Po prvním, druhém a třetím dílu publikujeme závěr přednášky proslovené ve Společnosti Franze Kafky 10. 6. 2020.
RR

(7) 1923/4
DORA DIAMANT (1898–1952)



Ještě se nenašlo 35 dopisů Franze Kafky Doře Diamantové, které jí ve třicátých letech zabavilo gestapo. Existuje však stále naděje na jejich nalezení, protože židovské konfiskáty nebyly tehdy ničeny, ale ukládány do archivů, které v současné době se svým týmem prohledává Američanka Kathy Diamant. Dokud se neobjeví, nebude nejspíš možno říci, zda Kafkovi znamenala víc Milena, či Dora.

Pro úplnost však na tomto místě ještě doplním, že nesmírně mnoho pro něho znamenala i jeho sestra Ottla, jejíž bytost překrásně popsal kdysi v dopise Felici: „Ottla mi občas připomíná takovou matku, jakou bych asi přibližně chtěl mít: ryzí, opravdová, čestná, důsledná, pokora a hrdost, vnímavost a určitost, oddanost a samostatnost, plachost a odvaha v neomylné rovnováze“ (Deníky II, 18. X. 1916). Podobná by asi byla bývala pro Kafku i ideální partnerka. Co ke svému psaní potřeboval, byl spíše klid hospodyňky, které by si zároveň mohl vážit. Vůbec má Ottla něco společného i s Minzí Eisnerovou, vůči níž Kafka taky vystupoval trochu jako starší bratr. Oběma ženám radil ke studiu zemědělství – obě jeho radu následovaly –, představoval si pro ně budoucnost v Palestině, někde v kibucu, kde by mohly přiložit ruku k dílu právě obděláváním polí. „Ale jedno možná nevidíte. (Píše FK Minzi Eisnerové, III. 1920) Každý má v sobě ďábla, který ho rve a užírá mu noci, a to není ani dobré, ani špatné, nýbrž je to život: kdyby ho člověk neměl, nežil by. Co v sobě proklínáte, je tedy Váš život. Tento ďábel je materiál (a v podstatě zázračný), jejž jste dostala na cestu a z něhož teď máte něco udělat. Jestliže jste pracovala na venkově, pak to podle mého soudu nebyl žádný únik, nýbrž jste tam vyhnala svého ďábla tak, jako se někdy vyžene na lepší pastvu i dobytek, který se dosud živil jen na ulicích Teplic. Na Karlově mostě v Praze je pod jednou sochou světce reliéf, který ukazuje Váš příběh. Světec tam oře pole a do pluhu zapřáhl svého ďábla. Ten sice ještě zuří (tedy přechodné stadium; dokud není spokojen i ďábel, není to ještě úplné vítězství), cení zuby, ohlíží se zlým křivým pohledem po svém pánu a křečovitě stahuje ocas mezi nohy, ale ve jhu přece uvízl. Vy sice, Minze, nejste žádná světice a také jí být nemáte a vůbec to není nutné a bylo by to škoda a smutné, kdyby všichni Vaši ďáblové měli tahat za pluh, ale pro velkou část z nich by to dobré bylo a byl by to velký dobrý čin, který byste tím udělala. Neříkám to, protože by se to tak jevilo jen mně, v nejniternějším nitru o to usilujete Vy sama.“ 

Jisté je, že podobně mladou, pětadvacetiletou Doru Kafka poznává ve velmi změněné životní situaci, změněné pokročilou tuberkulózou. Už se ani neodvažuje žít sám, a aby byl jejich vztah společensky únosný, žije s Dorou v Berlíně jakožto se svou hospodyní. I tahle žena je předmětem jeho velkého obdivu, který se podobně jako u Mileny odvíjí na poli literatury. Navíc je mu Dora blízká svým židovstvím, především nepřeberným množstvím židovských příběhů, jež umí velmi autenticky podat (Kafkovo doporučení udělat si hereckou školu vzala po jeho smrti vážně, vystudovala ji, a než jí to bylo jako Židovce ve třicátých letech v Německu zákázáno, vystupovala profesionálně na divadle).

Mnohé mluví pro vztah co nejintenzivnější. Už jen že dokázal v její přítomnosti psát, je převratná zpráva. A Dora ho také následovala až na jeho poslední štaci, sanatorium v Kierlingu. Jsou tací, kdo jí dodatečně zazlívají, že pro něho Kierling svým způsobem objevila a spiklenecky ho podpořila v opuštění kvalitně vybavené Hajekovy nemocnice ve Vídni. Zdá se mi proti tomu důležitější, že Kafka byl vždy pro život v přírodě, pro přírodní metody léčení. Před objevením penicilinu už ve svém stavu neměl naději na vyléčení – proč tedy ze světa neodcházet v příjemném venkovském prostředí s rozhledem z balkónu do kraje, navíc s Dorou po boku – protože v sanatoriu byly i hostinské pokoje.

Nevím, zda se při těch všech nesmírných bolestech, které ke konci měl, dá hovořit o happy-endu, ale jsem v takovém pokušení. Poslední dny se oba obírali možností svatby, kterou jim ale nepovolil Dořin otec; Dora se přesto ještě dlouho po Kafkově smrti vydávala za jeho vdovu. Tyto dny ubíhaly Kafkovi ve společnosti nejen Dory, ale i mladého přítele, s nímž se seznámil v dřívějším sanatoriu, lékaře Roberta Klopstocka. A ubíhaly mu i v práci na posledním díle – korigoval ještě sbírku čtyř delších povídek Umělec v hladovění. Měl literaturu, měl ženu, měl přítele, vše v pokojném a krásném prostředí a společenství pohromadě. A měl ve svých jednačtyřiceti letech za sebou nesmírně bohatý život. Umocněný prožíváním dějů a zápasů vydobývaných perem z vlastního bytí. Protože to, co se takovými texty vytváří, co se do textů ukládá, to opět a opět ožívá – v autorovi i v celém jeho početném čtenářstvu.


Ottilie Kafka (1892–1943)


Minze Eisner (1901–1971)

Fotografie D. Diamant převzata z knihy Kathi Diamant: Kafka’s Last Love. The mystery of Dora Diamant, Basic Books, USA 2003 (© Lask Collection).