Večer RR, který se uskutečnil 27. února v Čítárně Unijazz, byl věnován tématům spojeným s dvěma nedávno vydanými svazky: o knižní eseji Michala Janaty Stáří je mládím světa hovořil Marek Vajchr, následovalo autorské čtení – o vizuální doprovod se postaraly ilustrátorka Anežka Hájková a grafická designérka Josefina Karlíková. O osobnostech a příbězích pojednaných v knize Tady nikdo není, jen já promluvil její autor Miloš Doležal, zazněla řeč Jiřího Daníčka a ukázka v podání Hanuše Bora. Setkání připomínáme dnes na Bubínku Revolveru fotografiemi Karla Cudlína a textem Jiřího Daníčka.

 

Jiří Daníček
Druhý život aneb Bondy! Jako ondy!

Je Vysočina česká a moravská, dokonce českomoravská, Vysočina malířů a sochařů, Vysočina Josefa Floriana, Jakuba Demla a Bohuslava Reynka, Vysočina Jaroslava Haška, Matěje Kuděje a Jaroslava Panušky, Vysočina hradů a zámků a tvrzí, Vysočina patera Josefa Toufara, kostelů a kapliček, Vysočina Nezávislého podmelechovského spolku, Vysočina Magorova a ještě mnohé další. K tomu všemu se už vícekrát písemně i ústně a kompetentně vyjádřil básník a spisovatel Miloš Doležal, který z Vysočiny pochází, vyrostl na ní a stále se tam vrací. Je tedy přímo odtud, a jak říká Josef Švejk: „To chválím, když je někdo přímo odněkud.“ I my to chválíme.

Díky tomu a díky knize Tady nikdo není, jen já. Židovské příběhy z Vysočiny a přilehlých krajů, jejíž vydání tady společně vítáme, také víme, že existuje, nebo spíše existovala také Vysočina židovská. V rozmezí let 2021–2023 vycházely v měsíčníku židovských obcí Roš chodeš Milošovy texty věnované Židům z Českomoravské vrchoviny a jejich osudům. V rozšířené podobě je na sklonku minulého roku souhrnně jako třistastránkovou knihu, doplněnou řadou unikátních dokumentárních fotografií, vydalo nakladatelství Revolver Revue. Jednotlivé kapitoly (celkem je jich deset) vyprávějí příběhy Židů, kteří se na Vysočině narodili, žili a působili tam od druhé poloviny 19. století až do čtyřicátých let 20. století.

Ať už se jedná o Siegfrieda Löwyho, venkovského lékaře z Třešti a oblíbeného strýce Franze Kafky, lipnického Vítězslava Bondyho, přítele Jaroslava Haška, maloobchodníka a výrobce proslulého likéru Trčkovky, Maxe Eislera, historika umění z Boskovic a učitele Bohuslava Reynka, paní Helenu Šmolkovou, hostinskou z Dobré Vody Lipnické a vyhlášenou kuchařku, Eduarda Ohrensteina, otce básníka Jiřího Ortena, malíře Alfréda Justitze z Nové Cerekve, Gertrude Urzidilovou a Johannese Urzidila, básnířku a spisovatele, slavného Gustava Mahlera z hostince v Kalištích nebo o Otu Pavla a jeho chatu na Želivce, vždy v zachycení jejich životů a osudů najdeme příběh živých lidí, byť v mnoha případech s tragickým koncem.

Miloš dokázal pečlivě shromážděný materiál z nejrůznějších, často dosud nezpracovaných zdrojů vložit do vyprávění, ve kterém suchá fakta strojopisných hlášení a úředních dokladů pozbývají svou šedost a věrohodným světlem scénu za scénou nasvěcují životy lidí, jejichž památku už skoro odnesl čas. Sepětí s krajem umožňuje autorovi nejen porozumět tomu, co se tu v minulosti odehrálo, ale i probudit to minulé ze zapomnění k jakémusi druhému životu. Knížka Tady nikdo není, jen já otvírá branku do jejich světa, a když do ní vejdeme, ucítíme na patře chuť proslulé Trčkovky a ucítíme vůni z kuchyně krásné Heleny, kelnerky Šmolkové. Zaslechneme, jak říká: „Dnes jdete, pánové, nějak pozdě k obědu, budete to mít trošku vysmahlé…“

Je nějak pozdě, a mnohé z toho, co bylo surově a nesmyslně zahubeno, chybí. Ale Židé z Vysočiny, díky Milošově knížce, zůstávají součástí paměti Vysočiny a našeho světa. A tak i my máme komu adresovat Haškova slova: „Bondy! Jako ondy!“