Začátkem tohoto měsíce, 1. května 2022, zemřel Michel Vinaver (původním jménem Michel Grinberg, nar. 13. ledna 1927), významný francouzský dramatik a během „normalizace“ také jeden z nejčinorodějších podporovatelů českých nezávislých intelektuálů a disidentských aktivit. Přinášíme nekrolog Jeana-Gasparda Páleníčka a znovu zde zveřejňujeme text, který Michel Vinaver přednesl 13. ledna 2015 v pařížském Českém centru v rámci večera k poctě Rogera Errery, jednoho z dalších aktérů Přátel bez hranic – jedinečného mezinárodního sdružení, jehož podstatné počiny pro zachování zdejší kultury za komunistické totality dodnes nejsou patřičně doceněny. 
RR
 


Michel Vinaver, 21. 11. 2015, foto © CNSAD


Pocházel z rodiny ruských židovských emigrantů,

jeho děd byl coby právník a významná osobnost ruské Konstitučně demokratické strany nucen usadit se roku 1919 ve Francii. Jeho otec byl původně obchodník se starožitnostmi z Kyjeva, matka právnička. V roce 1940 se rodině podařilo odejít z Paříže do Spojených států.

Když bylo Michelu Vinaverovi sedmnáct let, přerušil studium na gymnasiu v New Yorku a přihlásil se jako dobrovolník do francouzské armády – nepodařilo se mu ale, aby byl poslán na bojiště, a po několika měsících cvičení se rozhodl bojkotovat rozkazy. Zkušenost plané vojenské buzerace šla v jeho případě ruku v ruce s vystřízlivěním z nacionalismu. „Bylo to jako zjevení: tak jako Claudel víru získal, já tu svou ztratil,“ řekl k tomu později (Le Monde, 3. 5. 2012). Krátce po válce postupně vystřízlivěl i z odbojářského nadšení pro komunismus. Vrátil se do Spojených států, absolvoval maturitní zkoušky na Wesleyanské univerzitě a začal překládat (T. S. Eliot, Pustá země, publikováno až 1984). V roce 1946 se seznamuje s Albertem Camusem u příležitosti jeho přednášky o krizi člověka na Kolumbijské univerzitě. Díky němu v roce 1950 publikuje u nakladatelství Gallimard svůj první román, Lataume. Jeho druhý román, Odpírač (1952), ovlivněný Camusovým Cizincem, získává literární cenu Fénéon. Po dokončení studia literatury na Sorbonně odpovídá na novinový inzerát společnosti na výrobu holicích žiletek Gillette a stává se jejím zaměstnancem.

V roce 1954 se sídlo Gillette přesouvá z Paříže do města Annecy. Tam se Vinaver v roce 1955 během letního divadelního festivalu seznamuje s režisérem Gabrielem Monnetem, který si u něho objednává divadelní hru. „Co pohledáváš v mém domě?“ zní její první replika, otázku klade zemědělec francouzskému vojákovi bloudícímu poblíž vybombardované severokorejské vesnice. Podle Vinaverových vlastních slov hra Korejci (1955) pojednává o „lidské a politické katastrofě této války, bez odsudků i preferencí. Ještě více než Indočínská válka se korejský konflikt jevil jako naprosto absurdní, uvalený na lid, kterého se netýkal“ (Le Monde, 29. 3. 2008). Byl-li  Vinaverův prozaický debut nejspíš pod znamením Raymonda Queneaua a surrealismu, brzy se profiluje jako dramatik pocitu absurdnosti, v camusovském smyslu (a tedy daleko od estetiky absurdního dramatu v linii Becketta nebo Ionesca a dalších), zároveň jako autor zaměřený na žhavou současnost. Krajští politici však premiéru hry na zmíněném festivalu zruší a jeho ředitel Gabriel Monnet na protest podá výpověď. První uvedení hry nakonec zaštítí významní režiséři Roger Planchon (Lyon, 1956) a Jean-Marie Serreau (Paříž, 1957). Následuje nepochopení, odsuzující hlasy jak z řad pravice (popuzené Vinaverovou shovívavostí vůči Severokorejcům), tak levice (pro kterou hra nebyla dostatečně militantní). Vinaver pak nadále píše hry méně přímočaře a konkrétně angažované, pohled dějin, člověka a společnosti vítězí nad prizmatem ideologií. Požadavek neangažovanosti autora ostatně Vinaver tematizuje ve své korespondenci s Camusem (z let 1946–1957, publikované v roce 2012), kde například Camusovo drama Spravedliví z tohoto důvodu považuje za umělecky schematické. Není bez zajímavosti, že při prvním uvedení Vinaverových Korejců v Jižní Koreji v roce 2006 hra šokovala zobrazením Severokorejců nikoli coby fanatických ďáblů, ale lidských bytostí, a její reprízy byly rozpačitě zrušeny. Další dramata Michela Vinavera, Dveřníci (1957) a Slavnost obuvníka (1959), s tématem alžírské války, na své premiéry musely počkat přes dvacet let (Dveřníci byli poprvé uvedení 1980 v režii Gillesa Chavassieuxe; Slavnost obuvníka 1977 v režii Antoina Viteze).

V roce 1964 se Michel Vinaver stává generálním ředitelem italské pobočky Gillette, stejnou funkci od roku 1966 zastává pro Gillette ve Francii. V roce 1969 pro koncern Gillette sjednává odkoupení společnosti na výrobu zapalovačů S. T. Dupont, kterou pak řídí do roku 1978. Také v důsledku tohoto pracovního angažmá přestává v průběhu šedesátých let na čas psát. „Sám sobě jsem stanovil zákaz: nemluvit o sobě a o svém zaměstnání,“ řekl v roce 2015 AFP. „Dostal jsem se z toho tím, že jsem toto tabu porušil.“ Pak v letech 1967–1969 vzniká monumentální hra Přes palubu (1969), předpokládající sedmihodinové provedení a nahlížející poválečnou Francii prizmatem zlomového bodu roku 1968, žánrově má toto dílo styčné body s eposem řeckých rozměrů i autobiografickým intimním a rodinným dramatem: Malá tradiční firma Ravoire a Dehaze, proslulá toaletním papírem Super-Hebký, zde zažívá krizi, neboť ji předhonil americký konkurent. Ve snaze přejít do hbitého protiútoku uvede na trh novinku ve vlasteneckých barvách, toaletní papír Modrá-Bílá-Červená… Nový produkt je však propadák. Střet civilizací, starého a nového světa, stejně jako střet ekonomie nezbytnosti a ekonomie tužeb tu Vinaver podává skrze mozaiku osudů, v níž figurují zástupci několika generací, s významovými odkazy až k Learovi, to vše na pozadí obrazu rozvoje konzumní společnosti a manažerských technik, ale také na pozadí napětí mezi špatným svědomím v souvislosti s šoa a stále živým antisemitismem, nebo explozí antikoncepčních tabletek a přehodnocení patriarchátu. Napsáno přitom s jemným, leč břitkým, takřka aristofanským humorem. Trivialita výrobků, o které se zde jedná, je konfrontovaná s pseudovědeckým žargonem novodobých odborníků přes marketing a PR, kapitalismus je předveden jako „exkrementní systém“ s koloběhem nepřetržitého požívání a vyměšování. Díla Claese Oldenburga, Yvese Kleina a dalších, k nimž hra odkazuje, působí jako ukazatele prázdna a jazyk je postupně odcizován v předzvěsti jazyka tolika dnešních politiků. Jak k tomu řekl režisér Christian Schiaretti (Le Monde, 30. 5. 2008): „Marketing překrucuje posvátnou funkci jazyka. Využívá – se zručností, kterou Vinaver nepodceňuje – slovesné prostředky k utilitárním a komerčním účelům. (…) Z mého hlediska je tato otázka klíčová v souvislosti se současnými rozpaky z politiky, která má literárnější charakter, než by se mohlo zdát. Je třeba ji vnímat nejen z hlediska analytického, sémantického, ale také poetického, neboť pervertovaný vztah k jazyku často stírá čistě symbolickou zodpovědnost moci.“ Hru poprvé – s velkým úspěchem – inscenoval v roce 1973 Roger Planchon ve zkrácené verzi; v úplném znění byla uvedena ve Švýcarsku a Rakousku, ve Francii pak v roce 2008 v režii Christiana Schiarettiho.

Vinaverových dalších bezmála dvacet pět her dále rozvíjí reflexi toho, jak se člověk adaptuje na moderní svět, také reflexi zdánlivých banalit každodennosti v kontextu současných událostí a přediva dějinných a společenských změn. V Práci a dnech (1977) se zaměstnanci pozáručního servisu mlýnků na kávu ocitnou na dlažbě, když jejich zaměstnavatele, výrobce těchto mlýnků, pohltí větší koncern, silnější proto, že dříve přešel na práci s počítači. V Televizní debatě (1988) se padesát nezaměstnaných účastníků televizního pořadu stává podezřelými poté, co je jeden z nich zavražděn. Ve Všednosti (1981, v roce 2009 na repertoáru Comédie-Française) přežije ředitel nadnárodní společnosti, jeho žena, sekretářka a čtyři náměstkové pád letadla v Andách a u vraku jakoby nic pokračují ve svých životech. V 11. září 2001 (2001, psáno v angličtině) vytvořil Vinaver partituru hlasů, útržků z médií a svědectví konfrontující různé pohledy a přesvědčení. Jeho poslední hra Bettencourt Boulevard aneb dějiny Francie (2014) rozvíjí spletité rodinné intriky a záště kolem skandálu s netransparentním financováním volební kampaně Nicolase Sarkozyho na pozadí příběhu zakladatele kosmetického giganta L’Oréal, který byl spojen s válečnými kolaboranty, a předka jedné z hlavních postav, rabína deportovaného do Osvětimi.

Kromě toho byl Michel Vinaver autorem četných adaptací děl Sofokla, Euripida, Shakespeara, Dekkera, Erdmana. Jeho posledním překladem a adaptací byl Turgeněvovův Měsíc na vsi, inscenovaný v pařížském divadle Dejazet před čtyřmi lety, jednu z hlavních rolí hrála dramatikova dcera, herečka Anouk Grinbergová.
 


V domě francouzského rozhlasu, 2. 9. 2014, foto © Aï Barreyre, Hans Lucas


Vinaver psal také teoretické texty, z nichž podstatná část vyšla ve dvou svazcích u nakladatelství l’Arche (1998). Významné jsou například jeho Avignonské protokoly – O dvou tisících neduhů vydávání divadelních her a třiceti sedmi lécích k jejich úlevě (1987) nebo Pražská přednáška o soudobém francouzském divadle (1990).

V letech 1982–1987 řídil divadelní komisi Centre National des Lettres, v letech 1982–1991 vyučoval divadelní vědu na Nové Sorbonně a Univerzitě Vincennes-Saint-Denis.

Jeho sebrané divadelní hry byly vydané nejprve ve dvou svazcích u nakladatelství Actes Sud, v roce 1986, a posléze v novém, osmisvazkovém vydání v letech 2002–2005, v koedici s nakladatelstvím L’Arche. Je laureátem ceny SACD a Velké divadelní ceny Francouzské akademie a nositelem Řádu čestné legie.

Významné byly jeho vztahy k české nezávislé a disidentské kultuře, vyjadřované především činy, s nimiž souvisí i následující text, který Michel Vinaver přednesl 13. ledna 2015 v pařížském Českém centru v rámci večera k poctě Rogera Errery, jednoho z dalších vůdčích hybatelů sdružení Přátelé bez hranic (více zde). V tomto proslovu Michel Vinaver s příznačnou skromností a zdrženlivostí zmiňuje podíl své vlastní osoby sporadicky – i o něm ale pojednává kniha Jindřicha Pokorného věnovaná právě francouzské pomoci české kultuře v letech komunistické totality, kterou připravuje k posmrtnému vydání nakladatelství Triáda.

Jean-Gaspard Páleníček

 

Michel Vinaver
Přátelé bez hranic

Jak došlo k mému setkání s Rogerem Errerou?

K prvopočátku je třeba se vrátit do let 1969–1970. Pracoval jsem pro nadnárodní společnost Gillette, proslulou svými holicími strojky a žiletkami, a jednoho dne upozorňuji své nadřízené na výhodnou příležitost: výrobce zapalovačů S. T. Dupont je na prodej. Gillette se o koupi zajímá a pověřuje mě jednáním. V něm sehrává roli bankéř Jacques Pillet-Will. Uplyne deset let, mezi Jacquesem Pillet-Willem a mnou se vytvořilo přátelství. Při jednom z našich společných obědů se Jacques zmiňuje o sdružení, kterému předsedá jeho žena Jacqueline. Projekt mě zajímá, seznamuji se s Jacqueline, která mi o Přátelích bez hranic (Amis sans frontières) řekne trochu víc. Stávám se členem. Seznamuji se s Rogerem Errerou, který je jedním z nejaktivnějších členů a místopředsedou sdružení… Píše se rok 1980.

V Přátelích bez hranic (ASF) seznávám ani ne tak „organizaci“ jako spíš živý organismus, v biologickém slova smyslu a žhnoucí. Žádná byrokracie. Hrstka lidí různých prostředí a různých profesí, které spojovalo společné přesvědčení a, troufám si říct, i společná láska.

Tím přesvědčením byla nutnost podpořit myslitele a tvůrce, z nichž se stávaly vybrané terče moci ve Východní Evropě, která dlela pod jařmem Moskvy. Pomoct jim přežít, tvořit, publikovat.

A pak tedy láska, ano, milostné pouto, které úzce vázalo společenství ASF konkrétněji k jedné zemi – Československu –, i když by snad bylo vhodnější mluvit, vypůjčím-li si od Goetha název jeho románu, o spříznění volbou. Právě s Čechy, více než se všemi ostatními, vzniklo nejpevnější citové pouto. Na mne osobně především zapůsobila jejich směsice statečnosti ve zkoušce a ironie v neštěstí, která mě fascinovala.

Roger Errera měl v rozhodování a činech ASF značnou váhu, což vyplývalo z celé řady jeho kladných stránek: silná povaha, rozvaha v úsudcích, přirozená autorita, velká štědrost a důslednost v závazcích. Byl to pravděpodobně on, kdo absolvoval se svou ženou Irène nejvíc cest mezi Paříží a Prahou a při tom často riskoval, protože převážel – pochopitelně bez vědomí celníků a policistů – peníze, knihy, časopisy i oblečení, neboť ti, kterým bylo třeba pomáhat, byli často vyhozeni ze zaměstnání a připraveni o příjmy. Peníze vybrané ve Francii u členů ASF a dalších přátel mecenášů sloužily v první řadě k honorování, alespoň v malé míře, samizdatových autorů. Jejich nouze však byla také morální. Především jsme tedy přinášeli vůni dálek a protilátku proti osamělosti bojovníků v netečném světě.

Nevím o jiném českém disidentovi, který by pro rozbití zdi netečnosti učinil tolik co Jan Vladislav, „přerušený básník“, jak ho označil Xavier Galmiche, „převozník“ mezi kulturami, „buditel“, ale i „pevnostní hlídka“, jak ho právě Roger Errera nazval zde v pařížském Českém centru během večera, který tu byl uspořádán na Vladislavovu počest 16. prosince 2009. Roger také byl, společně s Jacqueline Pillet-Will a Pierrem Emmanuelem, mezi prvními, jejichž činy a projevy solidarity pomohly Janu Vladislavovi, velkému překladateli francouzské poezie do češtiny, znovu nabýt důstojných životních podmínek po jeho exilu do Francie v roce 1981. Jana a Rogera spojovalo neoblomné přátelství již od prvního setkání, které uspořádala Roselyne Chenu v roce 1973… Tři roky před oficiálním zrozením Přátel bez hranic.

Během své první cesty do Prahy roku 1981 jsem kromě dalších odpůrců režimu potkal tři nádherné postavy: Antona Vantucha z Bratislavy, Františka Laichtera (odborníka na Péguyho) a Jarmilu Najbrtovou. Ale mým hlavním protějškem během této cesty a dalších dvou, jež pak následovaly, byl Jindřich Pokorný, který se mi stal velmi drahým přítelem. Naše filosofické procházky se odehrávaly v polích a lesích mimo město a daleko od policejních odposlechů. Pokorný byl také přítelem Errery. Oba zemřeli v srpnu minulého roku, sotva několik dnů od sebe. A nemohu tedy k dnešní poctě Rogeru Errerovi, která se koná symbolicky zde, v pařížském Českém centru, nepřipojit poctu Jindřichu Pokornému.

U nás ve Francii trvala okupace čtyři roky. Čtyři dlouhé roky. Porobení Československa trvalo čtyřicet let. Připomínám to, protože začne-li těchto čtyřicet let, když je vám dvacet, představují nejpodstatnější část života člověka. Po celou tuto část života byl Jindřich svého druhu vnitřním vyhnancem, ne zcela nepodoben občasným trestancům posílaným do dolů a kamenolomů. Režim byl přerušen jen nakrátko, několik měsíců roku 1968, během „pražského jara“, v půli své cesty… Pak spadla temná klec, kterou moc nazvala „normalizací“ a která trvala až do tzv. sametové revoluce roku 1989.

V tomto kontextu se Jindřich stal autodidaktem. Šíře jeho vzdělání ve mně vzbuzovala závratě. Nic, zejména z francouzské literatury 19. a 20. století, mu nebylo neznámé. Do češtiny překládal a komentoval Gérarda de Nervala i Pierra Emmanuela nebo básníky Bohémy. Jeho záliba v klasicistním a romantickém divadle mu nebránila, aby se zajímal o hry, které jsem psal já. Že mezi členy ASF se nalézá také dramatik, jehož texty mají své premiéry na stejných scénách jako druhdy dramata Dumase či Huga, bylo pro něho jistým zdrojem rozkoše.

Avšak Jindřich Pokorný nemluvil o Přátelích bez hranic, mluvil o Hippocampu. Tak naši činnost totiž nazval. Pro něho jsme byli tímto bájným zvířetem, rybou s hlavou koníka. Proč toto označení? Možná proto, že hipokampus je také částí lidského mozku, ve které sídlí paměť… A když jsme roku 1990 byli pozvaní do Prahy, abychom oslavili osvobození, Jindřich nás během polo-slavnostního polo-žertovného ceremoniálu u nich doma dekoroval, Erreru, Huberta Martina a mě, insignií, kterou sám koncipoval a nechal vyrobit v podobě mořského koníka. Když na to vzpomínám, uvědomuji si, že Hippocampus nebyl jednostrannou pomocí. Ti, kterým jsme pomáhali, pomáhali nám – uvěřit v lidskou schopnost porazit tyranii.

Další symbolické gesto: Pokorný si přál, abych vystoupil na Karlově universitě s přednáškou o tom, co se stalo ve Francii na divadle za posledního půl století. Půl století železné opony. Tato přednáška byla posléze ve Francii zveřejněná na internetu pod názvem Pražská přednáška.

Především musím ale zmínit Parsifala. Roger Errera mi po návratu z pobytu v Praze v roce 2001 nebo 2002 od Jindřicha přivezl exemplář tohoto kolosálního díla, na jehož překladu dlouho pracoval a které často zmiňoval v korespondenci: český překlad románu ve verších Wolframa von Eschenbacha, psaného středohornoněmčinou 13. století podle vzoru Percevala Chrétiena de Troyes. Tři sta stran a dalších tři sta kritického aparátu. Češtině sice nerozumím, ale dlouhým listováním touto knihou jsem mohl zvážit její důležitost. Jindřich – ač muž nesmírně skromný – v této práci a její publikaci pravděpodobně spatřoval závažný výkon a snad i odvetu proti netvorům, kteří se ho po celý jeho život všemožně snažili udusit. Wolframovo dílo lze vnímat jako nejmarkantnější projev Rytířství v srdci Evropy, jehož smysl je možné shrnout takto: jedním ze základních pravidel života je, že být člověkem znamená mýlit se a kát se, ale pro toho, kdo je čistého srdce a věrný sám sobě, vše je zdrojem světla a ušlechtilosti.

Když jsem při zprávě o jeho smrti vzal tuto knihu znovu do ruky, v záblesku se mi vyjevilo Jindřichovo tajemství. Tajemství tak tajné, že i jemu uniklo. V Pokorného osobě bylo něco z Parsifala. Z Percevala. Rytířská povaha. Že se vyrovnal s tímto dílem, vypovídá o něm jako o člověku…

A Hippocampus? Nebyl snad rytířským řádem, do kterého jsme byli, Roger Errera, já a další, pasováni?

Montaigne napsal: „Avšak neumíráš na to, čím stůněš; umíráš na to, čím žiješ.“ Roger Errera byl jiného rodu než Jindřich, nikoli středověkého, ale renesančního, rodu živých realit. Zvídavý vůči reálnému, pozorný ke skutečnostem a idejím, jako Montaigne, patřil do rodiny objevitelů světa a sebe sama. Jiný způsob, jak žít beze strachu. „Uznávaný právník,“ říká o něm místopředseda Státního soudu Francie Jean-Marc Sauvé, „zanícený pro obranu svobod“. Ano, nejen ve funkcích ve Státním soudu, ale i v bezpočtu dalších misí a aktivit, zejména jako autora a editora, byla lidská práva Errerovým výsadním terénem. Roger, je třeba to říct na závěr, byl vlídný. Hluboce. Jeho pohled jiskřil. A pak zde byl jeho smích, který občas zazněl a dodával důvěry.
 


S Roselyne Chenu a Pavlem Fischerem v Českém centru v Paříži, foto archiv J. G. P.


Přeložil Jean-Gaspard Páleníček.