Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme úryvek z eseje, kterou si celou lze přečíst v nedávno vydané podzimní Revolver Revue (č. 120/2020). První, rozsáhlejší část stati se týká reference výrazu „socialistická společnost“, druhá spojení „diskursivní rámec společnosti“.
RR


Dva otazníky nad jednou větou (část)
Petr Fidelius


V dubnu 2019 jsem byl pozván k účasti na semináři, který se měl věnovat publikaci Šest kapitol o disentu (Sešity Ústavu pro soudobé dějiny, sv. 51, Praha 2017). Pro osvěžení paměti vzal jsem do ruky řečenou knížku, kterou jsem byl četl více než před rokem, a zabral jsem se do Úvodu. Leč nedostal jsem se přes první stránku, neboť jsem dole narazil na větu:

„Naším cílem je zkoumat [disent] ... jako integrální součást celkové struktury a diskursivního rámce pozdní socialistické společnosti.“

Cela donne à penser, řekl jsem si a začal přemýšlet, co tu vlastně nesedí. Bude to především reference výrazu „socialistická společnost“. […]

* * *

Problematické je v citované větě rovněž spojení „diskursivní rámec společnosti“. Co by to mohlo znamenat? Že by společnost byla uzavřena v jakémsi „diskursivním rámci“?

Slovo „rámec“ implikuje představu hranic, mezí. Můžeme například říci, že někdo nedokázal ve svém myšlení překročit rámec určité ideologie. Omezení, jež nám ukládá rámec určité vědní disciplíny, snažíme se překonat takzvaným interdisciplinárním přístupem. Chceme-li uskutečnit nějaký politický program, naše činnost bude omezena jistým rámcem, jehož překročení může i přivodit konec naší politické kariéry. Stejně tak se dá příhodně mluvit o rámci té či oné teorie nebo o rámci výkladovém. A představu rámce lze bez potíží vztáhnout i na pojem diskursu: každý jednotlivý diskurs (ať je to řeč vědy, morálky nebo politiky) jistým způsobem vymezuje, ale zároveň i omezuje pole vyslovitelného. Ne v každé řeči se dá říkat cokoliv. V řeči theologické nelze formulovat matematické teorémy nebo problémy kvantové fyziky, v řeči biologie či neurovědy se nedají řešit otázky etické, diskurs politické ekonomie se nehodí k metafyzickému tázání po povaze jsoucna a bytí. – Až potud dává výraz „diskursivní rámec“ docela dobrý smysl.

Jenomže: k charakteristickým rysům moderní společnosti patří právě diskursivní pluralita, tedy existence různých, relativně autonomních typů či modů řeči, v nichž se artikulují různé způsoby vidění světa, v nichž přicházejí ke slovu rozdílné, vzájemně neredukovatelné podoby skutečnosti (totiž skutečnosti našeho poznání, jednání, našeho života ve světě). Komunistická moc se arci snažila i na poli řeči násilím zavést jednotu, vnutit celé společnosti svůj ideologický obraz světa; jakkoli se jí však dařilo zatlačovat všechny konkurenční diskursy z prostoru veřejné komunikace do sféry soukromé, totálně jejich pluralitu zničit nedokázala. Nic naplat, autentická diskursivní jednota, byla-li kdy vůbec jaká, je už nenávratně ztracena; po pravdě řečeno, mnohost rozličných diskursů, jež se v moderní době tak mocně rozvinula, má v naší západní kultuře – a nejen v ní – prastaré kořeny: vezměme například kulturu staré Číny, kde se střetával diskurs konfuciánský s diskursem taoistickým, nebo evropský středověk, kde jiný diskurs pěstovala scholastická tradice, jiný zas tradice hermetická (zahrnující alchymii, magii a všeliké vědy okultní). Avšak právě v kontextu diskursivní plurality již pojem „rámec“ přestává vyhovovat.

Chápeme-li společnost jako určitou formu pospolitého života, kde se stýkají a potýkají rozmanité „režimy řeči“, bylo by dozajista nepřiměřené, kdybychom tuto dynamickou, leckdy až turbulentní řečovou aktivitu označovali jako její diskursivní rámec (a o disentu pak mluvili jako o jeho integrální součásti). Tož pravda, v úpadkové fázi „socialismu“, o níž je tady řeč, nebylo diskursivní dění tuze turbulentní, to věru ne; nadvláda komunistické řeči ve veřejné komunikaci stále trvala, třebaže s rostoucí aktivizací „šedé zóny“ dostávala čím dál větší trhliny; nicméně tehdejší situaci nelze popisovat tak, že by společnost byla uzavřena do rámce oficiálního diskursu panujícího režimu. Ostatně ani v disentu neshledáme žádnou diskursivní jednotu. Jak tedy zachránit smysl sdělení, jež citovaná věta přináší?

Vyjděme z úvahy nad tím, že každý diskurs otevírá určitý pohled na svět. Diskursů je mnoho, ale svět, v němž žijeme, svět našeho společného života, je jeden. Nežijeme v pluralitě světů, nýbrž v pluralitě diskursů. Jednotlivé diskursy nám umožňují zachytit vždy jen určitý aspekt světa, určitou jeho tvář – v tom je jejich omezení. V rámci toho či onoho diskursu vyhlíží svět pokaždé trochu jinak, ukazuje se v různých podobách. Svět jako takový ovšem žádný rámec mít nemůže – prostě proto, že naň nelze pohlédnout z odstupu jako na celek (tak jako hledíme na zarámovaný obraz). V této souvislosti se nabízí k zamyšlení slovní spojení diskursivní svět. Výraz ten mohl by snad obrazně znamenat svět toho či onoho diskursu (svět vědy, svět politiky atp.), ve svém prvotním smyslu však říká, že svět (jistěže ne sám o sobě, ale pro nás smrtelníky) je diskursivní. To znamená: svět (rozumí se skutečnost našeho světa) se nám dává ne v celku, ve své jednotě, ale v mnohosti dílčích, partikulárních podob, jež se konstituují, utvářejí právě skrze řeč, v mezích rozličných diskursů. Přívlastek „diskursivní“ poukazuje k mnohoznačnosti našeho lidského světa: je to svět diskursivní plurality.

„Diskursivnost“ světa má sice platnost universální, takříkajíc všelidskou, ovšem konkrétní svůj výraz dostává v dějinách; v různých dobách a v různých společnostech se projevuje vždy jedinečným způsobem a jakožto dějinný fenomén představuje eminentní výzvu pro historické bádání. Lze tedy důvodně mít za to, že i naše společnost v období komunistické diktatury žila v jistém specifickém diskursivním světě, na jehož konstituci se v její pozdní fázi podílel svým způsobem i disent. […]