A zmizel zas do své pracovny (Jindřich Pokorný 1927–2014)

Knížka o překladateli, literárním historikovi a také iniciátorovi a účastníkovi řady nezávislých aktivit Jindřichu Pokorném (1927–2014) s názvem A zmizel zas do své pracovny vyšla jako příloha nového, zimního čísla Revolver Revue (137/2024). Vzpomínky a reflexe 30 autorů různých generací a profesí soustředěné k jednomu muži, jehož bohatý život trval bezmála devadesát roků, otevírají mimo jiné podstatné průhledy do historie i nedávné současnosti včetně některých důležitých postav (Prokop Drtina, Bedřich Fučík), od meziválečného období přes dekády totality fašistické a pak komunistické až k etapě polistopadové. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes z knihy, provázené i řadou fotografií a výběrovým soupisem publikací, přinášíme ukázku pěti textů.
 

A zmizel zas do své pracovny (Jindřich Pokorný 1927–2014)

Na Jindřicha Pokorného rád vzpomínám, neznali jsme se příliš důvěrně, ale byl jeden z mála, kdo za mnou přišel, když jsem se octl v nouzi na začátku sedmdesátých let. Přišel, představili jsme se – a nabídl mi možnost vedlejšího výdělku, a nebylo to jenom jednou. Docela si vzpomínám, že někdy mé znalosti vskutku přeceňoval. Měl asi takovou představu, že někteří lidé patří do jeho kategorie znalostí. Bohužel tam jsem pouze vzhlížel. Bylo to v době, kdy pracoval na poznámkách k Nibelungům. Znal jsem ho ale nejenom takto. Jako osobnost se mi představil ještě v jiné podobě jako autor Parsifala (Osudy jedné demokratické odbojové skupiny). Líbila se mi jeho touha vrátit lidské charaktery dějinám. Ta jeho víra, že je to vůbec možné. Člověk si na tom uvědomil, že profesionálům tato touha často uniká a dějiny na to doplácejí.
Jiří Brabec, bohemista a literární historik
 

J. P., 50.–60. léta, foto archiv rodiny

Jindřich Pokorný byl zřejmě největší podzemní distributor knih, které jsem pašoval z Londýna.

Co o něm ale mohu říct. Byl utajen pod pseudonymem Hruška a vymyslel krásnej fór, 17. listopadu 1989 mi zavolal do Londýna a řekl: „Musím Vám oznámit smutnou zprávu, pan Hruška umřel.“ Já strnul. Pak se smál a dodal: „Ode dneška se zase jmenuju Pokorný.“ Sešli jsme se párkrát v Praze a popovídali si o staroněmecké literatuře. Naposled asi dva roky před jeho skonem.

Jak fungoval, prodával, distribuoval a financoval samizdat, nevím. Vědět jsem to ani neměl.
Alexander Tomský, politolog, nakladatel a překladatel

Šrobárova 20

S Jindřichem Pokorným jsem se nesetkávala pracovně ani nás vzhledem k rozdílnému věku i postavení nemohlo pojit blízké přátelství. Pana doktora jsem poznala prostřednictvím jeho starší dcery: obě jsme byly v polovině osmdesátých let přijaty ke studiu divadelní vědy – nejprve k tzv. mimořádnému (rozuměj ze strany univerzity k ničemu nezavazujícímu), posléze regulérnímu – a poměrně rychle nás sblížily estetické preference i ostražitost k prostředí „znormalizované“ filosofické fakulty. Vinohradská vila, kde rodina Pokorných a Fučíkových bydlela, se nabízela jako útočiště k lecčemu, od večírků až k společnému domácímu studiu. Vzhledem k tomu, že i v pomalu dodělávajícím socialismu zůstávaly vedle mnoha dalších omezené také možnosti prostorové, nabývala tato okolnost zvláštní relevance. Nestalo se to naráz, ale postupně – rodinu provázela po několik generací zlá zkušenost s komunistickou totalitou; ostatně vinohradská vila nepatřila k rodinnému dědictví, ale byla zakoupena za odškodné, které v šedesátých letech přiznal stát rehabilitovanému politickému vězni Bedřichu Fučíkovi, Tereziinu dědečkovi. Navíc kdesi ve vyšších patrech, kde byla mým očím skrytá pracovna pana doktora Pokorného, se v tichosti a diskrétně, stejně jako jinde v domě, odehrávaly i různé „protirežimní aktivity“, jak přípravu samizdatů, od autorství a redigování textů po výrobu a distribuci a budování kontaktů za železnou oponou, tehdy režim nazýval.
 

J. P. ve své pracovně ve Šrobárově 20 na počátku 80. let, foto Jaromír Kačer

Celkem záhy bylo zřejmé, že Šrobárova 20 je nejen jedním z tzv. ostrůvků pozitivní deviace, ale představuje vůbec jedinečný ekosystém. Udržovaný, pohodlný, ale nikterak honosný prvorepublikový dům historicitu vykazoval nejen svým uspořádáním, k němuž vedle soukromých pokojů patřila vstupní hala, dva velké obývací pokoje a jídelna, ale i sourodým dobovým dřevěným nábytkem, z něhož tím nejčetněji zastoupeným druhem byly bezesporu knihovny. Především však jeho podoba a celková atmosféra uklidňujícím způsobem souzněla a korespondovala se životem, jaký se zde vedl či přinejmenším jaký jsem tu vnímala a zažívala. Byla to zvláštní směs jisté obřadnosti a otevřené uvolněnosti. Pan doktor, oblečený i doma většinou v košili a svetru, někdy dokonce v manšestrovém saku, měl ve zvyku se s návštěvami nikoliv jen pozdravit, ale doslova je uvítat, což představovalo krátký rozhovor, při kterém mi vykal a oslovoval mě slečno. Trošku mě to vyvádělo z míry a trošku mi to lichotilo, nyní už tuším, že přesně to asi bylo cílem a že to byla také trošku hra. Středobodem společného života byly rodinné večeře, odehrávající se každý den po sedmé hodině v jídelně, k nimž byli zváni všichni, kdo byli v domě přítomni. Pravidelnost i lokace jim dodávaly určitou formálnost, tu však záhy zrušil nastolený hovor, jehož poloha oscilovala mezi učenou rozpravou a nenucenou konverzací.

Většinou se téma díky panu doktorovi stočilo ke knihám a umění, případně k politice, tedy k tématům povýtce závažným, přesto dialog plynul lehce a zaznívaly nečekané a provokativní otázky i lakonicky ironické komentáře, které nejčastěji pronášela paní Klára, v tom nejlepším slova smyslu oddaná manželka pana doktora a jeho partnerka a nenahraditelná pomocnice ve všem, od vytváření zázemí až k přepisování nejrůznějších rukopisů… Pan doktor byl při těch hovorech zjevně ve svém živlu, většinou se usmíval, široce a téměř blaženě. Někdy se nechal unést a my vyslechly improvizované přednášky, či spíše aktuálně se rodící úvahy o Faustovi, Cyranovi či Kleistovi, tedy o autorech a dílech, které pan doktor překládal a které souvisely s naším studiem. Poslouchaly jsme se zaujetím, i když zdaleka ne vždy vše chápaly – ponoření do textu i znalost jeho souvislostí pro nás byla sice nedozírná, avšak právě poodkrytí těchto nám neproniknutelných obzorů bylo motorem naší enormní pozornosti. Jindy se pan doktor vyptával, co zrovna studujeme, a vymýšlel třeba možné otázky ke zkoušce, přičemž nám nenápadně podsouval opomíjená témata, a jsa obeznámen s našimi pedagogy a poměry na fakultě, nepřímo glosoval i je, jako když k renesančnímu divadlu vyrukoval s tématem transcendentních motivů u Shakespeara a hned dodal: „To by se mohl Lukeš zeptat! To by ho bavilo. Ale to se nezeptá.“

Ať už se dělo u večeří cokoliv, nikdy to nebylo nakonec formální. Bez ohledu na to, zda měl hovor zrovna polohu vážnou, nebo konverzačně veselou a ironickou, vše svým jedinečným způsobem cílilo k nastolenému tématu, které bylo podrobeno až umanutému zájmu. Chtělo by se napsat, že šlo – dokonce i při stolování – až o faustovskou posedlost dobrat se a současně ihned nalezené zpochybnit, o neochotu k jakékoliv úlevě v tom nekonečném procesu, k provizoriu, polovičatosti. To byla dost možná v době všeprostupujících kompromisů ta nejdůležitější celoživotní zkušenost, kterou jsem si ze setkání s panem doktorem ve Šrobárově 20 odnesla.

P. S.: Shodou okolností jsem nedávno v Archivu Národního divadla pročítala korespondenci a další dokumenty týkající se spolupráce Jindřicha Pokorného s dramaturgií Národního divadla, která jej oslovila k revizi Fischerova překladu Goethova Fausta (spolupráce nedošla naplnění, v inscenaci Fausta z roku 1980 divadlo nakonec pro svou vskutku bizarní úpravu zvolilo – snad lze říci naštěstí – jinou textovou verzi) a pro niž překládal Rozbitý džbán. I tyto archiválie ukazují, že ač pan doktor celkem často překládal i pro divadlo, ani zde se nedal obalamutit utilitárními nároky provozu a prostě trval na svém.
Barbara Topolová, teatroložka
 

Na podzim 1986 jsem navštívil Prahu poprvé a v létě 1987 jsem měl to štěstí, že jsem mohl strávit měsíc na Letní škole češtiny pro zahraniční studenty v Brně. Kluk, se kterým jsem se v prosinci 1986 skamarádil v legendární hospodě U Malvaze v Karlově ulici, mě pozval na víkend do Prahy. Vypravil jsem se tam se svým anglickým spolustudentem Markem Cornwallem (dnes spisovatelem a profesorem historie, který nedávno obdržel Palackého cenu!) – a první příjemný večer jsme strávili opékáním buřtů, popíjením piva a živou výměnou mladických zkušeností a politických názorů ze dvou stran železné opony, zarámovaných protikladností tehdejší doby. „Zítra pojedem na výlet,“ předestřeli Radek a Martin. „A pro tebe,“ obrátili se na mě, „máme překvapení!“

Druhý den už se naše auto řítilo směr Benešov. Jeli jsme na návštěvu, za rodinou, co v tom kraji měla venkovskou chalupu, starý mlýn. Tam jsem se poprvé setkal s Jindřichem Pokorným. Očividně ve své pracovně dělal na svém, ale najednou se objevil na dvoře, s neuvěřitelně širokým úsměvem a široce rozmáchnutými pažemi úplně fyzicky zval cizí studenty do prostoru dvora i domu – a vítal nás, zkusmo zjišťuje, co zabere: jestli čeština, němčina, francouzština nebo angličtina. Než přišel, už jsme se pozdravili s paní domu, úžasnou, hrdou, elegantní a vřelostí překypující Klárou. A s jejich dvěma dcerami. (…) Večer u dlouhého stolu s nadšenými studentskými výletníky, skvělým jídlem a dobrým českým pivem došlo na avizované překvapení, když se ozval trochu tichý Veroničin hlas: „Hei! Hvor i Norge bor du?“ COŽE???? Ty umíš norsky? Veronice bylo sedmnáct a učila se norsky: „Protože si chci jednou přečíst Undsetovou v originále.“

Napadlo mě, že mám kliku. Jen co jsem dorazil do Čech, setkal se s novými lidmi – a pomyslel jsem si, že tohle nebude jen tak ledasjaká rodina! Jeden vedle druhého to byli vtipní, pohostinní a neokázalí lidé, z nichž kultura a existenciální hloubka jen čišela. Lucky me!

Až mnohem později jsem doopravdy pochopil skutečné rozměry kulturního kontextu této rodiny a stejně tak historicko-existenciální zkušenosti jejích členů v české skutečnosti. Setkání se totiž protáhlo o další roky – až k sametové revoluci a do doby po ní!

Na podzim 1988 jsem se vrátil na delší studijní pobyt. Spojili jsme se a já jsem přes zimu dostával pravidelná, a stále srdečnější pozvání na Vinohrady, do Šrobárovy 20. Opakovaně jsem byl hostem u nedělních obědů a příjemných večeří. A pomalu, ale jistě se rodina Pokorných stala „mou pražskou rodinou“.

Tvořili fascinující pár, Klára a Jindřich. Klára vládla všemu kolem domácnosti, byla srdečná a štědrá hostitelka sršící dobrou náladou, šibalským pomrkáváním a jemnými, vtipnými poznámkami. Jindřich přišel vždycky rovnou z pracovny, řekl bych, a s širokým úsměvem zasedl ke stolu. Trpělivě, měsíc za měsícem, začínal rozhovor se mnou česky – což časem fungovalo o něco lépe, ale na mé jazykové úrovni skýtalo velmi omezený prostor pro velké myšlenky a intelektuální rozpravy! Zpočátku jsme tedy rychle, zhruba po předkrmu, přecházeli do němčiny – jazyka, který jsem špatně ovládal, ale jakžtakž mu rozuměl a kterým jsem zhruba až do února/března 1989 vládl o fous lépe než češtinou.

Prozradil jsem, že doma v Norsku studuju dějiny idejí a že i moje české studium se týká tohoto oboru. Pan Pokorný se rozzářil a hned u jídla začal rozkládat a zaníceně přednášet – s rozsáhlými odkazy sahajícími od Milíče z Kroměříže a Wolframa z Eschenbachu až po Jakoba Böhma, Keplera, Komenského a Havlíčka. Přidával rovněž odkazy německé a francouzské, zmiňoval Johna Wycliffa a Erasma – s drobnými odbočkami napříč skandinávskými osobnostmi, jež zanechaly stopy v české myšlenkové krajině.

Vždycky mě trochu trápilo pomyšlení na všechno to nasazení, které pan Pokorný vkládal do našich hovorů, v nichž jsem se horečně snažil držet krok a k nimž jsem přispíval více či (většinou?) méně případnými a podstatnými, ale většinou krátkými a jazykově chatrnými pokusy o odpověď! Jeho tři ženy si vyměňovaly výmluvné a pobavené pohledy pokaždé, když pan Pokorný proměnil oběd v kulturní sympozium, a čas od času po chvíli některá z nich poznamenala, že už je pro mě možná těžké udržet nit a že je čas na moučník. A „možná na panáčka“? odvětil pan Pokorný – a pak už se poroučel, s těšením na příští české popovídání, a zmizel zas do své pracovny, k objemným rukopisům, na nichž, jak jsem postupně pochopil, pracoval.

I přes mou očividnou jazykovou nedostatečnost v intelektuálně důkladných rozmluvách na základě českého horizontu: jeho trpělivé úsilí sdílet a jeho vypravěčské nadání mě nesmírně inspirovaly. Ve svém exilu za železnou oponou jsem tady našel rodinné a důvěrné prostředí – a zároveň zajímavou laboratoř, kde jsem mohl rozvíjet vlastní znalosti, probouzet zvědavost, prohlubovat své studium a neformální průzkum české identity, kultury a dějin, existenciálních zkušeností a české ironie, stejně tak jako subtilnost a dvojakost komunikace v mnohotvárném podzemí totalitní společnosti.

A pomalu, ale jistě jsem začal pronikat ke střípkům z historie rodiny Fučíkových/Pokorných, k jejich rozsáhlé síti sahající až k disidentům, nad jejichž jmény zahraničnímu studentovi srdce zaplesalo – tady jsem získával náhledy a perspektivy, k nimž bych se byl možná jinde nikdy nedostal. Objevoval jsem vazby a dostával kontakty, které mě přivedly k obohacujícím rozhovorům s takovými osobnostmi, jako byl Ladislav Hejdánek či Zdeněk Urbánek, a díky pozdravům od této „mé pražské rodiny“ mě leckde přijímali s otevřenou náručí. Pokorného dcery mě propojily s Jirkou Adamcem, který se stal mým pražským kumpánem, „domácím“, a také blízkým přítelem, který mě doprovázel na demonstrace, mezi undergroundovou mládež, na koncerty, ale i do každodennosti a pražských hospod.

Svou angažovaností, rozsahem znalostí a kulturním rozhledem pro mne Jindřich Pokorný ztělesňoval prototyp středoevropského intelektuála těch nejlepších kvalit, včetně příslušného českého humoru, jemné schopnosti vykládat dějiny i politiku s přídechem anekdotičnosti, bezmezné radosti z poznávání a tvůrčího puzení. Postupně jsem odhaloval rozměry některých jeho projektů. A pochytil jsem něco ze světonázorového pozadí onoho skvělého kulturního aktivismu za železnou oponou, jenž byl součástí života této rodiny – v prostředí, kde režim znemožňoval skvělé kariéry. Takové totalitní zkušenosti rodí mnoho moudrosti a přemýšlivosti – a zrovna tak bezpochyby hodně bolesti, i když se léčí účinně, dobrým humorem a lidskou vřelostí.

J. P. v období „normalizace“, foto Jaromír Kačer

Na jednu z jeho historek nikdy nezapomenu. Vyprávěl, jak jeho tchán Bedřich Fučík komentoval stavbu Stalinova pomníku na Letné. Prý ji popisoval jako „univerzitu tam nahoře“, kam se vláčely kameny na stavbu podstavce. „Oni si tam totiž celý dny navzájem přednášeli, víte?“ Šlo většinou o akademiky a intelektuály, které přeložili – z univerzit a nakladatelství, k úmorné dřině v kamenolomech: hotová kafkárna. Tou drobnou příhodou Jindřich Pokorný pootevřel okno do historie rodiny i Československa, se zábleskem osudu, existenciální odvahy a duchovní vůle k odporu. A tuto hlubokou vážnost sděloval živým, lehce peprným vyprávěním okořeněným špetkou šibeničního humoru, s jiskrou v oku, širokým úsměvem, svým hlubokým hlasem a s laskavým úšklebkem.

Později, po sametové revoluci, jsme měli já a moje rodina radost, když jsme mohli uvítat Kláru a Jindřicha Pokorných v Norsku. Jejich návštěva pro mě představovala jedno z dobrých zakončení nejsilnějšího období mé české cesty – období před rokem 1989, během něj a po něm. S Jindřichem Pokorným a jeho rodinou jsem se totiž stihl seznámit v době, kdy nikdo nevěřil, že by se něco mohlo změnit. Pokorní se mi tak stali důležitými průvodci totalitní zkušeností a schopností jemně vyvažovat každodenní život urputným kulturním odporem (spojeným s úsilím zachovat kulturní paměť a rovnováhu!). Proto bylo zároveň silným zážitkem, že jsem mohl přihlížet – jak se všichni aktivně podílejí na změnách, které přinesla sametová revoluce.

Byl bych s Jindřichem Pokorným rád mluvil víc poté, co jsem se zlepšil v češtině – ale i tak: můj český kulturní svět a (řečeno s Josefem Kroutvorem) mé bádání v české semiosféře by bez Jindřicha Pokorného nikdy nebylo tím, čím je. Pomalu, ale jistě jsem pochopil, kam až sahaly aktivity jeho rodiny za bývalého režimu a že venkovský dům, kde jsem se s nimi setkal poprvé, tvořil základnu pro rozhodně rozsáhlejší kulturní aktivismus, než jsem byl jako zahraniční student v roce 1987 schopen pochopit nebo postřehnout. A postupně jsem zjišťoval, jaké renomé on a jeho rodina měli – a s jakou úctou se o něm mluvilo. Tutéž úctu cítím, když si vybavuji jeho entuziastické snahy rozšiřovat moje perspektivy – a jeho vlídnou trpělivost s očividnými mezerami v základním vzdělání a jazykových schopnostech. Jsem rád, že vztahy s rodinou po mých tamějších pobytech přetrvaly, a dovedu si představit hrdost, jíž mohlo manžele Pokorné naplňovat vědomí, jak dobře dcery střeží jejich kulturní a lidské dědictví.

Vždycky se končilo malým přípitkem – občas akvavitem, který jsem přivezl! Pak se odebral zase ke své práci, aby dokončil velké dílo – které povede ty, kdo se vydali hledat svatý grál.
Audun Bakkerud, středoškolský profesor, publicista a kulturní organizátor
(Přeložila Veronika Dudková.)
 

„A každý s mečem v ruce ať službu zastane!“

Byla to spíše zvědavost, co mě přitáhlo na podzim roku 1996 do budovy filosofické fakulty v Celetné ulici, kde v jedné z poslucháren probíhal překladatelský kurs středohornoněmecké literatury. Vážně vyhlížející starší muž statné postavy s jakousi urputnou naléhavostí kladl otázky po možných variantách jednotlivých veršů některé z předlouhých epických skladeb německy psané středověké literatury do stále prořídlejších řad posluchaček a posluchačů. Ti na tom byli sotva lépe než já sám. Kromě nedokonalé znalosti historické mluvnice a významových nuancí specifické slovní zásoby typické pro dvorskou literaturu jsem snad nejvíce pociťoval svou nedostatečnost v (ne)schopnosti věcně argumentovat, snášet důkazy pro svá mnohdy naivní tvrzení a rovněž vypořádávat se i s odsudky svých četných omylů, ať už věcných, či jazykových. Sice jsem byl krátce po studiu, ale tehdejší (a což teprve dnešní!) germanistika číst, vykládat a snad i pokoušet se překládat starší texty od svých studujících už jaksi nepočítala…

Jindřich Pokorný se nenechal nováčkovským neumětelstvím odradit. Poté, co se vyptal, co mě do semináře přivedlo, zavedl taktně – nicméně o nic méně naléhavě – rozhovor na německy psanou literaturu raného novověku a 19. století z českých zemí. Pokýval hlavou, když se doslechl o školiteli A. Stichovi a konzultacích u J. Loužila, a doporučil, abych se „do příště“ podíval na některé studie Arnošta Krause. „Špatné svědomí české germanistiky,“ poněkud pateticky pronesl, „ta úplně na jeho odkaz zapomněla. Víte, připravujeme o něm sympozium v Národním muzeu, vydáme příspěvky o něm v časopise Ianua. To je velký úkol dnešní humanistiky. Četl jste dokument Charty 77 Právo na dějiny?“
 

 J. P. ve své pracovně na Rubešce, 1998, foto Karel Cudlín

Stejně jako v případě Stichově jsem cítil, že o důležitosti témat, o nichž Pokorný přednášel, pro něž plédoval, jimž získával publikum, byl bytostně přesvědčen. Dokument o „katastrofičnosti československé historiografie“, potřebě „poctivé konfrontace rozdílných stanovisek“ a hledání „ztraceného poměru k dějinám“ jim oběma nepochybně konvenoval, ba co více – byl vyjádřením obav a potřeb, nejen profesních, ale i osobních. V „divokých“ devadesátkách, kdy se společenský „zájem“ a „objednávka“ ovšem zcela obrátily k jiným metám a cílům, mě obě tato setká(vá)ní – s planoucími vizionáři a nepříliš (ne zcela jejich „přičiněním“) zdatnými praktiky – přivedla k odbornému i pedagogicky zaměřenému zájmu o česko-německou problematiku kulturní výměny. Vybavuji si řadu předlouhých telefonátů s mnoha instrukcemi ohledně zakládaných velkorysých edičních projektů, takřka konspirativních předávání korektur, ba i dlouhou noční schůzku na Rubešce o edičních zásadách německy psaných raněnovověkých textů. „A nezapomeňte na překlad a náležitý komentář!“

Právě tato poslední věta je myslím pro Jindřicha Pokorného typická. Takřka morální závazek předat, co nejlepšího mám a co za nejlepší považuji. Sloužit. Autoru, textu, čtenáři. „Národnímu společenství“ – jak by snad dodal –, jehož tradice, situaci a možnosti ovšem promýšlel s kritickou náklonností. A k jehož osvětě tolik přispěl. Snad znějí tato slova v dnešní rozjuchané a poněkud povrchní době poněkud schematicky, ale skautský slib a zákon je z nich nejen stále patrný, ale i platný. Nejde přitom o malou výbavu pro život – za étos poznání i patos jeho postoupení vděčím právě Jindřichu Pokornému.
Václav Petrbok, germanista a bohemista