Architekturzentrum ve Vídni, jmenovitě kurátorka a teoretička architektury Elke Krasny připravila výstavu Hands-On Urbanism 1850–2012 s lefébvrovským podtitulem O právu na zeleň. Tématem jsou převážně svépomocné projekty městských samozásobitelů, „urbanismus zdola“. Výstava se zabývá fenoménem, jenž je obzvlášť silný v Rakousku, zejména ve Vídni, avšak má vysloveně globální dosah. Setkáme se tu s londýnskou Abbey Garden, která se ocitla v ne zcela příjemném sousedství právě dokončovaného olympijského komplexu; také s projektem slavného Christophera Alexandra, jemuž se spolupráce s mexickými vesničany maličko vymkla z ruky; nebo s vídeňským „Macondem“ i družstevními pokusy z Chicaga a Lipska. K výstavě vychází poměrně objemný katalog s řadou odborných studií, kromě toho ji doprovází celá řada akcí. Její návštěvu lze jistě doporučit nejen z1ahrádkářům.

Tato výstava totiž ani zdaleka nepojednává jen o vcelku okrajovém fenoménu městských hospodářství. Tento fenomén je především skvělým symbolem a zároveň praktickým modelem ukazujícím, jak živelné (lidové) aktivity spoluutvářejí náš životní prostor i jak místní politická správa tyto vesměs sympatické aktivity podporuje, využívá nebo naopak potlačuje. Výstava ukazuje, jak často, byť třeba nevědomky, stojí taková drobná „podřadná“ architektura proti developerským aktivitám, vůči městu často bezohledným, přičemž obnažuje jejich podstatu víc než lecjaká vědecká práce. Ukazuje také, že role architektů nemusí spočívat ani v posluhování velkým investorům, ani v navrhování vcelku nepotřebných „ikonických“ staveb, ale že architekt může sloužit racionálnímu strukturování potřeb běžných obyvatel, být v kontaktu s jejich každodenním životem, nalézat nové a šetrné způsoby využití našich omezených zdrojů atd. atd.

V Čechách za příznak „světovosti“ a „modernosti“ bývají pokládány bloby a mrakodrapy či jakékoli jiné vůči svému okolí agresivní stavby. Světovost a modernost či jejich opak však nejspíš tkví v něčem jiném, především v tom, zda jsme nebo nejsme schopni přemýšlet o tom, co je v současném světě skutečně aktuální, nebo zda – podobni tlupě domorodců, fascinovaných pestrými korálky bílých kupců – jen obdivujeme velké barevné obrázky z webu či cizokrajných časopisů. Nemálo asi záleží i na tom, zda se podvědomě nebo zcela vědomě ztotožňujeme spíš s těmi, kdo naše města obětavě zdobí krásnými novými vysokými domy, nebo spíš s těmi, kdo v jejich stínu pěstují salát a zelí.