a koneckonců i existenciálních.

Více méně chytrými nápady se to u nás v některých dobách jen hemžilo, ale jen málokdo své názory v průběhu let nemusel měnit. V Hejdově případě za tím není nějaká umanutost, ale spíš kritická pozornost k vlastnímu myšlení. Nerozvíjel žádná náhlá vnuknutí, neoslňoval intelektuální ekvilibristikou, zato však od počátku uvažoval koncepčně a vyváženě. Ve svých textech se neopakuje a to, co píše, není nikdy jalové. Vysloví-li nějaký názor, může si za ním stát i po desetiletích.

Dobový dopad Hejdovy publicistiky i její vzácnou integritu si nelze plně uvědomit bez znalosti kontextu. Ten historický vytvářely osudové proměny české kulturní i politické situace během jeho života, literární kontext vychází ze střídání společenských nálad a ze soupeření různých poetik, ale významný je i kontext životopisný: stará i nová přátelství, rozmanité způsoby obživy, politické aktivity a s nimi související ústrky ze strany bývalého režimu. Knihu Kritiky a glosy činí výjimečnou i poznámkový aparát Michaela Špirita, svou podrobností příznačný pro práci tohoto editora, jinak ale u nás neobvyklý: zaujímá zde zhruba třetinu svazku. Právě editorovou zásluhou se i dnes Hejdovy texty se všemi svými kontexty úzce propojují a soubor příležitostných článků, proslovů a rozhovorů se tak stává i uceleným průvodcem nedávnou historií zdejšího života a myšlení. Hejda v této knize samozřejmě dál zůstává především autorem svých textů, ale díky poznámkám jej začínáme vnímat i jako přesvědčivě vykreslenou literární postavu s osudem příznačným pro svoji dobu. S tím nakonec ladí i způsob, jakým Špirit jeho nebásnické dílo uspořádal. Do závěrečného oddílu před poznámkami zařadil více méně autobiografické konfese, zejména vzpomínkově laděné rozhovory, které autor poskytl různým periodikům.

Zbyněk Hejda se narodil roku 1930 v Hradci Králové. Otec pocházel z Vysočiny, za první světové války bojoval v ruských legiích a po návratu působil jako úředník na ředitelství drah. Angažoval se v Levé frontě, sympatizoval s komunisty a zatčení gestapem unikl jen tím, že dva týdny po obsazení republiky zemřel. Jeho jedinému synovi bylo tehdy osm let. Z úcty k otcově památce vstoupil po válce do komunistické strany, v Praze pak vystudoval historii a filosofii a pár let učil na fakultě, než jej v roce 1958 v rámci čistek vyhodili, protože se netajil kritickými výhradami k režimu. Na jeho názorové zrání měl zásadní vliv psycholog a katolický myslitel Jiří Němec, s nímž se roku 1955 spřátelil na vojenském cvičení. Brzy nato začal psát existenciálně laděnou poezii, v níž se prolínají zejména témata erotiky a smrti. Debutoval relativně pozdě, souběžně se silnou generací o deset let mladších básníků, k níž náležel Ivan Wernisch, Antonín Brousek, Petr Kabeš a mnozí další. První knížka Hejdovi vyšla v bibliofilsky nepatrném nákladu roku 1963, druhá o rok později v Mladé frontě, sazba třetí byla v roce 1970 rozmetána. Dalších dvacet let publikoval jen v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích. Na počátku normalizace nalezl obživu v antikvariátu, z něj byl však po podpisu Charty 77 propuštěn a živil se pak jako domovník. Kvůli svému působení ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) byl mnohokrát vyslýchán Státní bezpečností.

Hejdova publicistika obnáší na sedmdesát textů, z nichž Špirit pro knižní vydání vybral třicet devět nejdůležitějších. V nejstarším ze zařazených, z roku 1964, se Hejda zabývá zvláštní poetikou, kterou do Divadla Na zábradlí vnesl Ivan Vyskočil. Od roku 1965 působil Hejda v redakci časopisu Tvář, jehož vydávání však bylo brzy pozastaveno. Většinu svých zásadních článků sem napsal až v letech 1968 a 1969, než byl časopis znovu zakázán. Ve své rané publicistice vyzdvihuje Hejda autory, jimž společnost přisoudila postavení outsiderů, zejména Richarda Weinera a Jakuba Demla, k nimž jej přivedli Jindřich Chalupecký a Jiří Němec. Později v osmdesátých a devadesátých letech věnoval jako editor i komentátor velkou pozornost Ivanu Blatnému, dalšímu z velkých osamělců české poezie; k vydání připravil jeho Pomocnou školu Bixley a k francouzskému výboru z jeho poezie, který uspořádala a přeložila Erika Abrams, napsal úvodní esej.

Ve svých obecnějších úvahách Hejda v prvé řadě kriticky zkoumá a odsuzuje nadvládu ideologie nad vědou a literaturou. V obraně Jana Zahradníčka z roku 1968 polemizuje s tehdy obvyklým tříděním básníků na pokrokové a zpátečnické, a když píše o meziválečné avantgardě, jež byla kultovně uctívaná i mezi liberály, poukazuje na její politickou zaslepenost a lyricky zdivočelý styl jejích prohlášení, která často překračovala hranice blábolu. Sám přitom dbá na střízlivé, věcné a přesné vyjadřování, jež více než beletrii odpovídalo jeho původní profesi historika. Zásadní pohled na tento obor ostatně přinesla jeho stať Tabu v české historiografii z roku 1969, v níž odhaluje, jakým nacionalisticky či třídně podmíněným zkreslením česká historická věda podléhá. Hejda se od počátku staví proti vědeckému „pseudoobjektivismu“, který podle něj pouze maskuje ideologické koncepty. Soudí, že by si historici měli zachovat smysl pro mravní rozměr dějinných událostí. Pravda se nesmí přizpůsobovat pragmatickým účelům, nesmí se falšovat ve prospěch národa, ať už se jedná o dávné počátky českého státu nebo o nejnovější dějiny, například o zvěrstva při odsunu sudetských Němců. Ani tuto problematiku však nevnímá jednostranně, jak se u nás občas děje. V recenzi knižně vydaného deníku sudetoněmeckého autora Kurta Langera apeluje na to, aby si Češi přiznali vinu za otřesné zločiny, jichž se dopustili při vyhánění Němců, ale zároveň se pozastavuje nad bezcitností autora, který vzpomíná na léta v okupované Praze jako na nejšťastnější dobu svého života, aniž by si povšiml, že tam žili i nějací ujařmení Češi.

Nejčastějším impulsem bývá Hejdovi zásadní nesouhlas s nějakým názorem, který jej nutí k polemické reakci. Například soustavnou lživost režimu za Husáka spíš přehlížel, neboť mu nestálo za to vyvracet něco, čemu stejně nikdo nevěří, míval však občas potřebu zasáhnout do diskusí v disentu. Takto v roce 1978 uvedl na pravou míru článek I. M. Jirouse Kněz bez kolárku o Jiřím Němcovi, který byl jistě dobře míněný, připadal mu však „mírně hagiografický a silně kalendářovitý“, prostě nepřesný, až nepravdivý. Podobně polemizoval s knížkou Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, jež vyšla u Škvoreckých v Torontu, nebo s brněnskou verzí samizdatové revue Střední Evropa, kde má výhrady k její koncepci Moravy a moravanství. Dodnes aktuálně vyznívá i jeho kritická reakce na esej Otomara Krejči v samizdatovém časopise O divadle z února 1987. Slavný divadelní režisér, rovněž postihovaný komunistickým režimem, avšak v té době působící na Západě, si tu stěžuje, že v demokratických zemích trpí umělec stejnou nesvobodou jako v totalitních režimech: na jedné straně železné opony se musí řídit ideologickými směrnicemi stranických tajemníků, na té druhé zas komerčními požadavky bossů. „To je asymetrické vidění, ve kterém splývá pobyt ve vězení s ‚nelehkými podmínkami‘ na svobodě,“ namítá Hejda a pečlivým rozborem odhaluje intelektuální triky a podvody, jichž se Krejča ve své argumentaci dopouští. Podobně by bylo možné polemizovat s dnešními nostalgiky, kteří zavrhují současné poměry s tím, že to tady za komunistů nebylo až tak špatné.

Svou váhu mělo Hejdovo slovo i v období těsně před převratem, kdy režimní kulturní činovníci přišli s líbivým heslem o „sjednocení“ všech tří proudů české literatury, oficiálního, samizdatového i exilového, aby si po změně poměrů zachovali své pozice. Hejda v tom rozpoznal chytře nastraženou past: umlčovaní autoři by směli sem tam něco vydat jen proto, aby mravně zaštítili své dosavadní denuncianty a pronásledovatele.

Po nastolení svobodných poměrů vyjadřoval Hejda své názory a postoje především v obsáhlých rozhovorech, z nichž Špirit pro svazek vybral jeden z Proglasu, jeden z Babylonu a tři z Revolver Revue. Sám do veřejného dění zasahoval jen menšími příležitostnými texty, k nimž vedle ostře kritických glos (např. k televiznímu uvedení výtvarně působivého, nicméně hrubě antisemitského filmu Jan Cimbura z roku 1941) náleží texty o tvorbě mladých umělců, jejichž dílo mu bylo blízké (J. H. Krchovský, Viktor Karlík, David Němec), ale také nekrology přátel (Jan Lopatka, Ladislav Dvořák, Andrej Stankovič).

Ke konstantám Hejdova básnického i diskurzivního psaní od počátku patří krajní nedůvěra ke kýčům všeho druhu. Už v jednom ze svých prvních kritických textů se pozastavuje nad manýrou básnických recitací, při nichž interpret všemožnými hereckými prostředky zdůrazňuje, že to, co říká, je báseň, ale nikterak nedbá na její jedinečný obsah a poselství – předvádí prostě jen poetično. Jinde jej zase popuzuje bodrost a familiérní žoviálnost, a to nejen na oficiální scéně, ale i mezi blízkými v opozičních kruzích. Kritickou ostražitost v něm probouzí vše, co se chce líbit, co se nabízí širokým vrstvám, aby se s tím pokud možno bezmyšlenkovitě ztotožnily. Za pozornost v tomto ohledu stojí jeho názor na sestavování výborů z děl básníků, které ctí. Nepokládá za vhodné představovat čtenářům jen jejich nejpůsobivější texty, neboť soudí, že vynecháním slabších míst ztrácejí ta silná na intenzitě a opravdovosti.

Obzvlášť obezřetně prověřuje Hejda ustálené iluze, ať už se týkají českých dějin, výtečnosti zdejší literatury, nebo ikon politického či kulturního dění. V podloží jeho publicistiky cítíme vypjatý smysl pro mravní hodnoty, avšak explicitně se k morálce vyjadřuje jen zřídka. Zato ji vytrvale demonstruje existenciálně – životem, postoji a gesty, k nimž patří i jeho kritické reakce na rozmanité lži i nalhávání. Ústřední mravní hodnotou mu zůstává pravdivost. O jeho pravdě netřeba pochybovat, má ji, občas s ní ovšem naráží na jiné pravdy, zpochybňuje ustálené hodnoty, opomíjené vyzdvihuje. Pokud bychom vzali bezezbytku za svá kritéria, podle nichž hodnotí poezii, posunuli by se Weiner, Deml i Blatný na sám vrchol českého Parnasu, víme-li ovšem, jak to tam vypadá, zdobí je zřejmě tajná sláva na okrajových pozicích mnohem víc. Ostatně ani to, že je Zbyněk Hejda asi nejpozoruhodnějším českým básníkem současnosti, nemusí hned každý vědět.