Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku ze vzpomínek Olgy Stankovičové, které právě vyšly v podzimní Revolver Revue č. 120. Přinášejí především reflexe autorčina společného života s Andrejem/Nikolajem Stankovičem, v němž se soukromé často prolínalo s pracovním a veřejným, vracejí se k opravdovým i domnělým přátelům, příznačným zážitkům, také ke zvířatům, která je při nich často provázela, a nebo k místům, v nichž se odehrávalo podstatné.
RR


Andrej Stankovič a Olga Stankovičová při dovolené na horách, slovenské Brizgalky, začátek 80. let, foto archiv RR

KRAJINA SE CHYSTÁ USNOUT ANEB DRUHÝ OSVĚTLOVAČ

Toto je geniální diagnostika Nikolajova. Kdysi v houbičce meditoval buď u ohníčku, nebo u petrolejky, a venku pražil z čistého nebe plný úplněk. Kdosi ho volal, aby se šel podívat, jak nádherné je venku světlo. On na to odtušil: „Měsíc je až druhý osvětlovač!“ Čímž nemínil fyzikální jev, že Měsíc odráží sluneční světlo, ale že svit psilocybe je silnější než svit Měsíce.

Poté co jsme ji objevili, vzala jsem si houbičku jen tak šestkrát až osmkrát. Pak jsem se začala bát, protože ona má skutečně diagnostické a prognostické schopnosti. Jednou, asi při šestém užití, jsem dostala křeče do břicha, nesnesitelnou bolest, která naštěstí trvala i v nekonečném houbovém čase jen chvíli, a pominula. O čtrnáct dní později mě skolil atak pásového oparu přesně v těch místech. Nečekaně, bez varování. Upadla jsem cestou k trabantu na parkovišti v Tyršáku. Nikolaj chtěl zavolat sanitku, ale já mu řekla, ať mě seškrábe z dlažby, že vím, o co jde. Odvezla jsem ho do Humpolce, kde jsem navštívila praktického lékaře, a tomu jsem řekla, že jsem kdysi, už v devatenácti, pásový opar měla, a ať se na to podívá. Potvrdil to a předepsal mi týden nemocenské a injekce béčka, které mi dávala naše tehdejší samozvanecká katolická spolubydlící. Byl to zázrak, týden volna od práce navíc.

Čím jsem byla starší a víc se bála o své zdraví, už jsem si nedovolila houbičku užít. Kdoví totiž, co bych se dozvěděla dnes, kdy mám konečnou stanici přede dveřmi.

Toto byl, pokud vím, jediný případ přímé lékařské diagnostiky tady v Česku, nikdo jiný o tom nereferoval. Nejsem na to hrdá, spíš se od té doby naší mršky bojím.

Daleko hlubší zážitky jsem měla z pobytu v krajině, ať už s kamarády, nebo sama. Sama jsem jednou kráčela – vznášela se – při západu slunce kolem řady bříz. Čas stál, slunce viselo napůl za horizontem a blízký rybník vlhce dýchal. A najednou břízy vzdechly, vydechly, slunce se o kousíček posunulo a já cítila, jak se rostliny loučí s dnem a chystají se usnout. Stála jsem tam – zdánlivě – nekonečný čas. Pak vegetace znovu vzdychla a slunce náhle svítilo jen na vršky bříz, byl vlhký večer, soumrak.

Výrazný byl také protiklad teplého zlatého domácího vnitřku a syrové vnější tajemné temné přírody. Jednou jsem takhle pendlovala dovnitř a ven a dovnitř... V místnosti, kde Nikolaj s někým žvanil v Ničnevednici, jsem roztápěla kamna, vařila na nich vodu a tajuplně jsem sdělovala, že „voda musí bublat“. Venku jsem mluvila se stromy a „hvězdným chřtánem“.

Nejsilnější ale byl KŘIK MÍZY. Nevím, jak to jinak nazvat. Byli u nás Slováci, motali jsme se po louce a nasbírali čerstvé houbičky. Zkusili jsme je a do toho se nám zamotala místní selka, která měla pocit, že chlastáme, a chtěla taky. Jenže my byli někde jinde a tak jsme od chudinky utíkali, pokud vím, zůstal u ní jen milosrdný Nikolaj. Zůstala bych i já, protože jsem vždycky byla odpovědná, ale tahle čerstvá houbička byla mrcha. Odběhla jsem kousek od pazderny do březového mladého háje a tam sebou bouchla o zem vedle jednoho ze Slováků. Nejdřív jsme se smáli, že se nám podařilo uniknout, pak jsme najednou ztichli. A začalo to. Alespoň pro mne. Nevím, on to prožil prý také silně, ale asi ne tak jako já.

Ozvala se země a její křik šel vzhůru po břízách. Nevím, jak to vylíčit, ale bylo mi jasné, že je to křik stoupající mízy. Byla jsem jako ochromená, vnímala jsem jen ten zvuk a byla jsem spojená s přítomností a přírodou. V tomhle čase to trvalo věčnost. Pak to skončilo a mně to bylo líto, líto, líto. Chtěla jsem v té realitě zůstat navěky.

Nikdy jsem se nebála ničeho v přírodě. Od malička jsem chodila černočernou nocí a lesy, dokonce i bez baterky, a můj táta prý o mně kdysi říkal před mým bratránkem Honzou, že „Olina je tupá na strach“. Honza si na to vzpomněl až o Vánocích 2008 a úžasně mě tím potěšil. Já si to jako malá neuvědomovala. Jo, tak to přesně bylo a trošku to platilo i pro zastrašování od StB. Já jsem vždycky viděla tu komickou stránku věci.


Viktor Karlík, z cyklu Literatura, Andrej Stankovič (Měsíc je až druhý osvětlovač!), 2019, foto Ondřej Přibyl