V sobotu 11. 5. zemřela překladatelka Věra Dvořáková. Přinášíme řeč, kterou dnes na jejím pohřbu proslovil Robert Krumphanzl, a ukázku z jejích vzpomínek s názvem Co si pamatuju – vyjdou letos v nakladatelství Triáda –, která pojednává o tom, jak ona a její blízcí prožívali a reflektovali nástup komunistické totality v Čechách. Věra Dvořáková v té době studovala (od roku 1946) na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy divadelní vědu a estetiku a později srovnávací literatury, ale ze studia byla roku 1949 z politických důvodů vyloučena. Prošla řadou různých zaměstnání, od počátku šedesátých let se věnovala překladatelské práci. Přeložila z francouzštiny desítky prozaických, esejistických, historických a filosofických knih, mj. Léona Bloy, Pierra Bourdieua, Paula Claudela, Marguerite Durasové, Jeana Dutourda, Michela Foucaulta, Sylvie Germainové, Jeana Lacroixe, Jacquese Le Goffa, Emanuela Lévinase, Raïssy Maritainové, Marcela Prousta, Paula Ricoeura, Antoina de Saint-Exupéry či Nathalie Sarrautové, Pierra Teilharda de Chardin či Émila Zoly. Byla ženou básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka. Patří mezi statečné a důsledné osobnosti, které tvoří skutečnou, nikoli domnělou elitu národa a bez nichž by byl život v Čechách citelně chudší a těžší.
Terezie Pokorná


Foto Karel Cudlín/Revolver Revue, 2018


Řeč na pohřbu Věry Dvořákové
Robert Krumphanzl

Vážení přítomní,

smrt člověka vystavuje jeho nejbližší i blízké bezprostředně zvláštnímu zmatku. V tomto čase se mísí bolest ze ztráty s naléhavými otázkami, kolik jsme zůstali zemřelému dlužni, co jsme pro něho mohli udělat, se stejně neodbytným tázáním, kým skutečně byl, jakou má cenu to, co udělal, co mohl udělat a podobně.

S Věrou Dvořákovou jsem se blíž poznal ve druhé polovině devadesátých let, když jsem připravoval pro nakladatelství Torst souborné vydání próz jejího muže, básníka a spisovatele Ladislava Dvořáka, a následně rozsáhlý portrét sestavený ze vzpomínek několika desítek jeho přátel a známých pro Revolver Revui.

Náš kontakt se potom znovu obnovil v posledních zhruba deseti letech, kdy Věra Dvořáková pro nakladatelství Triáda přeložila postupně knihy Marcela Jouhandeaua, Léona Bloy, Raïssy Maritainové, otce Samuela z kláštera v Novém Dvoře, Agnès de La Gorce a Paula Claudela.

Během přípravy překladu poslední knížky jsem Věru Dvořákovou vybízel, aby napsala své paměti. Pamatuji si, že poprvé mi odpověděla: „Máte pravdu, vždyť já jsem už poslední, kdo může zaznamenat některé události, které jsme prožili.“ Ale vzápětí, a zdá se mi, že to bylo pro ni charakteristické, se lekla – nikoli toho úkolu, vždyť práce se slovy bylo její řemeslo, přeložila desítky někdy velmi složitých knih a napsala mnoho esejů či recenzí. Začala pochybovat, co ji k tomu opravňuje a proč by měla chtě nechtě na sebe upozorňovat. Ta pochybnost byla v následujícím čase, kdy své vzpomínky začala psát, jak se ukazovalo, chvílemi dost mučivá, což se projevovalo v postupující tendenci z již napsaných vzpomínek vyřazovat sebe, psát nestranně, nikoho za žádnou cenu nepoškodit a neodkrývat nic z toho, co si zaslouží být zapomenuto. Ale zároveň byla – a to je, řekl bych, také charakteristické a velice důležité – naprosto neochvějná, jako někdo, kdo se jednou rozhodl, a tedy věc dokončí. Vzpomínkovou knížku dopsala, vyjde na podzim a bude obsahovat také soupis všech jejích knižních překladů z francouzštiny i jejích textů o literatuře, které uveřejňovala v šedesátých letech zejména v revui Světová literatura a v letech devadesátých v Literárních novinách.

Nehraná skromnost a ostych, a aniž se to vylučovalo, rozhodnost a jistota vlastního postavení jako by měly zdroj v jednom jejím dětském zážitku, o němž ve svých vzpomínkách napsala, totiž intenzivním prožitku jednoty celého vesmíru, všech jeho součástí a sebe v něm. Je příznačné, že právě tuhle pasáž pak chtěla v rukopise škrtnout, s tím, že něco podobného přece možná zažil kdekdo a proč čtenáře obtěžovat představami malého děvčete.

Mluvím však o tom nyní kvůli času, tomu času, který Věra Dvořáková žila a který se pro ni uzavřel. Je totiž zřejmé, že její život byl opravdu naplněný. Avšak tohle lze říci ne především kvůli požehnanému věku, kterého se dožila, ani kvůli nesmírnému množství práce, kterou udělala navzdory politickým omezením a zákazům, doléhajícím na ni a její rodinu po většinu jejího života. Věra Dvořáková prožila dobrý život, protože jej naplňovala kvalitou související s láskou, již věnovala svému muži, své rodině, přátelům a jistě také literatuře a divadlu. Kvalitou spojenou se životem, jenž je udržován a rozmnožován onou směnou, o které píše Antoine de Saint-Exupéry v závěru Citadely, v asi nejznámější z knih, které přeložila do češtiny.


Co si pamatuju (ukázka z chystané knihy vzpomínek)
Věra Dvořáková

Nastupovala totalita a s ní vyvstávaly otázky jiného druhu: zda v ní žít, a když, tak jak. Emigraci nikdo z nás tehdy nevolil, byli jsme ostatně všichni pořád ještě žáky fakulty, někdo těsně před absolutoriem, my mladší uprostřed studií. Posledním projevem aktivního odporu těsně před 25. únorem byl studentský průvod na Hrad, který měl prezidentu Benešovi zabránit v podpisu demise současné vlády, zvláště národně socialistických ministrů. Vlastně bylo těch průvodů víc, ale vzpomínám si jen na tenhle jeden: pochodování v davu studentů a pak hodina nebo i víc přešlapování na místě kdesi na začátku Nerudovy ulice, asi tak v rovině Lichtenštejnského paláce, dokud nebyli mluvčí v čele dlouhého průvodu, zastaveného nahoře pod Hradem, nakonec definitivně odmítnuti. A pak ještě na manifestaci, nebo spíš tichou demonstraci otřesených obyvatel Prahy při pohřbu Jana Masaryka po jeho záhadném, dodnes nevysvětleném pádu z okna Černínského paláce v březnu téhož roku. Stáli jsme tehdy s Andulou, Petrem a Láďou v davu u Národního divadla a sledovali smuteční průvod z malířských štaflí, jichž jsme se tam nevímjak zmocnili. To jsou mé jediné dvě konkrétní vzpomínky na politické dění těch dnů. Všechno ostatní, dav na Staroměstském náměstí, vítězně řečnící Gottwald, bylo pro mě už jen abstraktní informací – ještě neexistovala v každé domácnosti televize, aby i nezúčastněným vryla obraz událostí nezapomenutelně (a hlavně v patřičné interpretaci) do hlavy.

Strana nás studenty pak brzo postavila před rozhodování velmi konkrétní a zásadní. Už po nástupu Jana Mukařovského do funkce rektora se dalo předpokládat, že na fakultě dojde k podstatným změnám, a když Rudolf Slánský koncem roku 48 oznámil plán na omezení počtu vysokoškolských studentů, bylo jasné, že se na univerzitě chystá čistka. Dostalo to název „studijní prověrky“. Vím-li to dobře, měla to být původně akce vyučujících, ale protože ti se k čistce nepropůjčili, věci se chopili – nebo ji dostali za úkol – komunističtí studenti. U Kalicha nastalo velké rozvažování, jak se k prověrce postavit. Všichni jsme tušili, že hlavním bude požadavek státotvorného postoje, přitakání režimu. Až dosud jsme studovali svobodně, svobodně si volili témata, přednášky, svobodně mysleli, mluvili. Teď jsme měli být poprvé přinuceni ke ztrátě integrity a ke schizofrenii, jaká se pak stala na čtyřicet let běžným životním stylem. To bylo prostě nemyslitelné. Problém čistky se tak pro některé z nás zjednodušil na otázku, zda ji vůbec podstoupit, či fakultu, kde už docházelo k ideologickým změnám, rovnou opustit. Láďa Dvořák, a myslím, že i Frynta, volili druhý způsob, ale jako starší ročníky ještě aspoň díky vstřícnosti profesorů stihli studium uzavřít absolutoriem. Z fakulty odešli bez prověrky i někteří z ostatních „kališníků“, dostudovali tenkrát snad jedině Tejnor a Rubáš – ten ovšem na jiné škole. Andula, Petr Kopta a já jsme byli víceméně odhodláni také k odchodu, ale zdálo se nám dobré přesvědčit se, zdali členové prověrkové komise opravdu nezaváhají vyloučit ze studií za „nesprávné názory“ své vlastní kolegy. Na komparatistice komisi tvořila trojice studentů, které jsem všechny trochu znala z Černého přednášek a semináře. Předsedkyni Růženu Grebeníčkovou jsem si pamatovala i z Mukařovského strukturalistických přednášek v Břehové ulici. Jednou jsem ji tam náhodou slyšela, když se o přestávce na chodbě snažila vysvětlit jedné kolegyni něco z právě vyslechnutého textu, a zdálo se mi, že jde o hodně bystrou dívku. A myslím si i dnes, že soud, který o ní vynáší Václav Černý ve třetím dílu svých Pamětí – byť z jeho strany a po jeho zkušenostech s ní pochopitelný – není úplně spravedlivý. Bystrost koneckonců dokázala svou vydatnou činností na půdě literatury – kde ovšem jako komunistka měla otevřenou cestu. (Počáteční drobný zádrhel, který ji v roce 49 potkal kvůli jejímu přitakání pamfletu na Vítězslava Nezvala, se samozřejmě vedle problémů, jaké v témž roce tisícům vyloučených vysokoškoláků připravili „čističi“, jeví jako směšný.) A mám ostatně dojem, že i tahle někdejší fanatička se časem probrala z opojení. Jména dalších dvou členů komise si odpustím, jedním z nich byl kolega, který mě v prvním roce na fakultě několikrát pozval na večery mladé poezie, pořádané tenkrát na Žofíně Uměleckou besedou. ... Ale to bylo ještě v době, kdy se politický postoj nevnucoval v každé situaci jako hlavní téma hovoru. Na průběh prověrky se pamatuji dost přesně, výslech sestával ze dvou otázek. První pochopitelně zněla, proč jsem vystoupila ze strany (stranou se už tehdy myslela jen ta jediná). Na vyloučení stačilo už tohle a taky jedině tahle otázka působila trochu logicky: naši vyslýchači tam přece neseděli jako nějací zkoušející profesoři, ale jako komunisté. Bude-li druhá otázka, „pro forma“ jakoby studijní, z jejich úst už docela nepatřičná, na tom nezáleželo. Čistka pak proběhla tak, že jsme na studijním oddělení prostě nedostali do indexu razítko potvrzující uzavření semestru. A – podle praktiky zavedené komunistickým režimem – administrativní záznam o vyloučení ze všech vysokých škol ČSR zůstal ve spise, který jsme nikdy neviděli a který nás pak jako součást tzv. kádrového materiálu provázel dalším životem. Po mně odešli od prověrky se stejným výsledkem i Andula a Petr Kopta. A samozřejmě tisíce a tisíce (celkem asi 10 000) dalších studentů od prověrek a jiných prověrkových trojic na dalších oborech a dalších fakultách. Že jsme opuštění zglajchšaltované almy mater pojali jako své osobní rozhodnutí a nedali si u prověrky vnutit „novořeč“, která z nás měla udělat poslušné poddané, mělo jednu velkou výhodu: po vyloučení jsme necítili – říkám to za sebe, ale myslím, že to mohu vztáhnout i na většinu ostatních z naší skupinky – hořkost ani ublíženost, zachovali jsme si pocit vnitřní svobody. Starosti a problémy, jež pak zákonitě následovaly, jsme brali jako její předpokládaný následek. Prvním cílem čistky na komparatistice ovšem bylo vyčistit, tj. co nejvíc vyprázdnit, hlavně seminář profesora Černého, aby mohl nakonec své vyloučené žáky následovat – jak se asi po roce samozřejmě také stalo. Ale za námi ke „Kalichu“ pan profesor občas přicházel už před vypuknutím prověrek a spolu s námi probíral politický vývoj. A myslím, že to nebylo jen z osobní starosti o jeho žáky a pro jejich útěchu, když před námi tehdy často s překvapivým optimismem opakoval, že situace nevydrží déle než tři měsíce; jako člen poválečné České národní rady byl nepochybně dobře poučen o Stalinových cílech i vlivu sovětských poradců na československou politiku a v komunizaci státu patrně viděl cizorodý prvek, který v zemi s demokratickou tradicí nemůže mít dlouhého trvání. Po prověrkách pak za námi docházel i proto, že měl obavy, co s námi bude a jak si kdo z nás povede. Zimní semestr jsme většinou ještě dochodili, abychom si některé přednášky poslechli až do konce, ale pak nastala starost, jak a čím se živit. Pro Annu ani Petra Koptu nebyla sice tak naléhavá jako pro mě, protože měli určité rodinné zázemí, nicméně i pro ně existovala pracovní povinnost. Dvořák, který měl v té době už jen matku, jež žila jako výměnkářka, potřeboval najít zaměstnání co nejrychleji a dostal se nejprve jako pomocný dělník do jinonického Motorletu (bývalé Waltrovky), potom díky jednomu lépe postavenému bývalému spolužákovi Petra Kopty nastoupili spolu s Petrem jako dělníci na stavbu ruzyňské silnice. Za čas – to už jsme spolu chodili – se Láďovi povedlo uchytit se v antikvariátu pana Kovandy v Železné ulici – později přestěhovaného do ulice 28. října, kde ho možná ještě leckdo pamatuje. V té době se tam vozily celé náklady zabavených knih nejen z pozůstalostí, ale také z knihoven obětí perzekuce a politických procesů. V suterénu se pomocí ševcovských knejpů likvidovaly: Masarykové, Pekařové, Antická knihovna, Platón, Aristoteles… Jak hromady pobitých ptáků – pro tu povídku, vydanou za normalizace exilovým nakladatelstvím Rozmluvy Alexandra Tomského ve sbírce Šavle meče – a vybranou pak do německé antologie zakázaných českých autorů Stunde namens Hoffnung – se Láďa inspiroval právě dennodenním pohledem na tyto poničené svazky knih.