Juvenilní zápisky výtvarnice Věry Novákové (1928–2024), které vyšly v Edici RR pod názvem Záznamy 1947–1950/1, původně nebyly určeny k zveřejnění a pro jejich publikaci se autorka rozhodla až na sklonku svého dlouhého života. Jsou nejen bezprostředním svědectvím o formování vlastních názorů a postojů a počátcích tvorby i dospělého života v temných letech nastupující komunistické totality v Čechách, ale osvědčují také výrazné literární kvality. Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme dnes ukázku z tohoto pozdního literárního debutu a zveme na jeho uvedení, které se uskuteční ve Vinohradském pivovaru již ve čtvrtek 16. ledna, v předvečer autorčiných nedožitých 97. narozenin (více zde). Srdečně zveme!
 


Věra Nováková
Záznamy 1947–1950/1

(ukázka z knihy)

Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den!
(FAUST)

Drsné předsvatební sny:

Je 11:15, na svatebním oznámení stojí, že se svatba odehrává v 10:30. Jsem ještě doma, nervózně očekávám šaty a s hrůzou zjišťuji, že jsou šíleně zmačkané, chci je žehlit, ale dříve ne se k tomu dostanu, vzpomínám si, že potřebuji vlastně ještě punčochy a boty. Spravuji netrpělivě punčochy, kde se objevují stále další a další dříve neviděné díry. Vidím, že je nemožné, abych s tím byla hotova, a přiskakuji opět k botám, které jsou v neméně žalostném stavu, špinavé a zanedbané. Říká se u nás, že se tam tedy už nepůjde, když je tak pozdě, Pavel říká, že se tedy brát nebudeme, když byla nahozená možnost, že se sňatek přehodí na jiný den. Dochází k opětné (jako dříve) výměně názorů mezi mojí matkou a Pavlem. Hrůzný obrys Pavlovy postavy sedící na židli, zahalený ve svém ošuntělém starém kabátě. Odcházím z pokoje a s hrůzou si uvědomuji, že na radnici čeká celá rodina Pavla, hosté a lidé, kteří se přišli podívat, „svědci“. Poněvadž nikdo netelefonuje, aby se zeptal, co je s námi, nezdá se mi situace ještě úplně ztracená a za každou cenu se chci dostat na radnici.

Na stanici „Žluté Lázně“ vystupuji z tramvaje (jedu s Hankou), a abychom se tam dostaly dříve, zastavuji auto (autostop). První, které nám zastaví, je celé černé, s radostí ještě v takové situaci do něho lezeme (s Hankou). Jen tak mimochodem si všímám, že to je auto pohřební. Mám na sobě bílé šaty, dosti zmačkané a ucourané, ale snažím se ještě, aby se co nejvíce ušetřily, a dávám na ně proto pečlivý pozor. Nechce se mi říkat šoférovi, že jedu na svatbu, aby mě hned nevysadil, soudě, že není vhodné, aby nevěsta jela na svatbu pohřebním autem, a umiňuji si, že skutečně vystoupím z něho v nějaké poboční ulici, že v něm nepřijedu až k radnici, abych nevyvolala pohoršení. V Podolí je však rozkopaná silnice. Napříč vede hluboký příkop naplněný vodou. Vede přes něj sice úzké prkno několikrát nastavované pro chodce, ale auto se na ně samozřejmě nestrefí a padá do bahnité vody v příkopě, šaty se pomalu namáčejí, zbarvují barvou prsti a mně se stává naprosto nemožnou věcí na svatbu se vůbec dostat.
 

Foto © Filip Beránek, 2024