V den rozloučení se Zbyňkem Hejdou (2. 2. 1930 – 16. 11. 2013) přinášíme nekrology Bohumila Doležala a Michaela Špirita a úryvek z dosud nepublikovaného rozhovoru, který s básníkem, překladatelem, esejistou a historikem vedl Jean-Gaspard Páleníček v srpnu roku 2003 v Horní Vsi. Letos v létě Zbyněk Hejda interview autorizoval, k vydání je připraveno pro Revolver Revue č. 94. Blok uzavírá serigrafie Viktora Karlíka Pocta Zbyňku Hejdovi z roku 2010.
Život a doba Zbyňka Hejdy
Ve věku třiaosmdesáti let zemřel v Praze Zbyněk Hejda. Zemřel v sobotu 16. listopadu, je to trochu symbolické: zemřel den před výročím změny, kterou mnozí (já také) vítali se zadostiučiněním a nadějemi. A zároveň v době, kdy se to, co ta změna přinesla, pomalu a nezadržitelně hroutí.
Zbyněk byl můj dlouholetý kamarád. Spojovala nás spoluúčast na dobrodružství zvaném Tvář. Tvář představovala ostrůvek naděje v době, která byla sice o něco dejme tomu lidštější než třeba padesátá léta, ale kdy byl člověk pořád velmi silně ohrožen na jednu stranu tím, že se ze zrůdnosti poměrů zblázní, a na druhou, že se přizpůsobí a zprasí. Většina mých generačních druhů volila tu druhou cestu. Tvář byla třetí cestou, vytvářením skromného, ale důležitého prostoru svobody v hnusném prostředí ruské kolonie, která si velkohubě říkala „Československá socialistická republika“.
Zbyňka do Tváře přivedl filosof Jiří Němec. Byla to z mnoha hledisek pro ohrožený ostrůvek svobody vynikající akvizice. Hejdovy básničky se mi vždycky líbily. Vyšla mu tehdy v oficiálním vydavatelství Československý spisovatel jedna knížka (moc hezká), což formálně vzato v tehdejším Absurdistánu znamenalo, že měl na rozdíl od nás ostatních nakročeno ke „kandidátství na spisovatele“ a papaláši ze Svazu československých spisovatelů ho museli brát vážně. Ale to úplně nejhlavnější: dokázal neobyčejně jasně, přímo a bez rozčilení formulovat své názory. To bylo nesmírně důležité v situaci, kdy proti nám stáli „mladí svazoví básníci“, kterým jsme časopis vlastně uzmuli (pro ně jsme byli „skupinka estétských provokatérů“), vedení Svazu, v němž dominovali autoři, které jsme nepojednávali zvlášť ohleduplně, a konečně papaláši z ÚV KSČ, kteří nás celkem právem považovali za zcela cizorodý a nebezpečný element v jejich hájemství. První dvě skupiny vytvářely jakousi pseudosvobodu: reformátoři stalinismu se jistě v dobrém úmyslu snažili dát systému jisté atributy svobody, ovšem s tím, že systém sám je dobrý, jen je třeba ho trošku vylepšit. Pochopitelně, sami se kdysi namočili při jeho instalaci a chtěli by se rehabilitovat bez toho, že se budou nějak moc stydět. A svazoví mladí jim k tomu tvořili potřebné alibi jako ti, kterým vybojovali svobodu. Nám z Tváře byla ta jejich svoboda dost málo. Proti „mladým svazovým básníkům“, proti Svazu i proti ÚV KSČ jsme museli celý rok vést úmorný a marný boj o záchranu časopisu – a zároveň se nám právě o ten rok podařilo oddálit nevyhnutelný zákaz. Zbyněk v půtkách na půdě Svazu sehrál důležitou roli.
Pak jsem dva roky existovali v jakési pololegalitě. Scházeli jsme se porůznu, také navečer v kanceláři PIS na Klárově, kde Zbyněk pracoval. Nějak to zařídil, je pozoruhodné, co všechno bylo tehdy možné. Zbyněk taky patřil k těm, kteří na podzim roku 1967 prosazovali obnovení časopisu v původní podobě: spolu s Mandlerem, Němcem, Nedvědem, Lopatkou a mnou, proti Havlovi a jeho přátelům, kteří by raději viděli Tvář jako volné uskupení autorů, kteří si sebe navzájem váží (mělo se to zhmotnit ve výměně šéfredaktora – Havel za Nedvěda – a v tom, že časopis neměl být svázaný sešit, ale soubor volně ložených listů, zjevně pro případ, že kdyby si náhodou někdo někoho začal vážit o něco méně než ostatních, mohl by ho bez zbytečné práce a vytrhávání vyjmout). Do obnovené Tváře pak Zbyněk napsal mj. pozoruhodnou úvahu Tabu v české historiografii (byl profesí historik).
Na podzim roku 1969 Tvář zakázali, a zákaz se ukázal být definitivním: kloudné věci jsou smrtelné. Pak jsme se s výjimkou krátkého období kolem vzniku Charty77 vídávali spíš sporadicky, změnilo se to v posledních třech letech před pádem režimu. Po převratu jsme dohromady připravovali sborník z Tváře a setkávali jsme se v redakční radě Střední Evropy. A nejen tam.
Polistopadový svět měl své zvláštnosti. Ti, s nimiž jsme v roce 1965 byli ve sporu, se prosadili na významných místech v politickém, vědeckém i kulturním světě. Přitáhli k sobě i ty, kteří vzešli ze společného hnízda „socialismu“ (rozuměj stalinismu), ale po roce 1969 se normalizovali. Tvář zůstala něčím mimo, zajímavou atypickou kuriozitou. Snad hodnou jakési úcty. Zbyňkův osud jako autora je v tomto smyslu příznačný. V novém režimu, který se právě teď rodí, se už o ní zřejmě nebude mluvit vůbec. Takže člověk se ptá: mělo to vůbec smysl? Vypadá to, že definitivně vyhráli ti druzí.
Jenže není dobré zapomínat, jednak že není všech dnů konec, jednak že světský triumf není pro účastníky dějin to hlavní, a konečně, že platí: „Jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Snad je Zbyňkovo úmrtí správná chvíle, abychom si to připomněli.
Bohumil Doležal
* * *
Za Zbyňkem Hejdou
Z vlastností, kterými Zbyněk Hejda působil na své okolí, si pár dnů po jeho smrti vybavuji nejvíce důvěru v přátelství, věcnost jednání, starost o druhého a radost z rozmluvy a z podařeného understatementu. Jednoduchost, s níž dokázal pojmenovávat ožehavé věci umění a politiky, byla ohromující. Rozpakům, které snad mohl účastník hovoru v jeho blízkosti pociťovat z přítomnosti „básníka“, předcházel tím, že o svých verších nikdy nemluvil. V debatě o jiných věcech ho zajímal především názor ostatních.
Kriticismus pěstoval nejen ve statích určených k zveřejnění, jichž nebylo mnoho (soustavněji publikoval jen na konci šedesátých a osmdesátých let, v Tváři a samizdatu), ale také ve volných společenstvích, z nichž se veřejné projevy rodily. Působení v redakční radě měsíčníku Tvář v šedesátých letech, v ediční komisi VONS od konce let sedmdesátých nebo v druhé polovině osmdesátých let v samizdatové Střední Evropě se opírala o osobní přátelství a solidaritu a ústila do množství nedělitelné, obětavé a vlastně anonymní, ale vynikající práce koncepční a redakční.
V devadesátých letech pokračoval Zbyněk Hejda ve svém angažmá na stránkách už tištěné Střední Evropy (se svými spolupracovníky připravoval výborná podrobná interview, s Viktorem Blažičem o situaci v Jugoslávii během jejího rozpadu, s Janem Nedvědem o Tváři nebo s Richardem Glazarem o vyhlazovacích nacistických táborech) a byl členem redakční rady obnovených Literárních novin. Vystoupil z ní na podzim 1991, kdy cítil, že se idea otevřeného kritického periodika začíná viklat. Na jaře 1993 patřil k autorům, které si Jan Lopatka zvolil jako své spolupracovníky pro kulturní rubriku Respektu, a i když pravidelné schůzky skončily po pár týdnech (J. Lopatka zemřel na počátku července), jejich pracovní a nápaditá atmosféra se zhodnotila nejen v několika vydáních týdeníku, ale také o rok později při zakládání Kritické Přílohy Revolver Revue. Svůj záměr konsultovala redakce budoucího časopisu intenzivně právě se Zbyňkem Hejdou a s Andrejem Stankovičem (oba s Kritickou Přílohou stejně jako s Revolver Revue dlouhodobě spolupracovali, oba byli také laureáti Ceny RR).
Podobnými „neviditelnými“ tahy byl Zbyněk Hejda v české literatuře přítomen možná podstatněji než tím, že se stal třeba laureátem Ceny Jaroslava Seiferta: byl editorem skvělých vzpomínek židovského obchodníka druhé poloviny 19. století Šimona Welse U „Bernatů“ (smz. 1987, tiskem 1993 a 2011), spoluvydavatelem části anglické pozůstalosti Ivana Blatného nebo podnítil práci na uspořádání a publikaci kritických textů Ivana M. Jirouse. Činem, který se v budoucích příručkách o literatuře zřejmě neobjeví, neboť se vzpírá opatrnickému akademickému jazyku, bylo autorovo rozhodnutí neúčastnit se setkání „všech“ českých básníků, pořádaného na hradě Bítov v roce 1996. I když se tam debatovalo o tak závažných věcech jako o situaci poezie na sklonku tisíciletí, dal Zbyněk Hejda v souladu se svou tvorbou i občanským postojem raději přednost tomu, nebýt v groteskní situaci „němé oběti“ z jedné své básně: „Zůstanou vody, zůstanou lesy, / města zabydlí nový lid. / Někoho pověsí, jiného nepověsí / a dál se bude šťastně žít. // Stopy vražd budou bezpečně sváty / s písku tohoto století. / A němé oběti se svými katy / dál budou trčet tu v mrazivém objetí.“
Michael Špirit
* * *
(...)
V jednom kritickém textu publikovaném v Tváři tvrdí Bohumil Doležal o vaší poezii, že je „moralitou“. V jiném zas píše, že to, že demaskujete trapně biologické stránky v člověku a že vaše činnost je desiluzivní, vám dává právo mluvit o naději.
Já mám dosti rád citát z Camuse: „Člověku nepřísluší starat se o naději. Přísluší mu, aby se odvrátil od klamu.“ Možná se mýlím, ale mám dojem, že Camus to má v souvislosti se Sartrem. Myslí si, že Sartre propadl revolučnímu marxismu, a k tomu, že zapojil svůj existencialismus do revolučního marxismu, ho dovedla jeho věčná starost o naději. A že starost o naději ho přivedla až k tomu, že ji začal hledat a že ji hledal v revoluci. Ale to bychom měli spíš nechat.
Jak a kdy jste Camuse četl?
Velmi záhy jsem se seznámil s Cizincem, což byla kniha, která na mě udělala velký dojem. Jestli jsem jí rozuměl? Asi ne. Největší zážitek z té knihy možná byl z úplně marginální záležitosti a dodnes to vlastně pro mě je velmi důležitá pasáž: je neděle odpoledne, Mersault je vykloněný a pozoruje ruch města, lidi jdou na výlet, děti jsou ještě svěží, někteří jdou na fotbalový mač. Pak se v ulicích všecko zklidní a navečer se zase vracejí, fotbalisti pokřikují a děti jsou už unavené. Prostě nedělní odpoledne. To mi připadá naprosto skvělé. Nádherné. O to v té knize ale asi vůbec nejde.
O Camusovi jsem si udělal nový dojem až teprve v pokročilé dospělosti, před málo lety. Když jsem učil na fakultě, pokoušel jsem se z Camusových knih vytahat nějaký existencialistický názor a šlo to strašně obtížně. Z Cizince by to snad ještě šlo. Náhle jsem si však řekl: Vždyť to vlastně nelze číst jinak než jako román. Vždyť je to umělecké dílo! Takže až dosti pozdě jsem rezignoval na to, vytahat z toho nějaké filosofické koncepty. To se týká hlavně Pádu a Moru.
Cizinec vyšel v roce čtyřicet sedm, já si ho hned po vydání koupil, dokonce vím přesně kde: v knihkupectví U Součka, což bylo knihkupectví proti Mánesu. Já byl sice z Hradce, ale často jsem jezdil do Prahy. Ale to bylo na dlouhou dobu vše, na dlouhou dobu nic jiného než ten Cizinec nebylo. Tehdy i Sartre, který se už v té době přikláněl k marxismu, byl považován za imperialistického autora. Jeho jméno se tu nesmělo ani zmiňovat. S jednou výjimkou. Tehdy došlo k takové události: na Západě požádal o politický asyl sovětský diplomat Viktor Kravčenko a napsal knihu, v níž podával naprosto věrohodnou zprávu o tom, jak to v Rusku vypadá, včetně koncentračních táborů. A komunisti si vymysleli, že je to podvod, že je to vymyšlené, že autor vůbec není člověk z Ruska, že je nastrčený. A Sartre tuto myšlenku přijal. Napsal satirickou hru, ve které Kravčenka zesměšnil s tím, že se jedná o Pařížana, který pomlouvá Sovětský svaz. Že je to prostě podvodník. A že má úspěch, ženské že po něm touží a tak. U nás tu hru uvedl E. F. Burian pod názvem Holá pravda. Bylo to brilantně napsané, vtipně, skvěle. Pak se však ukázalo, že to vše pravda je. Kravčenka Rusové posléze v Americe zavraždili.
Ve francouzštině se ta hra jmenuje Někrasov. Ale Sartre ji dokonce vydal až poté, co proti Kravčenkovi prohrál proces, během kterého se prokázalo, že vše, co Kravčenko ve své knize tvrdí, je pravda. Kravčenkova smrt je stále nevyjasněná. Jistě tam vyslali nějakou jednotku KGB...
To oni uměli. I Trockého zavraždili, a ten byl hlídaný.
Citát, který jste z Camuse uvedl, je z Mýtu o Sisyfovi. Tehdy se Sartre ještě k marxismu veřejně nepřiklonil. Mýtus o Sisyfovi jste ovšem musel znát, když jste psal báseň „Ani natažený“ ze sbírky Všechna slast: „Až Sisyfos vyjde z údělu, / opustí kámen a vyjde do svobody, [...] / za prvním obzorem / už na něj čeká smrt. [...] / Ani natažený / neujde svému kameni, / ani vleže / neujde pohybu / mezi úpatím a vrcholem / hory.“
Ano, Mýtus o Sisyfovi jsem už znal. Ale pouze jednu stať, i když asi tu nejdůležitější: „Naděje a absurdnost v díle Franze Kafky“. Stačila v roce čtyřicet sedm vyjít v Chalupeckého Listech. Listy pro umění a filosofii byl jedním z časopisů, které jsem odebíral. Já měl velmi tolerantní matku. Neměla moc peněz, ale vždy jsem nějak na knihy a časopisy peníze dostával. Už na gymnáziu, i na vysoké škole. To jsem už měl nějaké stipendium, ale to bylo směšné. V Listech mě zaujalo tematické číslo věnované existencialismu. Tam právě vyšel ten Camus. Byla tam také stať Patočkova, Sartrův „Existencialismus je humanismus“, slabší stať Riegrova, Heideggerovo „Co je metafysika“. V té době jsem také četl Kvart, který vydával Vít Obrtel, a Život, který vydávala Umělecká beseda. Tam byly například úryvky z Kolářových deníků, které pak šly do stoupy. Dál jsem četl ještě brněnský Blok. To byla výživa nevím na kolik let. Pak už člověk pouze chodil po antikvariátech.
Chodíval jsem do České expedice, kde je dnes Mladá fronta, na začátku Spálené ulice. Oni hodně holdovali surrealistické literatuře a surrealistické malbě, měli tam i francouzské publikace. Působil tam velmi slušný člověk, dodnes ho před sebou vidím. Ten mi dovolil si to prohlížet. To vše stálo strašné peníze, absolutně jsem na to neměl. A on mi to takhle dal na pult a já si to před ním směl prohlédnout. Tam jsem chodil dost často. Takto jsem si tam prohlédl například Minotaura. A ten člověk si mě pamatoval dlouho, protože když zavřeli Kalandru, zjistil jsem, že jsem to zanedbal a nekoupil si od něj České pohanství. Po celé Praze jsem tu knihu hledal a České pohanství nikde. Ještě pár dní předtím všude samozřejmě bylo, a najednou bylo pryč. Česká expedice už byla zrušená, ale existovalo ještě takové knihkupectví v Paláci Dunaj, na Národní třídě. Já tam vběhl a vidím tam toho člověka z České expedice. A říkám mu: „Prosím vás, nemáte Kalandrovo České pohanství?“ A on jen zašeptal: Pst. Šel dozadu, přinesl mi zabalenou knihu, já ji zaplatil a Kalandrovo České pohanství tak získal. Byla to strašná doba. Ale v něčem byla lepší než normalizace, protože takováto solidarita ještě existovala.
Od Camusovy představy šťastného Sisyfa se podstatně odkláníte. Člověk má ve vašem díle spíše blíž k Oidipovi: svému osudu nemůže ujít, a veškerá opatření, která vynaloží k tomu, aby se mu vyhnul, pouze přispívají k jeho naplnění.
No... Dáme si čaj, ne?
(...)
Zažil jsem ještě „břicho Paříže“ (se Zbyňkem Hejdou hovoří Jean-Gaspard Páleníček), vyjde v Revolver Revue č. 94.
* * *
Následující serigrafii z roku 2010 opatřil její autor Viktor Karlík v RR č. 78 komentářem:
Pocta Zbyňku Hejdovi: Stopu, ránu, řez nebo přeškrtnutí lze číst různě. Jedno je jisté. Oči, ústa, uši ani nos nejsou nijak zasaženy. Z. H. je pro mě jedním z nejvnímavějších lidí, co jsem dosud poznal.