Ve čtvrtek 14. června 2012 byla na slavnostním Večeru RR v pražské kavárně Malá ryba předána Bohumilu Doležalovi Cena Revolver Revue v podobě bronzové plakety od Viktora Karlíka. Laureát ji obdržel za „neutuchající a nepředpojatý kriticismus, uplatňovaný po dlouhá desetiletí napříč měnícími se režimy, životními okolnostmi i pojednávanými žánry”. Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme proslovy Michaela ŠpiritaAdama Drdy, následnou řeč Bohumila Doležala, koláž úryvků z Doležalových Událostí, která na Večeru rovněž zazněla, a fotografie Karla Cudlína
RR


Profese literárního kritika nepatřila nikdy k chráněným druhům povolání. I kritičtí velikáni české literatury, jejichž jména se dnes vyslovují se zbožnou úctou, bývali vystavováni tzv. spravedlivému hněvu jak čtenářů, jimž kazili spokojené zážitky, tak spisovatelů, kterým zas znehodnocovali jejich poctivou práci. Snad žádný jiný kritik však nebyl neoblíben tak frontálně, jako Bohumil Doležal, když mezi svým čtyřiadvacátým a devětadvacátým rokem, v letech 1964–1969, stačil publikovat necelou stovku článků, recenzí a glos, převážně v měsíčníku Tvář.
Šéfredaktor časopisu Jan Nedvěd zavzpomínal v roce 1993 na začátek prvního konce tohoto periodika. V jeho druhém čísle roku 1965 vyšel Doležalův článek, který se měl původně jmenovat Třiadvacet centimetrů poezie, a to proto, že „Doležal si vzal za úkol, že bude dobře napsat o mladé poezii tak, jak tenkrát vypadala. Shromáždil si knížky, které tenkrát vyšly, samozřejmě je všechny pečlivě přečetl, položil je na sebe na stůl, změřil je centimetrem a vydalo to přesně na těch dvacet tři centimetrů.“ V článku, který byl nakonec z taktických důvodů nazván toliko Rozpaky z poezie, pojmenoval Doležal „bezelstnou samozřejmost, s jakou se v mladé poezii přijímá úděl básníka, její sebevědomí i generační soudržnost“, poezii, jíž „chybí pocit studu a pocit zodpovědnosti, bázeň před dílem, které nemůže být stvořeno píšícími hófráty vyplňujícími ‚básnický úkol‘, jejž jim ‚uložila doba‘“. Strategické přejmenování Doležalovy souhrnné recenze nepomohlo. Nedvěd na drtivý dopad článku vzpomíná: „To byl náš hřebík do rakve, protože všechno taktizování šlo potom do háje, tím jsme si to rozlili se svými vrstevníky totálně, protože tenkrát z toho vyšel aspoň trochu pozitivně jenom Ivan Wernisch.“
Nejde přitom vůbec o to, zda se Doležal tehdy s tak katastrofickými následky takříkajíc mýlil, nebo měl pravdu – a to i u statí, které následovaly a byly věnovány J. Hanzlíkovi, J. Hiršalovi, Z. Hejdovi, I. Divišovi, P. Šrutovi, F. Hrubínovi, A. Stankovičovi, V. Závadovi, J. Kolářovi, V. Holanovi atd. Tak otázky literární kritiky nestojí. Ve skutečnosti totiž stojí i padají s nezaslouženou a nezdůvodnitelnou okolností, zda kritik v zásadě má, nebo nemá všech pět pohromadě. Všechno ostatní, jako například styl či kritéria, přichází až pak. Sám Doležal to vyjádřil v jedné své glose: „Vědní systém, mechanicky aplikovaný v rozboru literárního díla, působí jako klapky na očích a znemožňuje poznat hned základní, první věc – zda kniha za rozbor stojí, nebo ne. V případě, že za rozbor nestojí, svého vědeckého nástroje zneužívám, protože objektivitou ‚vědeckého‘ přístupu kamufluji podstatnou špatnost věci. Jakmile přeskočím hodnotící kritické stanovisko k přečtenému textu, pominu jeho smysl, to, čím mne oslovuje, nebo naopak odpuzuje, mohu ho libovolně ‚vědecky‘ interpretovat a nesmysly a kýčovitá klišé se mi hned jeví ‚funkční‘, smysluplná apod.“
S nástupem husákovské konsolidace na přelomu let 1969/70 Doležal jako literární kritik náhle – a jak se postupně ukáže, definitivně – umlká. Po téměř čtyřiceti letech o tomto svém rozhodnutí řekl: „Když začala normalizace a já jsem přešel do dělnického povolání a dělal montéra, nějak se mi zdálo, že kdybych se dál zabýval literaturou v okamžiku, kdy národní společenství je vystaveno smrtelnému nebezpečí, choval bych se jako klavírista na potápějícím se Titaniku, který si hraje Chopina. Daleko víc mě začalo zajímat, jak za těch strašných okolností u nás udržet zárodky budoucí svobody, začala mě zajímat politika a především české politické tradice. Přečetl jsem si pozorně Havlíčka, Palackého či Masaryka a došlo mi, že lidé o jejich myšlenkách nic nevědí, a řekl jsem si: Tohle jsou věci, na kterých je třeba ve volném čase pracovat. A literatura se mi ztratila z horizontu.“
Dovolím si to komentovat polemicky, protože si myslím, že to není dobré zdůvodnění: politiku nepovažuji za důležitější než literaturu a příměr ke klavíristovi na nešťastném parníku nepokládám za přiléhavý. Na skvělosti Doležalova rozhodnutí skončit s literaturou to ale paradoxně nic nemění. Osobně autorova rozhodnutí sice lituji, ale tím spíš si cením rasantního a nesentimentálního provedení. Věcnost této rozluky je totiž téhož kalibru jako důslednost, s níž komentoval svého času poezii a s níž dnes reflektuje politiku ve svých vynikajících Událostech. 
Michael Špirit


Bohumil Doležal je znám jako „politolog“, což není nesprávná charakteristika (léta se zabývá politickým myšlením, po roce 1989 učil na institutu politologických studií FSV UK, politice se věnuje denně). Zároveň je to charakteristika nevýstižná.
Čeští politologové, vystupující v médiích, jsou – až na pár výjimek, protože výjimky existují vždycky – buď snadno rozpoznatelní ideologové nějaké partaje či módního směru nebo (častěji) nudní kariérní akademici, „inženýři“ politiky: srovnávají stranické reálie, sledují trendy, kampaně a úspěšnost tahů jednotlivých lídrů, hodnotí zkrátka politiku z technologického (technologicko-ekonomického) hlediska. Na tom není nic divného, někdo to dělat musí. Horší je, že nad to už není nic: většinou se jako čerti kříže bojí formulovat srozumitelný názor, opřený o vlastní pojetí politiky, a v případě nutnosti ho hájit s osobním nasazením. Politologii, byť asi o něco méně než historiografii, zachvátila představa, že vědec musí být tzv. objektivní – tzn. tvářit se, že si nic nemyslí, nic nepreferuje, o nic se neopírá, halit své názory do nicneříkajícího newspeaku. Výsledek takových přístupů vystihl jiný laureát Ceny Revolver Revue, Zdeněk Vašíček: „šedivý je na tahu, a vyhrává“.
Bohumil Doležal je takovému počínání vzdálen. Je politologem, ale také soustavným komentátorem veřejného dění, což není totéž. Šediví nazývají své vidění „barevným“ – zní to líp. A Doležal k tomu píše (v jednom ze svých textů pro internetový blog Události): „Barevné vidění je zřejmě synonymum pro pokleslé, nemravné obojetnictví. Podstatou solidní politiky je schopnost vidět zásadní věci černobíle.“ Podstatou smysluplného psaní je totéž. Jindy zas B. D. jednoduše definuje: „Povinností politického komentátora je být nezávislý na politických tlacích a svodech moci. Jeho povinností však vůbec není být nestranný, naopak, musí stranit správnému před chybným, dobrému před špatným, slušnějšímu před sprostším.“
Té zásady, vyhlížející na první pohled velmi prostě, se sám důsledně drží, a protože veřejný život nepředstavují jen politici z povolání, aplikuje ji na aktivisty, novináře, jiné politology, historiky, „osobnosti“. V zemi, kde je kritičnost bez servítků považovaná za projev osobního nepřátelství, případně za činnost, která sleduje postranní zájmy, působí ovšem Doležalova důsledná nezávislost (a tedy normalita) jako setrvalá provokace. K tomu jistě přispívá i fakt, že autor bývá vtipný. Umím si představit, jak se asi člověk cítí, stane-li se držitelem jím udělovaného Bobříka vyčůranosti.
Pro Doležalovy texty je příznačná snaha dívat se na věci a události kriticky – jinak, než ostatní. Avšak nikoli z pozice šikuly, který chce sám zůstat z obliga nebo jen překvapit čtenáře výstředním názorem, nýbrž z pozice člověka, zakotveného v křesťanské víře a v tradicích liberalismu. Intelektuála, který nedokáže zapřít minulost literárního vědce, který má silnou nechuť k nevěcnosti, k fanatismu, ke kýčovitým společenským vzepětím, k pseudorevolucionářství, k nespravedlnosti. V jeho psaní o politice a veřejném životě pak není nejdůležitější náš pocit, kdy a nakolik nějakou konkrétnost pojednal přesně a „stoprocentně správně“ – důležitější je způsob myšlení, přístup k věci, podnětnost toho kterého soudu pro to, aby si člověk, byť třeba v nesouhlasu, revidoval a přezkoumával vlastní názor. Řekl bych, že Doležalovo psaní je jakýmsi soustavným pokusem o definici, co dobrá politika (a dobrá kritika) vlastně je. V tomto směru jsou nenahraditelné zmíněné Události – blog na adrese www.bohumildolezal.cz –, jakási kronika společenského a politického života posledních dvanácti let, dílo, které v nynějším českém prostředí nemá srovnání a které vyžaduje nasazení, jenž si umím těžko představit i u lidí o generaci mladších.
Ještě bych se zastavil u dvou věcí, které by při příležitosti udělení ceny měly být připomenuty. Bohumil Doležal je – jak sám píše – poměrně tvrdohlavý. Projevilo se to například tím, že se stal jedním z klíčových kritiků poválečného vyhnání českých Němců, zasloužil se o to, že se o této etnické čistce začalo otevřeně diskutovat, a téma má na srdci, i když bylo už dávno – z hlediska praktické politiky – zameteno pod koberec, přestalo být tzv. žhavé. To je taky věc, která se v současných Čechách nenosí: přestane-li být nějaká záležitost horkou aktualitou, rychle se na ni zapomíná. Považuji za velmi cenné, že to Doležal nedělá, i když si tím opakovaně vysluhuje nálepku umanutce nebo „sudeťáckého přisluhovače“ (koneckonců padaly i návrhy, aby byly jeho názory v téhle věci kriminalizovány).
Ta druhá věc, v níž se ještě vracím k začátku laudatia, je osobní ručení. Doležal byl silným kritikem českého disentu a především Charty 77 – ovšem z té pozice, že Chartu v první vlně podepsal a že se sám stal aktivním disidentem. Doležal vstoupil do praktické politiky v době, kdy to považoval za důležité – a to bylo opět ještě před listopadem, v druhé půli osmdesátých let, kdy spoluzakládal Demokratickou iniciativu. Pracoval krátce (v letech 1992–1993) jako poradce Václava Klause – a když shledal, že se s takovou prací nedovede srovnat, odešel. Fakultu sociálních věd opustil proto, že byl jeho nadřízený za podivných okolností sezazen. Několikrát jsem zažil jeho odchod z různých redakcí nebo přerušení spolupráce, vždy ve chvíli, kdy měl pocit, že jeho další účast na tom kterém podniku se dostává do rozporu s jeho svědomím. Co k tomu dodávat? V Čechách je takový nedostatek citu pro okamžitý osobní prospěch obdivuhodný. 
Adam Drda


Dámy a pánové, vážení přátelé,
prosím o omluvu, nejsem zdravotně zcela disponovaný. Budu mluvit jen velice krátce.
Dnešnímu večeru jsem velice rád, a to z několika důvodů.
Za prvé, stává se mi jen velice zřídkakdy, že bych se mohl zúčastnit nějakého shromáždění, kde by mne dva lidé po sobě chválili.
Za druhé, je to pro mne zážitek poněkud exotický, dosud nikdy jsem v této zemi nedostal žádnou cenu.
Navíc takovou, za kterou se člověk nemusí stydět. Chtěl jsem si vzpomenout na nějakou jinou (tuzemskou) té povahy, napadla mne však jen plaketa Jana Janského pro dárce krve. Nejsem ale v oboru cen žádný odborník.
Navíc mne mimořádně těší (a to uvádím jako doklad mého předchozího tvrzení), že ji budu sdílet mj. s mým zde přítomným kamarádem Zbyňkem Hejdou, s mým bohužel již zesnulým kamarádem Andrejem Stankovičem nebo s mým přítelem Zdeňkem Vašíčkem (který už bohužel taky není mezi námi).
Děkuji srdečně redakci Revolver Revue za tohle ocenění. Jistě, člověk není na světě proto, aby sbíral ceny, plakety, řády a medaile, i když někteří se tak tváří a chovají. Nicméně takové ocenění je tak trochu příslib toho, že člověk tady na světě možná nebyl nadarmo. A za to jsem vděčný.
Děkuji Vám za pozornost. 
Bohumil Doležal


Z Doležalových Událostí:

Protiradaroví aktivisté Tamáš a Bednář šestnáct dní protestně nepapají a jsou středem všeobecného zájmu. Přijal je ministr zahraničí a navštívil je Jiří Paroubek a přemlouval je, že už trpěli dost a je čas se našťouchnout. Na sociálně demokratického bonvivána a někdejšího manažera Restaurací a Jídelen zjevně dělá šestnáctidenní půst velký dojem, v někdejších RaJ byli k následnému půstu občas nepřímo vedeni strávníci, nikoli ovšem personál.

Je zajímavé, jaký obrovský kravál se zvedl kolem stěhování několika veleobrazů se směšnou tematikou a hodnoty podle mnoha odborníků problematické (mně až tak nevadí, ale to, co dělal Mucha v Paříži, se mi líbí víc, a daleko víc se mi líbí jiní malíři), z Moravského Krumlova do Prahy. Vypadá to na tom, že Moravané potáhnou na Prahu. Mohli by využít cestovní kanceláře ČMKOS, a.s. (muselo by se to nějak šikovně navlíknout jako odborová aktivita).

Michael Kocáb nastoupil rasantně: bude bourat prasečák v Letech a za mluvčí si vybral atraktivní mladou dámu exotického zjevu, aby dal najevo, že nemá nevhodné předsudky. Kdyby dokázal např. nějak přispět k řešení romského problému (tj. jinak než bouráním vepřínů), ohlídat si, aby u nás nebyli imigranti z chudých zemí často v postavení otroků atp., pak by mu bylo možné dokonce prominout, kdyby jeho mluvčí byla modrooká blondýna.

Ministr Škromach hodlá zahájit tažení proti simulantům. Simulanti mají být pokutováni až padesáti tisíci korunami, lékaři, kteří jim umožňují simulovat, mohou dostat až dvojnásobnou pokutou. Je hezké, že pan ministr hodlá navázat na domácí tradice, tak pěkně vylíčené v Osudech dobrého vojáka Švejka. Odtud také jistě ví, že ho čeká spousta práce, neboť „das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“.

Václav Klaus navštívil Ministerstvo životního prostředí. Je to podobné, jako když čert pronikne do kostela, v tomto případě už důkladně odsvěceného. Byl tam podle vlastních slov poprvé, a po odsvěcovací proceduře se mu tam líbí: „Škody, které byly napáchány v této oblasti a v této budově, jsou větší než v jiných oblastech a jiných budovách“, zhodnotil rohatý minulost. Do budoucna chce odlišovat ochranu životního prostředí od boje s klimatem. Hezké, problém je v tom, že kníže pekel vede naopak válku proti klimatu, což je jen zrcadlový obraz nebo negativ téhož.

Režisérka Marie Poledňáková v rozhovoru pro Lidové noviny mluví mj. i o normalizační televizní produkci, a mj. říká: „A tam, kde do politiky tvůrci šlapali naplno, jako třeba v případě Majora Zemana, je to přece dneska příšerný dokument o tom, jak ideologie znásilňovala naše životy a jak divákům šroubovala mozkové závity.“ Takže jak ti, co ty prasárny točili, tak ti, co se na ně dívali, jsou oběti znásilnění a za všechno může jen a jen „ideologie“. Přitom televizor se dal vypnout a hlavně, ti, co to dělali, se klidně mohli živit jinak a poctivěji. Takže přesnější by možná bylo říci, když už máme zůstat u onoho zahrnujícího „my“, s kterým začala, to zdůrazňuji, paní režisérka: jak snadno jsme se, my čuňata, nechali znásilňovat…“

Rusko organizuje summit odběratelů plynu, a to do Moskvy. Je to podobné, jako kdyby si šéf kapsářského gangu pozval do svého bytu okradené, aby s nimi „řešil situaci“. Barroso vyhrožuje, že pokud Rusko a Ukrajina nezajistí dodávky plynu, bude Evropská komise apelovat na podniky, aby se obrátily na soud. Je to trochu podobné jako Krejčířovi vyhrožovat českou justicí.

Po Tomáši Zahradníčkovi se dnes hrdě hlásí k Emanuelu Mandlerovi i exsenátor Mejstřík. Být mrtvým, jak vidno, má i své příjemné stránky. Kdekdo se k vám najednou hlásí.

Jitrnice je předmět, který zjevně přitahuje Miloše Zemana jako hladového hafana. A tak se údajně zúčastnil zabijačky ve Slušovicích, podle jeho vlastních slov, aby se pozdravil s legendou skutečného českého podnikání Františkem Čubou. A srovnává toho člověka s bratry Baťovými. To je ale drzost. Pan Čuba mohl podnikat, protože si to vyběhal na partajních sekretariátech. To se mu to závodilo, když ostatní běželi v pytlích a on dostal motocykl. „Slušovický zázrak“ byla jedna z nejobludnějších potěmkiniád dohasínajícího „reálného socialismu“.

Opravdu velkou koalici udělali v Mostě: budou v ní úplně všichni. Je otázka, není-li to lepší způsob, jak zlikvidovat demokracii, než všechny strany zakázat: nechat je všechny dohromady vládnout.

Podle průzkumu agentury STEM si víc než polovina lidí u nás myslí, že většině lidí se nedá důvěřovat. Jednak by mne zajímalo, zda a jak se překrývají ti, kteří si myslí, že lidem nelze důvěřovat, s těmi, o nichž si myslí, že jim nelze důvěřovat, a jednak, jak je možné, že většina lidí u nás je pro referenda, když většině lidí nelze důvěřovat?

Papež Benedikt XVI. přijme 30. května ve Vatikánu prezidenta Klause. Václav Klaus mu nepochybně všechno vysvětlí, a pokud se papež nebude vzpouzet, možná mu i požehná.

Do boje za mír a proti americkým imperialistům se zapojily, jak je u nás odedávna zvykem, i odbory. Připojily se k výzvě Evropské odborové konfederace a vyhlásily na pátek mezi 12.00 a 12.15 generální stávku. Mám dojem, že v této době se u nás generálně stávkuje den co den, a tedy se to ani nepozná. Odboráři mohou vyjádřit svůj nesouhlas s válečným konfliktem i písemně. Aby se snad nebáli, ujišťuje je jejich boss Štěch, že výzva odborů „není v rozporu s vládou a parlamentem“. Cítím se sice proti této recidivě bolševického šaškování úplně bezmocný, nicméně se aspoň zavazuji, že v pátek mezi 12.00 a 12.15 budu mimořádně usilovně pracovat a vyzývám své čtenáře, aby učinili totéž.

„Alkohol je pro lidi, kteří nesnesou vlastní myšlenky, píše v MfD adeptka žurnalistiky z gymnázia J. Barranda v Berouně. Milá slečno, na základě své dlouholeté zkušenosti Vás mohu ujistit, že alkohol je zcela nezbytnou potřebou pro lidi, kteří nesnesou cizí, mimořádně pitomé myšlenky, zvlášť v poměrech, kdy pitomci mají možnost je řvát do světa, zatím co vy máte zalepenou hubu. Prožil jsem v podobné konstelaci většinu svého života a ani v současné době to občas není nic moc (zkuste třeba napsat do MfD něco kloudného – když se vám to podaří a hodí Vám to na hlavu, ujišťuji Vás, že dostanete obrovskou chuť na panáka. Tím nechci říkat, že v konfrontaci s pitomci je nutno propadnout alkoholismu, jen že alkohol je schopen čas od času poskytnout úlevu, bez níž by život byl peklem. Jsem přesvědčen, že nejpozději do deseti let mi dáte za pravdu.

Sláva! Podařilo se zvrátit rozhodnutí bývalé ministryně Parkanové o zrušení vojenského folklorního souboru Ondráš. Zůstane české kultuře zachován, bude i nadále součástí armády stejně jako posádkové hudby. Až bude u moci ČSSD, snad všechno ostatní kromě posádkových hudeb a Ondráše zruší, k čemu by nám to bylo. A Ondráš by mohl být vyslán do Afghánistánu, bylo by to hezké gesto vůči NATO a americkým imperialistům.