Ve čtvrtek 14. června 2018 byla na slavnostním Večeru RR ve Vinohradském pivovaru předána překladatelce Anně Kareninové a hudebníkovi a performerovi Zdeňku „Hmyzáku“ Novákovi Cena Revolver Revue. V rámci večera byla také uvedena letní RR (č. 111/2018) s přílohou Jedna věta Jaromíra Zelenky, nová kniha Jakuba Guziura Ezra Pound v (post)kultuře, uskutečnilo se scénické čtení – ze Célinovy Cesty na konec noci v překladu laureátky četl Kajetán Písařovic – a k poslechu i tanci zahrály kapely KolenaThe Guilty Pleasures. Čtenářům Bubínku přinášíme laudatio Marka Vajchra a fotoreportáž Anny-Marie Berdychové.

Milí přátelé, vážení hosté,
během celé historie udělování Ceny Revolver Revue byla zvyklost, že jejím příjemcem se stává jeden laureát, porušena jen v několika málo ročnících. Rozhodnutí udělit Cenu zároveň dvěma osobnostem nebylo nikdy vedeno nějakou předběžnou strategií či taktickou úvahou; redakce RR k němu dospěla pokaždé tak, že z postupně se zužujícího výběru kandidátů zůstali nakonec dva, mezi nimiž by již další volba nedávala smysl. A to nejenom proto, že pokaždé šlo v obou případech o osobnosti, které si ocenění bezpochyby zasloužily – kdyby tomu bylo pouze takto, udělení Ceny RR jednomu z dvojice by se prostě dalo odročit. Podstatné je, že jakousi zvláštní magií se při takto završeném výběru nakonec pokaždé sešly takové dvě osobnosti, které si jsou určitými aspekty své tvorby natolik blízké, že udělení Ceny RR pouze jedné z nich by bylo popřením právě oněch jimi sdílených, pozoruhodných a vzácných kvalit, na něž chce Revolver Revue prostřednictvím vyznamenaných upozornit, a to mimo jiné i navzdory všem pro naši současnost tak příznačným, napohled sice leckdy až groteskně bizarním, ale proto ne méně nebezpečným snahám devalvovat oceňováním všelijakých pofiderních figurek základní estetické a etické hodnoty.

Zmíněná blízkost letošních dvou laureátů, mezi jejichž dílem doposud nikoho nenapadlo hledat nějakou souvislost, byla v první chvíli překvapením i pro samotnou redakci Revolver Revue. Při pročítání nevelkého počtu rozhovorů, které Anna Kareninová a Zdeněk Hmyzák Novák doposud poskytli médiím, jsem narazil na dvojici výroků, které pokládám za klíč ke sdílenému prostoru těchto dvou výjimečných osobností. Anna Kareninová v jednom rozhovoru vyjádřila svou lítost nad překlady, s nimiž nemusí pro jazykovou průměrnost svádět obtížný zápas, a doslova svou tvůrčí maximu vyjádřila slovy: „Mám ráda, když mě překlad vede někam, kde jsem poprvé a kde to neznám.“ Zdeněk Hmyzák Novák zase práci jedné ze svých hudebních formací popsal jako trvalou snahu improvizovat a překvapovat diváka, kterou pohánělo vědomí, že „jakmile jsme se začali opakovat, věděli jsme, že musíme přestat“. Oba laureáty tedy v první řadě spojuje vnitřně poctivý přístup k vlastní tvorbě, která v jejích očích ztrácí smysl, jakmile se do ní začne, byť i jen náznakem, vkrádat rutina.

Jistým výrazem tohoto postoje je i bezpočet řemesel, jimiž oba laureáti prošli a která tu můžeme představit jen ve velmi zkráceném výčtu. Anna Kareninová tak byla mimo jiné recenzentkou, editorkou a lektorkou v několika nakladatelstvích, redaktorkou a posléze i šéfredaktorkou v nakladatelství Odeon, šéfredaktorkou revue Světová literatura, autorkou řady literárních portrétů i pořadů pro rozhlas a televizi. V každé z těchto disciplín odvedla kus práce, který by jiným stačil na pocit bohatě naplněné profesní kariéry. Stranou jsme přitom ponechali dva dlouhodobé výkony, které již dávno dosáhly formátu legendy. Anna Kareninová je překladatelkou či dramaturgyní dialogů a titulků k bezpočtu vynikajících zahraničních filmů; řádek v závěrečných titulcích ve znění Dramaturgie titulků Anna Kareninová je pro českého filmového diváka už po desetiletí jednou z nesporných pečetí kvality. A její dnes již prakticky završený překlad básnického díla Ezry Pounda a prozaického díla Louise-Ferdinanda Célina je výkonem, který v českých poměrech nemá v mnoha ohledech sobě rovného.

Řadou profesí prošel i Zdeněk Hmyzák Novák. Dokázal a dokáže zúročit i ty, které na první pohled neomračují svou atraktivitou. O svých zážitcích a zkušenostech nasbíraných při práci údržbáře nebo prodavače v antikvariátu umí vyprávět jedinečné příběhy, které v jeho podání často přecházejí do lapidárních podobenství, svědčících mimo jiné o Hmyzákově pronikavé znalosti lidských povah. Pro kulturní veřejnost je ovšem především osobitým hudebníkem, zpěvákem, textařem a performerem. Méně známou, ale neméně pozoruhodnou je i Hmyzákova dráha filmového herce, svědčící mimoděk o kvalitách jeho mimického a gestického projevu. Zdeněk Hmyzák Novák se stal zakládajícím členem a frontmanem několika kapel, z nichž zejména pro formace Ženy a Činna bychom obtížně hledali přiléhavější přízvisko než legendární. Příležitostně spolupracoval i s dalšími hudebníky, například s Filipem Topolem, jehož dosud oficiálně nepublikovanou povídku mimochodem přináší právě vydaná Revolver Revue č. 111. V současnosti Hmyzák působí v kapele Kolena, která nám své umění představí už za několik málo okamžiků.

Anna Kareninová se při různých příležitostech vyznala z touhy spojovat ve své překladatelské práci zájem o hudbu, k němuž byla vedena již rodinným prostředím, se zájmem o „jazyk jako tvůrčí matérii“. Hmyzákovy písňové texty pokládám pro jejich vytříbený minimalismus, jemnou práci s „matérií“ poetického jazyka, humoru a sebeironie za jeden z vrcholů domácí písňové poezie, jejíž účinek ještě umocňuje autorův suverénní scénický přednes.

Dramaturgie filmových dialogů se v podání Anny Kareninové stává osobitým uměleckým žánrem: repliky dialogu dokáže načasovat tak, aby ve svém osekání na nezbytně nutný rozsah, jímž nezastíní dění na plátně, v maximální možné míře zprostředkovávaly svůj dramatický, symbolický a poetický účinek. Tajemství účinku Hmyzákových písní či recitačních deklamací, jež se namnoze zároveň stávají sugestivní scénickou performancí, nezastiňující, a naopak vnímavě respektující jeho spoluhráče, spočívá především v přesném načasování. Cit pro míru a dokonalé načasování je vlastní oběma našim laureátům; jsme přesvědčeni, že pro udělení Ceny RR jim oběma právě nastal ten správný okamžik.
Marek Vajchr