V pátek 8. července zemřel ve věku šedesáti let Libor Krejcar, výtvarník a hudebník. Vyučil se uměleckým řezbářem v Učňovské škole umělecké výroby v Praze (1979), poté pracoval jako restaurátor dřeva ve Státní památkové péči v Pardubicích, od roku 1990 působil ve svobodném povolání. Vystavoval od poloviny osmdesátých let, do roku 1989 neoficiálně. Se skupinou Tamers of Flowers interpretoval vlastní texty a hudbu. Jeho výtvarné práce byly několikrát představeny v Revolver Revue, jsou zastoupeny v antologii poesie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě, vydané v Edici RR (2013), účastnil se také výstav Z výtvarného světa Revolver Revue (Zámek Zlín, 1995) a Pocta Madoně (Galerie Navrátil, 2003). V roce 2017 mu byla udělena Cena Petra Bohunovského, básníka a mecenáše umění. Dnes na Bubínku Revolveru přinášíme rozhovor, který s ním vedl před třemi lety Vladimír Drápal pro RR č. 115. Jako příloha téhož čísla vyšla Jedna věta, kterou Libor Krejcar psal na podnět Viktora Karlíka v roce 2018.


Libor Krejcar, foto © Karel Cudlín

 

Ora et labora s Magorem i bez Magora
(se sochařem a hudebníkem Liborem Krejcarem hovoří Vladimír Drápal)

Kdy a kde ses narodil?
22. 8. 1961. Hořice v Podkrkonoší, pár kilometrů od Ostroměře, odkud pocházejí oba rodiče a celý náš rod.

Kdy jsi pocítil zájem o umění?
Někdy kolem druhý půlky sedmdesátých let. Tehdy jsem se přátelil s Mílou, mojí budoucí první ženou, která čerstvě absolvovala sklářskou průmyslovku a hodně se o umění zajímala. Díky ní jsem v té době shlédl mnohé, ale že by mě něco nadchlo z děl českých umělců, kteří mohli vystavovat, to se nedá říct. Na jedné skupinové výstavě československých autorů mě zaujal obraz od Bedřicha Dlouhého, portrét ženy, nádherná malba v renesančním stylu, ta dáma měla od nosní dírky ke rtům bílý proužek, obraz se jmenoval Z mírného nachlazení. To mě docela zaujalo. O pár let později jsem tak trochu pod vlivem tohoto obrazu napsal text, končí veršem: „Smutek okusuje duši a krve nevidět jen nad mými ústy se objevil nepatrný pramínek krve jako bych byl mírně nachlazen…“

Ještě se vraťme zpátky.
Podstatnou část dětství mám propojenou s Ostroměří, vyrůstal jsem převážně u maminčiných rodičů. Děda byl do roku 1954 majitelem osobní autodopravy, pak mu oba vozy zabavili a poslali ho do nedalekých lomů, kde se zmrzačil a dostal invalidní důchod.

Takže jsi vlastně buržoazního původu?
Ne tak docela. Maminka to dědovi trochu zkazila, otec pochází z dělnické rodiny. V dětství jsem zažil velikou zahradu, třešňový sad, krom toho byl děda vášnivý nimrod a vyřezával si štítky pro své trofeje. První dláta jsem měl byla právě od něho.
Pak rodiče v roce 1962 koupili renesanční dům v Hradci Králové a po dvou letech ho vyměnili za fungl novej byt v paneláku. Nechávali mě většinou v Ostroměři, s nástupem na základní školu ale moje celoroční pobývání v přírodě skončilo. Zbyly prázdniny, soboty a neděle. Jinak místo zahrady, zvířat, řeky Javorky, lesa a všech vůní venkova rozestavěný panelákový sídliště, odpadní stoka Pileťák, náletová bukovina a odér novýho umakartu.

Jaké jsou tvé vzpomínky na základní školu, bavily tě předměty související s uměním?
Mám takovej pocit, že mě ve škole nebavilo skoro nic, alespoň zpočátku jsem tam nechtěl vůbec chodit. Přeučovali mě z leváka na praváka, musel jsem tam být o hodinu dřív, abych si procvičoval psaní pravačkou, k tomu zvláštní cvičení s logopedem, a výsledek byl na světě: začal jsem koktat, pochcávat se, bez pravítka jsem ještě v páté třídě nepřečetl souvisle ani řádek. Později mě ale bavil přírodopis, dějepis, tzv. výtvarná výchova a dílny, kde jsme vyráběli různé pomůcky pro školní zahrádku. Rozhodně jsem nepatřil mezi premianty, ale solidní průměr jsem si udržel až do konce devítky.

V roce 1976 jsi nastoupil do učebního oboru „umělecký zpracovatel dřeva“ u státního podniku Hudební nástroje Hradec Králové.
Ano, tak se tehdy jmenovala fabrika pana Antonína Petrofa.

Co tohle řemeslo obnášelo?
Celkem nic zvláštního, od běžných učňovských zařízení jsme se lišili tím, že jsme byli všehovšudy dva učni. Navíc s tímhle oborem patřící pod Školu uměleckých řemesel v Praze, takže jsme měli tři měsíce školu ve Vysočanech a zbytek roku praxi v královehradeckém Petrofu. Bylo skvělý tam na něčem souvisle pracovat a nechodit týden do školy a týden na praxi, jak to bylo zvykem všude jinde.

Co jste během těch devíti měsíců učňovské praxe dělali?
Nejdůležitější bylo naučit se ovládat nástroje, dláta a podobné. V tomhle směru jsem měl docela výhodu. Dláta jsem měl od dětství a mistr věděl, že s tímhle se u mě nemusí zdržovat. Rovnou jsem dostal za úkol řezat jednoduché tvary, později baroko, rokoko, Marie Terezie, směr byl víc než jasný, řezby na piana, pianina, klavíry, ruční i sériová výroba.

A jaký byl tříměsíční program ve škole v Praze?
Předměty jako všude jinde, akorát za tři měsíce jsme museli zvládnout ve stručnosti učivo na celý rok. Měli jsme k tomu navíc dějiny umění a fotografie, modelování a kresbu. To bylo naprosto báječný.

Ty jsi měl docela štěstí na spolužáky…
To ano. V prvním ročníku jsem potkal Vaška Stádníka. Ve druhém a třetím byl sousedem Pablo de Sax. Za námi Ludvík Hradilek s Martinem Janíčkem. Naším třídním byl profesor Jaroslav Med, literární historik, kterého jsme měli na český jazyk. O patro výš chodil David Němec a Vojta Stádník. Touhle školou prošel i sv. Vincent Venera a mnoho dalších podivínů. Sbor pedagogů tvořili převážně lidé propuštění z vysokých škol nebo odjinud v rámci normalizace. Byla to skvělá škola.

Co bylo dál?
V červnu 1979 jsem měl po závěrečných zkouškách a s krátkýma pauzama jsem zůstával převážně v Praze. Pablo bydlel v podnájmu u paní Pešírové v Košířích, která toho roku zemřela, a Pablovi zůstal celej byt. Za krátkej čas tam bylo plno: Míla, Pigi s Čarodějem, Hradilek, občas já a Martin Janíček s Jarkou, kteří bydleli převážně na Kosoři v letním ateliéru, kde se odehrávaly koncerty O.P.N., Psích vojáků, Národní třídy, Fru Fru a mnoha dalších seskupení.

Měl jsi v plánu dál studovat, nebo se jako čerstvý absolvent vrátit do Petrofu?
Byl jsem nucen řešit existenční otázky. Proběhly odvody na základní vojenskou službu. Můj pokus o modrou knížku na vrozenou vadu kyčelních kloubů nevyšel. Hrozily mi dva roky vojny. Všichni mí přátelé, bývalí spolužáci, pokračovali ve studiu ukončeném maturitou.

Tebe nevzali, nebo jsi chtěl jinam?
Ani jedno, ani druhý. Musel jsem požádat vedení podniku Hudební nástroje o doporučení k dalšímu studiu, který jsem nedostal. Sdělili mi, že fabrika nemá o mé další vzdělávání zájem. Požadovali, abych odpracoval ve výrobě tři roky jako splátku dluhu za výuční list. Mám pocit, že tím byly karty rozdány.

Dal jsi výpověď a odešel do Prahy?
To by bylo příliš snadný a hlavně nemožný. Měl jsem za zády bandu podnikových kádrováků a tlupu lampasáků s hrozbou podzimního nástupu do armády. Šel jsem k závodnímu lékaři a dostal na nějakej čas neschopenku. S dovolenou to vyšlo až do podzima. V tomhle období jsem potkal Míru Hurvajse Poláka, který mě pozval na barák do Nové Vísky u Chomutova, kde se skoro každý víkend ve stodole hrálo. V pátek býval sraz U Dvou slunců a přilehlých restaurantech, v noci cesta sklepním oknem do prádelny strahovských kolejí, kde Hurvajs pracoval jako údržbář nebo co, a ráno autobus nebo stop směr Chomutov. Skvělý a radostný časy. I v okolní šedý hrůze. Ten barák měl nezapomenutelnou a bohužel na dlouhá léta neopakovatelnou atmosféru se spoustou nádhernejch koncertů a setkání...

Na Nový Vísce ses seznámil s Magorem, se kterým jste pak byli blízcí přátelé?
V druhý části otázky máš zcela pravdu, v pozdějších letech jsme si byli hodně blízko. Ale že bych se s ním seznámil na Nový Vísce se tak úplně říct nedá. I když jsme se tam poprvé potkali, byla to tuším neděle po nějakém koncertě a před dalším vystoupením, konec června, s Pablem jsme kus od baráku objevili třešně. Ze stromu celkem slušnej výhled do okolní krajiny. Po chvíli se na nedaleký cestě začaly objevovat policejní antony, jeden za druhým. Říkám Pablovi: „Ty vole, to asi nebude kvůli těm třešním!“ Seskočili jsme ze stromu a zpátky na barák. Cestou Pablo povídá: „Asi jsme šlápli do hovna…“ Nemyslel to obrazně, kolem byly samý kravince. Zabouchla se za námi vrata na pozemek baráku a já si šel ulevit k zahradnímu plotu. V tom rána do zad a ozvalo se: „Zadovka, blbečku!“ Když viděl, jak jsem vyděšenej, začal se řechtat a okusovat železo krumpáče zavěšenýho na plotě. Do té doby jsem ho znal jen z vyprávění a z jeho textů.

Máš na mysli třeba Zprávu o třetím hudebním obrození?
Tento Magorův apel jsem poctivě přepisoval, asi jako každá druhá „mařena“. Znal jsem ale i jeho články z šedesátých let o psychedelické scéně a zajímalo mě, co si myslí o současném výtvarném umění. Na Vísce na to skutečně tenkrát v tu chvíli čas nebyl.
Znovu jsme se potkali o rok nebo dva později v hospodě U Silvera – Kocbeř, kde Standa Guma Pitaš pořádal koncerty a jiný akce. V té době jsme bydleli ve Dvoře Králové a Kocbeř byla za rohem. Magor se tam objevil v podvečer s Olgou Havlovou. Přednášel, tančil, hulákal a zase přednášel a tančil a hulákal, do noci. V té době psal o Andym Warholovi a The Velvet Underground. Během večera nemluvil skoro o ničem jiném. Loučili jsme se s tím, že celý text se mi v krátké době dostane do rukou. Příliš jsem s tím nepočítal, o to větší bylo překvapení, když ke mně text po několika týdnech doputoval. Pak střih, potkali jsme se až po jeho propuštění z Valdic, na vernisáži Rudolfa Němce. Dával mi podepsat petici za propuštění Jana Staňka z valdické věznice. Pak jsme se neviděli až do vernisáže výstavy v kolínském muzeu v roce 1989.

V osmdesátých letech ses přestěhoval do Dvora Králové. Proč právě tam?
Jak už jsem říkal, coby branec jsem musel řešit povolávací rozkaz. Zbývalo pro mě jediné možné řešení, tedy „modrá knížka na palici“. Začátkem září mě hospitalizovali na psychiatrické klinice v Hradci Králové. Strávil jsem tam zhruba dva měsíce a nafasoval několik solidních diagnóz, neslučitelných se službou v armádě. V průběhu mého „léčení“ se ozval státní podnik Petrof s nabídkou ukončit pracovní poměr dohodou. Asi pochopili, že by se mnou byly jenom potíže. Moje přítelkyně Míla byla těhotná a odstěhovala se z Prahy ke své matce na Velehrádek u Dvora Králové. V krátké době jsme ve Dvoře našli volný půdní byt, začátkem prosince 1979 jsme byli oddáni na MNV Dubenec a já dostal do občanského průkazu trvalý pobyt Dvůr Králové, čímž jsem se vymanil z Vojenské správy Hradec Králové a spadal pod Trutnov, kde to nebylo tak vostrý. Modrou knížku jsem dostal až po šesti letech odborného dohledu psychiatrů a třech odvodech.

Měl jsi ve Dvoře Králové prostor, kde ses mohl věnovat výtvarné práci?
Zdaleka ne, ale pracovat se dalo v přilehlých půdních prostorách. Tehdy jsem spolupracoval s královehradeckým performerem Milanem Langerem a jeho přáteli z okruhu kapely Bílé světlo. Vystupoval jsem v jeho performancích, třeba v jeho ateliéru pro nějakých deset patnáct lidí proběhl Cannibals flám, který spočíval v tom, že se upekly bramboráky, proti sobě stály dvě figury a každýmu byl přes obličej gumičkou připevněn bramborák. Rukou sis protrhal díru a hledal jsi po tý druhý figuře části, které se dají sníst. V té době jsem začal dost přemýšlet o vlastní tvorbě. Hodně lidí z toho okruhu odešlo do Prahy, zbylo jich jen pár a já Milanovi pomáhal s výstavami přátel, přičemž jsem se postupně seznámil s mnoha zajímavými lidmi, s Františkem Vítkem, Věrou Říčařovou, Honzou Steklíkem, Mílou Čechem, Naďou Plíškovou, Karlem Neprašem, Irenou Gerovou, Rudou Němcem, Jardou Kořánem a dalšími, kteří pro mne znamenali a znamenají skutečnou kulturní elitu národa.

A tvoje vlastní práce?
Od konce sedmdesátých let jsem uvažoval o figurální tvorbě. Hledal jsem svůj vlastní pohled na sochu, plastiku a objekty do prostoru.

Tvůj první vážnější projekt jsou Pantherie. Kdy jsi na této sérii začal pracovat?
Po dlouhých přípravách, až když jsme koupili domek v bývalý dělnický kolonii na okraji Pardubic.

Proč právě Pardubice?
Po nepříliš úspěšném putování napříč dělnickými profesemi jsem se začátkem léta 1980 účastnil výběrového řízení na místo řezbáře v restaurátorských dílnách Státní památkové péče v Pardubicích.

Byl to pokus o návrat k tvé původní profesi?
Ano, ale s mojí vizáží, zdravotní kartou atd. jsem v úspěch příliš nevěřil. Kupodivu je nezajímalo, jak vypadám, ale co umím. V září toho roku jsem nastoupil jako řezbář-restaurátor v Pardubických památkách. Bez přímluvy a záruky kunsthistorika Pavla Imricha, tehdy zaměstnance památkové péče, který patřil do okruhu přátel Milana Langera, by to bylo sotva možný. Strávil jsem tam skoro sedm let.

A jak to tedy bylo se sérií Pantheria?
V době, kdy jsme ještě bydleli ve Dvoře Králové, jsme s přáteli podnikali výlety do okolních vesnic, především do nedalekého Kuksu, kde stojí alegorie Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna a v nedalekém lese jeho úžasný Betlém ve skále. Chodili jsme tam docela často. Cestou jsme míjeli poloprázdná venkovská sídla, kde se v té době povětšinou usadila místní jednotná zemědělská družstva. Mnohdy ty usedlosti zdobily už napůl zničený sochy lvů. Takový torza zašlý slávy. Rozpad těch figur mě zaujal víc než samotná sochařská díla, která si povětšinou byla podobná jako vejce vejci – většina těch prvorepublikovejch kýčů kopírovala strážce městských bran starého Egypta, ale pochopitelně tak nějak po česku. V té době jsem se rozhodl dělat sérii velkých koček s názvem Pantheria.

Proč právě kočky?
Asi proto, že mě v tu chvíli nic jinýho nenapadlo. Snažím se držet první myšlenky, co mě napadalo později, nestálo za řeč.

Přinejmenším v prvních tvých pracích je cítit vliv Křižovnické školy.
Například plastika Sen zubní laborantky. Tahle myšlenka vznikla u hospodskýho stolu, zubní protéza, která má místo zubů šachové figury. Záměr byl celkem srozumitelný, šachových figur je v základním postavení dvaatřicet, stejně jako zubů. Takže jsme hledali bezzubého, který by byl ochoten s námi tuto performanci zrealizovat, ale jedinej, kdo byl schopen se něčeho takového účastnit, byl Pavel Eman Zeman, a ten měl naneštěstí ještě asi čtyři zuby. Odklad byl nezbytný. Vrátil jsem se k tomuto tématu až po deseti letech a rozšířil ho o Partii pro Marcela Duchampa a ve velkém formátu o Rozhovor a Sen zubní laborantky. Do stejné kategorie patří také série etují pro Naďu a Karla, k jejichž realizaci došlo také mnohem později. Je to řada reliéfů hlav, kdy do sebe páry zapadly, jeden v negativu, druhý v pozitivu. Myslím, že v těchto dvou sériích je vliv Křížovnické školy a především Karla Nepraše patrný. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu je pro mne stále zářící hvězdou na nebi výtvarného umění.

Co jsi ještě dělal na začátku osmdesátých let, kdy začaly vznikat Pantherie?
Stavební úpravy domu. Měl jsem půdní ateliér bez izolace, s mizernýma kamnama. Tou dobou jsem v památkách dokončoval doudlebskou barokní kapli, složenou z florentinských rámů, všechno bylo v dezolátním stavu. K tomu jsem nafasoval restaurování řezbovaných saní, taky vrak. Restaurování mi zabralo většinu roku, ale své vlastní práci jsem věnoval veškerý volný čas. Milan Langer při úpravách našeho domu objevil pod přemalbami několik vrstev modrýho válečku a napadlo ho, že z té stěny udělá poslední večeři Páně. Na místě apoštolů jsou prázdné židle, a tam, kde se dotýkali, jsou vytištěny okřídlený půllitry piva. Já jsem se týhle akce účastnil minimálně. Ale nechal jsem se přemluvit Jaroslavem Richtrem, Langerovým fotografem k výstavě. Měl jsem před dokončením první dvě kočky. Moje protesty, že chci Pantherie vystavit, až jich bude deset, jako argument neprošly, a já se nechal ukecat.

Kdy a kde výstava proběhla?
Koncem léta 1985 v pardubickém Klubu kultury. Že by to byla galerie, se říct nedá, ale byl to celkem čistej prostor. Dal jsem tam obě Pantherie a jednu plastiku, Žlutý taxík na erotické silnici, taktéž ze dřeva. Pantherie stály na skleněných soklech, prosvícené bodovkama zespoda. Za nimi skleněné kontejnery naplněné odpadem z těchto soch a na zdi za nima ještě fotografie dutiny Pantherie ve stejném formátu jako sochy samotné. Při spodním nasvícení v přítmí působila instalace příjemně, až magicky, k tomu všudypřítomná vůně dřeva. Richter tam vystavil sérii černobílých tisků svých fotografií. To byla moje první a na delší čas taky poslední výstava v Pardubicích, kde jsem pak vystavoval až víc než deset let po sametovém listopadu. V Divadle 29, výstava se jmenovala Voko bere a byla věnovaná Jiřímu Lacinovi a Tondovi Šimkovi in memoriam. Úvodní slovo měli Magor a Jarda Kořán.

S Jaroslavem Kořánem a jeho vydavatelstvím Gallery jsi hodně spolupracoval.
Znali jsme se od poloviny osmdesátých let a udělali s jeho nakladatelstvím v roce 2000 výstavu v pražským Mánesu, s názvem Krajiny paměti. Vyšla k ní celkem obsáhlá monografie s texty Jana Rouse, Magora, Olafa Hanela a Vráti Brabence. A pak taky výstavu v Galerii Smečky roku 2009, ta se jmenovala Bůh je šelma kočkovitá.

Vraťme se ještě k předcházejícím výstavám.
Když jsme bydleli v Pardubicích, při cestách za známými do Heřmanova Městce jsme objevili krásný dům s ateliérem po místním malíři Willy Horném a v roce 1988 jsme ho s Marií koupili. Originální videojournál tam pak natočil dokument z nočních instalací mých soch a dřevěných světelných obrazů, které měly formát metr na metr a dala se z nich sestavit postava nahé ženy. Celý soubor byl vystaven v noční zahradě, Pantherie přitom, nasvícené zevnitř, zářily škvírama v keřích. K tomu ohně, Sen zubní laborantky, Partie pro Marcela Duchampa. Točil to Michal Hýbek s Kořánem, žel v následujícím přívalu listopadových událostí se film někam založil a mám jen část fotodokumentace z Jardova archivu. Jelikož jsou oba na pravdě Boží, těžko už materiál dohledám.

Na konci osmdesátých let jsi byl ještě zaměstnán u památkové péče, nebo už na volné noze?
Z restaurátorských ateliérů jsem odešel 1987. Když byla dokončena doudlebská kaple, skončila řezbářská práce. Dělal jsem jen pomocné práce truhlářské, a to mi připadalo jako ztráta času, nebo spíš stojatej močál. Nechal jsem se zaměstnat u bytového podniku jako uklízečka. Sice mizerný peníze, ale spousta volného času. Vydržel jsem tak zhruba rok, v té době jsem se seznámil se slévačem, který lil pro Umělecká řemesla Hlinsko a domluvil mi zaměstnání u nich. Provozovnu měli někde u Žďáru nad Sázavou a k mému překvapení mi nabídli, že mi budou práci vozit domů, a to vždy na tři měsíce. Nic lepšího jsem si přát nemohl. Dělal jsem opět svůj obor, volno jsem měl, kdy jsem potřeboval, a k tomu celkem dobrý peníze, na tu dobu. Takže taková volná noha bez těch jejich svazovejch průkazek.

Mohl ses tedy víc věnovat volné tvorbě.
Důležité pro mě bylo setkání se slévačem Pepou Dubcem, který u něj na chalupě vybudoval slévárnu z bývalého chléva, a byl ochoten pokusit se odlít moje sochy do kovu. Všechno lil do pískových forem, o lití na ztracený vosk nemohla být v těch partizánskejch podmínkách ani řeč. Přesto jsme spolu převážnou část mých plastik odlili.
Díky tomu, že jsem si v té době mohl sám určit, co budu kdy dělat, a řemeslo jsem celkem bravurně zvládal, mohl jsem vypadnout na týden mimo ateliér a nikdo mě nepostrádal. Bylo jen nutný dodržet termíny odevzdání zadané práce. Jezdil jsem často do Prahy. Chystali jsem s Neprašem, Steklíkem a Karlem Meistrem výstavu do kolínského muzea, takže jsem zahajoval svůj pracovní pobyt na Staré poště v pražské Opletalce, kde bydlel Míla Čech. Povětšinou se schůze protáhla na dva dny, zůstal jsem u Čechů a zpravidla po dvou dnech odjel do Košíř k Hradilkům na domeček a pochopitelně na pivo do hospody na Klamovce.

Jaký jsi měl v té době vztah k Revolver Revue?
Byl jsem pravidelným odběratelem a v roce 1988 jsme se domluvili na možnosti tisku v Pardubicích. Dostal jsem grafický návrh se všema podkladama obalu RR č. 11. Autorem návrhu byl Joska Skalník. Vytiskli jsme s tiskařem Milanem Vítem 400 kusů obalů sítotiskem a plánovali tisk knihy Bedřicha Placáka o Slovenském národním povstání. Měli jsme připravený, nebo lépe řečeno nakradený papíry formátu A4. Tam, kde jsme tiskli obal, to nebylo technický možný. Nabízel se Dům techniky, kde mimo jiné probíhaly tiskařské kurzy a taky tam měli potřebné mašiny. Ale tou dobou se tam kradlo tak, že to smrdělo hospodářskou kriminálkou, takže tisknout tam bylo riskantní. Zbyl nám asi metrák papíru a při jedné z návštěv je odvezl Čuňas pro svoje voknové potřeby. Držel jsem se zákona meskalerských Apačů: Kdo se alespoň nepokusí zabránit bezpráví, nese stejnou odpovědnost jako ten, kdo ho páchá. Aspoň v tomhle směru mám jasno.

Pak následovala výstava Krejcar–Meister–Nepraš–Steklík v Kolíně.
Po více než roce příprav jsme se trefili do revolučních dnů nebo revoluční dny do nás. Vernisáž vyšla na generální stávku, takže vernisáže byly dvě. Na první byla expozice zavřená a na schodech muzea jsme oznámili, že vzhledem k okolostojíčnostem otevřeme výstavu v náhradním termínu. Poté přednesl svou báseň Andrej Stankovič a šli jsme na pivo. Druhou vernisáž uvedl Jan Rous, který napsal text do katalogu, z Ladislava Klímy četl Magor. Vystavil jsem tam polovinu z plánovaných deseti Pantherií, včetně Magorovy Valdické, k tomu Sen zubní laborantky a deset Partií pro Marcela Duchampa.

A co bylo dál?
Co bylo dál? Václav Havel se stal prezidentem, Jarda Kořán primátorem Prahy.
A já se vrátil ke Kelímkovi, jak jsme přezdívali slévače Pepu Dubce, do jeho „podzemní slévárny“. Po výstavě v Kolíně jsem si dal od koček pauzu a pracoval na modelech 142, což jsou sejmuté otisky lidského těla s odkazy na Starý a Nový zákon. Vše se postupně odlévalo v Kelímkově slévárně. Podmínky opravdu undergroundové, dalo se tam vydržet tak týden vcelku, pak bylo nutný dělat technický pauzy. V baráku zima jak ve Vydří, voda tekla dvakrát týdně na hodinu. Byť to byla vesnice, tak bez hospody. Jedli jsme brambory na loupačku, pili vodu s malinovou šťávou. Jít do lesa bylo zbytečný, tam prý nikdo nikdy nic nenašel. Podobný to bylo s místním potokem, na otázku, zda jsou tam ryby, se mi dostalo odpovědi, že jo, ale měřej deset centimetrů a je jim tak patnáct let. Nezbývalo než zpět k pekelný jámě do chléva mezi hromady písku a pracovat. Během půl roku jsme odlili celou řadu 142. V roce 1994 proběhla výstava v Nuselské galerii, úvodní slovo měl Jan Rous a skladbu Víra zahráli Jolly Joker.

Pak následovaly až Krajiny paměti v Mánesu v roce 2000.
Ano, s výstavama jsem si dal na čas pauzu, kromě několika společných polistopadových. Od roku 1997 jsme začali připravovat Krajiny paměti. Hodně času jsem trávil v ateliéru v Heřmanově Městci. Vznikaly Veraikony, Krajiny těla, sypaný obrazy včetně Pomníku padlejm stromům. Dokončoval jsem poslední sochu z řady Pantheria. Jarda Kořán pověřil Magora, aby napsal text do chystané monografie. Martin, když zjistil, kdo tam všechno píše, to přijal jako výzvu. Myslím, že žádné pověření nebo zaměstnání by ho k tomu nedonutilo. Přijel do Heřmanova Městce na jeden, dva dny a zůstal dva týdny, občas se šel podívat do ateliéru, ale většinu času jsme hráli v restaurantu Eden kulečník. Stali jsme se blízkými přáteli a Martin k nám jezdil stále častěji. Při každé návštěvě přivezl láhev modrýho portugala pro Mariinu maminku, která se k nám přestěhovala. Byla sice ležící, ale svěžího ducha, Magor s ní zpíval maďarské písně a popíjel portugala. Vylepšoval mi renomé u tchýně a písně prokládal slovy: „Maminko, kam ta vaše Maryška dala voči, vždyť je to hovno sebraný z chodníku. Mohla z ní být hlasatelka na Primě nebo šéfredaktorka časopisu.“ Babička zpravidla odpověděla: „Libor, ten dělat nebude.“

Jaký význam pro tebe výstava Krajiny paměti měla?
Možnost vystavit ve velkém prostoru práce za posledních patnáct let. Byl to pro mě konec jedné etapy a začátek další. Kurátorkou výstavy byla Marie Bergmanová, která po krátkém proslovu uvedla koncert DG 307. Druhý den ráno jsem do Mánesu přijel a hned u vchodu mě lapila vrátná se slovy: „To je dost, že jedete. Tak se na to pojďte podívat.“ Cestou pořád něco mlela a já si neuvědomil, že mě vede někam, kde výstavu nemám. Došli jsme ke schodišti a paní pravila: „Tak tady to máte.“ Podíval jsem se vzhůru na zábradlí a tam visel oběšenec. Zřejmě nabyla dojmu, že když jsem celý v černém, tak asi budu pohřebák. 

Na čem jsi pracoval pak?
Mě tehdy na Pantheriích začala vadit ta strnulost a chtěl jsem to nějak rozehrát. Jako první jsem začal dělat Madony s otevřenejma vnitřkama, ve kterých se odehrávala divadlýlka: ptačí hnízda, mrtví potkani, kostřičky kočiček, nasvícené zevnitř… Vznikla série Mezi nebem a zemí a výstava se stejným názvem proběhla v telčské galerii Hasičský dům.

A co sypané obrazy, dvojskla s nejrůznějším dřevěným odpadem?
Dál jsem pracoval s použitím odpadu. Používal jsem tříděný odpad z různých mých činností, takže v některých těchto sypaných obrazech najdeš zbytky restaurování, v jiných zbytky lipového dřeva, ty skleněné vitríny jsou prostě vysypané tím, s čím zrovna pracuju. Nepočítal jsem ale při tom s náhodou, to snad jenom v případě série s názvem Dopisy, kde je technologie taková, že vysypeš plochu jemným prachem a potom to musíš nakreslit, pak zase nasypeš, ale do posledních chvíle, dokud to celé nevysypeš – přičemž je tam hloubka deset centimetrů, aby to bylo pevné a drželo – nevíš, jak to vypadá, to zjistíš, až když to celé otočíš. A otočit to můžeš, až když je to udusané a plné, takže hraje roli okamžik překvapení – a dá se mluvit o náhodě. Jinak všechny ostatní sypané obrazy jsou dělané cíleně a považuji je za krajiny.

Komu jsou ty dopisy psaný?
Nemaj adresáta.

Takže všem?
Všem, kdo jim budou rozumět.

Další tvou sérií jsou Vypalovaný kresby, v nichž pracuješ se zápalnýma šňůrama a které byly představeny v RR č. 95/2014. Jinou řadou jsou kočičí hlavy, polepené nejrůznějším papírovým materiálem, kromě jiného i portrétem Košířské Madony.
Někdy před dvaceti lety jsem objevil obchod s kočičím žrádlem, kde se prodávaly granule v papírových pytlích s potiskem. Odebíral jsem od nich prázdný pytle a vystřihoval z nich potisk s kočičí srstí. Tak vznikly první Pantheria hlavy. Myslel jsem, že srstí to skončí, udělám deset kusů a dost. Zůstalo mi ale dvacet sádrových hlaviček, tak jsem je polepoval různými motivy – kytkama, anděly, kočičíma očima, některé byly trochu porno. Celkem pestrá řada. Sice každý pes, v tomto případě kočka, jiná ves. Posledním polepem jsou tabákové listy. Přírodní tabák, návrat do krajiny.

Jeden z tvých zatím posledních projektů se jmenuje Na křídlech a jsou to andělská křídla polepená Magorovými rukopisy.
Použité rukopisy jsou ve skutečnosti barevné xerokopie. Magor se svojí igelitkou nebo plátěnou taškou s notesama pořád něco přepisoval, ale konkrétně tyhle texty psal v kopii Heleně Papírníkové (poznají se podle toho, že mají v rohu v kroužku malé h). A nejsou to jen básně, ale taky nejrůznější poznámky, telefonní čísla, účtenky z hospod. To všechno mi Helena dala ve velký igelitce, když Magor umřel. A protože Magorovy básně znám, zaujaly mě na tom spíš stopy času: čaj, kafe, panáky, piva, déšť, plísně atd. Magorovy krajiny času. Je to můj pozdrav Magorovi na druhý břeh, doufám, že na křídlech k němu doletí.

Další tvůj nedávný projekt spočíval v tom, že jsi nafotil zdi místnosti, která je ti nejbližší, a do fotografií pak dokreslil spoustu detailů.
Na tohle téma vznikly tři velkoformátové série kreseb. Tváře ve zdi, Tváře ve zdi a jiné příběhy a Noční kresby. Podoba místnosti, kde jsou nafocené podklady pro tyto kresby, vznikla tak, že nám venkovní wisteria prorostla střechou a několik let do kuchyně zatékala voda, která na zdech vytvořila úžasné mapy, zahrnující i plísně. Část tohoto vizuálu jsme použili i jako projekci k hudbě Tamers Of Flowers. A části těch fresek jsem si nechal barevně vytisknout na velký formát a do každého dokreslil spoustu tváří andělů a zvířat. Nejraději bych udělal filmovou verzi, ve které by se ukazovala původní zeď, do níž se pomalu prolínají a zase z ní mizí tyto motivy. Samozřejmě to není nic nového, ostatně já jsem si plně vědom, že nepřicházím s ničím objevným.

Zaznělo jméno tvého hudebního uskupení Tamers Of Flowers.
Moje hudební aktivity začaly na začátku osmdesátých let, kdy jsme ve sklepní zkušebně nahráli hlukovou stěnu a vydali ji v lednu 1982 na magnetofonových kazetách v padesáti exemplářích pod názvem Zpětné vazby. Michal Cingroš s Jirkou Vnoučkem natočili krátký film s jednoduchým příběhem: prázdná noční ulice, bílá řada domů, dvě postavy v dálce jdou proti sobě. Jedna rukávem stírá bílou barvu ze zdi, otírá se přicházejícímu o rameno a předává mu znamení. Postava se pak po pár metrech obrátí a následuje postavu, která ho poznamenala. Tohle byl krátký výlet do světa poztrácených filmů. Lubor Benda tehdy hrál v Gun Dreams, ale chtěli jsme zkusit něco jiného, já se přikláněl k jednodušší a syrovější podobě elektronických zvuků. Vytáhl jsem nějaké starší texty, Lubor měl sampler a různé mašinky, na kterých šla spousta věcí zprznit, ale on to celkem uměl. Já kromě řevu ovládal vazby na kytaře. Na jaře jsme natočili a vydali demo pod názvem Poslední den. Tehdy vznikl i název tohoto hlukového tělesa; domeček, ve kterém jsme nahrávali, je celý obklopený tulipány, které se ráno zvedají a večer usínají. Napadl mě trochu ironický název Tamers Of Flowers čili Krotitelé květin.

Texty jsou tvoje?
V té první verzi bylo něco z Éluardovy Veřejné růže a indiánské poezie, pak už jen moje. Vrátil jsem se k tomu až v roce 2002, kdy jsem požádal Petra Vyšohlída, který má hudební studio, jestli by s tím nebylo možný něco dělat. Ukázal jsem mu nové texty, začali jsme zkoušet další věci. Chtěl jsem tam mít přírodu, slepice, hlasy, něco vycházelo z těch předehraných věcí. V roce 2004 pak, jak víš, vydala CD s názvem Lesní hřbitovy tvoje Guerilla records. Roli hrálo dobré propojení s Václavem Klecandrem, který hrál s Bílým světlem, a ostatně i Magor, který nás dva dal dohromady. Pak vyšlo další CD Mezi nebem a zemí (2013) a DVD s koncertním záznamem (2010), teď to zas stojí. Píšu nárazově, nosím v hlavě za poslední rok dva tři texty, zatím nemám odvahu ničit tím papír, není to vyrovnaný. Rád bych se ale vrátil k Vyšohlídovi do studia a něco zkusil.

Při koncertech je pro tebe důležitá filmová projekce za kapelou.
Film promítaný přes kapelu tak, aby se v něm zobrazovaly stíny hudebníků. Projekce byla součástí vystoupení Tamers od začátku.

Co připravuješ teď?
Výstavu v pražské galerii U prstenu, trochu obsáhlejší retro výběr, snad nejen na závěr. Ora et labora s Magorem i bez Magora.