Fanda Pánek, který zemřel 18. srpna, patřil k básníkům, kteří mě ovlivnili a kterých si vážím. Proto jsem mu věnoval mramorový objekt v cyklu LITERATURA a zařadil portrét jeho rukou do souboru Ruce básníků. To, jak svým životem a svou tvorbou citlivě reagoval na svět, ve kterém jsme před rokem 1989 žili, bylo obdivuhodné. S odstupem by se o Fandovi dalo říct, že to byl punkový básník.
 


Fanda Pánek, 70. léta, foto Ondřej Němec (obálka Sborníčku k jeho šťastně dožitým 30. narozeninám, 1979)


Asi nikdy nezapomenu, jak na něj v roce 2014 čekám před kostelem sv. Josefa a pak jedeme poměrně dlouho noční tramvají do ateliéru ve Vršovicích k fotografovi Ondřeji Přibylovi, jsme v posledním voze, na samém konci tramvaje, noční město všude kolem a Fanda mluví o svém vztahu k poezii Zbyňka Hejdy, opisování samizdatových textů nebo o různých způsobech obživy. Také o místu hlídače, kde pracoval s Jiřím Němcem a oba tam zapomínali chodit a vlastně se nic nestalo. Kdo Fandu osobně znal, tak si dokáže představit jeho v podstatě jemný hlas a zároveň intenzivní způsob mluvy. Jako by ho nešlo zastavit, vypnout. Ve vršovickém ateliéru pak vznikl portrét jeho rukou. Rukou, které psaly nebezpečné básně. Něco tak vzdáleného kariérním umělcům, kteří si, slovy Jana Hanče, „dávají pozor na hubu“ a kterých je zdá se víc a víc.
 


Viktor Karlík, Ruce básníků, Fanda Pánek 2014, ERR sv. 89, 2015, foto Ondřej Přibyl


Před pěti lety jsem napsal text k jeho sedmdesátinám:

Fandovi Pánkovi k více než dvakrát dožitým třicátinám

Fanda Pánek. Tohle jméno jsem poprvé slyšel na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho texty jsem poznal v samizdatu a často slýchával jeho verše nebo i celé básničky recitovat od starších spolustolovníků a přátel. Některé texty jsem znal z podání Plastiků a nevěděl, že je jejich autorem. Vynikaly stručností, rýmem, drsným humorem, vulgarismy a často působily jako divné dětské říkanky, bláznivá zaříkání. Přitažlivá schizoidnost. Bylo možné se v nich setkat s žijícími postavami tehdejšího podzemí, ale také s politiky a Ježíšem. Některé dedikace se týkaly mých přátel a známých. Verše byly situovány do konkrétních míst Prahy. Bohnice, Krymská, Kino Pilotů, vinárna U Šupů. Název sbírky z roku 1981 má odzbrojující přímočarost: U prdele. Pro připomenutí dobového kontextu si vybavte všechny ty poetické trapnosti z Mladého světa, Tvorby a jiných oficiálních periodik. Dnešní mladí levicoví intelektuálové, vzhůru do knihoven za každodenností!

Husáku, Husáku, mé srdíčko

Husáku, Husáku, mé srdíčko
nesmíš být na nás zlý
pro slovíčko.

I když nás
Husáku budeš mít rád
chcípneš, chcípnem, chcípneme
akorát.

Dospíval jsem za normalizace a drtivá většina toho, co se linulo z rádia, tisklo v časopisech, vydávalo na deskách a oficiálně se představovalo jako současná poezie či rocková hudba i v těch lepších případech zavánělo autocenzurou a úhybnými manévry. Pánek spolu s dalšími básníky undergroundu byl tohoto ukázněného psaní pravým opakem. Když nic jiného, texty těchto autorů nevykazovaly zbabělost. Pánkova Píseň brance mluvila z duše snad každému z mých vrstevníků-kamarádů. Zhudebnili ji Plastici a mladý muž toužící po modré knížce si ji s chutí pobrukoval.

Píseň brance

Proč bych chodil
na vojnu,
velmi bych se divil
do prdele
do horoucích,
do horoucích
kdyby pekel
nestačil mi
civil!

Nebo následující báseň. Ruština za to nemohla, ale nucenou výuku řeči okupantů, v podstatě odmala, jsme nenáviděli, stejně jako její uvědomělé šiřitele.

Hodina ruštiny

Žák hlavu má
jak Fantomas
na kterou, žárovka
svítí, přitom
jej kantor ruštiny
s soudruhy vlky
učí výti.

Když se podíváme, koho si spoluobčané opakovaně zvolili za dnešního prezidenta [Miloše Zemana] a jakou podporu má parta kolem slovenského agenta StB [Andreje Babiše], bohužel i u bývalých disidentů, lze si zas vzpomenout na případné Pánkovy verše:

Lidstvu nic nevadí

Lidstvu nic nevadí
a já jsem tvůrce
postavím koncentrák
a budu vůdce.

U Pánkových veršů byla zřejmá návaznost na Egona Bondyho, jehož texty proslavili Plastici, a samizdatově byl velmi šířeným autorem. Když jsem začal v roce 1981 pravidelně pobývat s členy PPU Janem Brabcem, Ladislavem Leštinou a dalšími, slýchával jsem i historky o Fandovi. Byly hraniční. Třeba jak Fanda u Němcových v bytě přeskakoval z pokoje do obýváku. Tedy z okenní římsy na vzdálený balkonek. Nebo naopak? Ve čtvrtém patře, v Ječné 7. Žádná domácí lékárna si nebyla před Fandou jistá. Pokud se nepletu, tak slovo práškoman je Pánkovo. Punkový Pánek.
Poprvé jsem ho viděl U Šupů, kde obsluhoval jeho vzdálený příbuzný pan Víšek. Zní to blbě, ale takto byl opravdu oslovován. Pane Víšku, pustíte nás dovnitř? Pane Víšku, ještě dvojku bílého.

U Šupů je veselo –
byť se chlastá kyselo.

Fandův verš, který v mém okolí až zlidověl. Vinárnu U Šupů následně zavřeli a pan Víšek začal točit pivo U Pavlánských na Újezdě.
V historkách by se dalo pokračovat, ale od toho by byli povolanější. Olinka Stankovičová, Olga Havlová, Jarmila Bělíková, Nikolaj Stankovič, Ivan M. Jirous a Jan Lopatka. Pánkovi přátelé.

Vždycky mě fascinovala informace, že Fanda hrál v mládí kolovou. Nelze nevzpomenout legendární bratry Pospíšily, dvacetinásobné mistry světa v této sportovní disciplíně, a vedle nich si představovat našeho básníka. V kolové ovšem bylo možné hledat základ akrobatických dovedností, díky nimž poeta své mnohé kousky zvládl. Doslova udržel rovnováhu. O jeho hraničním životním stylu svědčí i název sborníku, který uspořádali manželé Stankovičovi: Fandovi. Sborníček k jeho šťastně dožitým 30. narozeninám.
 


Fandovi, Sborníček k jeho šťastně dožitým 30. narozeninám, 1979, foto Ondřej Němec


Fandu jsem s jistou pravidelností vídal na trase Malostranské náměstí, Mostecká a Karlův most. Nebo obráceně. Charakteristická chůze, nachýlená hlava, taška přes rameno. V osobním kontaktu nezaměnitelná, mnohdy rychlá dikce a zároveň plachost. Když jdu na Malvazinky, připomenu si, že Fanda zde dělal hrobníka. Na hřbitově, kde leží Ladislav Klíma a dnes také Pánkovi přátelé Julie Nováková a její druh Egon Bondy.

Samizdat

Samizdat opisuj s péčí
na své vlastní nebezpečí

Charta se mi nevyplácí
podepsal jsem spolupráci

To se ve Fandově případě skutečně přihodilo. Těžko hledat v české poezii oné doby tak drsné zveřejnění osobního průšvihu, které je zároveň prozíravým upozorněním okolí na to, co se stalo.

Znalcem díla Fandy Pánka je Martin Machovec. Díky němu lze mimo jiné vzít do rukou sbírku Vita horribilis, zahrnující básně z let 1972–1985 (Kalich 2007). Když se podíváme do jmenného rejstříku Machovcovy edice, nejvíc odkazů v Pánkově poezii z této doby má Ježíš Kristus (21x). O pomyslné druhé místo se dělí Ivan M. Jirous a Gustáv Husák (každý 9x). Egon Bondy je přítomen jen 7x. Vůbec je zastoupení konkrétních osob nemalé. V Pánkově básních se lze setkat i s velmi obávaným vyšetřovatelem StB Duchačem. Často jsem byl přítomen hodně neveselým vyprávěním o tomto muži. Řekl bych, že pokud by současní hlasatelé předností života za normalizace byli jen na chvilku vystaveni jeho metodám, změnili by názor. Příznačně se objevuje v básni Reportáž psaná na oprátce, jejíž poslední dvě sloky znějí:

Gustáv Husák v kriminále
do sebe šel vskutku ale
dneska spolu se Štrougalem
posílaj tam jiný valem

K Reportáži ze šuplíku
omlouvám se v obrtlíku
čtenářům i Husákovi
dík soudruhu Duchačovi

Koho zajímá poezie sedmdesátých a osmdesátých let, Fandu Pánka nemůže vynechat. Jeho propojení s Bondym, Jirousem, Lopatkou či Stankovičem je vzrušujícím příběhem, dosud bohužel detailně nezmapovaným. Fanda Pánek jako opisovač samizdatu je jedna z jeho nenapsaných kapitol. Olga Stankovičová ve svých dosud nevydaných vzpomínkách [pozn. vyšly po první publikaci tohoto textu, v RR č. 120/2020] pojednává o tom, jak se podílel na bibliografii Staré Říše. Stejně tak až bude někdo psát studii o lysohlávce a české kultuře sedmdesátých a osmdesátých let, nebude moct Pánkův přínos pominout.
 


Fanda Pánek, 1995, foto archiv RR, Karel Cudlín

V roce 1985 Fanda Pánek konvertoval. Martin Machovec charakterizoval autorovy texty napsané poté takto: „Po čtyřleté odmlce (1985–1989) vystoupil Pánek s poezií, která je – při zachování říkankovitého stylu – tematicky silně ovlivněna křesťanskou vírou. Básně z 90. let jsou pak svého druhu modlitbami, přímluvami a výrazem snahy o pokání, místy se objevují i texty s hagiografickým tématem (sbírka Vita nova a její oddíl Akta k Bohemia sancta).“

Vždycky jsem měl rád výrok Ladislava Klímy o tom, že směšnost a hrůznost jsou sestry. Zkuste si představit, jak následující báseň recituje mladý muž na římse okna ve čtvrtém patře, po ulici chodí nic netušící spoluobčané a Husákův národní umělec Karel Gott zpívá kdesi v rádiu něco o tom, „jak se ruší žal“.

Malej inspiromat na úrovni prasete
aneb Pár sloganů z pera amfetaminového mesiáše
Julii Novákové

Impotent přichází včas
Impotentní buzerant
Buzerant jakýho jsme potřebovali
Buzeratská volenka
Hrdina Křižovnické školy
Řetězová reakce
Dítě Adolfa Hitlera
Fízl to není
Evakuace…

Schizofreniku opíchej se sám
Nikdo ti ruku pomocnou nepodá
Teď uděláme my tobě co ty nám
Zacházíš příliš daleko
Co ti jinýho zbejvá
Mezi životem a smrtí
Imunita s tebe spadla
Jsi mrtev vyjmut
Mrtví prd ví…

Zrádce republiky RAD
Mutuje s celým ústředním výborem
V celým SSSR už je jenom hajzl papír
Dle sovětský metody spláchnem hovno bez vody
Vokno aneb nadto není nad totální nasazení
Smutek práškomane smutek vrať vstupenku
V životě neopíchal ani jednu holku
Continental Praha 83 – Světovej kongres za mír?
Za mír v boj proti jaderné válce

Fanda Pánek se narodil o svátku Památky zesnulých, 2. listopadu 1949 v Praze.

P. S. k 25. 8. 2024:

Fanda stejně jako třeba I. M. Jirous věnoval, zvláště v osmdesátých letech, řadu svých básní různým lidem. Často těm, s nimiž ho pojilo přátelství. Tyto dedikace – Daně Němcové, Karlu Neprašovi, Martinu Hyblerovi, Veronice Němcové, Jarmilce Bělíkové, Ottce Bednářové, Ladislavu Hejdánkovi, Markétě Němcově, Jáchymu Topolovi, Pavle a Martinu Paloušovým, Davidu Němcovi – můžeme také číst jako zprávu o jistém společenství. Mnoho lidí disentu též vystupuje přímo ve Fandových textech. Jsou zde také přítomni Olga a Václav Havlovi. Oba v době, kdy se po nich nedalo vyšplhat do společenských výšin a kdy lidé k něčemu takovému nastavení spíše přecházeli na druhý chodník, nebo jen v ústraní čekali, jak se věci vyvinou. Nic neriskovali. Fanda věnoval některé své básně i několika psychiatrům. Velmi rozpačitě lze s odstupem nahlížet dedikaci Cyrilu Höschlovi, dnes jednomu z mediálních českých psychiatrů, který se ke svému pacientovi nezachoval příliš eticky (viz zde).

Jak zmíněno, Fanda do své poezie zahrnul i prezidenta Gustáva Husáka. Je zábavné, že dnes máme na Hradě Husákova učně, tehdy mladého uvědomělého vojáka, předsedu závodního výboru KSČ a frekventanta kurzu rozvědčíků. Opravdu morální vzor. Dobrou reakcí je vtipné video, kde jsou podporovatelé kandidáta Petra Pavla, juchající v rámci jeho podpory tuším že v Brnisku, podkresleni písní Plastiků s Fandovým textem Píseň brance.
 


Viktor Karlík, Fanda Pánek, Z cyklu LITERATURA, 2017, mramor, zlato, foto Ondřej Přibyl

8. 4. 2017 mi nečekaně zazvonil telefon a Fanda Pánek jeho prostřednictvím mluvil o Janu Hančovi a Janu Lopatkovi. Navazoval na náš noční hovor v tramvaji v roce 2014, když jsme jeli od kostela sv. Josefa na náměstí Republiky do Sámovy ulice ve Vršovicích fotit Fandovy ruce. Pak mi přišla ještě SMS zpráva. Tu jsem nechal následně vytesat do mramoru a písmo pozlatil. NĚKDY SE NEPÍŠE VŮBEC.