Po první části přednášky proslovené ve Společnosti Franze Kafky 10. 6. 2020 přinášíme její pokračování.
RR

(3) 1912–1917
FELICE BAUER (1887–1960)




„Sl. Felice Bauerová. Když jsem 13. VIII. přišel k Brodovi, seděla u stolu, a přesto mi připadala jako služebná. Nebyl jsem ani zvědav, kdo to je, hned jsem se s její přítomností vyrovnal. Kostnatá prázdná tvář, která svou prázdnotu neskrývala. Odhalený krk. Jen tak volná vesta. Vypadala oblečená zcela po domácku, ačkoliv tomu tak vůbec nebylo, jak se později ukázalo. (Trochu se jí odcizuji tím, že se jí tak nešetrně přibližuji...) Nos jakoby přeražený. Světlé, poněkud nepoddajné vlasy bez půvabu, silná brada. Když jsem si sedal, poprvé jsem se na ni podíval pozorněji, když jsem seděl, byl můj ortel už nezvratný“ (Deníky I, 20. VIII. 1912). Čekali bychom snad, že šlo o jednoznačné odsouzení nové známé? Vše, co nastalo, dosvědčuje pravý opak, musela to být zamilovanost na první pohled. Coup de foudre! Vzpomeňme na to, jak Kafka popisuje příteli Brodovi Hedwiku s „tlustýma nohama“. Že se s Felicinou přítomností „hned vyrovnal“, může být velmi kladný pocit toho, že s ní byl hned v blízkém vztahu. A jsou čtenáři – jako první vydavatel Dopisů Felici Erich Heller –, kdo třeba ve výrazu „prázdná tvář“ vidí pro spisovatele nesrovnatelné lákadlo, nepopsaný list. Avšak představme si rozrušení toho večera! Max Brod vyjednal v Lipsku vydání Kafkových povídek (vůbec první knižní publikaci, pozdější Rozjímání!), které Kafka k Brodovům vzal s sebou, aby mu přítel pomohl nalézt případné nesrovnalosti v jejich řazení. Neznámá slečna – byla vzdálenou příbuznou Brodovy ženy – se stala svědkem takové vzrušující události. Mluvilo se ještě o létě v Goethově městě, jistě prokmitla atmosférou i rozechvělá nálada ze sbližování s Margaretou Kirchnerovou. A hlavně Felice působila, jakožto prokuristka německého podniku, velmi zdatně, bylo s ní možno probírat otázky z podobného prostředí, jaké ve své práci zažívali oba mladí mužové, zároveň rovněž pocházela z prostředí židovského a zajímala se o Palestinu.

A to byl také motiv, který si Kafka vzal jako záminku pro napsání prvního dopisu slečně Felici do Berlína, o nějakých pět týdnů později. Během prvního večera se totiž domluvili, že se do roka spolu vydají do Palestiny, a Kafka to v dopise připomíná. Slečna se zdá být sionistka, a sionismus zajímá i jeho. Ale ještě víc ho zajímá možnost známosti, která je v dálce, a tudíž dosažitelná dopisy. Tato možnost mu otevírá nečekané období, úžasné pole, široký horizont. Hned dvě noci poté, co se k dopisu odhodlal, napíše první povídku, se kterou je sám spokojen, Ortel. Téměř vzápětí následuje fragment Topič, první kapitola románu Nezvěstný, pět dalších kapitol brzy nato. A jako vyvrcholení celého toho mimořádného podzimu 1912: Proměna. Dopisování s Felicí hraje přitom nezastupitelnou roli, stejně tak jako při ukončení toho šťastného údobí: co Kafku psaním neslo, byla její stimulativní síla z Berlína, také jeho očekávání od této síly. Felice četla, měla svou vlastní knihovnu a chodila do divadla. Ovšem její vkus se zřejmě řídil spíše vládnoucími módami, neměla oko takového Maxe Broda. Takže když nakonec počátkem roku 1913 Kafkovi vyšla ona první knížka, Rozjímání, a on ji Felici rozechvěle poslal, očekávaje její vyjádření, nastalo to nejhorší, čeho se očekávající autor může dočkat: žádné vyjádření nepřišlo. Felice mu dál vychvalovala jiné autory, ale k jeho knize nic říct nedokázala. Kafka to ovšem chápal, věděl, že jeho kniha neobsahuje obvyklé texty, přesto toto mlčení dokázalo vzít jeho peru rozlet. Nezvěstný začal váznout, nic se nedařilo. 

Během pětiletého vztahu s Felicí nastala podobná tvůrčí údobí ještě dvakrát. Nebudu na tomto místě rozebírat, čemu vděčíme za román Proces, to si lze dopodrobna přečíst v Canettiho Druhém procesu (Elias Canetti, Druhý proces: Kafkovy dopisy Felici, Prostor 2004, přel. Viola Fischerová, dosl. Jiří Stromšík) a je to četba rozumějícího psychologa! Chceme-li setrvat u tématu Kafkových „lásek“, bude spíš třeba se zamyslet nad tím, co mu tahle láska, co mu Felice Bauerová znamenala. A byla to vedle Gréty Blochové, na niž ještě přijde řeč, a Mileny Jesenské, která hraje právě zde v Praze takovou roli, zřejmě nejdůležitější žena v jeho životě. Ale není možné nevidět ani jakousi nahodilost v jejich setkání a v jeho zaujetí pro tuto Berlíňanku. Její kouzlo pro něj spočívalo jednak v tom, že byla naprosto odlišná od něho: rozhodná, rázná, aktivní, jednak v tom, že jakožto obyvatelka vzdáleného města mohla přijímat jeho dopisy, ve kterých se teprve jeho cit dokázal rozvíjet. Jaksi osaměle, bez oné ženy, víceméně ve fantazii. Ale i její dopisy byly nesmírně důležité: byly mu neustálým, každodenním potvrzováním síly, která vycházela z takto vzrušivého korespondenčního vztahu.


(4) 1913–1915
GRETE BLOCH (1892–1944)




Pokaždé, když Kafka svůj vztah k Felici nahlížel střízlivě, uvědomoval si, že s ní vlastně nemá nic společného. Jeho domnělá zamilovanost byl zřejmě spíše velmi silný obdiv, který k ní cítil. Ve střízlivých obdobích od ní prchal, korespondenci přerušoval, dokonce se dokázal v Rivě zamilovat do neznámé „G. W.“. Felice ovšem tehdy už jejich korespondenci postrádala, požádala dokonce svou přítelkyni, Grétu Blochovou žijící ve Vídni, o prostředkování mezi oběma. Gréta Blochová byla vnímavější vůči Kafkovým dopisům, které nyní začala dostávat sama. Tato známost Kafku rozhodně zaujala a byla možná méně „nahodilá“, právě pro Grétinu jemnější a složitější povahu. Někteří „kafkologové“ jejich vztah dokonce stupňují až ke vztahu fyzickému a Grétina synka, který se nedožil více než osmi let, připisují Kafkovi (badatelé kolem kritického vydání jeho spisů však prokazatelně zjistili, že otcem byl vídeňský operní pěvec).

I když se tedy zdá, že Kafka se možná víc než do Felice zamiloval do Gréty, její prostředkovatelská role jí nedala kamarádku zradit. Při události Kafkou pojmenované „soud“, totiž při setkání Felice, její sestry Erny, Gréty, Kafky a snad i jeho přítele Ernsta Weiße v berlínském hotelu Askánský dvůr, kdy na základě Kafkových pochybností o vlastní schopnosti se oženit došlo k rozvázání právě před měsícem uzavřených zásnub, sehrála Gréta roli „soudkyně“. Jistě už všichni při takové kumulaci slov ze soudnictví tušíme, že právě tento „soud“ zavdal Kafkovi podnět k sepsání románu Proces. A nezapomínejme, že se zde navíc soudil i celý svět. Psal se rok 1914, blížilo se léto, těsně před vypuknutím byla první světová válka, jejíž nastávající nepochopitelné běsnění jistě ovlivnilo Kafkovo psaní, obrácené jinak pouze k jeho vlastní, osobní totalitě. Proces se mu pod rukama proměňuje ve všudypřítomnou, nezachytitelnou strašlivost bytí a žití mezi lidmi a jejich neuchopitelně fungujícími zákony.

Vztah Felice a Franze byl tedy opět na dlouhou dobu přerušen, avšak Gréta, poslušna své prostředkovatelské role, přece jen na počátku roku 1915 dosáhla schůzky všech tří na hranicích Čech a Německa v Bodenbachu/Podmoklech. Poté vztah Felice a Franze ještě znovu nabral nový dech a oba se dokonce sešli v létě 1916 v Mariánských Lázních ke společné dovolené. Něco se uvolnilo, téměř celých deset dní si oba dobře rozuměli, znovu se zasnoubili a – poté se už s konečnou platností, v roce 1917, když Kafka onemocněl tuberkulózou, opět rozešli...