Na pokračování přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru přednášku Věry Koubové, proslovenou ve Společnosti Franze Kafky 10. 6. 2020.
RR


Vážení přátelé literárního díla Franze Kafky
– a dnes i jeho života –,

neboť právě u Kafky obojí souvisí co nejtěsněji. Dovolím si na úvod kratší obecnější úvahu, kterou se obracím výslovně na Vás. Je zde v sále mezi námi jistě nemálo těch, kdo sami píší, malují, fotografují, hrají na hudební nástroj, zpívají ve sboru. A kdo tedy sami dobře znají momenty, ve kterých se svět zdokonaluje, dokonává a vydává svůj plod. A kdybychom třeba jen cestou autem zahlédli na poli u silnice jinovatkou rozjiskřený strom, neodolali, z auta vystoupili a tu světelnou pochodeň vyfotili. A kdybychom zážitek onoho nálezu chtěli později zopakovat, protože to byl skvělý zážitek a podobných náhod při cestě neroste mnoho, museli bychom se vydat zážitek hledat. A už bychom byli na své vlastní cestě, za okamžikem, kterému se říká tvůrčí. Anebo v pěveckém sboru, kdy se náhle mnoho různých hlasů spojí v božský celek. Anebo za klavírem, kdy zpod našich prstů vyvstane melodie nečekaně bohatě. A možná bychom tyto své okamžiky prožívali hluboko, vzrušeně, a tedy tělem. Nepřipomínaly by nám pak takové chvíle stav, kterému se říká láska? Milostné vzrušení? Akorát že v zamilovanosti jsme závislí na druhém, a často si do něho promítáme své vlastní představy, takže může nastat chvíle, kdy nám šupiny spadnou s očí a láska se ukáže jako iluze. Nemáme pak tendenci přivolávat si spíš ony „tvůrčí okamžiky“, než se vydávat na nebezpečnou cestu zamilovanosti?

Prosím vezměte to v úvahu, až budete chtít posuzovat ne snad dílo, nýbrž osobu a život Franze Kafky. Mnozí máme tendenci vidět ho příliš přísně, snad i s pohrdáním, jako život někoho, kdo nežil, kdo se vyžíval jen v psaní, kdo sám byl pouze šustivý papír. Četli jste už Vzpomínky současníků? Přečtěte si je. Ti, co v knize na Franze Kafku vzpomínají, píší své vzpomínky sice až dlouho po jeho smrti, takže jsou všelijak zkreslené, zidealizované jeho rostoucí slávou apod. Ale všechny vymyšlenosti lze nakonec identifikovat. Co zůstává jako jádro, je mimořádně vřelý, laskavý, nápomocný člověk. A přečtěte si také znovu Dopisy Mileně: netřeba číst ani zvlášť pozorně, abyste si všimli, že jeho slova kontemplují i tělesnou lásku. A přečtete-li si do třetice dopis příteli Maxi Brodovi, napsaný dva roky před smrtí (FK Maxi Brodovi 5.7.1922), nepřehlédnete větu: „Můj život byl sladší než život ostatních…“ (která pravda končí: „má smrt bude o to hrůznější“).

Dnešní přednáška „Žena, nebo psaní“ by chtěla doložit bohatství, vzrušivost, krásu onoho života. A ráda předešlu „motto“ ze vzpomínky Nelly Engelové, která se jako osmnáctiletá dívka vícekrát s Kafkou procházela Prahou (později se, za Velké války, stala redaktorkou sionistické Selbstwehr, a dá se tudíž předpokládat, že psanému slovu rozuměla nad jiné) a vzala jednou na procházku mladší sestru, s níž se jí podařilo v přítomnosti Kafky se pohádat; když na druhý den obdržela dopis na událost reagující, řekla matce: „Já vím, že tak nádherný dopis už nikdy v životě nedostanu“ (Vzpomínky současníků. Setkání s Franzem Kafkou, vyd. Hans-Gerd Koch, přel. Jana Zoubková, Nakladatelství FK, Praha 2004, s. 113).

(1) 1907/8
HEDWIG WEILER (1888–1953)



Ano, budeme muset vycházet především z dopisů a deníků, z nichž se toho o láskách Franze Kafky dozvíme nejvíce. Po jeho známostech z Prahy se mnoho stop nedochovalo – třeba po těch „kavárenských“: číšnici Hansi nebo herečce paní Tschissikové z jidiš-divadla. První trochu lépe doložená známost se jmenovala Hedwig Weilerová. Představme si léto, rok 1907, maloměsto na Vysočině, Třešť, kam čtyřiadvacetiletý mladík odjel ke strýci, venkovskému lékaři, na poslední prázdniny před zahájením výdělečného života právníka. Na letním bytě tam pobývala – se svou přítelkyní, rabínovou dcerou – i devatenáctiletá dívka z Vídně chystající se před vysokoškolským studiem na maturitu.

„Agathe je velmi ošklivá a Hedwig také. H. je malá a tlustá, její tváře jsou bez ustání a bezbřeze červené, její přední horní zuby jsou velké a brání ústům, aby se zavřela, a spodní čelisti, aby byla malá: je velmi krátkozraká, a to nejen kvůli pěknému pohybu, kterým si na nos nasazuje cvikr – špička nosu je vskutku krásně složena z malých plošek; dnes v noci jsem snil o jejích značně krátkých tlustých nohou a takovými oklikami poznávám krásu dívky a propadám lásce.“ První zpráva o Hedwice vůbec (FK Maxi Brodovi, Třešť, srpen 1907). Kafka je především pozorovatel, nesmlouvavý, avšak nelichotivost jeho popisu oživují neobvyklé, vtipné obraty a obrazy, které jí zase, spolu s vyústěním, jež dá na celou nelichotivost zapomenout, ulámou ostré hroty. Ať už je důvodem nelichotivého popisu rozpačitost a chlapské snižování zamilovanosti před přítelem, ať rozpaky před sebou samým v tak trochu směšné, rozhodně zvnějšku směšné situaci, je z takového postoje cítit spisovatelská nutnost odstupu. Spisovatel se nemůže kompromitovat banálností – a nakonec z toho dívka, sice s nějakými vadami na kráse, (možná i právě pro ony vady) vyjde jako hodná lásky.

Vše napovídá tomu, že Hedwika s Kafkou trochu koketovala. Proč by mu posílala k posouzení báseň svého vídeňského známého s titulem „Ty“, která se zdá být komponována na ni a začíná takto (komentář kritického vydání Kafkových spisů, 1. sv. str. 426/7):

„Tak jako těžký cizokrajný květ,
jejž nese křehká jemná lodyha,
tak tvoje hlava v záři ulpívá,
jež jak ze vzdálených světů
do tvých vlasů dopadá,
v ní Tvoje nejvlastnější podoba
věčný je host. Tvá hlava mírně skloněná
jak jenom krásy vlastní tíže
královny hrdé nachyluje…“ atd. atd.

Kafka reagoval bez žárlivosti, dokonce s hravě ironickým obdivem a humorem, a také tím, že k posouzení onomu květnatému básníkovi poslal zas on svůj text Odmítnutí, který obdivovanou dívku popisuje štiplavě, což myslím jen potvrzuje, že originální básník ani v zamilovanosti neztrácí svou „literární“ hlavu.

Se vztahem k Hedwice Weilerové, který korespondenčně probíhal zřejmě ještě celý rok, to nedopadlo nijak slavně. Nevíme sice, co se v jeho závěru vlastně událo, existuje však dopis s oslovením „Vážená slečno“ (FK Hedwice Weilerové počátkem roku 1909) oznamující, že na Hedwičino přání vrací Kafka zpět do Vídně všechny její dopisy. Ale jako neblahá předzvěst může působit už to, že se po prázdninách v Třešti nedokázali domluvit na bydlení ve stejném městě. Kafka chtěl pracovat ve Vídni, Hedwika zas dávat hodiny německé konverzace v Praze, a když nato Kafka zůstal v Praze, rozhodla se Hedwika zůstat ve Vídni. S humorem a obrazně kvituje Kafka celou situaci ve svém 8. dopise (ze 14 dochovaných): „Vlastně se nestalo nic jiného, než že jsme si mezi Prahou a Vídní tak trochu zatančili figuru z čtverylky, při níž se pro samé uklánění dva k sobě nedostanou, ať chtějí sebevíc. Nakonec však dojde i na tance v kole“ (FK Hedwice Weilerové 29. IX. 1907).


(2) 1912
MARGARETHE KIRCHNER (1896–1954)




„V zahradě. Nádherná. Kafka úspěšně koketuje s krásnou dcerou správce domu. Tak proto tedy po tomhle místě celá léta toužil.“ Tvrdí Max Brod ve svém cestovním deníku z Výmaru (Max Brod, Cestovní deník 30. VI. 1912), kam si roku 1912 s Kafkou vyjeli na prázdniny po stopách Goethových, a dnešnímu člověku se zdá až nemístné užití slova „koketovat“ ve spojení s Kafkou. A přece ani on sám svůj letmý zájem o krásnou šestnáctiletou nechápal jinak. Očividně ho, dle jeho vlastních zápisků, vyvedlo z rovnováhy, že k oné lehkovážné, nerozumné, mladičké křesťance nedokázal navázat žádné srdečné spojení, jako se mu to jinak zřejmě dařilo v židovské Praze. Musíme však tuto známost brát také spíš jako předehru k tomu, co vzápětí osudově následovalo. Že Kafka vyšel ze sebe a se slečnou „koketoval“, ho uvedlo do neobvyklého stavu vzrušení a rozechvění, které se pak v Praze rozvinulo při setkání s mladou ženou docela jiných způsobů, znalostí, schopností, rozsahu vědění a pocházející, na rozdíl od protestantské Němky, z téhož, totiž židovského zázemí. Jako by poslední slůvko z Kafkova shrnutí celé té krátké známosti s Margaretou bylo už předzvěstí vztahu s Felicí: „Tobě (obrací se k Maxi Brodovi) se zdála slečna Kirchnerová hloupá. Teď mi ale napsala 2 lístky, které přicházejí přinejmenším z nějakého nižšího nebe německé řeči. Opisuji doslova: ‚Vážený pane dr. Kafko! Za milé zaslání pohlednic a laskavou vzpomínku si Vám dovoluji vyjádřit svůj dík. Na plese jsem se bavila dobře, domů jsem přišla s rodiči teprve o ½ 5 ráno. Také neděle v Tiefurtu byla docela hezká. Ptáte se, zda mi činí potěšení dostávat od Vás pohlednice; na to mohu jen odvětit, že mně i mým rodičům bude vždy velkou radostí o Vás slyšet. Sedávám tak ráda v zahradě u pavilonu a vzpomínám na Vás. Jak se Vám daří? Doufejme, že dobře. Srdečné sbohem a upřímný pozdrav ode mne i mých rodičů posílá Margareta Kirchnerová.‘ Až po sám podpis jsem to napodobil. Nuže? Pomysli především, že ty řádky jsou od začátku do konce literatura. Neboť jestliže jí nejsem nepříjemný, jak mi to vskutku připadalo, pak jí jsem rozhodně lhostejný jak hrnec. Ale proč potom píše, tak jak si přeji? Kdyby to byla pravda, že dívky lze upoutat psaním!“ (FK Maxi Brodovi 13. VII. 1912).


Fotografie M. Kirchner převzata z knihy Hartmut Binder + Jan Parik: Kafka, Ein Leben in Prag, Mahnert-Lueg Verlag Essen/München, 1993.