Nedávno jsem narazila na starší rozhovor, v němž šéfredaktorka Artalk mluvila o stávající koncepci on-line média, které chce teď být, na rozdíl od předcházejících období, „časopisem o současném výtvarném umění“: „Nejsme už platformou, na níž si každý promítne, co chce, ale v redakci si vybíráme témata a určujeme směr. Zároveň bychom dřív měli třeba i recenzi na výstavu Petra Brandla v Národní galerii Praha, ale rozhodli jsme se, že staré umění už přenecháme jiným.“ To zní vcelku jasně a pochopitelně. Věc se ale poněkud komplikuje o pár řádek níž, kdy se čtenář dozví, že nejen Petr Brandl nemá v Artalku a priori naději na pozornost, neboť Anežka Bartlová doznává: „Existuje určitá generace umělců, o níž chce psát málokdo a já nemůžu nikoho nutit. (…) Současní šedesátníci.“ Zdá se tedy, že Artalk by pak ale neměla charakterizovat jako „časopis o současném výtvarném umění“, nýbrž jako „časopis o současném umění pod 60+“, případně jako „časopis o současném umění pod 60+ a nad 70+“. Za pozornost stojí i důvody deklarovaného nezájmu o šedesátníky: „V kulturní publicistice totiž obecně pracují mladí a prekarizovaní lidé – studující nebo čerství absolventi. Ti přirozeně radši píšou o tom, čemu rozumí, což jsou často jejich vrstevníci. Čím jsou autoři a autorky starší, tím mají obvykle míň času, protože jsou nakonec někde zaměstnaní, když máte rodinu a děti, je to rázem násobně složitější. Zároveň se ti starší dostávají do pozic moci a my si dáváme velký pozor na konflikt zájmů. (…) Zároveň se dnes řeší jiná témata. Mě určitý typ umění taky nezajímá a pak se o tom strašně těžko píše, natož po večerech u jiné práce. (…) Zajímá mě umění, které přemýšlí o současném světě nově. Navíc umění, co se třeba pravidelně vystavuje ve Špálovce je apolitické, což mi pro dnešek přijde irelevantní.“

Nejen v hesle pod rozhovorem se čtenář může dozvědět, že autorka citovaných slov vystudovala dějiny umění na FF UK a teorii a dějiny umění na Umprum, získala doktorát na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze a v celku intenzivně již řadu let působí v oboru na vlivných místech, nejen jako šéfredaktorka, ale i jako vysokoškolská pedagožka, přispěvatelka Deníku N atd. Přesto se buď neumí dobře vyjadřovat, anebo si opravdu myslí například: Že existují takové jednoznačné souvislosti mezi tím, jak je kdo starý, jestli má rodinu a děti, kde je zaměstnán, a tím, o čem píše. Že v kulturní publicistice obecně pracují mladí a prekarizovaní lidé – studující nebo čerství absolventi. Že každý, kdo je starší, dostává se do pozice moci. A že žádný umělec, který již oslavil šedesátku, nemůže přemýšlet o současném světě nově, nehledě na to, že je vždy apolitický, a tedy irelevantní. A ovšem také že „po večerech u jiné práce“ se dá něco kloudného napsat – avšak jen tehdy, vyloučí-li ponocující, pracující navíc na vícero věcech zároveň, ze svého zájmu „určitý typ umění“. A že to všechno spolu bezprostředně souvisí.

Ať tak či onak, je zdá se nutno nastavit kritéria, a pak je možné leccos, zvlášť když člověk sice již dávno odrostl dívčím sukénkám a klukovským hrám, ale pořád ještě není 60+.

 

Do obdobné věkové kategorie spadá nejen šéfredaktorka Artalku, ale třeba i Eva Klíčová a Jan Bělíček, kteří na úvod jednoho dílu podcastu TL;DR na on-line platformě A2larm posluchače s rozjuchaností hodnou někdejších svazáků informovali o tom, jaké potíže mají s tím, aby stihli číst, ač je jejich pořad o literatuře a ač se mají za literární kritiky. Je třeba uznat, že to je opravdu trochu problém. Ale nikoli fatální: hodně prý pomáhá cestovat vlakem Brno – Praha a úplně nejlepší je knihy, o nichž se pojednává, vůbec nečíst. To je řešení, u kterého se autoři podcastu navíc sami hodně nasmějí:

„Klíčová: Já se přiznám, že moje zoufalství přetrvává, v hledání literárních tipů, co bych si chtěla opravdu přečíst.
Bělíček: Tak něco, co by sis nechtěla přečíst.
Klíčová: Ano, já budu říkat tipy, které si nechci přečíst.
Bělíček: Super, já taky mám jeden.
Klíčová: (Smích) (…) Já jsem si uvědomila, že tady existuje takové seniorské nakladatelství, Revolverka…
Bělíček: Hm…
Klíčová: …a vydali zrovna teďko nedávno knihu, loni (…). Jmenuje se to Stáří je mládím světa, autor Michal Janata.
Bělíček: To je nějakej manifest 60+?
Klíčová: (Smích) Mohlo by se tak zdát. Ale je to podle mne, podle všeho, jsou to eseje, ale autor se tady zabývá širokou perspektivou myšlenkových a kulturních souvislostí a pronikavě analyzuje systémová znevýhodnění, jimž jsou v naší současné společnosti vyznávající kult věčné mladosti a neutuchajícího výkonu ve stále větší míře vystavováni příslušníci, dokonce píše o vyloučené generaci! Čtivé a erudované… O autorovi, autor je autorem mnoha knih, jak jsem zjistila, jeho jméno mi bylo pouze povědomé, žádnou z knih jsem nečetla.
Bělíček: Takže generací lidí vyrůstajících v devadesátých letech je vyloučená generace.
Klíčová: No, někteří asi jo. Někteří se uchytili drápkem šikovněji, nebo bezskrupulózněji.
Bělíček: Asi není možné mluvit o generačním vyloučení.
Klíčová: Asi ne… Hele, můžem si to přečíst… (smích)… Ne? Dobře (smích).“
Klíčová: Musíme dozrát. K 60+. (…) Pak si dáme tady nějaký kmetský brumlání. (Smích) Tak to byl můj tip. Pardon. (Smích).“

Obě výše připomenutá veřejná vystoupení tří velmi aktivních účastníků současného „kulturního“ provozu vyznačuje nejen značná či naprostá ignorance prokazatelných faktů a pojednávaného „materiálu“, na kterou jsme už bohužel zvyklí. Za pozornost stojí hlavně skutečnost, že všechny tři hovořící lze přiřadit k mainstreamovému trendu, který kromě jiného charakterizuje ostentativní důraz na hyperkorektnost. Ta má ovšem, jak se čím dál víc ukazuje, své meze. Ale i ty mají své hranice. V tomto případě se ukazuje, že na šedesátníky (nadto často jen domnělé) poštěkávat lze. Dovolovat si to na zjevné starce nad hrobem už by bylo přece jen trochu riskantní. Hyperkorektnost se nemusí vylučovat s intolerancí a drzost se zbabělostí.