Kamarádka se mi do telefonu svěřila, že v poslední době často mluví se synem o tom, jak jim teď běžné věci, tak jak je známe, přestaly dávat smysl. Sama jsem se také přistihla, jak často vznáším otázku, zda je ten či onen text nebo počin v oblasti divadla teď smysluplný. Začala jsem si zároveň představovat, jak vůbec takové „dávání smyslu“ vypadá. Asi je to jako se včelami a dobytkem. Včely nám dávají med a krávy mléko. Takovou máme představu. Ve skutečnosti to je ale přeci jinak.
Smysl a podoba dramaturgie, jak jsem se jí učila a jak ji chápu, začíná mít kvůli absenci praxe rozměry krize, v níž se prohlubují pochybnosti o tom, jak a v čem vlastně pokračovat. Nejsem v tom zjevně sama. Mnoho z nás se v tom či onom smyslu roznemohlo. Je to zajímavá a chvílemi bolestná příležitost uvážit, zda pokračovat ve starém, nebo hledat nové. Příležitost nabírat sílu k tomu, abychom se po konci velkého divadelního corona-půstu ještě více nepřimkli ke zvýšené produkci osvědčeného a abychom neprovozovali dramaturgii spekulování, ale spíš usebrání.
Zapisuji si: Divadlo je jako mytí nádobí rukama, ne v myčce. S každým kouskem se potkáš. Divadlo je jako mlít kávu ručním mlýnkem. Klička jde ztuha a někdy úplně drhne, ale když chci cítit vůni a uvařit si povzbuzující nápoj, prostě kličkou točím, dokud je potřeba. Divadlo je jako jízda na běžkách rozmanitou krajinou. Všechna tato přirovnání mají společné to, že něco starého a někdy i zanikajícího a také něco haptického vyzdvihují nad novým, automatizovaným nebo jinak zrychleným a zjednodušeným. To asi vypovídá spíš o mně než o divadle jako takovém. Ruční mytí nádobí, točení kličkou a pomalé supění krajinou na běžkách. Rukama, nohama, plícemi, smysly. Když sedím před „onlinem“ jakéhokoli druhu, myslím občas na větu mé oblíbené autorky Ursuly K. Le Guin, z jejího fantasy románu Vyprávění: „Lhát tělu je horší než ho mučit.“
Před pár lety jsem seděla v Karlíně na trávě u řeky poté, co se zas jednou otřáslo mé osobní vnitřní těžítko, přestalo „dávat smysl“ a rozvířily se v něm tisíce drobných částeček, které zakryly výhled, takže už nezabraňovalo větru, aby v životě zpřeházel, co ho napadne. Zřetelně si pamatuji, jak se mi při té příležitosti, ani nevím proč, najednou v hlavě setkala slova „smysl“ a „smysly“, předtím pro mne dva nezávislé, pomalu si plující kontinenty. Střetem bouřlivě vytvořily vysoké pohoří, z něhož se dalo dobře a jinak rozhlížet po krajině. Do té doby každý z těchto pojmů kotvil v úplně jiném kontextu, jeden někde v biologii pro 2. třídu a druhý v temném a těžko dostupném, i když lákavém kabinetu filosofie. Seděla jsem najednou na novém a úžasném kusu země.
Představuji si houževnaté včely našich smyslů, jak vylétávají z úlů a hledají barevné květy, aby přinesly zpět dovnitř pyl, zavíčkovaly ho v plástvích a daly mu tak čas, kdy se procesem vypařování a prosliňování (to chápu jednoduše jako komunikaci dovnitř i ven) vytvoří med smyslu. A představuji si také pomalé, voňavé a hřející krávy, jak chroupou zelenou trávu na pastvinách pokrývajících nová pohoří, vzniklá tektonickými změnami našeho myšlení, kde se rozvířené částečky usadily v trochu jiném uspořádání, než jak jsme ho znali dřív. Je možné si představovat i kraví královny a včelí telata, obojí zalétá do úlu žité imaginace. Možná už mluvím z divadelního hladu. Díky za něj.