Bývají v architektuře období, kdy funkčnost podmiňuje krásu. Ostatně most je funkční záležitost svou podstatou. A krásnět může stárnutím. Podstatnět pak vrůstáním do okolního života. Pražský železniční most se podobá krásce, která přitahuje pohledy. Oko mého fotoaparátu se k ní upírá už jistě čtvrt století, soužití mostu s jeho prostředím je pro ně obzvlášť lákavé. Ať už ocení jeho mřížoví a oblouky stejně jako ocelová schodiště, ať už se zaměří na jeho sebezrcadlení ve vlnách či v blízkém zábradlí, ať už si všimne opičení stínů blízkých holých větví, jež konkurují jeho síťoví, anebo se zarazí nad podobou muřích noh boudy v jeho sousedství, které mostu z oka vypadly. A ovšem, zahlédne i Cháronův člun pod mostem i prkno, které slouží za prám labutím.
Ne, o tuhle krásku by pohledy a objektivy přijít nechtěly.
Foto © Věra Koubová