Nedávno se mně náhodou dostal do rukou úřední dopis z 21. června 1941, v němž četnická stanice ve Veselí nad Moravou odpovídá na dotaz Okresního úřadu v Uherském Hradišti. V záhlaví listu stojí: Čís. jedn. 1595/1941; Věc: Cikáni-trvale usazeni, zprávy; Odpověď k čís. 8833/1-III ze dne 16. června 1941.

Velitel stanice poté oznamuje:

1.) V obvodu zdejší četnické stanice bydlí a je trvale usazeno celkem 70 cikánů. (…) z nich 17 mužů a 20 žen od 18 let, 18 dětí pod 6 let, 11 dětí školou povinných a 1 muž a 3 dívky od 14 do 18 let. Uvedení cikáni jsou usazeni ve dvou obcích a to 5 rodin s 28 cikány ve Veselí n/Mor. a 9 rodin s 42 cikány v Milokošti.

2.) Zdejší cikáni, muži, jsou zaměstnáni jako příležitostní dělníci a to 4 u firmy Feyer v Kyjově při pozemních stavbách (…) 10 u firmy Souček při stavbě druhé koleje na železniční trati Brno – Vlára v Brankovicích. Jeden z cikánů nad 18 let je pro nemoc tělesné práce neschopen a další 2 zabývají se opravou deštníků. Zaměstnavatelé jsou s pracovním výkonem uvedených cikánů spokojeni a též cikáni projevují spokojenost se svým zaměstnáním, v němž vydělávají podle okolností a druhu práce 40–80 K denně.

3.) Ve Veselí n/Mor. bydlí cikáni v obecním domě, zvlášť pro ně zřízeném. Dům je zděný a každá z 5 rodin má v něm byt o předsíni a jednom pokoji. V obci Milokošti mají cikáni vlastní obydlí a to 4 rodiny zděné domky o dvou místnostech (předsíň a pokoj), 4 rodiny mají v jednom domku každá jednu samostatnou oddělenou místnost a 1 rodina bydlí v dřevěné boudě. V bytech, až na jedince, udržují mnohé z cikánských rodin čistotu a pořádek a liknaví jsou při prováděných kontrolách k pořádku přidržováni. (…) Zdejší cikáni snaží se přiblížiti bytové a životní úrovni místních obyvatel.

4.) Cikánské děti povinné školní docházkou jsou do školy řádně posílány. Toliko ve Veselí n/Mor. nechodí do školy 1 dítě pro oční nakažlivou nemoc „Trachon“. Ve škole se chovají cikánské děti řádně a jejich prospěch, hlavně u děvčat, je dobrý a u chlapců uspokojivý. Jejich poměr ke spolužákům je až na výjimky normální. Mimo školu není cikánským dětem žádná jiná péče věnována a jsou odkázány na výchovu u svých rodin.

Velitel stanice, vrchní strážmistr podpis nečitelný.

Citovaný dopis z června 1941 si lze vyložit dvojím způsobem. Okresní úřad v Uherském Hradišti mohl takto provádět kontrolu, jak pokračuje povinné usazování Romů. Dnes by se řeklo integrace menšiny do většinové společnosti. Vyhláška protektorátního ministerstva vnitra z 30. listopadu 1939 totiž všem Romům na území Čech a Moravy zakázala kočování. V jejím textu se doslova píše: „Podřízeným úřadům a orgánům buď uloženo vyzvati všechny (potulné) Cikány, aby se do konce ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování. Kočovnické listy buďtež jim odňaty. Kdo neuposlechne, bude zařazen do kárných pracovních táborů.“ Kárné pracovní tábory pak skutečně vznikly, 10. srpna 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Nacisté tato nařízení schvalovali, byť je považovali za dočasná. Definitivní „řešení romské otázky“ podle jejich představ přišlo na řadu v roce 1942. A tím se dostáváme k druhé možnosti výkladu úředního dopisu. Okresní úřad mohl iniciativně dávat dohromady počty a údaje o rozmístění „svých cikánů“. Norimberské rasové zákony už v protektorátu platily a Němci se nijak netajili se zamýšlenou likvidací Romů. Ostatně obdobně byla od září 1939 registrována židovská populace a první zkušební transport s Židy vyjel z Moravské Ostravy do polského Niska nad Sanem už 18. října 1939. Druhá možnost je však jen moje osobní hypotéza. Každopádně ale není v protikladu s duchem tehdejší zrůdné doby, kdy se v zájmu nových pořádků zakazovaly přirozené a staleté tradice jedné „nepřizpůsobivé“ skupině obyvatel a kontroloval její následný životní styl – „liknaví jsou k pořádku přidržováni“. Jsou to snad věci obecně známé. Poučení však nenastalo. Vypovídá o tom dlouhodobé a neustále přítomné napětí mezi většinovou českou bílou společností a její romskou menšinou. Jednu z příčin tohoto stavu dokládají i reakce na citované staré úřední lejstro.

Zmíněný dopis jsem za současných a opět nových pořádků nechal přečíst několika známým i náhodně vybraným osobám různého věku a různých sociálních kategorií. Všichni se shodli, že vrchní strážmistr z Veselí nad Moravou prováděl svou práci pečlivě a zodpovědně, za což byl čtenáři pochválen. (Součástí úřední zprávy jsou mimo údaje o rozloze Romy pronajatých políček „osázených ponejvíce bramborami“ i informace o počtu postelí, stolů a židlí, které zástupce protektorátního zřízení v obydlích objevil.) Ani po třiceti letech demokracie nikomu z těch, kterým jsem dal dopis přečíst, nedošlo, jak nedůstojně a povýšeně se tehdejší režim choval ke svým v něčem odlišným spoluobčanům. Podobný postup Němců vůči bílým Čechům by dnes určitě vyvolal nesouhlas. V případě Romů se však fízlování jejich soukromí zdá v pořádku. Obdobné myšlenkové stereotypy a předsudky se podle všeho sají už s mateřským mlékem a v každé době. I proto se historie musí zákonitě opakovat.

Až na čestné výjimky se pak čtenáři dopisu shodli i v tom, jak hezky a objektivně o těch „černých hubách“ nebo „líných zmrdech“ vrchní strážmistr píše. Výrazy označené uvozovkami nepadaly ojediněle a naplno obnažují vulgární formu rasismu, která ale není vlastní pouze nevzdělaným lidem. Dva ze čtenářů byli lékaři a jeden učitel. Jediný člověk z asi dvacítky dospělých Čechů seznámených s dopisem si přece jen vzpomněl, že Romy tenkrát čekaly ještě daleko horší věci než návštěva četníka s notesem v ruce a politoval je. Vinu za jejich tragický úděl ovšem explicitně přisoudil Němcům. Jistě, avšak i v Německu vražedná forma rasismu nespadla jen tak z nebe a z něčeho konkrétního pomalu vyrůstala, zrála.

To konkrétní a zdá se všudypřítomné pojímá i dnešní česká společnost. Rasismus vůči lidem jiné pleti je v ní hluboce zakořeněn a výjevy hulvátů z fotbalových stadionů či mediálně společenská hysterie, kterou zde rozpoutalo dvanáct syrských uprchlíků, žádajících o tuzemský azyl a pomoc, jsou jen jeho špičkou. Podhoubí spočívá ve výchově, v kolektivně předávaných předsudcích a v přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Jsou to vlastně charakteristické symptomy dvou převládajících modelů češství posledních desetiletí. Neboli hlouposti a nevzdělanosti zemanovských plebejců a klausovské arogantní sebestřednosti tak zvaných elit. Nevylučují se, spíš naopak.

Ve Veselí nad Moravou je do zdi bývalého národního výboru vsazena pamětní deska. Stojí na ní nápis: „Tito naši spoluobčané stali se z politických a rasových příčin v letech 1939–1945 obětí německé nacistické zvlčilosti.“ Následují ve dvou sloupcích a jak se sluší a patří jména a příjmení třiceti zabitých gádžů. Jejich židovští spoluobčané mají o kus níže právo už jen na kratší text: „rod. Beerová 4 členové, rod. Galliova 5 členů“, a další. Úplně na konci těsně nad velkým nápisem „NEZAPOMÍNEJTE!“ stojí: „5 členů cikánské rodiny Danielovy, 21 členů cikánských rodin Holomkových“. Pamětní deska tam visí skoro sedmdesát let. I jako připomínka, že režimy v Česku se můžou měnit, ale rasismus zůstává. Jiné vysvětlení, proč tvůrci nápisu měli potřebu zdůraznit rasovou odlišnost rodin Danielových a Holomkových a neuvést jména i příjmení těchto obětí německé zvlčilosti, kterých bylo nakonec méně než bílých gádžů, nevidím. Samozřejmě lze namítnout, že v době, kdy pamětní desku zhotovovali, se Romům ještě oficiálně říkalo Cikáni. Doba se ale změnila a za posledních třicet let mohla tamní radnice toto hanlivé označení odstranit a také doplnit kompletní jména romských obětí. Nestalo se.