Podtitul rozsáhlé publikace Cesty do utopie (edd. Kateřina Šimová, Daniela Kolenovská a Milan Drápala, nakl. Prostor 2017, 871 stran) zní Sovětské Rusko ve svědectvích meziválečných československých intelektuálů; hlavní oddíl knihy tvoří výbor z textů, které vznikly v letech 1920–1938 a reflektují reálie centrálních oblastí sovětského Ruska. Výpovědi jsou založeny na osobních zkušenostech z oficiálně organizovaných delegací i soukromých cest a zpřítomňují jednou nadšenou spoluúčast na veřejně propagovaných akcích, jindy naopak schopnost pohlédnout na sovětskou skutečnost s jistým nadhledem. Hlavní téma knihy by se dalo vymezit i skrze otázku, jež byla u nás ve své době pociťována jako palčivá: jaký kus cesty urazilo SSSR na cestě v budování alternativního společenského zřízení, zahrnujícího i nové pojetí člověka a jeho morálky? Publikace je ovšem aktuální i dnes s ohledem na – zdá se, že trvalý – sklon mnohých našich spoluobčanů k radikálním řešením společensko-politických problémů a k slepému obdivu říše na Východě.

Většinu textů pocházejících z okruhu levicově orientovaných umělců a intelektuálů vyznačuje hluboká víra v uskutečnění snů, jejichž „krása a mohutnost“ dává jejich životům smysl. Edice však zahrnuje také odpovědi a hlasy z opačného světonázorového tábora (a její přínos spočívá i v práci s dalšími archivními materiály z oblasti korespondence, deníků či časopisecky otištěných článků). Výčet jmen všech hlavních zúčastněných je dlouhý: B. Šmeral, I. Olbracht, J. Nečas, M. Majerová, J. Slavík, B. Mathesius, L. Görlich, E. E. Kisch, J. Polívka, Z. Nejedlý, V. Vančura, J. Kopta, V. Tille, J. Fučík, F. Klátil, V. Clementis, B. Václavek, K. Velemínský, J. Kroha, B. Feuerstein, A. Hoffmeister, F. Peroutka, M. Pujmanová, F. C. Weiskopf, V. Nezval, G. Včelička, A. L. Bem, J. Werich, J. Frejka a jiní divadelníci, J. Weil a J. Čapek (další jména se v knize váží k přidruženým materiálům). Ve svých textech se dotýkají různých oblastí lidské činnosti: nejen politického a sociálního systému, ale také hospodářství, zemědělství, z oblasti umění pak zejména divadla a architektury. Je tak představena pozoruhodná změť hlasů, na jedné straně vášnivých zastánců budování „ráje“ na zemi, nové, údajně spravedlivě organizované společnosti, nadšeně vítajících každý dílčí úspěch, na straně druhé jejich věcných a kritických oponentů, vykazujících daleko bystřejší pozorovatelské umění a schopnost dávat fakta do širších souvislostí. A publikace také přináší bohatý obrazový materiál, kvalitní medailony zastoupených autorů i cenné podrobné bibliografické poznámky k pramenům a vysvětlivky.

Poněkud problematičtější jsou dvě doprovodné studie, působící vůči antologii samé až poněkud mimoběžně. První z nich, nazvaná Sovětská veřejná diplomacie a západní intelektuálové, je od Daniely Kolenovské a má ukázat jakýsi širší rámec aktivit příslušných československých intelektuálů. Zaměřuje se zejména na propagační a propagandistické strategie porevolučního Ruska a SSSR, její proměnlivé institucionální zázemí a na široce pojatý mezinárodní kontext, k němuž sovětská kulturní politika cílila. Konstatuje, že „obcházela rezervované vrcholné politické reprezentace cizích zemí a oslovovala přímo zahraniční veřejnost“, zejména inteligenci. Ačkoli studie v tomto ohledu přináší poctivou a přehledně podanou faktografii, zůstává na příliš obecné rovině a vyznívá trochu vnějškově a mechanicky: skutečné motivy, nasazení, přesvědčení a víru československých levicových intelektuálů a ani jejich odpůrců z řad liberálů nepřibližuje ani neobjasňuje.

Jistou vadou druhé doprovodné studie v knize, jejíž autorkou je Kateřina Šimová, je zase skutečnost, že se prvořadě soustředí na mapování postojů levicové avantgardy, jejích snů, očekávání a zakotvení v soustavě dogmatických názorů, kdežto hlasy z opačného názorového spektra na rozdíl od knihy samotné pomíjí. Stejný akcent ostatně vedl i k volbě jejího titulu. Pro řadu zúčastněných osob však sovětské Rusko pražádnou utopii ani cestu k ní nepředstavovalo. Přiléhavější se v tomto ohledu jeví střízlivější podtitul knihy. Teprve ve vzájemném střetu a polyperspektivním pohledu se utváří mnohovrstevnatý obraz sovětské skutečnosti a její reflexe. Právě v polemických výměnách (Šmeral, Olbracht – Nečas; Majerová – Slavík; Kisch – Polívka; Hoffmeister – Peroutka) vystupují názory a postoje obou stran nejživěji a nejpřesvědčivěji.

Doslov k celé knize, rovněž z pera Kateřiny Šimové, zase klade příliš silný důraz na cesty do SSSR jako jakousi iniciační pouť, v níž se realizují dávné archetypy (přechod hranice, zasvěcení) či objevování neznámé a exotické krajiny. Ani to dnešnímu čtenáři přístup k textům příliš neotevírá. Vznik komunistické utopie (čili víra v realizaci ideálního společenského projektu) a její obrovský dobový ohlas (nejen u nás) má hlubší kořeny.

Také editorský nápad na „realizaci“ reprezentativní turistické cesty po sovětském Rusku (čtenář se může „vydat“ po vyznačené trase četbou jen některých vybraných, speciálně graficky zvýrazněných příspěvků) vyvolává jisté pochybnosti: „V inscenované desetidenní exkurzi tak lze prostřednictvím autentických textů překročit sovětské hranice, procestovat Moskvu a Leningrad, poprvé se projít po jejich ulicích, pozorovat výklady a místní obyvatele, vystát frontu do mauzolea na mrtvého Lenina a na tribuně spatřit živého Stalina, navštívit ukázkovou porodnici“ atd. Zde se vydavatelé neměli zlákat efektně povrchním nápadem, který jde proti hlubšímu a mnohostrannějšímu potenciálu celé publikace. To, jak je kniha komponovaná, jak se jeden předmět nasvěcuje z několika různých úhlů a v odlišných kontextech a společenskovědních disciplínách, již samo o sobě odporuje přístupu, který připomíná pohled na vybrané pamětihodnosti z turistického vláčku.

Za přínosnější pokládám číst přítomné texty z perspektivy toho, jaké komplexy představ jsou v nich spojovány se sovětským režimem, čili jaké dilema účastníci diskuse z obou názorových stran ve své době řešili. Sovětský stát je jednou nahlížen jako živoucí a životadárná protiváha tzv. starému světu, jindy jako zaostalý autoritářský režim ohrožující tradiční hodnoty. Dovolím si zde odhlížet od přesné doby vzniku jednotlivých příspěvků (ačkoli se týkají několika přelomových období ve vývoji sovětského státu) a zaměřím se na to, aby zazněly hlasy z obou názorových stran:

V souladu s tím, že podle mnohých představitelů levicových avantgard jde sovětské moderní umění v podstatě stejným směrem jako západní avantgarda (zřetelně se to pro ně jevilo hlavně v oblasti divadla a filmu), ale je ještě hlubší, radikálnější a odvážnější, bývá sovětské Rusko vnímáno jako svěží pramen, očista, oživení, nová síla. Revoluční projekt je např. v projevu Bohumila Mathesia spojován s mesianismem, realizací pravých hodnot, kde má svou cenu i oběť a utrpení: „toto nové étos má sebevědomí a sebevíru nového historického celku, přicházejícího poprvé na plán dějin, mesiánský rys společnosti, která věří, že musila přijít, že za cenu svých obětí a utrpení vykupuje lepší a definitivní vyřešení poměru člověka k člověku a lidí k lidem“. Podstatné jsou zde složky víry, oddanosti, spojované se vznikem „nové kolektivity“, sounáležitosti překonávající „přežilý“ individualismus. V okruhu představ konotovaných s bojem, vůlí, činem a ryzí aktivitou získávají pozitivní vyznění i pojmy diktatura či cenzura. V SSSR je podle E. E. Kische „státní princip velkým, promyšleným, vědeckým systémem“.

Mnozí autoři jsou také přesvědčeni, že v SSSR se věci životní praxe uskutečňují spontánně, nejsou podřízeny svazující teorii, ale poddávají se entusiasmu a přirozenosti. Sovětské Rusko zkrátka vyznačuje sociální mobilita, stát patří, jak praví Mathesius, „mladým lidem a ženám“. Odtud pramení i skepse vůči liberální demokracii: „její tvůrčí síla neprojevila nijak bouřlivě“. „Naše formulace pojmu demokracie je [...] romantická, sentimentální, chcete-li liberalistická.“

Důležitý je rovněž důraz na nulový bod, z něhož nová (mytická) skutečnost povstává: „Ta nepřehledná země, viděná z vlaku, ta země s tisíci hektary půdy, které se teprve nedávno dotkla lidská ruka, je ohromnou parcelou, která bude poprvé v dějinách zastavěna podle plánu, jenž by vyhovoval všem“ (Vítězslav Nezval). Proti tomu stojí obraz Západu jako prostranství charakteristického omezeností, vyčpělostí, zaslepeností a hodnotovým vyprázdněním, určované inflací idejí, rozkladem kultury, svazujícími předsudky a cenzurou. Politické zřízení je odsouzeno ke „kompromisům“, „pletichám“, „prázdným hovorům“ a „věčnému vyjednávání“. Život soukromý zase diktuje „měšťácká rodina a soukromý majetek“, vždyť ale, jak nahlédla Marie Majerová, „rodina je docela protisociální zřízení“.

Konečným cílem této sekularizované teologie je slovy Julia Fučíka totální proměna člověka: „Přetvořit člověka, ten největší a nejvznešenější úkol socialismu, se nezastavil před branou vězení. Přetvořit zloděje v nejpoctivější strážce veřejného majetku. Přetvořit vraha v lékaře, který zachraňuje lidské životy. Přetvořit kasaře v nejzručnějšího montéra, který skládá nový stroj. Přetvořit všechny schopnosti, jež zorganizovaly zločin, ve schopnosti, jež organizují nový život“. Hrdinou je „mistr [popravčí (!)], který nepopravoval zločince, ale zločin. Učitel, to bylo jeho pravé povolání“.

Překročením hranice mezi životem (prací) a uměním se má otevírat možnost zrodu nové kultury. Ve svém úhrnu jsou ale sověty na prahu vzniku nového řádu vůbec: „Dnes SSSR není již jen symbolem boje proti utlačování, proti imperialismu, proti kapitalismu. Dnes je SSSR již vzorem výstavby nového řádu, nekapitalistického, nevykořisťujícího. [...] Dnes již pokročil rozvoj SSSR tak daleko, že my již nemáme, co bychom mu dali. Dnes můžeme my od něho již jen přijímati“ (Zdeněk Nejedlý).

Pohledy z opačného názorového spektra poukazují především na sféru každodennosti: na krachující zásobování a služby, na nízkou životní úroveň obyvatelstva a – přes hlásanou beztřídní společnost – velké sociální rozdíly. Významné jsou nedostatky v sovětské ekonomice. Industrializace je prováděna na úkor dělnických mas – mluví se zde přímo o vykořisťování či nesmírném tlaku na nejvyšší výkon „ať už terorem, nebo zejména systémem úkolových prací a prémií“. František Klátil systém označuje jako státní kapitalismus, který je „doprovázen zjevy protekcionářství ze strany vládnoucí byrokracie“. Přístup utopistických obdivovatelů sovětské skutečnosti shrnuje slovy: „těmto lidem vše to, co je doma, je to nejhorší. Vše, co je v SSSR, je nejlepší a nejdokonalejší“, přičemž realita je taková, že „dosud mnohé z toho, co je v SSSR velkolepé, je u nás toho času samozřejmé“; „V sovětech je traktor opěvován bezmála jako nástroj socialismu, který přinese převrat v národohospodářském vývoji sovětů, traktor je naděje, je budoucnost a jeho sláva vzrůstá. V sovětech nebýti revoluce, nebylo by dělnických domů a ozdravoven, hřišť a sociálních institucí. Na Západě všechno to je výsledkem sociální politiky a výsledkem politické moci socialismu. V tomto smyslu nejsme za Ruskem, ale hodně daleko před ním“. „To, co je dnes – to je výstavba hospodářských předpokladů, na nichž teprve jednou bude možno uskutečnit ty iluze, které v zemi sovětů tak nádherně rozkvétají.“ Prozíravost projevil pisatel i v následujícím výroku: „Mohu milovat a obdivovat sověty. Netoužím ale po tom zdraviti sovětskou armádu v ulicích Prahy, jako armádu, která nás přišla osvoboditi.“

Někteří pozorovatelé upozorňují na násilnickou povahu státu, na nárůst cenzury. Politický režim označují slovy „diktatura“, „despocie“, zmíněn je – ač spíš okrajově – i vznikající systém gulagů či bída a utrpení lidí vynucených odejít do exilu. Nejednou jsou tyto postřehy podány formou přímé a apelativní repliky. Jiří Polívka: „Také Vy líčíte nadšeně boj o osvobození ruského lidu, ale zapomněl jste podotknout, že se ho vynikajícím způsobem zúčastnili mužové a ženy, kteří nyní vyhnáni do exilu, musí dost bídně živořit a jsou odsouzeni vésti v cizině literární cestou ryze teoretický boj proti vládnoucímu násilnému systému“; „Nevíte, že je kromě vlastní emigrace velký počet utečenců, profesorů, spisovatelů, zástupců humanistických i exaktních věd, kteří jednoduše do exilu byli posláni, nechtěli-li navštívit klášter solovecký na pobřeží Bílého moře [na Soloveckých ostrovech byl ve 20. letech zřízen jeden z prvních gulagů] anebo ledové pouště severosibiřské?“; „Nemohlo Vám zůstat tajno, že nyní každá literární a vědecká práce je škrcena takovým způsobem, jak byla sotva za pozdějších let panování Alexandra I. a Mikuláše II. [...] Žádný list ani literární, ani revuální nesmí vycházet, neslouží-li vládnoucím maximám“. Velké výhrady ke kolektivizaci vznáší Jan Slavík: „když jsem letos projížděl Ukrajinou a viděl gigantické karikatury polního hospodářství, zapomínal jsem na tento recept [nechat při posuzování revoluce hněv a úžas stranou]. Jímal mne úžas.“

Avantgardou vzývaný utopický projekt nahlíží týž oponent následovně: „Jeví se v tom kus prostoduché víry v revoluci, promítající stále spásu národa do dálky, mimo sebe, čekající osvobození od strojů, jak to denně sovětský tisk církevnický svým lidem namlouvá. [...] Je to – mutatis mutandis – analogie práce Petra Velikého. Domácí finanční zdroje byly obráceny na to, aby z ciziny povolaní odborníci a kvalifikovaní dělníci vystavěli továrny a jiné průmyslové podniky, přičemž naprosto se nepřihlíží k tomu, jaká je domácí pracovní kultura a disciplína. Bývá to tak za revoluce, jejímž charakteristickým rysem je pokoušeti se o nemožnosti a zavírati oči před vším, co právě ukazuje nemožnost úplného zdaru pokusu.“

Dalším klíčovým tématem se pro zmíněného pisatele stal mimořádný konformismus sovětských intelektuálů: „Nikde v historii vědecké i politické práce nenajdete tak nestatečné utíkání od vlastních názorů, zakročila-li vládní pěst, jak se to v poslední době děje v sovětském státu. Odborní vědci nebývají hrdinové a rádi přizpůsobují své ‚pravdy‘ těm, kdo právě mají moc. Sebemrskání, jež ve vlastním svém časopise dovedou provésti bolševičtí literáti, je opravdu zjevem jedinečným. Je to věc, kterou pokládám za nejnápadnější doklad proti tvrzení Stalinovy skupiny, že Rusko jde přímo k socialismu. V zemi, kde tolik bují strach, ohýbaní poznaných pravd při hrozivém zapráskání bičem despoty, socialismus může býti jen heslem, pod jehož maskou carismus byl vystřídán novým druhem despotismu. [...] Je netřídní společnost možná, kde je tolik otrockých duší, kde otrocky jednají i příslušníci strany socialismus budující? Kde se policejním systémem pěstuje strach?“

Editoři svou knihou nejen zpřítomnili vypjatou dobovou diskusi, ale také zprostředkovali značnou šíři a – v leckterých projevech – vysokou úroveň poznání předmětu, jímž byl nový sovětský stát a jeho výsledky v různých oblastech lidské činnosti. A staví před čtenáře i otázku, jak by ze srovnání, které se tu nabízí, vyšla naše doba koblihová: tedy jaká klíčová témata, reflexe toho, čím dnes žijeme – přirozeně nejen ve vztahu k Rusku – naši intelektuálové, politici, historici, publicisté, umělci a další osobnosti vůbec nabízejí.