Pavel Reisenauer, 2012, foto z cyklu Ateliéry, Karel Cudlín


V úterý 13. února tohoto roku zemřel Pavel Reisenauer. Narodil se 7. října 1961 v Praze. Po maturitě na gymnáziu pro sluchově postižené v Praze (1981) vystřídal několik povolání (topič, noční hlídač), při jejichž výkonu se mohl věnovat vlastní výtvarné tvorbě. Od 1991 byl zaměstnancem týdeníku Respekt, jemuž svými kresbami vtiskl nezaměnitelnou tvář. V letech 2001–2007 zahajoval svou kresbou i sobotní přílohu Lidových novin Orientace. Vystavoval málo, vedle profese novinového kreslíře a karikaturisty působil jako knižní ilustrátor. Laureát Ceny K. H. Borovského (za jedinečnou výtvarnou reflexi společenských událostí v roce 2008).

Přinášíme ohlédnutí Viktora Karlíka a odpovědi, které Pavel Reisenauer poskytl do antologie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě (Edice Revolver Revue, 2013), v níž jsou zastoupena jeho vybraná výtvarná díla. Některá provázejí i tento Bubínek Revolveru. Připomínáme také reflexi jeho práce od Pavly Pečinkové z roku 2000 (Umění a řemesla č. 3, knižně in: Je třeba si vybrat, Edice Revolver Revue, 2007).


Viktor Karlík
Za Pavlem Reisenauerem (několik vzpomínek a poznámek)

Pavla Reisenauera jsem poprvé viděl v hospodě Na Hřišti. Začátek osmdesátých let, vánoční oslava. Vzal mě tam tehdy Václav Stádník, restaurátor a člen dechové sekce Plastiků a kytarista Národní třídy. Hrály se koledy. Pavel hrál na zobcovou flétnu, charakteristicky pokyvoval hlavou, z jedné strany vůbec nereagoval, proč, pochopil jsem později. Z hráčů a spolustolovníků si ještě vybavuji Milana Hlavsu, Ladislava Leštinu, Vojtěcha Stádníka, Jana Placáka a Petra Placáka. Ten den jsem také poprvé slyšel o nápoji šavle-meče. Objednávaly se ho tácky. Večer to byl velkolepý a vzpomínka na flétnistu Pavla nesmazatelná. Stejně tak na hostinského Šimurdu. Nebyla to „moje“ hospoda. Já byl ze Smíchova. Výlet do Střešovic.



Anděl, konec 80. let, olej, sololit


Rok 1985. Egon Bondy je u mě v ateliéru Na Březince 25. Říká: „Měl byste se seznámit s Pavlem Reisenauerem“, a mluví o jeho obrazech. Postupně mi dochází, že ho vlastně znám. Bondy rozvíjí vizi, že by jeden z nás měl namalovat esenbáka, fízla, jak mrdá sám sebe. Vizí je zcela stržen. Tak přechází do vyšších poloh svého hlasového fondu. Téměř ječí a výjev dále precizuje.

Přelom let 1989 a 1990. Autor Medorka mi ukazuje Pavlovy perokresby k jeho povídkám. Obojí pak vychází v první nesamizdatové RR č. 14. Pavla pak vybízím k další spolupráci. Vzniká série jeho kreseb k básni-detektivce Jana Nováka Komisař Šidlo (RR č. 15/1991) a tři komiksové příběhy nazvané Neštěstí na Klamovce (RR č. 19/1992).
 


Rybář, 1989-90, email, hobra


Rok 1991, redakce Respektu, porada. Z výtvarné sekce odchází Marek Hlupý Kapler. Navrhuji, aby týdeník měl svého kreslíře. Uskutečňuje se konkurz. Adepti jsou dva. Josef Mrva a já doporučuji Pavla Reisenauera, jehož z osazenstva skoro nikdo nezná. Z kotelny přichází Pavel. Kreslí perem, tuší a mnohdy kresby lavíruje. Někdy si vše předkresluje tužkou. Celá redakce je ohromena jeho talentem a schopností po paměti nakreslit v podstatě cokoliv a navíc velmi osobitě a s vtipem. Nevím proč, ale z té doby se mi vybavuje jeho kresba Škody 1000 MB. Kliky, světla. Všechno přesně. Také se mi vybavuje, jak v redakci leží katalog Anselma Kiefera a Pavel s obdivem mluví o malbě Vyhasínající oheň, tak se ten obraz myslím jmenoval. Bylo to ale také období nemalých redakčních konfliktů a stresu. Pavel se vždy choval tak, že se ho to netýká. Na jednu stranu obdivuhodné, v určitých situacích k nasrání.
 


Čaušesku, 1989, tempera, papír


Ve stejný čas má Pavel výstavu obrazů v galerii v Kateřinské ulici. Je to svého druhu událost. Vynikající malby, často emailem. Suverénní kresebný základ. Malba alla prima. Bytostný figuralista. Pamatuji si, jak jdeme společně z galerie s Pavlem a jeho ženou Lenkou až k nám na Vinohrady, kde tehdy dočasně s Terezií bydlím. Pavel prodal jeden z obrazů holandskému sběrateli, za nemalý obnos. Má radost. Sedíme v hospodě ve Šrobárově ulici.
 


Moje nový fáro upaluje temnotou, 1987, olej, plátno
 


Poslední expres ze Zadní Třebáně, 1986, olej, plátno
 

Výtvarná redakce Nezávislého tiskového střediska, Respektu a Revolver Revue – již za samizdatu založené Studio RR – sídlila od konce roku 1989 v Bolzanově ulici v místnosti nejzazší od vchodových dveří. Kromě prosvětlovacích stolů na montáž čísla a ostatních pracovních míst byly součástí interiéru obrazy. Já jsem ze svých přinesl Medorka (mám ho dodnes), Michal Singer Nočního chodce (dostali jsme ho pak s T. jako svatební dar) a Pavel emailem malovaného Rybáře (koupila si ho posléze od něj T.). V té době byl velmi často v redakci také Pavel Brázda. Od něj nad xeroxem visel jeho New York. Obraz si pak půjčil Jan Ruml na Ministerstvo vnitra. To bylo v době, kdy z tiráže zmizelo „nezávislý týdeník“. Poctivé rozhodnutí.

Společná výstava Pavla Reisenauera a Michala Singera v PKC Ženské domovy, 1992. Součástí expozice je velkoformátová malba. Tuším, že se jmenovala Drum, podle Pavlova oblíbeného tabáku. Plátno to bylo tak rozměrné, že vznikalo na nedalekém nákladovém nádraží. Další jejich společná výstava ve Špálově galerii. Pavlovi lyžaři a horské výjevy v suterénu galerie. To stále mohu vidět. Na podzim téhož roku, 14. října 1993, se Pavel účastnil jednodenní výstavy Vidět to tak Hermína ve smíchovské restauraci Na Václavce (kromě jeho děl byly zastoupeny práce Pavla Brázdy, Rudolfa Dzurka, Tomáše Hatleho, Libora Krejcara, Pavla Nádvorníka, Davida Němce, Roberta Portela, Michala Singera, Ivana Sobotky a autora těchto řádků).
 


Placák a kostel, 1980, email, plátno
 


Jedovatá příroda, 1984, email, sololit

Kresebný talent Pavla Reisenauera s uznáním reflektovali i Ivan Sobotka a Pavel Brázda. V PKC Ženské domovy jsme měli mít společnou výstavu. Staří mistři a my tři. Proběhla k tomu schůzka. Vše směřovalo k cíli. Udělal jsem chybu. Zmínil jsem, že bychom mohli společně udělat katalog. Ivan Sobotka řekl, že na to nemá peníze, Pavel Brázda vyhrknul, že to za něj zaplatí. Ivan se nasral. A bylo po konceptu.

V roce 1999 se s Pavlem Reisenauerem ocitáme jako dvojice v dokumentárním cyklu ČT Ateliéry (režie Svatopluk Vála). Výtvarník Respektu a výtvarník Revolveru vedle sebe.

V roce 2003 se Pavel Reisenauer účastnil výstavy Pocta Madoně (variace na logo RR) (pražská Galerie Navrátil a Archa Zlín). Pracovně jsme se sešli i v rámci přípravy antologie U nás ve sklepě a také u RR cyklu Ateliéry, ve kterém s Karlem Cudlínem pro Revolver Revue dokumentujeme pracoviště malířů, sochařů, grafiků a fotografů.
 


Kristiánka, 1988, disperzní barva, plátno



Hombre, 1988, olej, plátno


Když zmíněná antologie druhé generace undergroundu, do které Pavel patří, vyšla, zkusil jsem oslovit s případnou výstavou nějaké instituce. Vše bylo vždy nakonec vymlčeno. Od té doby zemřel Libor Krejcar, teď Pavel. Výtvarníci, kteří osmdesátá léta prošli skutečně neúředními cestami a dokázali přitom vytvořit pozoruhodné dílo, se do kánonu v téhle zemi nehodí. Se samostatnou výstavou Pavla Reisenauera ve větší výstavní instituci to za jeho života dopadlo stejně. 
 


Kocovina, 1984, email, hobra


Pavel byl jeden z nejtalentovanějších výtvarníků, které jsem ve své generaci poznal. Patřil k přirozeným talentům, jako byl třeba Kamil Lhoták. Stejně jako on nepotřeboval žádné školení. Kresba a figurace mu byly až živočišnou potřebou. Odezva jeho malířského díla v místním institucionálním provozu potvrzuje zažitou „nemístnou zbabělost“, jíž jsou „ochrnuta“ „místa produkující umění“, o které psal již dávno například Vladimír Boudník*. Nechuť k osobnostem, které nechodí po vyšlapaných cestách.

* V dopise prof. Pečírkovi, 11. září 1955, cit. podle knihy Vladislava Merhauta Grafik Vladimír Boudník, Praha 2009.
 


Venčení, 1988, olej, plátno

 

PAVEL REISENAUER

1. Kdy jste se začal věnovat výtvarné tvorbě?
Od dětských let.

2. Kde jste svoje práce vytvářel?
Všude.

3. Kdy a kde jste poprvé vystavoval?
Je mi líto, již nepamatuji.

4. Měl jste ve své práci nějaké vzory?
Spoustu. Některé i zůstaly.

5. Dával jste své práce v osmdesátých letech někomu posuzovat? Setkal jste se s nějakou formou kritické reflexe?
Kamarádům. A jako tehdy asi každý Egonu Bondymu.

6. Pokoušel jste se o studium na střední nebo vysoké výtvarné škole?
Ne, nevábilo mě to.

7. Kde jste si opatřoval výtvarné potřeby? Ocitl jste se někdy v prodejně Fondu výtvarných umělců v Karlových lázních, jediné svého druhu v Praze, kde byl ovšem prodej podmíněn legitimací Svazu či Fondu výtvarných umělců nebo studiem na vysoké škole?
Neocitl. Barvy jsem kupoval velmi bolestně kdesi na Národní, po dlouhé frontě namachrovaných mazalů.

8. Jak jste vnímal tehdejší oficiální výtvarnou scénu? Kde pro vás začínala a končila?
Nevnímal. Mě spíš zajímalo 19. století.

9. Jak jste v osmdesátých letech vnímal oficiální galerie typu Mladá fronta ve Spálené ulici, Špálova galerie, Nová síň nebo Galerie bratří Čapků u náměstí Míru?
Nevnímal. Co mě ale nadchlo, bylo vstupné za korunu do NG ve Šternberském paláci.

10. Zajímal se o vaši práci z osmdesátých let někdo z odborné veřejnosti? Kdy?
Tuším, že nezajímal.

11. Kdy jste dostal příležitost vystavit své práce z osmdesátých let v galerijním prostoru, určeném k tomuto účelu?
V Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech. V roce 1988. Po revoluci v galerii Kateřinská na Novém Městě pražském a v PKC v Ženských domovech na Smíchově, tam společně s Michalem Singerem. Později jsem již věci z osmdesátých let nevystavoval a povětšinou se poztrácely.

12. Co se pro vás jako výtvarníka změnilo s rokem 1989?
Nastoupil jsem do Respektu a přestal malovat.

13. Jak s odstupem hodnotíte svou zkušenost s výtvarnou prací a jejím zveřejňováním během osmdesátých let?
Nehodnotím, ale asi to stálo za prd.

(Odpovědi na anketní otázky v knize U nás ve sklepě, ERR 2013, připravila Terezie Pokorná.)
 


Pavel Reisenauer, 2012, foto z cyklu Ateliéry, Karel Cudlín

 

Pavla Pečinková
Co znamená Rei

Dnešní umění vidím trochu jako maraton cílevědomých běžců, sčítajících překonané kilometry a pečlivě evidujících medaile a ceny. Pavel Reisenauer se mezi nimi jurodivě prochází a pozoruje ferdy mravence na zemi a ufony na nebi. Ofáborkované dráhy přechází napříč, dresů si nevšímá, trenéry neslyší. Své obrázky nedatuje, rok výstav (nečetných) si nepamatuje, katalogy nemá. Jeho práce znají snad statisíce lidí, i když ne všichni znají jeho jméno. Setkávají se jen se šifrou Rei, nejčastěji v týdeníku Respekt. Ty veliké celostránkové obrázky, které dávají Respektu nezaměnitelnou podobu, jsou jeho.
 


Bez názvu, 1980, tuš, papír


Reisenauerova „profesionální“ dráha je zcela typická pro myšlenkově nezávislé osobnosti generace dospívající v době normalizace: Absolvoval gymnázium, v osmdesátých letech byl oficiálně zcela neznámý autodidakt, „nedělní malíř“, a živil se jako zahradník, topič a noční hlídač, a teprve devadesátá léta mu dala šanci, aby se vyhranil ve svéráznou výtvarnou osobnost. V roce 1991 začal pracovat v Respektu, nejprve jako výtvarný redaktor a v následujícím roce zkusil pro Respekt kreslit. Zpočátku pracoval ještě „klasicky“ – tuší a temperou, zhruba od roku 1994 kreslí obrázky „virtuální“, vytvářené přímo na počítači. Mají nenapodobitelný rukopis a vznikají v nepředstavitelném tempu: Od roku 1992 nesou podpis Rei zhruba čtyři stovky velkých celostranných kreseb na první straně Respektu a dva tisíce obrázků v rubrice Minulý týden. K tomu musíme přičíst spolupráci s jinými časopisy (Xantypa, Spy, MF Dnes), komiksy (ty jsou pro Reisenauerův narativní projev jako dělané), knižní ilustrace (ke knížkám Bondyho a Placáka, k Murphyho zákonům aj.) a příležitostné experimenty, jako jsou například animované „aktuality“ k filmu Musíme si pomáhat. Reisenauer je továrna na obrázky. Zdá se zcela nepochopitelné, že to, co pravidelně chrlí, nesklouzne k rutinní žurnalistické produkci.

Jeho kresby nejsou založeny na obvyklé karikaturistické zkratce, charakterizuje je spíš fotografická věcnost ilustrací a karikatur z přelomu století. Reisenauer je virtuózní kreslíř, který se opírá o fotografické podklady i o přesnou vizuální paměť, ale jeho kresby nesuplují fotografickou informaci: Nespokojuje se s výstižným popisem komentované události, přidává k článku nenahraditelný (často tvrdě sarkastický) komentář navíc. Rozvíjí intence textu a obohacuje je o nové, specifické postřehy a významové nuance, pro něž by slova nestačila. Nač snášet argumenty, které by dokazovaly prázdnotu politických frází – stačí vzít je vážně a zobrazit je doslovně, dát jim realitu a názornost, „zviditelnit“ je (v původním smyslu tohoto dnes zplanělého slova): nakreslit třeba „kabinet sebevrahů“ jako živý a zachytit Zemanovu vládu ve fotografické pseudomomentce jako neosobní loutky poslušně mašírující husím pochodem na Libeňský most, provázené typickým samolibým pohledem svého bosse.

Reisenauer bere za slovo politiky i nás. Jeho kresby nepředstavují komentář jen politický – za politickou aktualitou stojí často nenápadně v pozadí otázky obecnější. Karel Čapek kdysi na téma žurnalismus poznamenal, že nic není staršího než včerejší noviny. Reisenauerovy žurnalistické výtvarné komentáře si však většinou podržují životnou výpověď i po letech. Aniž by to autor sám zamýšlel (Reisenauer je všechno, jen ne poučovatel nebo moralista), nastavují nám zrcadlo a ukazují, v jakých (pseudo)hodnotách žijeme, jak levné jsou naše ideály a chatrné naše idoly, co je skutečné a co se zdá, co může být pravda a co je lež.



Katedrála, 1984, tuš, papír

 


Reisenauerův základní výtvarný problém je v podstatě odvěkým problémem zobrazování: ambivalentní vztah mezi realitou a fikcí, jeho umění je hra s realitou a hra na realitu. Práce pro Respekt znamenají dost zásadní přehodnocení rolí, které jsme si zvykli spojovat s výtvarnými médii: na místě, které bylo po několik desetiletí vyhrazeno fotografické reportáži, se objevuje kresba. Není to náhodou. Napjatý vztah mezi výpovědními možnostmi fotografie a obrazu je v podstatě jakousi vnitřní osou Reisenauerovy práce a odráží se i v jeho malovaných obrázcích.

Vznikají zdánlivě na okraji, jako vedlejší produkt, jsou malé, šedivé, s otřepanými okraji, žádné galerijní kusy. A přece právě v nich se děje něco, co trochu podvrací zažité přístupy (jak ve vidění světa, tak jeho „obrazů“). Walter Benjamin tvrdil, že „nejexaktnější technika může svým výtvarům dodat magickou hodnotu, jakou už pro nás malovaný obraz nemůže mít“. V současné civilizaci, která bleskovými vizuálními informacemi účelově manipuluje, však fotografická pravdivost devalvovala a malovaný nebo kreslený obraz přichází znovu ke slovu.


Pavel Reisenauer převrací vztah malířství a fotografie, často parafrázuje fotografické dokumenty a trvá na svébytné existenci malovaného světa. Jestliže první fotografie měly nahradit nepřesnost lidské ruky dokonalostí techniky, tady malované obrázky ukazují na limity techniky, která nás obelhává svou „pravdou“. Poukazují na propletenost vztahů mezi skutečností a jejím nesčetněkrát prostředkovaným a deformovaným obrazem, který vnímáme jako reálný. V jeho obrázcích se fikce stává realitou a realita fikcí, malované fiktivní fotodokumenty ztroskotaných marťánků jsou reálnější než dělníci z budovatelského filmu nebo banální zátiší.
 


Na souvrati, 1987, tuš, tempera, papír


Návrat k popisnému realismu, opuštěnému v umění před sto lety, nám tu však nehrozí. Na Reisenauerových pseudoobjektivních záznamech reality je sice určující, že jsou namalované, ale přitom zdánlivě není podstatné, jak jsou namalované: Všechno, co je spojováno s „dobře namalovaným obrazem“ – barva, rukopis, barevné vztahy a kontrasty, lazury –, všechno, čím obraz může „okouzlit smysly“, aby se stal „vizuální básní“, tu chybí, je záměrně potlačeno. Reisenauer neguje malbu, a zároveň ji prosazuje. Není to ani malba, ani fotografie. Upatlaný diletantský rukopis, černobílá, vlastně důsledně šedivá škála a často fabulované motivy, nic víc. A přitom tu vzniká iluze autentické reality, kterou by fotografický dokument nebo hyperrealistický záznam těžko docílily.

Se zdánlivou neutralitou a fotografickou věcností (ve skutečnosti však s poťouchlostí a ironií) zachycuje Reisenauer banální „momentky“ našeho života, které většinou poukazují na absurdnost a všednost našich dramat i dramatičnost všedních situací, a podává sarkastický pohled na lidské hemžení, kde dominuje především demagogie malých mocných, mediální idoly, všudypřítomné lži reklamy a kult sexu. Je to pohled trochu bezvýchodný, ale co dělat. Realita, jak ji Reisenauer vidí a reflektuje, je sama o sobě natolik „surrealistická“, že není nutné ji už nijak uměle(cky) deformovat.
 


Manžel, špinavá voda na hadru, 1989, tuš, papír, 110 x 80


Podle dnešních kritických měřítek ‚konzervativní‘ (protože popisně zobrazující a rukodělné) Reisenauerovy obrázky v podstatě podávají stejnou „zpověď dítěte svého věku“ jako jeho kresby v Respektu, kde naopak plně využívá možnosti nových technologií (a tudíž splňuje požadavky nejprogresivnějších uměleckých stratégů). Tady něco neklape – anebo naopak, tady se mimoděk spojuje něco, co je považováno za neslučitelné. Pavel Reisenauer nežehrá na intervenci moderní techniky do umění, naopak ji plně využívá – ale po svém, nepřijímá odosobněnou mechanickou interpretaci světa, k níž technika svádí, a trvá na nezastupitelném individuálním názoru člověka. Je proto nejen originálním kronikářem a komentátorem našeho času a naší společnosti, ale přináší i podstatný praktický argument k aktuální diskusi o možnostech a perspektivách tradičních výtvarných médií v převratné době moderních technologií.

(Umění a řemesla, č. 3/2000, knižně in: Je třeba si vybrat, ERR 2007)

 

Připravili Terezie Pokorná a Viktor Karlík.

Foto kreseb a obrazů archiv Revolver Revue, Ondřej Přibyl.