V neděli 30. května zemřel náhle ve věku 78 let básník a překladatel z polštiny a ukrajinštiny Jiří Červenka. Narodil se roku 1943 Jindřichově Hradci. Studoval češtinu, ruštinu a filosofii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Vystřídal několik manuálních zaměstnání, řadu let působil jako kastelán na hradě Pecka.

Vydal básnické sbírky Paměť okamžiku (Český spisovatel 1996), Konec sezony (Opus 2003), Uvidět Znojmo (Opus 2008) a Na obou stranách (společně s polským básníkem Karolem Maliszewským, Opus 2015).

Z polštiny překládal mj. prózy Kazimierze Orľośe, Andrzeje Szczypiorského, Andrzeje Stasiuka, Stanisława Vincenze a Andrzeje Barta, eseje Leszka Kołakowského, básně Karola Maliszewského, Wojciecha Bonowicze, Zbigniewa Herberta a Czesława Miłosze. V Revolver Revue publikoval překlady prózy Kazimierze Orľośe (č. 31/1996) a textů ukrajinského básníka Andrije Bondara (č. 63/2006). V poslední době zveřejnil na Bubínku Revolveru vzpomínkové texty na své přátele, básníky Tadeáše Birona a Jakuba Dervaka.

V připravovaném čísle RR vyjde v září pod názvem Banality výbor z Červenkova pásma prozaických záznamů, z něhož zde publikujeme tři ukázky.
RR


František Kouřil (Tadeáš Biron) a Jiří Červenka, prosinec 1963


Jiří Červenka

Babylonská věž
Rychlost čas nezkracuje, ani nešetří. Těm, co jezdí v rychlých autech, nezbývá žádný čas navíc, naopak, musí jezdit stále rychleji, aby měli alespoň nějaký. Aut je čím dál víc, podobají se nemotorným broukům, zatarasují ulice i silnice, pletou se jedno druhému. Veškerý život se zkoncentroval na úzké pruhy asfaltu, po nichž plyne sem a tam moderní doba. A další a další pásy překrývají krajinu. Připomíná to stavbu Babylonské věže. Na Pána Boha vyzrajeme, usmívají se ti novodobí stavitelé, nebudeme stavět vzhůru, k nebi, aby si nemyslel, že se chceme plést do jeho kompetencí, budeme se držet pěkně při zemi, o to však může být naše stavba delší a mohutnější, a kdybychom ji jednou snad vztyčili vzhůru k nebi, dosáhla by výš, než sídlí ten starý, nikomu nepotřebný pán. Ó, jak marná je ta lidská domýšlivost a jak nekonečná je Boží trpělivost…

Znovunarození
Probouzím se s vědomím, že umírám. Ticho, svit měsíce. Je ve mně klid a jakási téměř radostná smířenost, na druhé straně si však uvědomuji nezvratnost a bezvýchodnost toho, co nastane. Doktorka sleduje monitor, sestra nahlas počítá tep. Cítím, jak slábnu, ruce natažené podél těla umdlévají. 3, 2, 1, jako při startu rakety, konec, srdce se zastavuje: teď! Ale ne… zázrak! Buch-buch, buch-buch, dává se opět do pohybu. Cítím, jak nabývám vědomí. Doktorka tomu nechce věřit, připadá mi, jako by jí to trochu zklamalo. Chci jí to říci, ale mlčím. Konečně komu se svěřovat s radostí ze znovunarození?

Přirozené místo
Věci touží po svém přirozeném místě. Pokud tam nejsou, chtějí být někde jinde. Kdekoli, jen ne tam. Lidé toho využívají a záměrně pokládají věci tam, kde se necítí na svém místě. Energie, která tak vzniká, slouží k dalšímu, stále se opakujícímu přemisťování věcí. Kde však je naše přirozené místo? V zemi, v matčině lůně, v Bohu či někde ve vesmíru? A jestliže je naše přirozené místo samo v sobě, co pak se stane se světem věcí? Nebude pohlcen spolu s námi? Pouze těla zůstanou přede dveřmi jako kabáty v šatně před divadelním představením.


Připravil Marek Vajchr.