Před několika dny se definitivně uzavřela životní dráha význačného, ve světě uznávaného českého indologa, tamilisty, sanskrtisty a mongolisty Jaroslava Vacka
(26. 6. 1943 – 23. 1. 2017).

Naše první setkání proběhlo začátkem sedmdesátých let ve stejném duchu jako všechna četná další. Brzy po příchodu na školu do Prahy jsem navštěvoval kurzy sanskrtu v jazykové škole, kde tehdy vyučovala Stanislava Vavroušková. Důvod byl prostý: obor indologie (sanskrt a tamilština) se tehdy na univerzitě neotevíral každý rok, a navíc nebylo možno studovat dvě vysoké školy najednou, bylo nutno čekat. Při přijímacích zkouškách na filozofickou fakultu jsem se pak setkal s Jaroslavem Vackem. Tehdy jsem z jeho odborné činnosti znal jen málo, ale ihned jsem z této osobnosti vycítil cosi podobného, k čemu mě vedl a co mě od dětství učil železnobrodský překladatel Bhagavadgíty Rudolf Janíček: lidskost, oddanost svému oboru, přímost a přátelskost v jednání, pochopení druhých, skromnost a přijímání (ne však nekritické!) jiných názorů. Na mnoha přednáškách a seminářích (často od šesti od rána, doba, která nám tehdy tak báječně vyhovovala) jsem byl vždy znova a znova překvapován šíří znalostí nejenom lingvistických, ale i psycholingvistických, literárních, obecně kulturních atd., které se mnohdy netýkaly pouze Indie a které – vysvětleny nenásilně a z často z mnoha úhlů pohledu – s pozoruhodnou dávkou kombinatoriky, jasnozřivého myšlení na několika úrovních, avšak vždy až s překvapivou jednoduchostí spojovaly i zdánlivě nespojitelné.

Nezapomenutelné okamžiky nám přinášely třeba chvíle, kdy nám Jaroslav Vacek z nedostatku jiných oficiálních materiálů přinášel strojopisné stránky s novými sanskrtskými a tamilskými slovíčky, frázemi, verši nebo třeba tamilskými příslovími („I kdybys plakal, řeka, která se začne vylévat z břehů, neopadne.“ – „Setrvávajíce v omylu, ještě se rozčilujeme.“ – „Necháme-li šakala na pokoji, roztrhá nám hned dvě ovce najednou.“ – „Když řekneš peníze, i mrtvola otevře hubu!“ – „Uspěchaný člověk – málo rozumu.“). Některá ta přísloví mě provázejí dodnes a opatruji je se stejnou pietou jako své zápisy přednášek týkajících se sanskrtské a tamilské literatury nebo (tuším šestisemestrových) přednášek gramatiky sanskrtu.

Doba se časem změnila, já mohl opustit svá dělnická, učitelská, hudebnická a jiná zaměstnání, nastoupit už ne jako student na filozofickou fakultu, odjet do Oxfordu, strávit nějaký čas v Akademii věd a vydat se přednášet do Ameriky a potom i do milované Indie – sny se konečně začaly plnit! S Jaroslavem Vackem jsme celou tu dobu zůstávali v kontaktu, i když jsme si v té době psali jen sporadicky. Když jsem se vrátil, naše korespondence opět nabyla na intenzitě a v posledních letech, od roku 2004, jsme dokonce strávili další báječné roky v Ústavu jižní a centrální Asie ve spolupráci na projektu Pandanus. Teprve tehdy jsem mohl docenit všechno to, co jsem dřív jen tušil, co se léty nezměnilo, ale uzrálo a po březinovsku usládlo. Teprve tehdy jsem se nově a nově dovídal o všech rozkošatělých aktivitách, které dál nabývaly na síle a rozvíjely se s nebývalou mohutností. Jaroslav Vacek se často a pravidelně vracel i k tématu vztahů Indie a české kultury. Takhle například odpověděl na otázku redaktora Hospodářských novin Jakuba Vozdeka 2. 11. 2014 „Češi Indii vyhledávají stále častěji jako turistickou destinaci, roste obliba jógy, indických restaurací i zájmu o kulturu. Čím to podle Vás je způsobeno?“„Indie je určitě kromě jiného také vděčnou turistickou oblastí s velkou škálou zajímavých památek často sahajících až dva i tři tisíce let nazpět. Je to země přátelských lidí, kde se příjemně a levně cestuje. V posledních letech se tu výrazně zlepšuje turistická infrastruktura, vznikají místní cestovní kanceláře, které nabízejí profesionální služby. A nepochybně i různá letoviska s indickou ájurvédskou péčí a možností koupání v moři jsou velice přitažlivá. Myslím si, že Evropané, nejen Češi, hledají únik z hektického konzumního způsobu života a očekávají, že jim Indie poskytne na jejich problémy lék. Ale nejde jen o oblibu jógy. Vztah české kultury posledních téměř 200 let k indickému prostředí motivovalo v první polovině 19. st. poznání, že staroindický sanskrt, který se dodnes používá v určitých prostředích i jako mluvený jazyk, je blízký češtině, respektive čeština sanskrtu. Tato překvapující podobnost představovala pro české obrozence velkou emocionální vzpruhu. Do té doby zanedbávaná a přehlížená čeština se ukázala být v mnoha ohledech podobná jazyku, který byl nositelem staré a rozvinuté kultury, tedy jazyku s vysokou prestiží. A proto se také v české literatuře průběžně zrcadlil zájem o indickou kulturu, literaturu a náboženství. Vedle Jana Nerudy, Julia Zeyera a Svatopluka Čecha je asi nejvýznamnějším představitelem tohoto zájmu Otokar Březina. Toto povědomí v dnešní generaci už není tak silné, ale i u středoškolsky vzdělaných lidí hrálo velkou roli až do první poloviny 20. století. Jóga přišla na pořad dne teprve od poloviny 20. století a souvisí to s dalšími okolnostmi šíření moderních projevů indické tradice na Západ. To samozřejmě neznamená, že to je zanedbatelný aspekt, naopak, toto cvičení může člověku prospívat po stránce fyzické i psychické, pokud se provádí opravdu odborně.“

Potom Jaroslav Vacek odjel do Indie naposledy… O všem jsem se dověděl až mnohem později, z indických novin, které přinesly i fotografii. A ještě později se potom dovídám, tentokrát z pera Antonína Límana a z Britských listů (14. 3. 2016): „Během svého nedávného studijního pobytu v Indii Jaroslav Vacek nešťastně upadl a zranil si vážně hlavu. V posledních týdnech byl neustále na jednotce intenzivní péče a vědomí zatím nenabyl. Po delší tahanici s pojišťovnou byl konečně převezen do Prahy a svěřen do péče svého dlouholetého přítele, dr. Koukolíka. Kdyby příslušné orgány opravdu uvážily, kdo to je Jaroslav Vacek, musel by pro něj letět prezidentský speciál. – O tomhle všem se český tisk nezmínil ani slovem a já se chci v této souvislosti zeptat urgentní otázku: Jak je to proboha v civilizované zemi možné? […] Zaslouží si muž formátu profesora Vacka, který pro prestiž své země udělal tolik […], aby rozhodný, možná tragický okamžik v jeho životě byl takto trestuhodně ignorován?“

Ale nejenom to. Je charakteristické a pro současnou českou dobu a její trapnou nekulturnost příznačné, o mezinárodní ostudě raději ani nemluvě, že do dnešního dne se kromě jedné výše uvedené výjimky v českých médiích neobjevila ani zmínka, která by odchod mimořádné vědecké i lidské osobnosti Jaroslava Vacka jakkoliv připomněla…

Jaroslav Vacek studoval tamilštinu, sanskrt, hindštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde po skončení studia vyučoval sanskrt, tamilštinu a indickou jazykovědu; doktorát 1967, CSc. 1979; asistent FF UK (od ledna 1967), odborný asistent (únor 1969), docent pro sanskrtskou a tamilskou filologii (1991), profesor (1993). V sedmdesátých letech si ke své specializaci přidal také mongolštinu (studium v Mongolsku), jejíž výuku v roce 1976 na Filozofické fakultě zavedl; mongolštinu pak vyučoval až do roku 1989. – V prosinci 1989 byl zvolen vedoucím Katedry Asie a Afriky FF UK, 1990 se stal ředitelem Indologického ústavu FF UK (1993–2003); působil rovněž v administrativě Univerzity Karlovy (prorektor pro zahraniční styky 1994–1997; děkan FF UK 2003–2006; mezi roky 2006–2014 ředitel Ústavu jižní a centrální Asie (dříve Indologického ústavu FF UK). Od roku 2006 byl emeritním členem Učené společnosti České republiky. Už rok po listopadu 1989 na filozofické fakultě obnovil výuku tamilštiny a sanskrtu. V sedmdesátých a osmdesátých letech indologie (kromě hindštiny) na Karlově univerzitě téměř zmizela a Jaroslav Vacek organizoval nové zahájení výuky filologických oborů tamilštiny, sanskrtu a bengálštiny. V posledních dvou desetiletích pražská indologie pod jeho vedením rovněž znovu významně rozvinula mezinárodní spolupráci a organizovala řadu konferencí. Jaroslav Vacek se v těch letech také sám účastnil řady konferencí v Evropě, Indii, Mongolsku, Jižní Koreji a jinde ve světě. Roku 1992 působil jako hostující docent na Freie Universität v Berlíně, časté byly i jeho studijní a přednáškové cesty do Indie (především Hyderabad, Chennai a další).

Ve svých odborných pracích se zprvu věnoval lingvistickým problémům a otázkám fonologie a morfologie sanskrtu a tamilštiny (s využitím principů Pražské školy, byl žákem profesora Bohumila Trnky), jazykovědným problémům indického jazykového svazu a posléze také lingvistickým vztahům drávidských jazyků jižní Indie a jazyků altajských (mezi nimi i mongolština) – k tomuto tématu přistoupil zcela novým způsobem. Jeho interpretace paralel mezi těmito oběma jazykovými rodinami na základě předpokládaného prehistorického jazykového svazu byly přijímány výhradně kladně (mj. i jedním z jeho učitelů Kamilem Václavem Zvelebilem). – Jaroslav Vacek napsal více než padesát monografií, odborných statí publikovaných u nás i v zahraničí a přes sto třicet recenzí (podrobné bibliografie lze najít například zde: http://ujca.ff.cuni.cz/UJCA-320.html, nebo zde: http://www.learned.cz/cz/clenove-ucene-spolecnosti/emeritni-clenove-ucene-spolecnosti/vacek-jaroslav.html). Psal skripta a učebnice – též s kolegy v Mongolsku a v Indii – pro výuku indické filologie a mongolského jazyka. Také překládal ze sanskrtu, staré tamilštiny, mongolštiny a angličtiny. Pod pseudonymem publikoval roku 1999 sbírku veršů, která se však dostala do rukou pouze těm nejbližším. V posledních patnácti letech studoval rovněž roli přírody v literatuře (výzkum přírodní symboliky v indické literatuře, kultuře a umění), především ve vztahu ke starotamilské sangamové literatuře. Od roku 1998 vedl mezinárodní projekt Pandanus, který se touto tematikou zabývá i nadále. Byl šéfredaktorem Mongolo-Tibetica Pragensia, členem redakční rady Archivu orientálního a PILC Journal of Dravidic Studies (Pondicherry, Indie), spoluzakladatelem a místopředsedou Evropské asociace pro jihoasijské studie s centrem v Leidenu (EASAS, od 1997). – Roku 1997 mu byla udělena Zlatá medaile UK, v roce 2006 Pamětní medaile UK, roku 2010 za mimořádné výsledky badatelské a pedagogické práce v oblasti mongolistiky a za příspěvek k rozvoji styků s Mongolskem uděleno vysoké státní vyznamenání Mongolské republiky, medaile Nairamdal (Medaile Přátelství); 2012: Aruntamil Virutu (Aruntamil Award) – from the Association Culturelle des Tamouls at Vauréal, Paris, France; 2013: „Certificate of Appreciation“ – from Annamalai University, Annamalai, Tamilnadu, India; 2013; indickým prezidentem udělena prestižní státní cena Indické republiky Kural Peedam Award („Oltář veršů“) za vynikající přínos v oblasti klasické tamilské literatury.