Začátkem roku 1991 se legendární exilový časopis Svědectví stěhoval z Paříže do Prahy. Paní Ivana Tigridová mně tehdy nabídla menší brigádu: zlikvidovat zbytky redakce, aby mohly být místnosti na adrese 30, rue Croix-des-Petits-Champs předány majiteli. Víceméně jsem se tak několik dnů věnoval činnosti, o níž vedení KSČ i StB dlouhá léta pouze snilo. Přinejmenším od roku 1960, kdy Pavel Tigrid po návratu z USA začal ve Francii vydávat svůj čtvrtletník, v očích vládnoucích komunistických garnitur smrtelně nebezpečný.

V poloprázdné redakci jsme se s Tigridem někdy potkávali. Rád se podělil o nejčerstvější novinky z Československa, kam jako spolupracovník Václava Havla často jezdíval, zeptal se, co nového v Paříži, a ze stále ještě funkčního telefonu si pak vyřizoval své záležitosti. Jednou mě zastihl u hromady zažloutlých výtisků Rudého práva. Chvíli si tu haldu zaprášených novin zamyšleně prohlížel, aby nakonec prohodil: „Tolik nenávisti, vášní, potu a nervů za tím bylo, a zůstala z toho jen kupa starého papíru.“

S obavami z podobných pocitů jsem nedávno otevřel knížku Přikládáme sekeru ke kořenům lži s podtitulem Rozhlasové projevy programového ředitele Rádia Svobodná Evropa v Mnichově 1951–1952 Pavla Tigrida. Publikaci jako svůj první nakladatelský počin vydalo Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, texty vybrali, edičně připravili a cenným poznámkovým aparátem vybavili historici Petr Blažek a Radek Schovánek.

Kniha obsahuje třiatřicet projevů a komentářů, jež od zahájení československého vysílání Rádia Svobodná Evropa 1. května 1951 až po svůj odchod do Spojených států na podzim roku 1952 Tigrid v mnichovském studiu přečetl do rozhlasového mikrofonu. Vycházejí poprvé a zachovaly se díky přepisům pražské Kontrolní služby radiokomunikační, která je pořizovala pro potřeby vedení komunistické strany a ministerstva vnitra. Počáteční skepse, že více než šedesát let staré komentáře čas proměnil jako tu haldu Rudého práva, však rychle vzala za své. Existuje několik důvodů, proč knize věnovat pozornost.

Skvěle přibližuje atmosféru tehdy rozdělené Evropy. Dobu, kdy třetí světová válka doslova visela ve vzduchu. Ostatně od nákladního automobilu, odkud československá redakce začala zkušebně vysílat, ale i z pozdějších komfortnějších mnichovských studií to nebylo příliš daleko k ostražitě hlídané bariéře z ostnatých drátů a strážních věží, za níž se na válku neustále připravovala řada vojenských útvarů a posádek. Nehledě na rušičky, které se od počátku vysílání systematicky snažily proměnit zprávy a informace ze svobodného světa v chrčivé zvuky, anebo sice srozumitelná, avšak z kontextu vytržená jednotlivá slova. Jak se tento technický problém snažila redakce řešit různými způsoby psaní i následné četby zpráv či komentářů, přibližuje Tigridovo svědectví citované v úvodním textu editorů, který je věnován ústřední osobě i vzniku Rádia Svobodná Evropa.

Atmosféru padesátých let i nelehkou novinářskou práci v médiu bez možnosti posluchačské odezvy přibližuje i další podobná Tigridova vzpomínka. „Neměli jsme se o co opřít, ani o dopisy, ani o telefonáty, kdo si nám do Mnichova troufal volat, leda anonymové nebo fízlové, vysílali jsme do prázdna, do temnot, strefovali jsme se.“

V Tigridově případě byly municí bojovně laděné texty, ale i emotivní komentáře k tehdejší mezinárodní situaci i aktuálnímu dění v Československu. Anebo přímo výzvy k odporu proti režimu adresované různým vrstvám obyvatelstva či satirická rozhlasová pásma nebo diskuze s redakčními kolegy. To vše psané kultivovaným jazykem se smyslem pro přiléhavý výraz: „pes se drbe tam, kde ho to nejvíc svrbí. Jak vidno tato stanice svrbí komunisty notně a řádně. A tak tomu také má být.“ Jazykem, který navzdory času neztratil nic ze své živosti.

Kniha je také dalším potvrzením skutečnosti, že pro svět médií je podstatná svoboda a nezávislost, kterou nerdousí závazný ideologický kánon nebo partikulární zájmy bohatého majitele. Československou sekci tohoto rádia tehdy formálně řídil Ferdinand Peroutka z New Yorku, témata a náplň vysílání plně spadaly do Tigridovy kompetence. Že se kvůli rozdílným názorům na složení a funkčnost redakce nakonec rozešli a Tigrid v Mnichově skončil, není důležité, přesněji řečeno to především vypovídá o světě, v němž fungují demokratické principy. Američané, jakožto zřizovatelé Rádia Svobodná Evropa, jejich práci neovlivňovali – což byl nebetyčný rozdíl mezi rozhlasem kontrolovaným jedinou vládnoucí stranou. Vzpomeňme si navíc, jaký tartas dělali Sověti, a to aniž by byli zřizovatelé, když se během pražského jara část československého tisku vymkla stranické kontrole.

Tigridovy projevy a komentáře jsou stále čtivé, byť ovlivněné situací, kdy za kopci na obzoru stojí po zuby ozbrojený a všehoschopný nepřítel. Kdo zná autorovy pozdější články ze Svědectví třeba osmdesátých let, bude překvapen jejich bojovně odhodlaným a plamenným jazykem. Cizí mu je naopak jakákoliv forma defétismu nebo pesimismu, jež v československých dějinách minulého století často prezentovali údajní vůdci známým a plačtivým „jsme malí, slabí, zradili nás“. To Tigrid byl z jiného těsta: „Od samého počátku existence této rozhlasové stanice jsme zdůrazňovali, že jejím účelem a smyslem je boj. […] Byli a jsme si vědomi, že svým bojem, třebaže to je boj pouhé pravdy a slov, přikládáme sekeru ke kořenům lži, na níž je zbudována a o níž se opírá nynější vláda v naší vlasti. […] Pravda je smrtící zbraní proti komunismu. Náš úspěch, přátelé, je vaším úspěchem a naše konečné vítězství bude i vaším vítězstvím.“

V „konečném společném vítězství“ se bohužel mýlil. I když československý komunistický režim po jednačtyřiceti letech své existence padl, bylo to především kvůli příznivým vnějším okolnostem. Komunisti i zlo, jež zaseli, jsou tady ovšem dodnes. A to i z toho důvodu, že se nenaplnila ani Tigridova slova, která v prvním projevu z Rádia Svobodná Evropa pronesl na adresu představitelů tehdejší moci: aby si uvědomili, že po porážce komunismu ponesou za své činy důsledky. Nic z toho se nestalo a následky benevolence i lhostejnosti polistopadových politiků vůči nezákonnostem bývalého režimu či přímo jejich spolupráce s někdejšími vysoce postavenými komunisty se dnes ukazují osudové. A to nejen stále zřejmějším zpochybňováním listopadu 1989, prozápadní orientace České republiky, rovné a svobodné soutěže politické i ekonomické, ale i narůstajícími touhami po vládě silné ruky a mocné strany. To vše v době, kdy větší část médií už není kritickým zrcadlem takových trendů, ale jejich nástrojem.

Na druhou stranu je současně nutné napsat, že naslouchání komunistům jako partnerům v diskusi začal jako jeden z prvních propagovat právě Pavel Tigrid. Samozřejmě ne s těmi u moci, ale známá je jeho ochota spolupracovat s bývalými zapálenými stalinisty typu Jiřího Pelikána či A. J. Liehma, kteří se na Západě po srpnu 1968 objevili jako náhle zapřisáhlí odpůrci totalitního režimu, prezentující se navíc jako zástupci jediné existující opozice v Československu. (Suzette Hejdová mi tuto osobní zkušenost před pár lety popsala slovy: „Ve francouzských médiích měl Liehm z československých emigrantů vždy hlavní slovo a v jeho podání dění spojené s opozicí vůči komunistickému režimu byla jen Charta, vzniknuvší zásluhou levicových intelektuálů. Jako by tady žádná jiná intelektuální nebo katolická opozice, i uvnitř Charty, nikdy nebyla.“) V českém exilu i kolegy z prvních redakčních rad Svědectví byl za to Tigrid mnohokrát kritizován. To je ale už jiná kapitola z jeho života, která čeká na zpracování, především vzhledem k otázce, zda Tigridův příklad či vliv neinspiroval utváření opozice otevřené i někdejším vysokým a kovaným komunistům, například ve zmíněné Chartě 77, anebo při sestavování první polistopadové vlády v čele s exkomunistou Mariánem Čalfou.

Kniha Tigridových projevů z dřívější doby ovšem ukazuje nesmlouvavého bojovníka a osobnost, která k žádným kompromisům s těmi, kdo se hlásili k zločinnému systému, neinklinovala. Touha i umanutost zlo usvědčit, porazit a potrestat, je v jeho „mladých“ textech až hmatatelná a nebývale nečeská. V roce 1991 už ale byla pryč. Do poloprázdné redakce Svědectví tenkrát přicházel starý muž, který se kvůli přítomnosti komunistů v parlamentě sice rozčiloval, ale Václav Havel na Hradě a doznívající nadšení z nových poměrů ho utvrzovali v přesvědčení, že polistopadový vývoj je nezvratný a dobrý. Kdo ví, co by Pavel Tigrid řekl o dnešku?