Rok po smrti Filipa Topola (12. 6. 1965 – 19. 6. 2013) přinášíme ukázky ze dvou rozhovorů, které – (česky) vůbec poprvé – vycházejí v letním čísle Revolver Revue. První interview s hudebníkem a básníkem vedl Adam Drda, původně pro knihu Viktora Karlíka Podzemní práce / Underground Work, druhý rozhovor pořídil Filip Bloem před posledním koncertem Psích vojáků v Amsterdamu. Letní Revolver Revue s oběma texty a fotografiemi Filipa Topola bude za mimořádně výhodnou cenu v prodeji na vzpomínkovém koncertu Sbohem a řetěz (19. června od 19 h v Lucerna Music Baru) spolu s knihou jeho povídek Jako pes a spolu s antologií poesie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě, v níž jsou práce Filipa Topola rovněž zastoupeny.
RR

Spousta práce na sobě,
ale uprostřed močálu
rozhovor Adama Drdy s Filipem Topolem

(…)

Patřili jste s Viktorem Karlíkem koncem sedmdesátých let ke společenství většinou velmi mladých umělecky činných lidí, k nejmladší generaci pražského undergroundu. Jak jste se vůbec dali dohromady?
Kdy a jak jsme se poznali zrovna s Viktorem, to si už po těch dlouhých letech přesně nepamatuju, ale naše společenství, skupina známých a přátel, se vyvíjelo zhruba od roku 1978 nebo 1979. Existovalo takové centrum setkávání, jímž byl byt Vítka Krůty v Tomášské ulici na Malé Straně – Vít byl spolužák mého bratra Jáchyma a dalšího našeho kamaráda Marka Hlupého. Svůj byt, což bylo i tenkrát velmi neobvyklé, nechával nezamčený, takže člověk tam měl kdykoli přístup. A i když to vypadá šíleně, bezvadně to fungovalo. Prostě ze svého bytu udělal klubovnu, jako měly Rychlé šípy, i když ty si ji určitě zavíraly… Kolem toho bytu se vytvořila partička, která se postupně rozrůstala, a tam jsem taky nejspíš poznal Viktora, aspoň si nedovedu představit, že by to mohlo být jinde. Je dost možné, že ho přivedl Petr Kubín, který chodil, stejně jako Viktor, na grafickou školu v Hellichovce, nebo Marek Hlupý, který taky dělal grafiku. Další centrum jsme pak měli v Malostranské kavárně.

Kolik vám bylo? Byl jste nejmladší?
Zapojil jsem se, když mi bylo dvanáct třináct, ostatní kamarádi byli starší, v průměru tak o tři roky, jako můj bratr… Ono je dost těžké o té minulosti takhle „z voleje“ vyprávět, protože je to dávno a člověku už spousta věcí splývá, ale napsal jsem o tom kdysi spisek, který se jmenuje Mně 13. Jsou v něm sice pozměněná jména, ale jinak odpovídá tomu, jak jsme koncem sedmdesátých let žili, jak jsem žil já. Teď jsem se na ten text letmo díval a úplně mě vyděsilo, jak strašně moc jsem v dospívání pil, vlastně se divím, že jsem ten permanentní mejdan vůbec přežil. Tenkrát jsem teprve ukončil základní školu, dělal jsem zkoušky na gymnázium do Radotína, kam mě naštěstí vzali… V roce 1979 jsme už také založili Psí vojáky, s Davidem Skálou a Janem Hazukou, takže jsem se vlastně pohyboval v několika prolínajících se partách…

Všichni lidé z toho malostranského společenství byli umělecky aktivní. Dá se o vás mluvit jako o umělecké skupině? Spojovalo vás umění? Anebo jste k němu došli později?
Pravda je, že každý byl svým způsobem tvůrčí. Ale v první řadě jsme byli společnost, kamarádi, prostě jsme si byli blízcí. Měli jsme podobné názory, podobný vztah k tomu, co nás obklopovalo, četli jsme stejné knihy. Dali jsme se dohromady naprosto spontánně, plynule, bez jakékoli ideologie, čili rozhodně jsme se nějak neustavili ve smyslu „pojďme a založme skupinu jako třeba ve Francii ve třicátých letech“. Zároveň si ale vybavuju nějaké pokusy zavést umělecký směr, který měl dokonce manifest. Sepsal ho můj bratr s Jánem Mlynárikem a jedna ze zásadních tezí zněla, že úplně všechno je viluze… Také jsme vydávali samizdatové sborníky X – „Desítka“ – a Violit. Musel bych je teď vidět, už je to dávno, ale tuším, že Desítka byla spíš výtvarná a teprve později se k ní připojil literární Violit. Název Desítka vznikl z toho, že nás v časopise publikovalo deset: já, Jáchym, Viktor Karlík, Marek Hlupý, Vít Kremlička, Martin Socha, Petr Kubín, Vít Brukner, Vít Krůta a Ján Mlynárik.

Jak si vzpomínáte na konec sedmdesátých let? Obvykle je normalizace popisovaná jako depresivní, šedivá, bezvýchodná… 
Dnes mám na tu dobu dva pohledy, první by nejspíš odpovídal charakteristice, kterou jste zmínil: příšerná, sevřená, depresivní atmosféra, horor, hrůza, naprostá idiocie. Po roce 1979 ještě přituhlo, různí známí byli odsuzováni a zavíráni, kamarádi odjížděli do emigrace, z blízkých přátel třeba Ján Mlynárik, Vít Krůta, Tomáš Liška. Druhý pohled je vzpomínka na mládí, v mnoha ohledech skvělé. Asi už je to omleté a říká to spousta lidí, ale měli jsme obrovský hlad po vědění, po kultuře, člověk věnoval obrovské úsilí nepřetržitému hledání, pořád jsme se snažili si něco nového přečíst, něco se dozvědět. Byla to velká a živá barevnost v té převládající šedi. A bylo to taky velmi „akční“: všichni kamarádi psali, malovali, dělali grafiku, hudbu, snažili se něco vydávat, kontaktovat se, byla v tom obrovská energie. Spousta práce na sobě, ale uprostřed močálu. Člověk nejspíš nemohl dělat nic jiného než snažit se dostat ze sebe něco lepšího, než bylo to, co ho obklopovalo…

(...)

Měla vaše tvorba něco společného? 
Tohle je ošidná otázka, nejspíš pro nějakého historika umění. Já bych viděl pojítko v tom, že skoro všechny věci, které jsme dělali, básně, obrazy, grafiky i hudba, byly poměrně expresivní. Žádné introvertní plačky nad těžkým údělem, žádné sebebičování a sebelitování, všechno bylo takové dravé, byla v tom energie, která musela ven. Způsoboval to přetlak, který v té hrozné společnosti v člověku narůstal. Cítili jsme asi potřebu občas zařvat, vydat ze sebe něco nasraného a konkrétního. Nemám tím na mysli konkrétnost ve zpodobnění, protože třeba Viktorovy obrazy jsou občas poněkud halucinogenní, ale konkrétnost ve výraze.

(…)

Jaký vztah jste měli k oficiální sféře? Napadlo vůbec někoho z vás, že by svou tvorbu mohl prezentovat jinak než v podzemí?  
Nemůžu mluvit za ostatní, ale mě to nenapadlo nikdy. Rodiče byli disidenti, první výslech na StB jsem absolvoval ve třinácti, po koncertě na zmíněných Pražských jazzových dnech, musela se mnou jít máma, ještě jsem ani neměl občanku. Když máte takovou zkušenost, tak víte, že klec je zavřená. Jen jednou jsme zkusili, už ani nevím, za jakých okolností, vystoupit s Jáchymem v Rubínu, kde se recitovala poezie, myslím, že to organizoval Miroslav Kovařík. Ale pan režisér Zdeněk Potužil nám oznámil, že naše jména si nevezme na triko, a tím pokus skončil, pak už nebylo o čem se bavit. Nijak mne to ale nepřekvapilo ani netrápilo, já už jsem ve dvanácti hrál u Havla na Hrádečku, takže jsem věděl o existenci druhé kultury, a ta oficiální sféra mě v podstatě vůbec nezajímala. Nějaká Vondráčková, přiblblý kapely, přiblblý komedie v televizi… To prostě bylo proti dobrému vkusu a každý to musel cítit… Samizdat byl naopak přirozená věc, jinak se svobodně nic dělat nedalo.

(…)

Poslední rozhovor s Filipem Topolem
vedl Filip Bloem

(…)

V roce 1978 jste hrál u Václava Havla na Hrádečku jako předkapela Plastiků. Můžete popsat atmosféru toho koncertu? Jaký význam měl pro vás? 
Ano, mně bylo tehdy dvanáct let a bylo to pro mě zcela zásadní setkání, zážitek, událost. Ta atmosféra a vůbec všechny ty okolnosti kolem koncertu – to je těžké popsat, zvlášť na tak malém prostoru a po tolika letech – ale vím, že to bylo naprosto magické, a tak to cítím i dnes. Plastic People jsem už trochu znal z nějakých nahrávek, ale vidět je naživo – a nejen je, celé to krásné a zajímavé společenství v čele s Václavem Havlem – bylo nezapomenutelné. Otevřela se tam přede mnou jasná cesta, po které se v budoucnu vydám. Ostatně až potom jsem založil se spolužáky ze základní školy Psí vojáky. Do té doby jsem jenom zkoušel zhudebňovat sám u piana texty bratra Jáchyma.

Byl jste v té době velmi mladý, rozuměl jste tomu, že patříte k disentu, věděl jste, co to je? Byl nějaký klíčový okamžik, kdy jste si uvědomil, v jakém systému žijete? 
To povědomí o tom, že „žiju někde jinde“ nebo spíše „nějak jinak“, ve mně rostlo už od samého dětství. Věděl jsem, že nic není v pořádku, že tatínek má velké problémy (třeba se zaměstnáním atd.), že za zdmi bytu se odehrává jiný, falešný svět a lidi mluví a v novinách se píše úplně jinak, než v čem jsem vyrůstal doma. Byla to ta odporná schizofrenie socialismu, díky které jsem ale mohl poznat tak skvělé lidi a cítit se po celou dobu vnitřně svobodným člověkem, což bylo nejdůležitější, ale asi i nejtěžší.

(…)

Po roce 1989 jsem pravidelně slýchal umělce stěžovat si, že pro kulturu je dominance trhu a peněz stejně škodlivá jako dřívější dominance politické moci. Cítíte to také takhle? Jaký je rozdíl mezi tím být umělcem za demokracie a za socialismu? Anebo je proces kreativní tvorby nezávislý na politickém systému?
Co se týče rozdílu mezi umělcem za demokracie a socialismu – jestliže si někdo dneska stěžuje, tak je to s prominutím hlupák s velmi krátkou (nebo žádnou) pamětí. Samozřejmě že ta kapitalistická hydra je svým způsobem taky pěkně odporná, ale proboha, jen ta možnost se svobodně vyjadřovat, vydávat a šířit beztrestně své myšlenky a hudbu a navíc cestovat a hrát v zahraničí (jako třeba v Amsterdamu, chacha!), to se nedá ničím nahradit ani zaplatit. V procesu kreativní tvorby se jakýkoli politický systém asi vždycky odráží, ale kreativitu samu o sobě by zničit neměl (nemusel). To záleží na každém člověku, je známo, že plno umělců se po revoluci odmlčelo nebo „vyschlo“, přestali mít důvod k nějaké sebereflexi, i to je možné. A kdo se zaměřil na vydělávání peněz a pláče, že je to obtížné, tak k tomu nemám co dodat. Ale to je asi všude úplně stejné.

(…)