„O volném čase, který taje, mizí, rozpadá se a zamrzá.“ Tak zní podtitul autorské inscenace studentů katedry alternativního divadla pražské DAMU Zápisky z volných chvil (prem. 23. 2. 2018). Režisérkou je Anna Klimešová, dramaturgyní Klára Fleková, scénu a kostýmy vytvořila Vendula Bělochová. Na jevišti vidíme tři studenty herectví – Kateřinu Císařovou, Anitu Gregorec a Martina Belianského. Spolu s nimi je přítomný ještě hráč na cimbál, který živě doprovází situace a texty, k nimž se tvůrci inspirovali v důvěrných sešitech dvorní dámy Sei Šónagon z konce 10. století a v zápiscích poustevníka Kamo no Čómeie ze 13. století. Scénu tvoří čtvercové hrací pole, velmi střídmě a účelně zařízené, s nenápadnými šuplaty po stranách, z nichž se postupně vyndávají a do nichž prostým kouzlem mizí důležité předměty. Ale možná to není přesné. Scénu tvoří nejprve ticho a připravené prázdno. Scénu také tvoří krásné a jemné tóny, neboli doteky paličky o struny cimbálu. Poezie dvorní dámy, vyslovovaná Kateřinou Císařovou s hravou citlivostí, má v sobě všechen klid a prostor, jakým se obvykle kocháme v impresionistické lyrice. Je pozorným a citlivým zápisem chvíle, na kterou přestal doléhat čas a jakákoli nutnost. Přesto je v ní i napětí okamžiku. Je možné se těmto slovům odevzdat. Probouzejí vnímavost, jinak často udusanou pod vrstvami očekávání a chtění. Právě očekávání ale zároveň patří k hlavním tématům inscenace.

Jedna z hereček vyndává ze šuplíku servírovací soupravu. Na třípatrových talířcích se jemně chvěje růžové želé, právě tak jako se chvěje další herečka, která pomalu táhne po ploše scény mikrofon snímající jeho drhnoucí zvuk. Chvějí se i struny na cimbálu a očekává se chvíle a příležitost, která si zaslouží šlehačku na každém dortíku z želé. Společně vytvořené očekávání ale nedojde vrcholu, tato stejně jako další z obdobně budovaných situací a okamžiků se pozvolna promění v něco jiného, než je očekáváno. Postupně procházíme ročními obdobími a podobami počasí, které v tom kterém měsíci můžeme čekat, cimbalista čte z listu vtipné předpovědi. Postavy na scéně se s očekáváním dívají nahoru, na nebe, co se na ně snese. V létě si chystají pláštěnky, usínají v parném horku na lehátkách, na scénu vchází tajemná postava včelařky – kovbojky s úlem na zádech a s vykuřovadlem v ruce. Omámí nás jím a s velkým napětím vkládá ruce do úlu. Vytahuje z něj ale šňůru na prádlo, ručník na zakrytí tváře před sluncem a časopis ABC. Hostina nenaplněných očekávání pokračuje. Každý okamžik se proměňuje v něco jiného, než jsme si představovali, a důležité je, že se promění nikoli v ilustraci, ale v něco skutečného a prostého. Jako bychom se účastnili slavnosti rozpoznávání iluzí a loučení se s nimi.

S očekáváním režisérka pracuje v každém obraze. Na podzim se objeví štafle a je třeba na ně vylézt s trhačem jablek na tyči. Herec žebříkem vehementně třese, tak jako se herečka třese na něm, nejvíc, když potřebuje pomoct s poslední větví, a nakonec chytají skutečné zavěšené jablko. Chvění, vibrace strun cimbálu, vibrace vesmíru, rozechvělost, záblesky krásy. Zároveň je princip každého jevištního obrazu obnažený, zřetelný natolik, že zrodu toho všeho můžeme být účastni. Je v tom cosi ryze a jedinečně divadelního. Můžeme přitom zahlédnout i svá vlastní nenaplněná očekávání a sdílet jemný smutek nad touto skutečností, nad skutečností vůbec. Součástí textu, v naprosté většině říkaného do mikrofonu, jsou i jakési věcné soupisy – co je pěkné, čeho se lidé bojí, co si přejí, co je dojemné. Tyto jednoduché evidence doplňují letmé, ale rafinované náznaky jejich zobrazení. Postupně se citlivým hmatem režisérky utvářejí do neokázalé sítě souvislostí.

Kromě zpráv o počasí je v inscenaci druhý refrén, kterým je touha potkat na lesní cestě jelena. Tento motiv se vrací a prochází ústy všech aktérů jako tajný, sdílený sen i poklad. Je to také jediný obraz, kterému režisérka propůjčí sílu skutečně završené divadelní iluze. V jednu chvíli se na dlouhou dobu setmí, slyšíme šum větru a cítíme pach divadelního kouře. Po dlouhém čekání vidíme na horizontu, který byl předtím zakrytý, „skutečného“ majestátního jelena – loutku rýsující se v mlze –, který popatří směrem k nám. Otevřel se tím jakýsi druhý prostor, jímž se dostáváme k celku. Symbol jelena v temném lese. Možná odkaz na animovaný film Wese Andersona Fantastický pan lišák, v němž se podobným způsobem ke konci zjeví na horizontu svobodný vlk a pokyne Lišákovi zaťatou pěstí, na znamení hlubokého souznění i nezávislosti. Tak jako se předtím ve všech momentech inscenace její tvůrci s jemným pousmáním přímému zobrazení vždy vyhnuli, zde se naplní jako gesto humoru i výrazu úcty k fenoménu divadelní iluze, možná touhy po ní. Ostatně iluze, očekávání a dychtění jsou přece velká témata života, reflektovaná zde jako něžné operace mysli, která si chce zachovat svobodu. Coby někdejší absolventka činoherní katedry jsem v této inscenaci viděla i podařeného reprezentanta jiného divadelního myšlení a měla jsem pro tu chvíli chuť přejmenovat sesterské pracoviště na katedru zvědavého divadla. Na konci inscenace, s bílými Vánoci, očekávání vrcholí – objeví se dárek. Co v něm asi bude?

Z katedry zvědavého divadla jsem od stejné režisérky viděla před časem i inscenaci Barunka is leaving (prem. 13. 4. 2017), kterou vytvořila s podobným tvůrčím týmem, ovšem s širším hereckým obsazením, čítajícím celý ročník. Při příchodu do divadla musíte chvíli počkat, pak zazvonit na zvonek „BABIČKA“, načež jste vpuštěni dovnitř. Přezůvky je možné si půjčit, kávu nebo rum dostaneme z rukou herců, kteří jsou velmi laskavě k dispozici. Hlediště s jevištěm provazuje dlouhý stůl, sedí se kolem něj i pod ním. Ocitáme se v intimitě, na důvěrném setkání s babičkou, která je postupně, díky použití jednoduché masky každým z herců a vlastně asi i každým z diváků. Vzpomínání a zapomínání se proplétá, vynořují se obrazy z dávné minulosti, odehrávající se převážně v zadním, odděleném plánu scény jako méně zřetelné obrazy někde vzadu v hlavě. V Alence v říši divů říká Královna hlavní hrdince: „Každá paměť, která sahá pouze dozadu, je chatrná.“ A skutečně, i tato pravda se tu potvrzuje, protože vzpomínky zasuté vzadu na jevišti, staré lásky, cesty lesem podle mapy (která symbolizuje i určitý životní plán či zpětné zachycení cest) se postupně nejen proplétají, ale i drolí, rozsypávají, jako krupice, která se omylem vysype babičce z pytlíku při sledování televize. S těžko postižitelnou strukturou, která se zřetelně opírá o zážitky a vzpomínky všech zúčastněných, zachází režisérka se svým týmem jistě, vytváří novou mapu toho, co nechceme zapomenout, ale co se přesto pomalu opět ztrácí v temném zadním prostoru jeviště. Takto koncipované divadlo, usilující o svébytný druh sdílení, zapracovává do svého těsta nejen vnitřní svět herců, ale postupně i diváků, s nimiž je názorně prováděn například cvik na zapamatování, procvičování paměti. Bezpečně v něm selhávám.

Obě inscenace v sobě mají určitou hloubavou laskavost, prostotu a zvědavost na „to lidské“. Co je hluboké, může být průzračné.