Jak jsme se mohli dočíst na nedávném Bubínku Revolveru, rozhovořili se Eva Klíčová a Jan Bělíček v jednom podcastu rozpustile a s patřičným sebevědomím o literatuře a jako exemplum knihy, která opravdu nestojí za přečtení, si vybrali titul Stáří je mládím světa.

Oba diskutéři na sebe prozradili víc, než si patrně uvědomovali. V přímém přenosu demonstrovali povahu svého domněle kritického ostří, postaveného na mimoliterárních kritériích a nadto vycházejícího i v této rovině z notně nepřesných faktů. K tomu, aby nebyla čtena, byla kniha předem odsouzena pouze na základě věku autora (mimochodem ten je nikoli 60+, ale plných 70+, zatímco dvěma podstatným spolupracovnicím, ilustrátorce a grafičce, nedávno za tuto publikaci oceněným v soutěži o Nejkrásnější českou knihu roku, je 20+). Výkon Klíčové a Bělíčka není ničím jiným než zcela průhledným projevem věkového rasismu (zprofanované slovo ageismus jsem hodil do starého železa). Ironií je, že kniha pojednává i o tom, čeho jsou tito dva bojovníci za věkovou kategorizaci populace příkladem. Z výšin Olympu věčného mládí by rádi svrhli do Tartaru knihu, která problematizuje stereotypní pojetí stáří. Oba bodří adolescentně vysmátí diskutéři přitom neznámkovali v přítmí, nýbrž naplno coram publico, ve veřejném prostoru.

Naskýtá se tu kromě jiných otázka, jestli pseudokulturní svazáctví, které přiživuje pohrdání staršími osobami, rozšířené dnes již v celospolečenském měřítku, se jako bumerang se zesíleným účinkem nevrátí právě těm, kteří jsou v tuto chvíli obklopeni nimbem věčnosti mládí. Jejich stáří pak s velkou mírou pravděpodobnosti bude o dost nebezpečnější než stáří aktuální, neboť propast mezi ekonomicky produktivní částí populace a mezi příjemci stále nižších důchodů patrně povede ke společnosti, která půjde starším, v novořeči lichým lidem po krku. Bitevním polem života se prodírají mladí, kteří v sobě nesou stáří jako neodvratné vyústění svých životů, a pokud tuto drsnou skutečnost nejsou někteří z nich schopni přijmout, tak šíří nepřátelství vůči „stavu“, který jednou bude, dožijí-li se pokročilejšího věku, i jejich osudem.

A na konec se – nikoli jako poslední věc – vynořuje otázka, zda tito autoři postupují ve svých dalších veřejných výstupech, jak se dnes říká, obdobně jako v citovaném podcastu. Také jen sebevědomě mluví a píší, místo aby mysleli? Také jinde používají taková mimoumělecká měřítka, s nimiž není třeba duševního úsilí a vlastního úsudku? Položili si někdy otázku, že rasově věkové kategorie nemají co dělat nejen v literární publicistice? V rasově věkovém diskurzu by bylo ostudou hovořit i v hospodě, ve veřejném prostoru je to přímo exces. Rasové a třídní kategorie obyvatel známe už dlouho, teď nám tu začíná bujet, jak ukazuje i druhá část textu, k němuž jsem na začátku odkázal, veřejně uplatňovaná kategorizace věková. To je dost na pováženou a protrahované pubertální pochechtávání to neodlehčí.



Ilustrace © Anežka Hájková