Ve středu 17. května tohoto roku zemřel filosof Ivan Dubský. Rozloučení se bude konat v pondělí 29. května ve tři hodiny odpoledne ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Na Bubínku Revolveru přinášíme text Duni Slavíkové a esej Ivana Dubského k prvnímu českému vydání Nietzscheho díla Mimo dobro a zlo – původně byl zveřejněn ve Filosofickém časopise č. 3/1997 a posléze zařazen do knihy O Nietzschovi, která vyšla v Edici Revolver Revue v roce 2016. Redakce RR si velmi považovala toho, že jí takový autor svěřil knihu k vydání – spojení jeho erudice a myšlenkové invence s čtenářskou přístupností je imponující stejně jako soulad jeho díla a životních i lidských postojů hodný toho, kdo je nazýván filosofem.
T. P.


Ivan Dubský, foto Jaroslava Dubská


Za Ivanem Dubským
Duňa Slavíková

Ivan Dubský od nás odešel 17. května tohoto roku nečekaně a velmi kvapně přes požehnaný věk devadesáti šesti let, 3. září by mu bylo devadesát sedm. Požehnaný i tím, že až k rychlé smrti nepozbyl ani na vteřinu ničeho ze své výjimečně charismatické, osvícené a tvořivé osobnosti.

Byl hluboce vzdělaný, jeho erudice nejenom v oboru filosofie, ale i v literatuře, hudbě a ve výtvarném umění byla záviděníhodná, stejně jako jeho paměť až do konce života. Ještě bezprostředně před smrtí se zabýval přípravou knižního souboru svých esejů k otázkám času, jeho zásadnímu filosofickému tématu. Do této knihy zařadil své texty od referátu v semináři na vídeňské univerzitě z roku 1960 s názvem O Hegelově a Heideggerově pojetí času, který byl přeložen do mnoha jazyků, až po dosud nepublikovanou stať K dějinám interpretace Augustinova porozumění času z roku 2005. Při práci na předmluvě se intenzivně zabýval přemítáním Maršálky v prvním dějství Růžového kavalíra o moci času, o tom, jak čas, ta prapodivná věc (Ding), nás sice nemilosrdně přetváří, ale přese všechny vnější životní proměny nám přesto dovoluje, abychom vnitřně zůstali sami sebou.

Hodnocením Ivana Dubského jako filosofa se budou zabývat jiní. Chtěla bych zde ale zmínit, že Ivan byl překvapen a potěšen statí Lenky Hanovské, která vyšla k jeho devadesátým pátým narozeninám ve Filosofickém časopise (č. 2/2022) a pojednává o jeho zásadním významu pro českou filosofii.

Narodil se 3. září 1926 v Praze, mládí strávil v Buštěhradě, na hradě Žleby a v Chrudimi, kde složil válečnou maturitu. Po matce pocházel z rodiny Schmoranzů. Jeho dědeček Josef, absolvent vídeňské akademie, byl profesorem výtvarného umění v Chrudimi a autorem publikací o umění a lovectví, v penzi se stal správcem uměleckých sbírek na hradě Žleby – byl synem architekta Františka Schmoranze, bratrem architekta Františka Schmoranze ml., ředitele UMPRUM, a Gustava Schmoranze, ředitele Národního divadla. Ivanův strýc, dramatik Zdeněk Schmoranz, byl za účast v odboji popraven nacisty. Po maturitě Ivan absolvoval Filozofickou fakultu UK, obor filosofie a sociologie, v roce 1951 složil doktorát a v roce 1958 obhájil kandidaturu věd. Účastnil se několika renomovaných kongresů v zahraničí a dvakrát získal stipendium Humboldtovy nadace. Od roku 1953 až do roku 1970 byl zaměstnán ve Filozofickém ústavu ČSAV, poté do roku 1974 na krátkodobé úvazky; spolupráce s ústavem se pak v jeho případě obnovila až po roce 1989. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77.

V roce 1953 se mu z prvního manželství s filosofkou a spisovatelkou Irenou Dubskou narodil syn Jakub Dubský. Od poloviny sedmdesátých let žil s Jaroslavou Reslerovou, vzali se v roce 1987.

Koncem osmdesátých let se podařilo diagnostikovat jeho závažné míšní onemocnění a operací mu zachránit život. Ivan byl sice od té doby ochrnutý, ale až do devadesátých let se mohl částečně pohybovat s berlemi, později na vozíku. Posledních patnáct roků byl již upoután na lůžko, což vedlo spolu s onemocněním pohybového ústrojí jeho paní, která se již nemohla nadále sama starat o všechny úkony spojené s péčí o Ivana, k tomu, že se museli přestěhovat z bytu v pražské Templové ulici, z Templu. Tam obývali pro Ivanovo postižení zcela nevhodný, nicméně nádherný byt s dochovaným základem původní architektury kaple s klenutými oblouky presbyteria v centrálním Ivanově pokoji a s oblouky dvou štíhlých postranních lodí, které dotvářely archetypální slonovinovou věž filosofovu.

Ivanův život v Templu i následných posledních šest let v bytu v Soukenické, který mu velkoryse poskytl jeho syn, byl životem velmi skromného a neobyčejně noblesního člověka. Ivan nemiloval svatého Augustina jen tak pro nic za nic. Mládí a značnou část středního věku strávil jak prací, tak životem, v němž převažovalo dionýské nad apollinským. S přibýváním času a postupujícím značným tělesným omezením mu, jak si myslím, pomáhala žít stoická maxima o tom, že dobro a zlo nespočívá v tom, co se vám přihodilo či děje, ale pouze v tom, co děláte. Tělesné stavy nebo vnější věci tedy pro něj už neměly žádnou hodnotu. Žil pouze spravedlivým životem, s hlubokým pochopením souvislostí v životě a společnosti. Zároveň mu zůstal jeho humor a někdy i satyrský záblesk v oku. Ovšem bez Jaroslaviny pomoci, s níž ho spojovala nejen láska, ale i vzájemný respekt, který se dokázal přenést přes mamutí úlohy každodenních nutných rutin, by Ivan nemohl takto svůj úděl unést.

Nám, kteří jsme ho milovali, teď zmizel v čase, který se podle Maršálčiny metafory prý rozplývá nebo rozpouští… Musím si připomenout citát ze Sofoklova Oidipa na Kolónu, který chtěl Ivan mít při svém odchodu napsaný na parte: „Nenaroditi se vůbec, to znamená štěstí. Ale pro toho, kdo se již zrodil, je nejlépe vrátiti se, odkud přišel.“
 


Ivan Dubský, 12. března 2023, foto Duňa Slavíková
 

Nietzschovo Mimo dobro a zlo 
Ivan Dubský 

Když Friedrich Nietzsche doporučoval jednomu z mála lidí, kteří o něj projevili zájem (adresát pocházel až kdesi z Indiany ve Spojených státech), jak postupovat ve studiu jeho filosofie, radil mu, aby začal díly posledními, a uvedl vedle Genealogie morálky i spis Mimo dobro a zlo, který vyšel roku 1886.[1] Ačkoli jemu samotnému byly „nejsympatičtější“ jeho střední knihy (měl na mysli Radostnou vědu), jmenovaná díla pokládal za „nejobsáhlejší a nejdůležitější“. Proto také Strindbergovi navrhoval přeložit Mimo dobro a zlo, tuto „kapitální knihu“, kterou byl představen ve Francii.[2] Oproti Zarathustrovi, svému dílu nejhlubšímu, těžce ovšem srozumitelnému pro člověka, který se nemůže – podle Nietzschových slov – vcítit do stejně těžce srozumitelného Nietzschova vlastního vývoje, viděl v knize Mimo dobro a zlo spis, v němž je jeho myšlenka snadno pochopitelná i lehce podaná.[3] A přitom jsou v ní – i když jiným způsobem, jak Nietzsche poznamenává – řečeny tytéž věci jako v Zarathustrovi.[4] Nietzsche sám v ní viděl jisté stomachikum,[5] prostředek podporující chuť k jídlu, chuť dát se do četby dalších děl. Ze všech těchto důvodů je proto třeba přivítat první české vydání této knihy (vyšla v nakladatelství Aurora) ve znamenitém přetlumočení již renomované nietzschovské překladatelky Věry Koubové.

Mimo dobro a zlo je možné chápat jako předběžné glosarium k Zarathustrovi;[6] i když jeho vydání následovalo až po něm. Nietzsche v této práci uplatnil mnoho ze záznamů z doby práce na Zarathustrovi. Je zároveň vstupní branou k pozdnímu období, klíčem k jeho velkým tématům, jako je vůle k moci a přehodnocení všech hodnot. Dá se říci, že Nietzsche v žádné ze svých knih publikovaných do této doby nedošel tak daleko jako v této knize. Vzdává se zde poetického výrazu a vrací se k pojmovému myšlení spisů před Zarathustrou. Zároveň mění i perspektivu: od dalekých obzorů Zarathustrových se Nietzschův zrak obrací k přítomnosti, k nejsoučasnějšímu. Chce zachytit „to nejbližší, čas, to kolem nás“, jedním slovem, modernost ve všech jejích oblastech v moderní vědě, moderním umění a moderní politice. Právě tím, počínající Nietzschovou diagnózou patologie modernosti, nabývá pro nás kniha svého aktuálního významu. Nástrojem k tomu – „branou k základním problémům“ – je psychologie, kterou Nietzsche používá s „příznačnou tvrdostí a krutostí“, jak sám píše v Ecce homo. Proto je Mimo dobro a zlo – podle něho – knihou nebezpečnou, a když se v jedné recenzi o ní dočetl, že je to třaskavina, kniha-dynamit,[7] pociťoval to jako nechtěnou reklamu svého díla. Údery kladiva podkopává Nietzsche vše, co bylo na zemi dosud slaveno jako morálka. Máme tedy před sebou zásadní zkoumání fenoménu morálky, a to zkoumání mimomorální. Nietzsche pohlíží totiž na morálku optikou života: život není vymyšlen morálkou, nýbrž je tomu právě naopak. Jediné interpretační schéma, které ovládalo Evropu po dvě tisíciletí, totiž představu, že existuje absolutní morálka, jejímiž kritérii lze vše posuzovat, filosof zavrhl. Morálka není žádná morální skutečnost, ale systém hodnoticích soudů, v němž se hodnota těchto „hodnot“ pojímá jako daná, faktická, nezpochybnitelná. Sama o sobě nemá morálka hodnotu. Morálka, která opanovala Evropu svými křesťanskými zásadami, je pro Nietzscheho negací života a symptomem dekadence, úpadku. Proto se Nietzsche ptá: Co všechno napáchala morálka na našem duchu? K čemu je tedy morálka, když život, příroda a dějiny jsou nemorální?

Nietzsche pak rozvíjí svou myšlenku dále: hledá původ morálních hodnocení, vydává se po stopách genealogie morálky, aby odhalil protikladnost kořenů morálky jednak vznešených lidí, svobodných duchů, jednak morálky otrocké, slabých, ovládaných, jedním slovem, morálky resentimentu, morálky zášti a hněvu z ukřivdění. Morálku nelze jen odmítnout, ale je třeba ji prakticky překonat. A tehdy vystupuje ona „nebezpečná formule mimo dobro a zlo“, kterou Nietzsche vložil do titulu své knihy. Nejde mu jen o to, aby se člověk zbavil morálních předsudků, morálních sebeklamů, ale především o to, aby se přehodnocením dosavadních hodnot, zavržením starých desek a zřízením nových, překonáním sama sebe vytvořila morálka nová, morálka tvořivých lidí. K tomu konečně poukazuje i podtitul knihy: Předehra k filosofii budoucnosti.

Proti tezi „mimo dobro a zlo“ se v Německu zvedla „bouře morálního zhloupnutí“, jak Nietzsche píše poněkud nadsazeně; vždyť z nákladu tří set výtisků (kniha ke všemu vyšla vlastním nákladem) se tehdy prodalo jen sto čtrnáct exemplářů![8] Nietzsche však předpokládal, že se dílo bude moci číst „na konci roku 2000“.[9] U nás bylo vydáno těsně před druhým miléniem – Nietzschovo tušení se tedy může vyplnit. A vzhledem k jeho významu – i úrovni překladu – lze očekávat, že spis Mimo dobro a zlo nalezne více ryb, které se chytnou na jeho udici,[10] než za života velkého „přehodnocovatele hodnot“.

 

Poznámky
[1] Karl Knortzovi v Evanswillu (Indiana), 21. 6. 1888. In: Nietzsche F., Sämtliche Briefe. Kritische Studienausgabe. Berlin – New York, dtv München-de Gruyter 1986 (dále jen KSB), Bd. 8, s. 340.
[2] Augustu Strindbergovi, 18. 12. 1888. Tamtéž, s. 539–540.
[3] Nakladateli E. W. Fritzschovi, 16. 8. 1886. In: KSB, Bd. 7, s. 228.
[4] Jacobu Burckhardtovi, 22. 9. 1886. Tamtéž, s. 254.
[5] Nakladateli E. W. Fritzschovi, 24. 9. 1886. Tamtéž, s. 256.
[6] Nietzsche, F., Sämtliche Werke. Kritische Studien Ausgabe. Berlin – New York, dtv München – de Gruyter 1988 (dále jen KSA). Bd. 12, s. 234.
[7] Paulu Deussenovi, 20. 9. 1886. In: KSB, Bd. 7, s. 252.
[8] Heinrichu Köselitzovi, 8. 6. 1887. In: KSB, Bd. 8, s. 87. Franzi Overbeckovi, 8. 6. 1887. Tamtéž, s. 89
[9] Malwidě von Meysenbug, 24. 9. 1886. In: KSB, Bd. 7, s. 257.
[10] Nietzsche napsal o knize Mimo dobro a zlo v Ecce homo: „… Od této chvíle jsou všechny mé spisy udicemi: Snad dovedu chytat na udice stejně jako každý jiný? …Nechytilo-li se nic, není to má chyba. Chybějí ryby…“ Srv. Nietzsche, F., Ecce homo. Přel. L. Benyovszky. Praha, Naše vojsko 1993, s. 141.