Skončil život velkého básníka, génia, výborného muže s mnoha chybami a přednostmi, těžce zkoušeného, ale nepokořeného. 

Jeho nadšení bylo nepřekonatelné za všech okolností a my se nikdy nedozvíme, jakou tíži proto musel nést. Posiloval bezpočet lidí kolem sebe až do konce. Ivan Martin Jirous byl rádcem i duchovní oporou doslova každému, kdo si žádal pomoci v těžkých dobách nesvobody. Byl součást našeho žití a ve vzpomínkách jí bude dál. 

První moje setkání s Magorem, jak jsme Ivanovi Martinovi Jirousovi říkali, bylo v jeho nepřítomnosti. Kamarád mi půjčil na rychlopřečtení Magorovu Třetí zprávu o českém hudebním obrození, a bylo vymalováno: v té intenzivní studii je všechno, co potřebují vnímaví lidé znát k orientaci ve spleti kulturního dění; za tuto esej patří Magorovi velký dík. 

V té době jsme začínali poslouchat nahrávky skupiny The Plastic People of the Universe, jíž byl Magor manažer a nehrající člen. Prošel proto mnoha útrapami od režimní moci. Pro podíl na duchu Plastiků mu patří další dík. 

Za nějakou dobu potom, když začala vycházet samizdatová Revolver Revue, účastnil jsem se na nádraží Praha-Smíchov akce s názvem „Pocta Magorovi“. Byl tehdy vězněn v kriminále ve Valdicích. Dříve se tomu říkalo žalář, trestnice… tam složil Magorovy labutí písně, mohutnou legendární básnickou skladbu, která patří k jednomu z neochvějných pilířů chrámu a tvrze národní literatury; pro ni mu patří mocný dík. 

Bylo v těch letech štěstím Ivana Martina Jirouse potkat na svobodě, pro státní moc byl úhlavním odpůrcem, a téměř celá osmdesátá léta strávil za mřížemi – na svobodě vždy jenom jakby na skok. Pro posilu v neústupnosti mu patří neochvějný dík. 

Na sklonku listopadu 1989, někdy v prvních týdnech svobody byl Ivan Martin Jirous amnestován presidentem republiky. Přišel do Galerie U Řečických, měl na hlavě bílý stetson a sršel dobrou náladou a elánem. Byla radost jej přivítat jakby přišedšího ze zásvětí! Ten pohled mi nevymizí z paměti do konce života: najednou se zjevil v davu před mřížemi do vchodu Informačního střediska, vystrojený jako značně rozkvetlý texaský floutek, tváří mu pohrával úsměv a byl zase u nás; muži okřáli, ženy zjihly, dění zase začalo probíhat. 

Tím příběh ale nekončí – v následujících rocích se Magor sžíval se životem ve svobodě jako my všichni. Zarachotil ještě nějaký policejní skandál, Magor dostával svá zadostiučinění a ocenění na kulturním poli, a vytvářel tolik potřebné kontroverze. Pochopíte, když vnímáte srdcem. Žil do poslední chvíle a svým dílem zůstává s námi dál.