Dvě věci poučují člověka o jeho celé přirozenosti: instinkt a zkušenost.
(Blaise Pascal, Myšlenky)


Zdeněk Preclík, foto archiv autora


Žižkovský rodák Zdeněk Preclík vyrůstal obklopen hudbou, od malička kreslil a obdivoval loutkové divadlo. Když dokončil základní školu, složil zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde studoval obor hraček a řezbářství, u světově uznávaného výtvarníka, profesora Viktora Fixla, žáka Františka Kysely, a u znamenitého sochaře Václava Markupa, žáka Bohumila Kafky. Ve třetím ročníku se rozhodl pro sochařství. K tomu mu napomohla i možnost poznat slavného českého sochaře Jaroslava Horejce, jehož dílo si okamžitě zamiloval. Jako maturitní práci vytvořill sérii pohádkových bytostí z plasticky skládaného barevného papíru s výraznými secesními prvky, jež se staly charakteristickým rysem podstatné části jeho dalšího díla. Bylo to na konci šedesátých let a secese byla tehdy obecně vnímána spíše jako dekorativní měšťácký ornament. Sám Preclík ve vzpomínkách, které jsem zaznamenal, vzpomínal: „Mně se vždycky líbily ilustrace Artuše Scheinera a Adolfa Weniga, které jsem znal z knih přebohaté rodinné knihovny. Ovšem zkoušky na Akademii výtvarných umění jsem dělal třikrát a mezitím chvíli pracoval jako mistr v truhlárně“ (Útržky života, Arbor vitae, 2012). V roce 1969 nastoupil do ateliéru profesora Karla Lidického, u kterého probíhala ještě klasická výuka. Začínalo se reliéfem hlavy, postupně se přešlo na torzo aktu. Během studia pomáhal mnohým pedagogům a sochařům při realizaci v kameni, s modelováním, litím do cínu i při řezbě do dřeva. Z Akademie si odnesl solidní sochařské základy. Pět let pracoval pro sochaře Jana Hánu, modeloval mu řadu aktů a pomníků. Přitom dělal vlastní „malé věci“. Sám to hodnotil jako „školu k nezaplacení“, jednu z posledních možností vyzkoušet si monumentální pomníkové sochařství. Pro Zdeňka Preclíka bylo také typické, že velkoryse, bezúplatně a laskavě poskytoval pomoc a rady mladším kolegům, ať už sochařům, sběratelům nebo historikům umění. Učil nás dívat se, pochopit dílo zevnitř, proč a jak je vytvořeno. Nečíst dějiny umění podle známých jmen, ale znovu „přivádět na svět“ jména zapomenutá. V tom byla jedna z jeho jedinečností, co viděl, si navždy pamatoval, a někdy třeba až záhadně dohledal v dobovém tisku, dle příbuzností, stylu. Neznám nikoho, kdy by se například tak dobře orientoval v česko-německých výtvarnících. Ovlivnil tak i nakladatelkou činnost Arbor vitae, kde jsme založili ediční řadu, která se jim systematicky věnuje.


Autoportrét, též Madoňák, Rekviem nebo Oplakávání pejska, před 1980, polychromovaná sádra, v. 70 cm


Penzum jeho znalostí a zejména vědomí souvislostí dotýkající se nejen výtvarného umění, ale i hudby, literatury, historie, mystiky, okultismu, bylo ohromující. Strhujícím způsobem dokázal vyprávět příběhy – o umělci, době či konkrétním díle. Miloval věci krásné i podivné, zvláštní, uchvacující, řemeslně dokonalé. O vlastním díle vždy mluvil až naposled, většinou, jen byl-li k tomu vyzván.


Petr Brandl, 2008, bronz, v. 54 cm (výška i s deskou 95 cm), lil Jiří Šilhan


V listopadu 1989 byl jedním ze tří předsedů Svazu českých výtvarných umělců. Devadesátá léta pro něj znamenala šťastné tvůrčí období. V roce 1990 získal na Žižkově svůj první stálý ateliér. Dělal návrhy na rekonstrukci paláce Lucerna na Václavském náměstí, realizace pro hotel Beránek v Náchodě, urbanistické řešení zázemí metra na náměstí Republiky v Praze, na Křižovnickém náměstí v Praze výzdobu domu U Šalamouna. Množství různorodé práce ho těšilo. Ta ale bohužel začala po roce 2000 rychle mizet. Na to byl však zvyklý a vedle restaurování, začal pracovat na námětech, o nichž uvažoval již od mládí a slíbil si, že je jednou udělá. Sám říkal: „Za mnohé vděčím své pevné víře, že svět není jen to, co nám věda vysvětlí, že jistě existují i věci velmi tajemné. Netoužím je probádat, ale těším se z jejich existence.“


Smrt a voják, 2011, bronz, 49 × 36,5 cm, lil Jiří Šilhan


Zdeněk Preclík nebyl zařaditelný, nebyl stoupenec žádného módního, historiky umění často vyfabulovaného stylu. Co se týče vlivu, nás možná napadne gotika, baroko, symbolismus… Nebyl však eklektický, vyprávěl své příběhy, ukotvoval své symboly. A nepřeváděl se. Jeho tvorba z devadesátých let a prvního desetiletí nového století i tisíciletí je dobou věčných návratů. Cykly Ples v opeře, Bibličtí hrdinové, Tanec života a smrti, Ideální pomníky, Šachová hra, Pohádkové bytosti, Živly, Kdo si hraje se Smrtí?, Čarodějnice a jejich kati, Tváře současníků – duchovní portréty a Mé Německo, představují Preclíkovo pojetí světa. Jsem přesvědčen, že Zdeněk Preclík patřil k nejlepším sochařům naší doby. Byl jedním z posledních nositelů řemesla v pravém slova smyslu a žité imaginace, která ve své hloubce neměla dno.

Zemřel v poledne prvního jarního dne roku 2021 následkem nákazy coronavirem.