Zítra, v úterý 15. září, se od 19 hodin ve Skautském institutu v Praze (prostor Studio, 1. patro) uskuteční Večer RR věnovaný Otakaru Slavíkovi. Kromě jiného na něm vystoupí Pavla PečinkováDuňa Slavíková – rozhovor s ní nedávno vyšel v RR č. 119 a čtenářům Bubínku Revolveru z něj dnes přinášíme ukázku.
RR


Otakar Slavík ve svém ateliéru v Jungmanově 13 kolem roku 1979, foto Dobroslav Zborník

A zjistil velmi rychle, že tohle on nechce
(s Duňou Slavíkovou hovoří Terezie Pokorná a Viktor Karlík)


[…] Ve Špálovce, kam jsem chodívala, jsem o něm a jeho obrazech často slyšela, ale výstavu jsem do té doby žádnou neviděla, v podstatě jsem jeho práci vůbec neznala. Další setkání pak proběhlo v hospodě U Pinkasů, kde jsem už zažila takové to slavíkovské mohutno. Ocitl se tam kdovíproč jakýsi člověk z Jugoslávie ve vyšívané haleně a Slavík začal zpívat „Dalmácia, Dalmácia“ – ovšem strašně: on, jak dělal léta kulisáka v divadle, tak si tam osvojil takové výrazně teatrální způsoby, takže když například tehdy zpíval, skutečně se otřásala celá hospoda.

Jeho expresivní způsoby, na které vzpomíná tolik lidí, byly podle vašeho názoru důsledkem práce v divadelním prostředí, nebyla to jeho přirozenost?
Určitě, o tom vůbec není pochyb. To prostředí ho neobyčejně silně ovlivnilo. Stejně jako jeho obrazy: ty jeho postavy, jejich gesta, tělesnost, lítající baletky, nakonec i jeho provazochodci – to všechno má základ v divadle, stejně jako jeho hulákání, expresivní osobní projev, který se pak, v době setkávání Křižovníků, stal už zcela vědomě performativním. Samozřejmě měl Slavík i sám o sobě přemíru vitality, která tomu nahrávala.

Kdy se rozhodl pracovat v Národním divadle jako kulisák?
V roce 1955 dodělal školu, pak měl ještě nějaká stipendia, nevím ale, jestli je využil. Studoval pedagogickou fakultu, a to byly dva nebo tři ročníky, kde měli jen čistě výtvarné předměty, žádný jiný obor k tomu nebyl, aprobaci získal jako profesor malby a kresby pro střední školy. A tenkrát se ještě dávali umístěnky – takže jediné, co by mohl dělat, kromě vlastní výtvarné práce, by bylo učit, k čemuž neměl vůbec žádné předpoklady a navíc neměl aprobaci na žádný další obor. Ale ta pedagogická fakulta byla zřejmě báječná škola, na které se v těch nejhorších padesátých letech učilo o francouzském umění a neděly se tam neblahé věci jako na AVU nebo na UMPRUM, což je mimochodem zajímavé téma, které by stálo za zpracování. Po škole měl Slavík už rodinu a o to víc se musel nějak živit. A jeden kolega ze studií už v Národním divadle pracoval a tuto práci mu doporučil. Slavík žil na škole jako v bublině – mimořádně nadaný žák, oblíbenec pana profesora Salcmana, kterého si on sám také velmi cenil, spřátelil se se Sýkorou, který tam dělal asistenta, atd. A teprve po škole mu najednou došlo, co znamená – a to i u těch, které měl do té doby rád a považoval některé z nich i za své vzory – fungovat v tehdejším oficiálním výtvarném provozu, se všemi důsledky, které to přinášelo. A zjistil velmi rychle, že tohle on nechce. Protože on byl takovej čestnej venkovskej kluk.

K takovému postoji dospěl tak rychle sám, nebo na něj měl v té době někdo v tomto směru vliv?
Vůbec nikdo, protože žádný z těch umělců, s nimiž tehdy přišel do styku a kteří chtěli něco v umění dokázat, by se takovou cestou nedal.


Sedící provazochodec, 1983–1984, olej, plátno, 145 x 130


Jak dlouho pak pracoval v Národním divadle?
Pět roků a předpokládám, že by tam pracoval i dál. Ale jednou se opil a během nějakého činoherního představení se omylem ocitl na jevišti, zrovnal když tam byl i Radovan Lukavský, který se přes to nepřenesl a zasadil se, aby Slavíka vyhodili. Do Národního divadla ovšem Slavík nastoupil sice proto, aby si zachoval nezávislost, ale byl v tom i velký díl naivity – a bezprostřední kontakt s tamnějším pracovním životem, s tou kulisáckou, v podstatě dělnickou vrstvou, byl pro něj taky velký náraz. Tam teprve pochopil, jaká je životní a česká realita, která ho obklopuje.

Vzpomínal na nějaké inscenace Národního divadla z let, kdy tam pracoval?
Vzpomínal a stal se od té doby především přítelem opery. A hlavně tím, jak divadlo takhle zblízka sledoval optikou lopaty, dělníka, mělo na něj samo o sobě opravdu silný vliv. Začal taky malovat své kolegy z divadla, kromě baletek, na nichž ho zaujal pohyb, třeba i kulisáky, kteří pro něj představovali existenciální motiv.

Do jaké míry bral důsledky svého rozhodnutí živit se manuálně, aby si zachoval svobodu a nezávislost, a teprve „po práci“ malovat, stoicky a do jaké míry to pro něj bylo umořující?
Myslím, že si dlouho neuvědomoval – protože jeho fyzis byla tak silná –, že jeho řešení je také velice problematické. On to fyzicky zvládal a zároveň si dokázal udělat čas na vlastní tvorbu. A od školy se pořád stýkal s jinými umělci, nejdřív hlavně s okruhem Václava Bartovského a Bedřicha Vaníčka, tedy starších, kteří sami nebyli po této stránce v dobré situaci, což pro něj představovalo určitou posilu, necítil se úplně sám. Ale pak pochopil, že tím, že se zachoval, jak se zachoval, ho jeho jiní kolegové, s nimiž se také stýkal – Šimotová, John, Boštík, Sýkora – začali vnímat jinak, trochu s despektem, protože přistoupil na fyzickou obživu, a tím se ocitl v úplně jiném světě, než byli oni. Protože i když oni sami se nechovali nijak státotvorně, nějakým způsobem dokázali prokličkovat, živit se svou profesí. On se svým přístupem vydělil. Ale moc se tím nezabýval, bral to jako danost. Velmi se ho ovšem dotklo, že když kolegové jemu velice blízcí vytvářeli skupinu UB 12, jeho k tomu nepřizvali. Ale i tohle zmínil snad jen jednou, myslím, že svého rozhodnutí k takovému životnímu postoji nikdy nelitoval. Časem se ale stáhl, opravdu se dostal do izolace, což se prolomilo až někdy v roce 1964.

Co dělal, když ho vyhodili z Národního divadla?
Když už byl jednou lopatou, chtěl u toho zůstat. Zkoušel to v rybárně, v panelárně, tam opravdu dělal hodně těžkou práci, a pak u čalouníků nakládal vagony.

I po tak těžké práci měl dost energie pro vlastní tvorbu?
Ano, on měl opravdu mimořádně dobrou fyzis a taky si ji vědomě budoval.

Za mlada hodně sportoval. A když jsem ho poznala, dělal jogu, to pak celý život. Ne ovšem nějak hlubinně, ale běžné cviky ano. Měl opravdu neskutečnou energii, jakou mívají hyperaktivní děti. Ale zároveň si jí zhuntoval tělo – a když pak jeho fyzická stránka selhala, byla to pro něj největší katastrofa, kvůli které taky emigroval, jinak by neemigroval nikdy. To se stalo v roce 1978, po Chartě, bylo mu čtyřicet sedm. Tehdy dostal opravdu vážný infarkt, vypadalo to, že se z toho nedostane. Jak byl tělesný, tak se v něm neustále svářely duch a tělo.

Ale ještě před tím, od roku 1964, se dostal mezi elitní umělce. Začalo to výstavou v PKOJF, pak ho Padrta vystavil v Mánesu a pak už to jelo, vystavoval i v zahraničí, byl hvězdou českého výtvarného umění druhé poloviny šedesátých let. Ale i tehdy se o něm pořád psalo jako o outsiderovi a solitérovi. Vždycky, i tvorbou, se nějakým způsobem odlišoval. A fyzickou obživu opustil až v roce 1968 a v normalizaci se zas hned k lopatě vrátil – čímž byl mezi tehdy známými výtvarnými umělci opravdu výjimečný, protože k lopatě z nich nešel jinak nikdo. A pak patřil vedle Olgy Karlíkové, Jiřího Koláře, Jana Šafránka skutečně jen k několika výtvarníkům, kteří hned podepsali Chartu 77.


Otakar Slavík ve svém ateliéru v Jungmanově 13 kolem roku 1979, foto Dobroslav Zborník

V tom byl jeden z rozdílů mezi českými výtvarníky a literáty, z nichž někteří k lopatě i po roce 1968 šli, stejně jako po roce 1948, a také jich mnohem víc Chartu podepsalo.
Slavíkovi nádenická práce vyhovovala, protože věděl, že si může dělat, co chce, a že se mu v jistém smyslu nemůže už nic stát. Ale to, co si za práci zvolil v sedmdesátých letech, dobré rozhodnutí nebylo, to bylo naprosto absurdní – jít dělat závozníka do výstavního ústředí, což byl orgán Svazu výtvarných umělců, takže vozil díla těch největších hajzlů, kteří navíc vesměs produkovali nehodnotné věci. To byla už velmi trpká legrace, masochismus. Bylo to „když už, tak už“ – a bylo to příliš. Na druhou stranu i tam byla lopata opravdu nedotknutelná – nemusel jsi přijít do práce, bylo na tobě, jestli uděláš, nebo neuděláš, co po tobě chtějí…

Vyprávěl o nějakých zážitcích z této práce?
Jasně, samé humorné historky o národních umělcích, Brož atd. Což mě dostává k tomu, že mi velmi vadí, jak o Otakarovi kdekdo včetně těch, kdo ho možná viděli tak jednou v hospodě, mluví a vzpomíná na něj ve smyslu jakéhosi primitivního humoru. Tak to ale vzdor jeho halasnosti nebylo – jeho vtip byl vždycky hlubší, trefný, opodstatněný. V těch rádoby humorných, většinou značně přitrouble vyznívajících historkách, co porůznu kolují, jeho obraz zpravidla vyznívá velmi zkresleně. […]