Když jsem na konci osmdesátých let minulého století dorazil do Paříže a začal si tam hledat práci, objevil jsem inzerát, v němž jedna restaurace poblíž Saintlazarského nádraží nabízela místo plongeur. Z Československa přivezený slovník mně tehdy neznámý výraz přeložil třemi možnostmi – potápěč; válcový píst; ubožák. Po krátké úvaze jsem poslední dva významy vyloučil a s napětím zamířil na uvedenou adresu. Představa byla následující: uprostřed luxusního podniku stojí obrovské akvárium, které musí někdo pravidelně čistit. Přijali mě. Několik týdnů jsem pak potápěl ruce v mastné zčernalé vodě a z kuchyňského dřezu lovil talíře, pánve, hrnce. Plongeur je umývač nádobí, svým způsobem i ubožák. Snad nejlépe jeho zážitky a dřinu tohoto povolání popsal na základě své pařížské zkušenosti Angličan Eric Arthur Blair. Víceméně nechtěně. Taky měl o svém životě v Paříži jiné představy, než že bude nořit ruce do páchnoucí výlevky.
V roce 1927 Blair vystoupil ze služeb britské koloniální policie v Barmě a odjel do Evropy. Jaro roku 1928 již trávil v Paříži. Plány měl jasné a přímočaré. Jak se však záhy ukázalo, některé věci potřebují svůj čas. Blair chtěl být spisovatelem a ve francouzské metropoli vskutku hbitě napsal dva romány a několik povídek. Podle všeho však stály za starou bačkoru. Nejenže je nikdo nechtěl publikovat, ale fiasko uznal i samotný autor a rukopisy zničil. Bylo mu pětadvacet let, finanční úspory padly na nepodařenou literární tvorbu, vidina honoráře přitom vzala za své a v kapse cinkaly poslední franky. Nezbývalo mu než vyrazit do pařížských ulic a hledat práci. Právě v čase zoufalství, nouze, hladu i drakonických pracovních podmínek se však zrodil velký spisovatel. Když zápisky o této době publikoval v roce 1933 pod názvem Down and Out in Paris and London, podepsal je pseudonymem George Orwell. Nedávno vyšly v nakladatelství Argo v českém překladu Hany a Vladimíra Rogalewiczových pod titulem Na dně v Paříži a Londýně.
Jak název knihy napovídá, v Orwellově podání má dno dvojí tvář. Nejdříve tu pařížskou, kde vyprávění začíná v neexistující ulici Rue du Coq d’Or. Předlohou byla Rue du Pot-de-Fer v Latinské čtvrti, kde Blair skutečně bydlel v jednom ušmudlaném levném hotýlku, kterých tenkrát po Paříži stály desítky. Poté se hlavní aktér s vidinou lepšího života přesouvá do Londýna, což pro něj nakonec neznamená nic jiného než přemístění z deště pod okap. V Paříži měl totiž alespoň bídnou práci umývače nádobí. V Londýně se z Blaira stane tulák, jenž s podobnými typy putuje mezi lidovými noclehárnami, chudobinci a útulky pro bezdomovce.
Díky neobyčejně bystrému a vnímavému autorovi před čtenářem defiluje pestrobarevný kaleidoskop postav. Nejprve jsou to zaměstnanci restaurace skrytí za dvojitými dveřmi. „Vždy mě pobavilo, když jsem se rozhlédl po malé špinavé umývárně nádobí a pomyslil si, že mezi námi a jídelnou jsou pouze dvojité dveře. Za nimi seděli zákazníci v plné parádě – ubrusy bez jediné skvrnky, květinové mísy, zrcadla, zlacené konzoly a obrazy cherubínů; a tady jen o pár metrů dál jsme byli my v naší nechutné špíně.“
V časech bez zaměstnání personál restaurace střídají ztracenci a ztroskotanci z metropolí dvou největších koloniálních mocností, o jejichž životní i kulturní úrovni tehdy snil zbytek světa. Analogie s dvojitými dveřmi přitom platí dál. Ze zavšivených hotýlků, upatlaných výčepů, zastaváren, z nuzoty, špíny, psychického i fyzického strádání, otrocké vysilující práce, alkoholismu Blair sem tam zahlédne široké ozářené bulváry s luxusními obchody, paláce, galerie, veřejné zahrady, knihovny. Až na posledně jmenované místa pro něj nedostupná.
Nejen kvůli tomuto svědectví o odvrácené straně lesku imperiální slávy, bohatství a civilizační nadřazenosti je dobré číst Orwellovu knihu, v níž se mísí žánr reportáže a eseje. Jestliže reportáž dává vyniknout sociálním kontrastům a nevábným kulisám obyčejné lidské existence, naléhavě rovněž upozorňuje, že dnešní blahobyt evropské společnosti si docela nedávno velká část Evropanů nedokázala ani ve snu představit. Naopak spisovatel esejista se snaží pochopit, v čem spočívají příčiny bídy a živoření na okraji a jak tento stav změnit k lepšímu nejen bojem za sociální pokrok, ale i zbavením se strachu a předsudků.
Tady se projevuje Orwell marxista. Přesněji řečeno z nebezpečné utopie komunismu vystřízlivělý intelektuál, jemuž až do smrti konvenovaly levicové postoje blízké sociální demokracii. Svízelné postavení lůzy, jak nazývá své pařížské i londýnské druhy, podle něj diktuje strach bohatých z „ubohých sprostých tvorů“. „[…] bylo by nebezpečné, kdyby měli volný čas; je bezpečnější, pokud mají stále tolik práce, aby nemohli přemýšlet“. Takto chápaný systém mu v Paříži ztělesňuje otročina v tamních restauracích, v Londýně zákonem stanovený pohyb tuláků. (V Anglii nebylo možné přespat v jednom útulku dvě či více nocí po sobě. Kdo chtěl mít na pár hodin střechu nad hlavou a ráno krajíc chleba s čajem, musel pěšky putovat většinou velké vzdálenosti od jednoho chudobince k druhému.)
Kdybychom na tuto teorii spiknutí mocných a bohatých přistoupili, bylo by jistě zajímavé poslechnout si dnešní Orwellův názor. Volný čas byl „lůze“ díky sociálnímu pokroku nakonec přece jen přiznán. Čím tedy současní spiklenci rozmělňují pozornost, zabraňují přemýšlení třeba o minulosti či o současném stavu konkrétní společnosti, o vnucených závislostech individua na státu, systému, o plíživém omezování svobod v moderní demokratické době? Konzumem, možnostmi z nadbytku? Nekonečnou záplavou většinou stupidní zábavy, levným turistickým průmyslem? Dostupností sofistikované technologie, neomezenou komunikací, permanentním přívalem informací? Spisovatelova názoru se už, bohužel, nedočkáme, zemřel v roce 1950. O vlivech na člověka a cíleném programování jeho časově omezené existence lze ovšem mnohé vyčíst z jeho proslulého románu.
Vraťme se „na dno“, kde autor řeší dilema mezi těžkou bezduchou prací a vnucenou nečinností nezaměstnaného, kterého i tenkrát nedokonalý sociální systém nakonec nenechá úplně na holičkách. Nečinnost popisuje na svém tuláckém parťákovi z Londýna Paddym. „Lidé se mýlí, když si myslí, že se nezaměstnaný člověk souží jenom kvůli ztrátě výdělku. Právě naopak; nevzdělaný člověk, který má pracovní návyky zažrané hluboko pod kůží, potřebuje práci dokonce ještě víc než peníze. Vzdělaný člověk se dokáže vyrovnat s vynucenou nečinností, která je asi nejhorším zlem chudoby. Ale člověk jako Paddy, který si nemá čím vyplnit čas, se bez práce cítí stejně mizerně jako pes na řetězu.“
Naopak situaci člověka bez potřebné kvalifikace, studia, společenského postavení či dědických výsad, odsouzeného k manuální práci, líčí svou zkušeností umývače nádobí. „Rytmus jeho života udává práce a spánek, nemá čas přemýšlet, téměř ztrácí ponětí o vnějším světě; jeho Paříž se smrskla na hotel, metro, několik bister a postel. […] Když má volný den, leží v posteli do oběda, vezme si čistou košili, hraje kostky o kořalku a po večeři si jde zase lehnout. Nic pro něj není opravdové – jedině boulot, pití a spánek; a spánek je z toho to nejdůležitější.“ Francouzi podobný rutinní život dodnes označují třemi krátkými slovy – metro, boulot, dodo (metro, práce, spánek).
Taková práce však fyzicky ničí a psychicky vysává, tím pádem znemožňuje tolik potřebné vzdělání nutné ke kvalitativní změně postavení, což autor několikrát zdůrazňuje. Zároveň si je vědom toho, že díky nevalné práci má přesto zajištěnou existenci. „Neměl jsem pocit chudoby, protože když jsem zaplatil nájemné a dal si na stranu dost peněz na tabák, dopravu a jídlo na neděli, stále mi ještě zůstaly čtyři franky, které jsem mohl propít; a čtyři franky, to bylo úplné bohatství.“ A poněvadž je sám k sobě upřímný, situaci shrnuje následovně. „Měl jsem pocit – těžko se to vyjadřuje – hluboké spokojenosti; takové spokojenosti, jakou může cítit dobře krmené zvíře, spokojenosti ze života, který byl najednou tak jednoduchý.“
Zmíněné dilema proto vyzní ve prospěch práce, jakékoliv. Neméně důležitý je však Orwellův postřeh o „hluboké spokojenosti“. Tady se totiž dotýká něčeho podstatného v lidském charakteru. Neboli více či méně vědomé touhy každého člověka po alespoň minimálních životních jistotách, v němž mají věci svůj řád, třeba i odpudivý, který však nakonec akceptuje, pokud je „na tabák, dopravu, jídlo“.
Ostatně i Orwellův hlavní hrdina z Devatenáct set osmdesát čtyři, úředník Ministerstva pravdy Winston, dlouho vede jednotvárný život v bídných, avšak přece jen materiálně zajištěných podmínkách, aniž by zapochyboval o své tupé práci, lživé ideologii Angsoc i všudypřítomném dohledu Velkého bratra. Z pohledu systému si začne klást nebezpečné otázky teprve v okamžiku, kdy se zamiluje do Julie. Jenže kolik takových „nezamilovaných“ Winstonů vědomě či apaticky podepíralo nejen románovou Oceánii, ale každý totalitní systém, dokud, obrazně řečeno, „ještě zůstaly čtyři franky, které jsem mohl propít“. Většina lidí se proti útlaku nezačíná bouřit z nedostatku svobody, ale z nedostatku oněch minimálních životních jistot. Tedy v situaci, kdy není práce anebo z odměny za práci nelze nic koupit. Například Francouzskou revoluci neodstartovala nezměrná a ušlechtilá vůle lidu po rovnosti, volnosti a bratrství, nýbrž tehdejší neutěšený stav země, bída a hlad poddaných.
Orwellova „hluboká spokojenost“ však platí i v opačném případě, neboli za očividného blahobytu společnosti. Jestliže jej vládnoucí moc udrží, lid skousne cokoliv, i když si rád zažehrá. Netřeba chodit daleko za příklady. Máme přece svého vicepremiéra oligarchu s temnou minulostí anebo prezidenta vyznamenávajícího typy, jež celý život věrně sloužily lživé ideologii i dozoru a násilí Velkého bratra. Vadí to většině?
Možná, že tuto obecnou vlastnost lidského charakteru Eric Arthur Blair na dně v Paříži i v Londýně pochopil, a ztratil tak iluze o lidstvu. Každopádně se po zkušenostech ze dna stal spisovatelem. I jeho další romány, deníky a eseje, které od roku 2008 vydává nakladatelství Argo v Edici spisů George Orwella, ho právem řadí k těm z mála, kteří viděli přesně.
P. S: Pracovní podmínky plongeura se ve Francii příliš nezměnily ani po šedesáti letech, kdy jsem, aniž bych to tušil, vyrazil po Blairových stopách. Oproti jeho časům se v malých špinavých prostorech za kuchyní, kde umývači nádobí tráví svoji směnu, proměnili pouze aktéři. Mezi světovými válkami prováděli tuto nevábnou práci převážně imigranti z carského Ruska, Polska, Itálie, Maďarska. Orwell jen sporadicky zmiňuje Araby či černochy. Na konci osmdesátých let se tento poměr naprosto obrátil ve prospěch obyvatel pocházejících z bývalých francouzských kolonií. Sociální pokrok (placená dovolená) i nové technologie (automatické myčky) sice částečně zmírnily Orwellem popisovanou otrockou dřinu, nijak ale neproměnily atmosféru stresu, nadávek, závisti, pomluv a donášení šéfovi. Něco v lidské společnosti zkrátka zůstává stejné. A to jak v dobách bídy, tak i blahobytu.
