Po prvním a druhém dílu přinášíme další část přednášky proslovené ve Společnosti Franze Kafky 10. 6. 2020.
RR


(5) 1919/20
JULIE WOHRYZEK (1891–1944)



„To židovské je mladá dívka, doufejme nemocná jen málo. Zjev obyčejný a zjev úžasný. Ne Židovka a ne Nežidovka, zvláště ne Nežidovka, ne Němka, ne Neněmka, zamilovaná do kina, operet a komedií, do pudru a závojů, majitelka nevyčerpatelného a nezadržitelného množství nejdrzejších žargonových výrazů, vcelku velmi nevědomá, víc veselá než smutná – tak taková asi je. Jestliže bych měl přesně opsat její národní příslušnost, musel bych říci, že patří k národu kontoristek. A přitom je srdnatá, čestná, na sebe vůbec nemyslí – tak velké vlastnosti v jednom stvoření, které tělesně zajisté není bez krásy, ale tak nicotné, jako dejme tomu muška, jež letí do světla mé lampy. Tím i jinak podobná slečně Blochové, na kterou si možná vzpomeneš s nelibostí. Mohl bys mi pro ni půjčit Třetí fázi sionismu nebo něco jiného, co uznáš za vhodné? Nebude tomu rozumět, nebude ji to zajímat, já ji k tomu nebudu nutit – ale přece jen…“ (FK Maxi Brodovi, 8. II. 1919).

Kafka jezdil rád do Želíz u Mělníka na zotavenou či na letní byt. V únoru 1919 tam narazil na mladou dívku, jejíž bezprostřednost, židovskost, půvab i nenápadnost ho zřejmě uchvátila. Jeho rodiče ovšem dívka z bezvýznamné rodiny neuchvátila, ba přímo naopak; toto spojení (Kafka se s Julií zasnoubil a už koncem téhož roku se chtěl oženit) strhlo otce k výlevu, v němž syna nesmírně pokořil. Libovolnou ženskou si má prý hledat v bordelu, a jestliže neví, jak se to dělá, otec tam půjde s ním.

Přímo se mi vnucuje vsuvka, která možná patřila hned na úvod vyprávění o „ženách“ Franze Kafky. Musíme si uvědomit, že na počátku dvacátého století vládla ve vztazích mezi ženou a mužem naprosto jiná společenská morálka než dnes. Jistě, pomalu už mohly dvojice chodit do kina, němý film byl ve svých počátcích. Především spolu však páry chodily na procházky, s Julií Wohryzkovou to bylo po Riegrových sadech. Ve slušných rodinách rozhodně neměli tělesný styk před svatbou, což zřejmě působilo potíže obzvláště mužům, a tak byly nevěstince ve městech viditelněji přítomné než dnes. Je známo, že především Max Brod do nich na cestách Kafku tahal. Ale i Kafka sám zaznamenal písemně a pro svou přítelkyni, ovšemže až po letech, jednu takovou příhodu, ke které ho donutilo neklidné tělo. A všímejme si prosím, jak literárně a s jakým humorem je tento zážitek nejen sepsán, ale snad přímo naaranžován Kafkou-režisérem: „Vzpomínám si na první noc. Bydleli jsme tehdy v Celetné ulici, naproti byl obchod konfekcí, mezi dveřmi pořád stálo děvče z prodejny, nahoře jsem já, tehdy něco přes 20, bez ustání přecházel po pokoji a podrážděně do sebe vtloukal věci mně zhola nesmyslné k první státní zkoušce. Bylo to v létě, velmi horko, nejspíš tohle období, bylo to naprosto nesnesitelné, pokaždé jsem se zastavil u okna, mezi zuby protivné dějiny římského práva, nakonec jsme se pomocí znamení dorozuměli. Měl jsem ji vyzvednout večer v 8 hodin, ale když jsem večer sešel dolů, byl tam už někdo jiný, inu, mnoho se tím nezměnilo, měl jsem strach z celého světa, tudíž i z tohoto muže; kdyby tu nebyl, měl bych z něho strach rovněž. Avšak dívka se sice do něho zavěsila, ale dala mi znamení, abych šel za nimi. Tak jsme došli na Střelecký ostrov, vypili tam pivo, já u vedlejšího stolu, šli jsme pak, já za nimi, pomalu k bytu té dívky, někam k Masnému trhu, tam se muž rozloučil, dívka vběhla do domu, já jsem chvilku počkal, až zase seběhne dolů ke mně, a pak jsme šli do hotelu na Malé Straně“ (FK Mileně, 8. a 9. VIII. 1920).

Ale zpět k Julii. Julie Wohryzková se tedy zdá být konkrétní příčinou vzniku Dopisu otci, který Kafka sepsal rovněž v Želízech, když mu z praktických důvodů (kvůli bydlení) sešlo ze svatby. Julie Wohryzková jako by v Kafkově životě opět (jako Margareta Kirchnerová v předehře k Felici) znamenala jen nadechnutí před mnohem významnějším vztahem, jenž na něj čekal už příští rok, vztahem k Mileně Jesenské.


(6) 1920
MILENA JESENSKÁ (1896–1944)



Zatím nejzajímavější žena jeho života. Nebo řekněme žena, s níž našel až dosud největší spřízněnost, takže tento vztah, ač pro jeho život méně významný než poměr s Felicí (kterým si v podstatě přivodil smrt: svou tuberkulózu si jednoznačně vykládal jako jev psychosomatický) a také vztah daleko kratší (celé jeho jádro se odehrálo v roce 1920), měl kvalitu, jež se dosud v žádném z jeho vztahů neobjevila: zde šlo o skutečné porozumění jeho povaze a problémům, a to na základě literárního souznění. Milena Jesenská vstoupila do jeho života jako překladatelka, jež má zájem o jeho dílo, jeho „literaturu“, a tedy: jeho samého, neboť jak víme, sám o sobě prohlásil, že „není nic než literatura“. Autoři vůbec mají většinou kladný vztah ke svým překladatelům, jistě i proto, že jim otvírají cestu do světa – což nebyl Kafkův případ. Odmítl například herečku, která chtěla jeho věci veřejně předčítat. Protože jemu nešlo o slávu ani šíření těch textů: záleželo mu jen na „okamžiku, ve kterém vznikají“. Avšak dotazem, zda může jeho texty překládat, přeskočila Milena celou periodu Kafkova někdejšího čekání, jestli najde u Felice vůbec nějakou odezvu sbírka povídek Rozjímání. Svým zájmem o Topiče naopak Milena obešla jeho osobu, o kterou mu nešlo, ve prospěch jeho literární „podstaty“. Korespondence se mezi nimi podle toho také ihned rozběhla téměř bez hranic. Je zaznamenáno rovněž nejedno Kafkovo vyjádření potvrzující obdiv k jejím textům, především fejetonům o současných společenských jevech (např. fejeton Plavky). Snadno si přitom domyslíme, že obdiv u něho sklízela i svou spontánností, svým „zdravým“, „přirozeným“ přístupem k životu. A byla ovšem také krásná a mladá.

Dopisy Mileně jsou velmi jemný a úchvatný milostný román, bohatý na obrazy, jaké sotva kdy po Kafkovi dokázal rozehrát nějaký moderní autor, přestože se současní autoři v popisech milostných scén předhánějí. Jejich nevýhoda je často v jejich doslovnosti a popisnosti. Zatímco Kafkovy obrazy čerpají z náznaků a vzrušení u čtenáře vyvolávají svou schopností vyvstávat mu před očima, aktivně ho vtahovat in medias res. Poslechněme si alespoň jednu ukázku: „A když ses jednou zeptala, jak jsem s tou úzkostí v srdci mohl nazvat sobotu ‚dobrou‘, pak to není těžké vysvětlit. Protože Tě miluji (a já Tě tedy miluji, Ty nechápavá, tak jako laská moře drobounký oblázek u dna, přesně tak zaplavuje Tebe moje láska – a u Tebe kéž zase já jsem tím oblázkem, připustí-li to nebesa), proto miluji celý svět a k tomu patří i Tvé levé rameno, ne, nejprve to bylo pravé, a proto, když se mi zachce, je políbím (a Ty budeš tak hodná a shrneš si tam blůzku), a k tomu patří i levé rameno a Tvůj obličej nade mnou v lese a Tvůj obličej pode mnou v lese a spočinutí na Tvé takřka obnažené hrudi. A proto máš pravdu, když říkáš, že jsme už byli jedno a já z toho nemám strach, je to moje jediné štěstí a moje jediná pýcha a nemám přitom na mysli jen les“ (FK Mileně 9. VIII. 1920).

Že jejich vztah přesto nakonec ustal, způsobilo jistě opět Kafkovo couvnutí před tolikerou živelností, již Milena přece jen představovala: byla vdaná a svým způsobem do svého muže stále zamilovaná, žila neuspořádaným životem (v manželství se finančně staral každý sám o sebe), často neměla k jídlu víc než jablko a kávu. Zdá se, že brala drogy a zřejmě i občas něco ukradla. Najednou té nezkrotnosti bylo na Kafku příliš. Ale ještě i před koncem života, z Berlína, jí napsal krásný dopis na rozloučenou. A ona zas jemu dojemný nekrolog, když umřel.