Letos v květnu uplyne pět let od smrti Jana Nedvěda (1. 3. 1939 – 5. 5. 2019), básníka a šéfredaktora časopisu Tvář. Jeho osobnost a dílo připomínáme následujícími texty: pohřební řečí a vzpomínkou Bohumila Doležala, Nedvědova přítele a kolegy nejen z Tváře, a portrétem od Michaela Špirita, mj. editora knižního výboru z tohoto časopisu.


Michael Špirit
Jan Nedvěd

(nar. 1. 3. 1939 v Praze) vystudoval Filosofickou fakultu UK, obor čeština – ruština, diplomovou práci (Básnický vývoj Jiřího Šotoly) obhájil v roce 1962. Poté nastoupil povinnou vojenskou službu, která tehdy i pro vysokoškoláky trvala dva roky, ale po pobytu na psychiatrii v Ústřední vojenské nemocnici získal tzv. modrou knížku a od zbytku vojny byl osvobozen. V roce 1963 začal pracovat jako redaktor týdeníku Literární noviny, kde měl na starosti zpracovávání čtenářských dopisů, příležitostně psal drobné referáty, epigramy nebo aforismy a v prvním pololetí 1964 průvodní texty k ukázkám z beletristické tvorby. Od ledna 1964 byl členem redakčního kruhu nového měsíčníku Tvář, jejž jeho vydavatel, Svaz československých spisovatelů, založil jako tribunu pro začínající autory. Jan Nedvěd zde však během prvního ročníku kromě jedné výjimky autorsky nevystupoval.

Po rozpačitém a nevyrovnaném obsahu měsíčníku v prvním roce jeho existence konstatoval Ústřední výbor SČSS v říjnu 1964, že časopis neplní očekávání, která do něj byla vkládána, a o měsíc později jmenoval novým šéfredaktorem právě Nedvěda. Ten od ledna 1965 s podporou svých spolužáků z FF UK, Jana Lopatky a Bohumila Doležala, kteří byli členy redakčního kruhu Tváře už od počátku, resp. od září 1964, stejně jako o něco starších Jiřího Němce a nově příchozího Emanuela Mandlera, proměnil profil časopisu na koncepčně utvářenou, sevřenou a výraznou revui. Od února 1965 se na této vyhraněné podobě měsíčníku podíleli další autoři, zejm. Zbyněk Hejda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek a Přemysl Blažíček. Jan Nedvěd v Tváři publikoval sporadicky recenze, resp. polemické glosy, jeho hlavní úlohou byla kromě organizace redakčních prací především obrana časopisu před námitkami a posléze útoky ideologického oddělení ÚV KSČ, jemuž podléhal i vydavatel měsíčníku, SČSS.

Hájení časopisu spočívalo ve specifické argumentaci při rozpravách, kdy ani jedna strana nemohla jednat otevřeně. V atmosféře poloviny šedesátých let bylo pro totalitní komunistickou moc čím dál složitější uplatňovat svůj vliv prostřednictvím přímých represálií, a neideologická, kriticismem oplývající redakce Tváře nemohla zas „vedoucí úlohu“ komunistické strany čelně odmítat. „Odolat tlaku mocenských orgánů dalo mnohem víc práce než vlastní tvorba časopisu. Pro mne to znamenalo nekonečné tahanice a více či méně skryté výhrůžky při stále častějších jednáních na ideologickém oddělení ÚV KSČ a vedení Svazu čs. spisovatelů. Při mé tehdejší nezralosti – bylo mi dvacet šest let a upřímně řečeno, nebylo mi dvakrát jasné, čemu bych se měl v životě opravdu věnovat – bylo zcela nemyslitelné, abych takový nátlak vydržel bez toho, aniž bych měl pocit zodpovědnosti vůči přátelům, kteří mi důvěřují a s nimiž jsem se dohodl na určitém stanovisku a postupu.“

Po stále drakoničtějších usneseních předsednictva ÚV SČSS během roku 1965 byly před Nedvěda, zastupujícího Tvář, nakonec v prosinci předloženy požadavky na odlišné složení redakční rady časopisu (ideologické oddělení ÚV KSČ neakceptovalo E. Mandlera, L. Hejdánka a J. Němce) a na „vyrovnaný rozpočet“, které vedoucí redaktor odmítl, a Tvář byla proto zastavena. Zákaz však nemohl být oproti předchozím letům a analogickým případům (časopis Květen) už prezentován jako všestranná soudružská dohoda, nýbrž jako výsledek jednání, která ztroskotala. „Předsednictvo muselo konstatovat, že přes snahu ÚV SČSS, aby Tvář vycházela dále, došlo k takovým diferencím, že šéfredaktor Tváře J. Nedvěd jmé­nem svým i jménem redakčního kruhu odmítl předložené podmínky, takže časopis Tvář od 1. 1. 1966 přestává vycházet.“

Nedvěd byl poté vyškrtnut z KSČ (kam vstoupil ještě během studií na fakultě a jeho členství v komunistické straně současně podmiňovalo výkon řídící funkce v časopisu SČSS) a v návratu na redaktorské místo v Literárních novinách mu zabránil ředitel nakladatelství Československý spisovatel, které svazový týdeník vydávalo. Dva roky působil ve svobodném povolání a živil se lektorskými posudky pro knižní nakladatelství nebo bibliografickými pracemi pro Československý rozhlas (kde mu zakázky zprostředkoval tehdy tam zaměstnaný Jan Lopatka). „Zůstal jsem na volné noze. Byl to život vlastně ještě idyličtější než ten předchozí privilegovaný. Cesty do práce byly proměnlivé podle toho, co jsem zrovna krátkodobě sehnal, ale společné měly to, že všude se dalo dojít pěšky. Nejmalebnější cesta byla do zámečku nad Stromovkou, kde jsem v časopiseckém oddělení Univerzitní knihovny pořizoval pro rozhlas výpisky ze starých novin a časopisů.“

V letech 1966–1967 redakce zakázané Tváře s nejbližšími spolupracovníky neúspěšně usilovala o obnovení časopisu, většina z nich včetně Nedvěda vystoupila v bloku příspěvků otištěném v bratislavském měsíčníku Mladá tvorba v listopadu 1966 a připravila dva literární sborníky s beletristickými a esejistickými příspěvky a s reprodukcemi výtvarných děl. Almanachy Podoby a Podoby II byly v nakladatelství Československý spisovatel připravovány souběžně, první vyšel v roce 1967, druhý se zpožděním 1969 (oba uspořádal Bohumil Doležal, ale pod druhým byl z administrativních důvodů podepsán jako editor Václav Havel); Jan Nedvěd nefiguroval ani v jednom sborníku, ale pro první sestavil medailony zúčastněných autorů. I když byl časopis nadále nepovolován, redakční rada Tváře se scházela, autoři vystupovali na veřejných přednáškách a připravovali se na budoucí možné znovuvydávání.

Na konci roku 1967 však mezi nimi došlo ke sporu o funkci vedoucího redaktora. Nedvědovu pozici si pro sebe nárokoval Václav Havel, ale v nastalé diskusi a hlasování obhájilo jádro redakce kontinuitu s Tváří z roku 1965: Nedvěd zůstal šéfredaktorem (v rámci smířlivého kompromisu se Havel stal předsedou redakční rady). V dubnu 1968 rozhodl ÚV SČSS o obnovení časopisu; toto rozhodnutí už v nastávajících politických poměrech nepodléhalo schválení ideologického oddělení komunistické strany a Nedvěd je jako zástupce znovupovoleného měsíčníku vzal na vědomí. O měsíc později vyčlenila Tváři dvě třetiny svého 21. čísla redakce měsíčníku Sešity pro mladou literaturu, který začal vycházet po zastavení první Tváře jako další pokus o periodikum určené pro mladé literáty a s nímž nikdo z tvářistů dosud nespolupracoval. „Okruh spolupracovníků Tváře přijal ještě před dubnovým rozhodnutím ÚV SČSS o znovuvydávání Tváře nabídku Sešitů nejen jako výraz toho, že Tvář v kulturním kontextu chybí a že ji bude nutno v nejkratším čase obnovit; přijal ji s důvěrou ve skutečný počátek demokratizace, kterou nebude lze odtroubit jako jiná ‚milostivá léta‘,“ uzavíral Nedvěd svůj úvod k bloku textů v Sešitech, jejž spolu s Havlem připravil i redakčně.

První číslo obnovené Tváře bylo imprimováno 20. srpna 1968, ale kvůli následné okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vydáno nebylo. Zpožděné číslo s poněkud odlišným obsahem a podléhající – jako všechna ostatní periodika – opětovně zavedené cenzuře vyšlo proto až v listopadu a další následovala v měsíčních intervalech až do června 1969, kdy byla Tvář z politických důvodů definitivně zastavena (téměř hotové číslo plánované na září 1969 už publikováno nebylo). Jan Nedvěd měl příspěvek až na jednu výjimku v každém z nich. Psal zejména úvahy o aktuálních společenských a politických jevech, jimiž otevíral kritický couleur každého čísla.

Po definitivním zastavení Tváře působil do října 1969 v nakladatelství Horizont, kam o rok dříve spolu s Janem Lopatkou, Zbyňkem Hejdou a Ladislavem Dvořákem nastoupil na popud Emanuela Mandlera, který se stal ředitelem nakladatelství, a na půl úvazku pracoval v oddělení odbytu. Když se na podzim 1969 zřizovatel Horizontu, Socialistická akademie, resp. její vedení rozhodlo pro metodu tzv. drobných ústupků husákovské moci a z funkcí odvolalo Mandlera i jeho šéfredaktora Milana Churaně, podali bývalí tvářisté výpověď a hledali uplatnění jinde než v kulturní či vzdělávací sféře. Hejda sehnal místo jako skladník v antikvariátu n. p. Knižní velkoobchod, Lopatka jako pomocná síla (expedient), posléze jako úředník a propagační referent v n. p. Kniha. Nedvěd spolu s Mandlerem a Doležalem (který byl do té doby jako redaktor Tváře zaměstnán v nakladatelství Československý spisovatel) nastoupili do modřanského „výrobního družstva“ Universa jako dělníci stavějící menší haly a montované samoobsluhy.

Všeobecný šlendrián tzv. socialistického podniku, jeho zkorumpované a současně lhostejné vedení i tuhé mrazy zimy 1969/70 způsobily, že si skupina z už neexistujícího časopisu prosadila vytvoření střediska na výrobu hraček z plastické hmoty a po neshodách v Universe začala od prosince 1970 působit v komunálním podniku Union v Hostivicích u Prahy. Nedvěd o vlastní aktivitě později napsal: „Poněkud kuriózní obor si sami stvořili doslova z ničeho v úporné snaze zůstat pohromadě a vyvíjet aktivitu, která by jim poskytovala pocit vydobyté svobody a nezávislosti.“ Činnost, kterou skupina – jež se v Hostivicích rozrostla o dalšího člena redakční rady druhé Tváře Karla Štindla – mohla provozovat do roku 1973, podrobně vylíčily vzpomínky všech zúčastněných, jež pro strojopisné tzv. OK sborníky v polovině osmdesátých let na dvě pokračování sepsali Bohumil Doležal a Karel Štindl na základě materiálů, které utřídil J. Nedvěd (tiskem vyšly jako Komunální historie I a II v knižním výběru z ineditních sborníků Hledání naděje 1978–1987, Praha, Maxdorf 1993, s. 181–233; s oporou o ně sepsal nový text s titulem Komunální dobrodružství Emanuel Mandler /Revolver Revue, 1997, č. 35, září, s. 247–285/).

Díky pomoci Jana Sokola, který pracoval jako programátor ve Výzkumném ústavu matematických strojů, se k programátorské profesi přimkli i bývalí hostivičtí podnikatelé. Nedvěd s Mandlerem a Doležalem byl přijat do odboru školení programovacích jazyků v podniku Kancelářské stroje. Přestože tam setrvali necelé dva roky, zůstala po nich stopa v podobě interních skript Úvod do výpočetní techniky, kterou s jejich autorstvím a pod Sokolovým lektorátem vydalo v roce 1975 Oddělení dokumentace odboru školení n. p. Kancelářské stroje a vytisklo Státní nakladatelství technické literatury (2., upravené vydání následovalo o rok později a v roce 1979 vyšla skripta potřetí). Nedvěd poté sehnal místo programátora v ZPA (Závody přístrojů a automatizace) Čakovice, kde byl po podpisu Charty 77 na tři roky přeřazen jako plánovač do nástrojárny, ale poté se mohl k programátorské profesi vrátit.

O podpisu prohlášení v lednu 1977 a o vztazích k přátelům z Tváře, s nimiž pak absolvoval hostivickou anabázi, řekl v roce 1993: „Ona nás Charta fakticky rozdělila. Bylo to jen pokračování jakéhosi tříbení a dělení předtím, které Charta do značné míry urychlila. Já a Bohouš jsme Chartu podepsali, Eman a Karel ne. ... Podepsal jsem Chartu v důsledku svého subjektivního vývoje v té době. Ale už tehdy mi bylo jasné, že je to politická nezralost, která bude mít ty nejhorší důsledky. To, že jsme se potom sešli, byla z mého hlediska názorová krystalizace. Moje tušení se změnilo v poznání a jistotu; navíc jsem se opět setkal s kamarády.“ Opětovnými setkáními mínil Nedvěd diskuse s chartisty i s lidmi mimo disent, z nichž od roku 1978 začaly vznikat strojopisné sborníky, na jejichž koncepci a vydávání – pod pseudonymy a bez ambice šířit je do zahraničí – se podílel spolu s dalšími třemi ex-tvářisty a s Bohumilem Pehrem a Milošem Hübnerem: „V komunikaci s okolím a v uveřejňování příspěvků ve sbornících hrála také roli naše vybíravost. Jedna věc byl styk s ostatními na salonech nebo diskusních večerech, a něco jiného byla práce na sbornících. Tady jsme se nedokázali neřídit i hlediskem kvality, jak jsme byli zvyklí z časopisu Tvář.“

Po deseti letech, kdy z okruhu kolem sborníků vykrystalizovala nezávislá politická skupina Demokratická iniciativa a vydávání almanachů ustalo, Nedvěd skupinu opustil. Ve svém autoportrétu z roku 1993 k tomu napsal: „Dospěl k názoru, že svou účastí na této aktivitě neprospívá ani svým přátelům, ani sobě, a od skupiny se odpojil. Věnuje se své profesi a rodině, veřejně činný není.“ Pracoval tehdy v podniku Telekomunikační montáže Praha, a. s., a právě z Nedvědovy iniciativy jeho zaměstnavatel významně podpořil vydání knižního výboru z Tváře (v prosinci 1995), který se připravoval o rok dva dříve. Neformální schůzky editora tohoto výboru s žijícími členy byvší redakční rady časopisu se konávaly zpravidla v bytě Zbyňka Hejdy a ještě častěji u Nedvědů. Při slavnostním uvedení knižního výboru, jehož se v zaplněném klubu Lávka na počátku února 1996 zúčastnili mj. prezident republiky a předseda vlády (oba kdysi autoři Tváře), vystoupil s projevem vedle tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny a historika Zdeňka Vašíčka právě bývalý šéfredaktor časopisu a s charakteristickou sebeironií zavzpomínal na vlastní pozici při obhajobách Tváře před cenzurou: „Zvládal jsem takovou situaci jen s obtížemi: jsem – alespoň si to myslím – od přírody povahy smířlivé a rád jsem s každým zadobře. To potěšení jsem si musel tehdy zcela odpustit. Nicméně mám za to, že právě tenhle rys ve spojení se značnou dávkou naivity bránil alespoň trošičku po určitou dobu partajním i ostatním činitelům zasáhnout proti mé osobě – a potažmo proti časopisu – rychleji a razantněji. Dosáhl jsem dokonce toho, že si tehdejší náš nejvyšší cenzor po jedné nekonečné debatě povzdechl s nezvyklou upřímností: ‚Tak nevím, jestli jseš tak rafinovanej, nebo tak blbej.‘“

Věta „veřejně činný není“ z už citované sebecharakteristiky platila pro Nedvěda od poloviny devadesátých let, resp. od odchodu do důchodu jen zčásti. Jak uvádí ve své následující vzpomínce Bohumil Doležal, autor připojoval svůj podpis pod petice Smíření 95 (v březnu 1995) nebo Cesta ke smíření (v únoru 1996), v posledních letech podporoval aktivity Klubu na obranu demokracie. Přispěl do bloku příspěvků o Janu Lopatkovi (Revolver Revue 1994, č 26), vystoupil též na vzpomínkovém večeru o devatenáct let později (oba texty ve sb. Jan Lopatka 1940–1993, vyd. 2017). Účinkoval v televizních dokumentech o Zbyňku Hejdovi a Andreji Stankovičovi z cyklu Neznámí hrdinové (oba 2009). V roce 1998 svěřil redakci Revolver Revue nerozsáhlý konvolut svých básní psaných na počátku šedesátých let, na přelomu let osmdesátých a devadesátých a z posledních dvou roků; ukázky z nich vyšly v č. 40/1999 a 48/2001, celá sbírka Žiju život naruby byla nakonec vydána v nakladatelství Torst v roce 2005. Pravidelně navštěvoval akce Revolver Revue, které reflektovaly myšlenková východiska Tváře, např. vyhlášení Ceny RR za rok 2011, kterou v červnu 2012 převzal Bohumil Doležal, nebo konferenci o Janu Lopatkovi v červnu 2016.

Zemřel 5. 5. 2019 v Praze.

[Citáty pocházejí z textů Jana Nedvěda Tvář včera a dnes (Sešity pro mladou literaturu 3, 1968, č. 21, květen, s. 4–5), Cesty do práce (Literární noviny 1, 1990, č. 31, 1. 11., s. 4–5), Žít ve Tváři (Český deník 19. a 20. 11. 1992, vždy s. 14), z vlastního biogramu (sb. Hledání naděje, Praha, Maxdorf 1993, s. 258–259), z kolektivního rozhovoru s pořadateli ineditních sborníků (tamtéž, s. 241–250), z proslovu Dámy a pánové, vážení přátelé... (Kritický sborník 15, 1995/96, č. 4, s. 59–60, též Střední Evropa 12, 1996, č. 59, Glosář, s. II–III) a ze zprávy Z činnosti Svazu čs. spisovatelů (Literární noviny 15, 1966, č. 1, 1. 1., s. 2; bez podpisu).]


Jan Nedvěd, foto Karel Cudlín/Revolver Revue, 1999

Za Janem Nedvědem
Bohumil Doležal

Řeč na pohřbu

Na rozloučenou se svým kamarádem Janem Nedvědem uvedu tři osobní vzpomínky. Týkají se vesměs doby od druhé poloviny padesátých do začátku sedmdesátých let.

Pokud jde o míru osobní svobody, bylo to tehdy podstatně horší než dnešek. Přesto člověk cítil, co je třeba dělat, a s trochou důslednosti a vynalézavosti se to dalo aspoň zčásti uskutečnit. Byla tu pořád naděje, že se to jednou změní. A protože jsme tehdy byli mladí, měli jsme slušnou šanci, že se toho dožijeme. Za zhruba čtvrtstoletí se to povedlo. Ta doba byla bohatá na skutečnou naději.

První vzpomínka: studia na Filosofické fakultě UK (1957–1962). Po stalinském zemětřesení byla v troskách. Mezi učiteli bylo pár lidí, kteří by nám dokázali říci něco kloudného, ale bohužel se dost se báli. A přibylo pár lidí, kteří by nám rádi řekli něco kloudného, ale bohužel na to dvakrát moc neměli. Zbytek byli ti, co koukali proplout. A studentu nezbývalo než to přetrpět a navíc se prokousat od „socialismu“ (rozuměj bolševismu) s lidskou tváří k lidské tváři bez bolševismu. Bylo dobře, že jsme tenkrát na té cestě byli spolu. Honza mi pomohl a já slabě doufám, že já jemu trochu taky.

Druhá vzpomínka: časopis Tvář. Na Honzu připadla pracná a nevděčná role šéfredaktora. Přispěli jsme k tomu, že se kolem Tváře shromáždila skupina lidí, jimž šlo o lidskou tvář bez bolševismu. Byli jsme všichni ve skutečnosti dost osamělí. V oficiózní kultuře, a to i mezi našimi vrstevníky, dominoval v té či oné podobě „socialismus s lidskou tváří“. Přesto bylo možné společně pracovat – a občas se i společně odreagovat nad skleničkou, jinak by to bylo k nesnesení. Za práci a pomoc jsem i tady Honzovi vděčný.

Třetí vzpomínka: rozpuk tzv. normalizace. V září 1969 Tvář znovu zakázali. V době, kdy se lidé jako trosečníci zoufale drželi svých židlí a třásli se před prověrkami, odešli jsme z okruhu Tváře čtyři (Mandler, Nedvěd, já a Štindl) k lopatě. Pozoruhodné bylo zejména to, že nás ti, co setrvali a „drželi pozice“, považovali za dezertéry od praporu. Byl to pád do ledové vody a sám by to člověk snesl jen těžko. I tady mi Honza pomohl. Naše rozhodnutí nám otevřelo novou cestu a nakonec se nám velmi vyplatilo. Aspoň pokud jde o naději.

Jmenoval jsem tu tři vzpomínky. Snad budou jako svědectví vzaty v úvahu u Posledního soudu. Ve chvíli, kdy první budou poslední a poslední první. A už předem svému kamarádovi závidím.

(10. května 2019)


Vzpomínání na Jana Nedvěda

Chtěl bych k rozloučení s Janem Nedvědem doplnit to, co patří k věci vždycky poté, když skončí smuteční obřady. Truchlící se pak ve vzpomínkách vracejí k tomu či onomu, co se zesnulým zažili. Snad mi to bude tolerováno.

Kdysi jsem četl o tom, jak rytíř, hrdina křižácké výpravy, říká uprostřed lítého zápasu s obrovitou přesilou saracénů svému druhovi: Představte si, jaké to bude, až o tom budeme doma vyprávět dámám!

To, v čem jsme se v době svého mládí pohybovali my, nemělo vznešený patos bitvy na život a na smrt. Byl to spíš vysilující, otravný zápas, v němž přímo o život nešlo. Člověk stál po pás ve sračkách, snažil se a měl slušnou vyhlídku, že do nich nakonec spadne obličejem, což bude potupné (pro něho) i trochu směšné (pro přihlížející). A to vše dělal s jen velmi slabou nadějí, že to má přesto nějaký smysl.

Vybírám několik momentek, vesměs z hnusné doby mezi druhou polovinou padesátých a začátkem sedmdesátých let. Těch, které se tak či onak vážou k Honzovi Nedvědovi.

Vojenský blázinec
Můj ročník byl postižen tím, že nám na vysoké škole zrušili povinnou vojenskou přípravu. Byla to odveta za studentské majáles z roku 1956, vlastně první protibolševickou demonstraci po únoru 1948. Fakticky to znamenalo, že jsme po studiích museli nastoupit jako řadoví vojáci dvouletou základní službu. (Po dvou letech byla represe v podstatě zrušena). Pro studenty to znamenalo trochu podobný záhul jako později v období normalizace pro některé intelektuály pád z kulturního Olympu let 1962-1969 do tvrdého každodenního života obyčejných lidí.

S citlivým člověkem to pořádně zacvičilo. A tak řada mých přátel (mezi nimi i Nedvěd) skončila na psychiatrickém oddělení Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Byla to cesta na svobodu, do civilu, nikoli neschůdná: režim už se trochu sypal, vojenský aparát se bránil, ale na moc už neměl. Takže k „modré knížce“ potvrzující nezpůsobilost dotyčného k výkonu obrany socialistické vlasti, se jich nakonec prokousala celá řada.

Prokázal jsem se být příliš otrlým na to, abych tuto cestu na svobodu absolvoval (člověk musel mít aspoň trochu opravdové potíže). Mohl jsem tedy své přátelé jen navštívit za svých příležitostných (ostatně řídkých) „opušťáků“. Již jsem jinde (Jan Lopatka 1940–1993, Edice RR, 2017) vzpomínal na to, jak jsem při jedné z návštěv na schodech příslušného pavilonu potkal jiného svého přítele, který tam byl právě v péči, Jana Lopatku. Bylo zjevné, je mu zle. Podával mi ruku jako leklou rybu, díval se na mne nepřítomným pohledem a řekl roztřeseným hlasem „já jsem indický místokrál“ (dělal si legraci, ovšem; ve skutečnosti to celé moc velká legrace nebyla).

Oddělení mělo zhruba povahu instituce popsané v Osudech dobrého vojáka Švejka (díl I, kap. 8). Metody však už zdaleka nebyly tak brutální. A tak se Honzovi Nedvědovi (stejně jako Lopatkovi) nakonec podařilo vyklouznout. Ocitl se zpátky u útvaru, kam rukoval: tentokrát však už jen jako civil, který čeká na své papíry. Jeho nadřízení už nad ním vlastně neměli žádnou pravomoc, v kasárnách jen přespával. Aby mohl ven z kasáren a zase dovnitř, musel mu jeho někdejší velitel vyplnit údaj ve vycházkové knížce. S tím člověkem (mladý drzý zupák) měl Honza otevřený účet a svého nového postavení svobodného člověka s chutí využíval: oslovoval ho „pane Keller“ (jako titulace lampasáka za bolševismu něco naprosto neslýchaného) a vždy ho zdvořile žádal: Vyplnil byste mi laskavě tady tu knížku? „Pan Keller“ to nemohl odmítnout a věděl to. A tak se jen třásl bezmocným vztekem a cedil mezi zuby: „Nedvěd! Však vy se sem ještě jednou vrátíte a pak si to spolu vyřídíme!“ Samozřejmě se už nikdy nepotkali.

Výslechy na ÚV KSČ
Tenhle odstaveček se už týká časopisu Tvář. K pravidelné buzeraci šéfredaktora ze strany ideologického oddělení ÚV KSČ sloužily rozhovory výslechovitého typu. Vedli je, pokud se dobře pamatuji, Vítězslav Rzounek (měl tam významné postavení, za normalizace ovládl katedru bohemistiky na FF UK) a jeho famulus jménem Hubený. Trvaly zpravidla několik hodin. Úkolem šéfredaktora bylo nezadat si a zároveň zabránit konfiskaci ohroženého materiálu (to druhé se většinou nepodařilo). Nedvěd se na každý „výslech“ systematicky připravoval. Byl posléze na ÚV KSČ pečený vařený (pozvání se nedalo odmítnout), takže mu naivní vrátná, když se u ní zapisoval, říkala: „Soudruhu Nedvěde, a neměl byste si raději požádat o permanentní propustku?“

Typ ataků, jemuž bylo třeba čelit, jsem schopen demonstrovat na jediném příkladě, který si z Honzova vyprávění pamatuji. Kontroverzním textem byl esej německého filosofa Martina Heideggera. Otázka vyšetřovatele zněla: „A soudruh Nedvěd, ty si myslíš, že boj komunistů proti Heideggerově filosofii byl zbytečný?“ (Kupodivu Heidegger tehdy nakonec prošel.)

Buranokracie
Po nástupu normalizace jsme naráz opustili „kulturní“ sféru. Vydali jsme se nejprve k lopatě, pak o malounko výše. Najednou jsme se ocitli v prostředí, které připomínalo mimo jiné zároveň bolševickou vojnu i výslechy na ÚV KSČ. Jen s tím, že vedoucí papaláši předměstského komunálu, kde jsme s Janem Nedvědem, Karlem Štindlem a Emanuelem Mandlerem (viz jeho vzpomínky Komunální dobrodružství, RR č. 35/1997) pracovali, měli jen ještě o fous nižší intelektuální úroveň). Do „civilizace“ (teď trochu přeháním; „řadoví“ lidé v komunále byli většinou fajn, jen míra zotročení byla ještě daleko větší než tam, odkud jsme přišli) jsme s vrátili po čtyřech letech. Díky pomoci přátel jsme se naučili programovat na počítačích třetí generace a živili jsme se tím dalších patnáct let. Musím říci, že jsem tu práci měl docela rád a občas se mi po ní stýská. Honza Nedvěd u ní z téhož důvodu zůstal i po roce 1989, až do svého penzionování. Přitom v roce 1977 podepsal Chartu a měl v zaměstnání obrovské problémy, v dalších letech se podílel na samizdatových sbornících a bytových diskusních setkáních, na nichž občas bylo i přes dvacet lidí. Po listopadu 1989 podpořil mj. Smíření 95 a navazující iniciativy, podílel se na všech akcích připomínajících Tvář včetně práce na výboru z roku 1995 a účastnil se pravidelně podpisovek a diskusních večerů Klubu na obranu demokracie.

Pobyt v komunále Honzu Nedvěda inspiroval k vytvoření pěkného termínu „buranokracie“. Označoval jím vedení podniku, kde jsme pracovali, a duše s tím vedením spřízněné. Já jsem ho v před rokem převzal v rozšířeném slova smyslu jako označení establishmentu babišovských a zemanovských Nových pořádků. Měl jsem s ním úspěch loni na demonstraci v Plzni a dokonce mne ocitovali v Novinkách a v Právu. Od té doby ho používám často a dopouštím se vlastně toho, za co dnes bývají popotahováni četní proděkani a prorektoři: plagiátu. Teď se opožděně Honzovi omlouvám. Přesně to tedy má vždycky znít: „jak říkával Jan Nedvěd, buranokracie.

Hospodské pozadí
Tato věc tradičně patří k odlehčenému psaní o literárních skupinách ap. V době, kdy vycházela Tvář, a vlastně už bezprostředně před tím to bylo snad ještě významnější: byli jsme setrvale „mimo hlavní proud“. Ne že bychom to byli programově chtěli, ale když to bylo nutné, nevyhýbali jsme se tomu a nebáli jsme se toho. Jen se člověk musel čas od času odreagovat.

Baštou Tváře byla vinárna U tří zlatých lvů na Uhelném trhu. Taky se jí říkalo U Kafky podle jejího tehdejšího svérázného vedoucího. Byla sice nevelká, ale scházela se v ní pestrá společnost, návštěvníci se navzájem ani neznali. Součástí byl i malý kvelbík pro asi osm až deset lidí, jenž se dal oddělit závěsem. Naše vzrušené debaty o umění a politice se většinou konaly tam a nakonec zpravidla vyústily ve sborový zpěv. V repertoáru jsme měli ruské i české bolševické písně. Občas se mezi ně připletla i nějaká německá nebo italská z období černé a hnědé revoluce . Velký přehled v tom posledním měl Jirka Němec, který tomu všemu dohromady říkal poněkud optimisticky „písně uzavřených období“. (Jakási podobnost nikoli náhodná tu samozřejmě byla.) Mysleli jsme ty zpěvy samozřejmě ironicky a zlomyslně, byly nám odporné, a to všechny úplně stejně. Součástí repertoáru byly i české písně vlastenecké, vojenské a sokolské, většinou silně debilní. Je zajímavé, že když se k našemu zpěvu tu a tam připletl někdo cizí, chápal to: bez problému poznal, že si děláme legraci.

Pan Kafka nám tu hudební produkci toleroval, neboť jsme byli štamgasti. Jenom jakmile zaslechl, že zpěv započal, okamžitě zatáhl závěs a oddělil nás od hlavní místnosti. Bartolomějská ulice, kde byla mj. i pražská centrála StB, byla od této improvizované koncertní minisíně vzdálena vzdušnou čarou cca 600 m.

Zatímco ten, kdo slyšel zpěv můj, Lopatkův nebo Mandlerův, okamžitě pochopil, proč Husité zvítězili u Domažlic (nikdy jsem se neodvažoval zpívat, pokud jsem nebyl úplně sám nebo úplně opilý), Honza zpíval velmi hezky. Nejvíc to vyniklo, když spolu s Karlem Štindlem pěli dvojhlasně stupidní českou vojenskou vlasteneckou píseň z období třetí republiky: „Vedem život po vojensku daleko od domova. Putujeme po Slovensku, domovem je příroda“ atp.). Pojali ji jako lyrický cajdák a bylo to okouzlující.

Tato forma emancipace z dusivé blbosti tehdejší doby byla přitažlivá a občas strhla další hosty. Pamatuji se, jak jednou, někdy v roce 1966 nebo 7, když pan Kafka vyhlásil večer v 01.00 hod. oblíbenou frází „pánové, jdeme bydlet“ zavírací hodinu. Nato se z vinárny na ulici vyhrnulo asi pětatřicet lidí. Vůbec se neznali ani se předem nedomlouvali. Všichni společně pěli česko-ruskou píseň tuzemské provenience s mohutným politicky nekorektním podtextem. Dirigoval nás přitom deštníkem jakýsi vousatý mužík. Koncert skončil tím, že na nás někdo z prvního patra vylil dva kýbly studené vody. Nebyl to výraz politického nesouhlasu, ale pochopitelného znechucení nad tím, že v půl druhé v noci tak hlasitě řveme.

Porozumění v tom, že je možné se odreagovat pomocí směšného a odporného repertoáru, bylo tenkrát velké. Dnes to myslím už nejde.

Tyto řádky jsou nesoustavné střípky vzpomínek, v nichž tak či onak figuruje můj zesnulý přítel. Snad zároveň podávají jakési osobní svědectví o době, která nenávratně a dávno uplynula. Byla úplně ve všem jasně horší než to, co se otevřelo po roce 1989. Je však otázka, zda neměla pro ty, kteří se v ní o něco opravdového snažili, něco navíc proti tomu, co zažíváme právě teď: myslím z hlediska naděje do budoucna.