Ve velkém knižním výboru RR rozhovory – přinášejícím na 776 stranách vybraná interviews s pozoruhodnými literáty, výtvarníky, hudebníky, kritiky, historiky a dalšími osobnostmi zpovídanými na stránkách Revolver Revue a Kritické Přílohy RR v průběhu uplynulých více než třiceti let – je zařazen i obsáhlý rozhovor z roku 2006 (RR č. 65) s germanistou Jiřím Stromšíkem, mj. překladatelem děl Franze Kafky a Eliase Canettiho. Čtenářům Bubínku Revolveru z tohoto interview dnes přinášíme část, v níž Jiří Stromšík hovoří i o specifičnosti českého komunismu, roli vzdělance v současném světě, inspirativnosti konzervativního myšlení, úskalích politické korektnosti a o tom, proč není špatné „vnitřně literární hlediska“ zasazovat do širšího myšlenkového a společenského kontextu.
Kniha RR rozhovory bude uvedena ve středu 22. února od 19 hodin v kavárně Unijazz (více).

 

ZTRATIT ČAS MŮŽE ČLOVĚK I POBYTEM NA HARVARDU
S Jiřím Stromšíkem hovoří Eva Pelánová a Ondřej Bezdíček

[…]

Ve svých seminářích z literatury dvacátého století se často zabýváte problematikou původu totalitních ideologií. V čem podle vás spočívá specifičnost českého komunismu?
Že se v literárních přednáškách nevěnuji jenom čistě literárním, řekněme vnitřně literárním hlediskům, považuji za zcela přirozené, protože pokud pracuji s literaturou 20. století, je dobré si uvědomit, a taky to říct jiným, že vznikala v jistém myšlenkovém a politickém prostředí. A myšlenkové i reální prostředí 20. století bylo podstatně určováno právě dvěma totalitními režimy, nacistickým a stalinským. Navíc struktura totalitarismu a totalitární myšlení není věc pouze historická. V současnosti se ukazuje, že fundamentalismus islámský i jiný má řadu myšlenkových mechanismů i akčních projevů, které vykazují značnou podobnost s tím, co zažívali současníci, popř. oběti těch dvou režimů.
A k otázce, v čem spočívá specifičnost českého komunismu: před rokem pětačtyřicet se náš komunismus podstatně nelišil od podobných hnutí v celé Evropě. Až na to, že komunismem zde byla zasažena mnohem větší část inteligence a kulturní elity než v jiných zemích – snad s výjimkou Německa, kde podíl levicové, popřípadě komunistické inteligence byl rovněž dost značný. Ale asi ani v Německu nebyla vůdčí kulturní vrstva zasažena komunistickou ideologií do té míry jako u nás.
Po pětačtyřicátém roce u nás spolupůsobily dva faktory: tradiční česká rusofilie, sahající až do 19. století, zcela určitě usnadnila přijetí stalinského komunismu. Druhým neblahým faktorem byl „mnichovský komplex“, to jest zklamání ze Západu, které pociťoval nejenom Beneš, ale i značná část inteligence.
Jistým specifikem českého komunismu, hlavně v padesátých letech, byla ovšem jeho mimořádná brutalita. K té přispěla asi ještě jedna česká tradice, která se obecně dá nazvat „plebejstvím“. Sahá až do 19. století, je to ten kult lidu a lidovosti, který se pěstoval od obrození, ale i v avantgardě. Víme, že dejme tomu fantom proletáře, který vzývali naši avantgardisté, navazoval do jisté míry na kult „malého, ale našeho“ člověka, toho „sprostného“ lidu, který jako by byl inkarnací člověka vůbec. Na jedné straně jsou to klišé, na straně druhé na každém klišé něco je - třeba na klišé, že jsme „národ bez šlechty“. Operací z nouze ctnost se postupně vytvoří postoj, kterému se dá říct hrdost na to, že jsme tak lidoví (to jest, že nejsme „panští“, „fajnoví“ atd.). A i když je to hodně vágní pojem, tak se dá vysledovat ve zcela konkrétních projevech, třeba i v kultuře. To je moje stará myšlenka, že s přirozeně lidovým charakterem obnovené české kultury v 19. století se vleče jedno velké desideratum, totiž fakt, že jsme nikdy neměli klasicismus. A tím nemyslím jen klasicismus jako estetický systém, nýbrž jako systém uznávání formálních hodnot a vůbec forem nejenom v kultuře, ale i v mezilidských vztazích. Pro Čecha zůstává kategorie přirozenosti vlastně tou nejvyšší kategorií i v kultuře. Jsme hrdí na to, že mluvíme co nejpřirozeněji, to znamená slangem, hovorovou nebo lajdáckou češtinou i tam, kde příslušník jiné kultury zcela samozřejmě mluví vybraným, nebo alespoň standardním jazykem. Dnešní český umělec (ale i leckterý učitel na FF UK!) promlouvající na veřejném fóru, třeba v televizi nebo rozhlase, má vysloveně děs před spisovnou promluvou. Neslyšel jsem už snad několik let českého umělce, který by na veřejném fóru promluvil spisovně - za takovou „nepřirozenost“ by se zřejmě styděl. To je podle mého názoru důsledek nadhodnocení kategorie přirozenosti a hrubého podcenění formální složky kultury, to znamená vědomého rozlišování mezi vysokým a nízkým stylem, situací soukromou a veřejnou a podobně.
Toto – a teď se snad konečně vracím k výchozí otázce – toto „hrdé plebejství“ coby z nouze ctnost a s tím související extrémně nízké hodnocení kulturních forem (které jsou „nepřirozené“ svou podstatou) pak vedlo v kulturní politice po osmačtyřicátém (a pak znovu po osmašedesátém) k totální plebejizaci až barbarizaci, jaká není srovnatelná, pokud vím, s žádnou jinou tzv. lidovou demokracií. Nevím, že by kde jinde byli lidé bez základního vzdělání tak masově dosazováni na tak vysoké posty jako v padesátých letech u nás, že by kde jinde byl tak doslova brán a institucionálně realizován kult dělníka, proletáře. Václav Černý koneckonců, ten, který ještě věděl, co je klasicismus a jakou má obecně lidskou, nejen estetickou hodnotu, si toho velice dobře všímal ve svých Pamětech. V NDR, kde byl velmi rigorózní a rigidní komunismus, vyhozené intelektuály buď zavřeli, anebo je dali někam, kde mohli alespoň zčásti uplatnit svoji odbornost, tzn. univerzitního profesora neposlali k lopatě, ale do archivu nebo jako redaktora do nakladatelství. U nás naopak byla zjevná snaha odborníka úplně zničit a nepustit ho k žádné odborné práci, ale poslat ho kopat kanály nebo aspoň mýt okna. To je mentalita lumpenproletáře. A právě ten byl učiněn našimi komunisty ideálem. „Já jsem horník, kdo je víc!“ - to nebylo jen heslo politické akce, to byl antropologický ideál. V této barbarizaci byl český komunismus v padesátých, a koneckonců i v sedmdesátých letech opravdu specifický.

Jací teoretikové vás ovlivnili?
Asi jsem se, jako každý, snažil napodobovat nebo jsem více méně podvědomě přejímal jisté postupy, které se v době, kdy jsem začínal něco dělat, zdály nejmodernější. Od padesátých do šedesátých let převažovala v Německu „werkimmanente Interpretation“, tj. primární zájem o text. To byl asi jeden zdroj, ze kterého jsem se učil. Druhým byl český strukturalismus. Svých vzorů jsem se ale úplně nedržel: jako každý samouk jsem si chtěl spíš všechno sesumírovat sám (což ve vědě rozhodně není přednost). Takže jsem vlastně o žádnou čistou metodiku ani neusiloval. Neměl jsem ctižádost uplatnit metodu na ten a ten materiál, nýbrž snažil jsem se metodu popisu a výkladu spíš odvozovat z toho, jaký materiál jsem měl před sebou. V mé generaci ovšem byla ještě živá tradice naší literární vědy od Šaldy po Václava Černého, to znamená pohled, který z perspektivy literárního historika nevylučuje osobnost, či spíš osobitost tvůrce. Teorie typu „autor je mrtev“ považuji za podnětné v užším pohledu naratologickém a za užitečné jako protijed proti plytkému biografismu a psychologismu. Ale na druhé straně se obávám, že jejich širokým uplatněním na literární vědu jako takovou se z literárního díla zbytečně vynechává řada hledisek, která jsou při komplexním vnímání umění nejen legitimní, ale i nezbytná. Ve vědách exaktních je jedno, kdo sestrojil rentgen nebo kdo dal dohromady soustavu prvků: nemusím o Mendělejevovi vědět vůbec nic, abych mohl pochopit a užívat jeho soustavou prvků v celé šíři. Věda o umění či literatuře má co do činění s individuálními lidskými výtvory, v nichž stopa tvůrce je součástí výpovědi. Z toho důvodu považuji i tento třetí zdroj za součást svého pohledu na umění - zda to mému pohledu prospívá, nebo jej deformuje, to už ponechám k posouzení jiným.

Po revoluci jste se vrátil na FF UK, kde přednášíte německou literaturu. Jak se díváte na roli vzdělance v dnešní společnosti?
Je obecně známým a přijatým faktem, že pojem vzdělanosti prošel nebo prochází v posledním půlstoletí – ne až po převratu u nás – obdobím zásadní revize a přehodnocování. Nejstručněji by se dalo říct, že se rozpadl tradiční pojem vzdělanosti, který se vytvořil v renesanci a přetrvával do poloviny 20. století. To znamená vzdělanost jako jistý soubor „závazných“ znalostí, ale i hierarchie hodnot; soubor, který se sice vyvíjí, ale současně má jisté konstanty, jisté „husté jádro“.
Právě ta závaznost a hierarchie jistých kulturních jevů je v posledních padesáti letech ze všech stran zpochybňována a nakonec se zdá, že nic takového jako obecně sdílená vzdělanost už v dnešním světě neexistuje, popřípadě je zbytečná: že je úplně jedno, jestli čtu Agathu Christie anebo Homéra, že si každý z nás vytváří svoji osobní kulturu a že je třeba respektovat jakoukoli variantu hierarchie kulturních hodnot. Že ten, kdo čte výlučně science fiction, se nemá za co stydět před tím, kdo čte Prousta a Joyce. V tom starším pojetí vzdělání platilo: nemít přečteného Fausta je hanba, kdežto nemít přečteného Karla Maye hanba není.
Takto pojatá vzdělanost se považovala za podstatnou součást „humanity“, přesněji jistého humanitního ideálu, který měl v rámci našeho kulturního okruhu dost jasné obrysy. Po rozpadu tohoto ideálu už není vzdělanost tak samozřejmě spojována s funkcemi obecně humanizujícími (vzdělanec jako „lepší“ člověk, jako „víc“ člověk), nýbrž začíná se čím dál tím víc chápat jako účelová odbornost (jak to odpovídá moderní hodnotově pluralitní, popřípadě atomizované společnosti). Typ vzdělance ve starším slova smyslu nebyl vázán na nějaké specializované činnosti nebo využitelnost, naopak to byla kategorie potenciálně společná všem specializacím, nebo dokonce k nim opoziční. Jednodušeji řečeno, považovalo se za hezké, hodnotné, „více lidské“, když někdo dovede ocitovat klasika, to jest není ve svém projevu omezen pouze na výroky své (byť moudré) babičky, nýbrž je schopen v patřičnou chvíli ocitovat Pascala anebo Schillera, kteří jsou, na rozdíl od jeho babičky, „společní nám všem“. Taková vzdělanost ovšem měla rys výrazně elitní (už proto asi není žádána v dnešní nivelizované společnosti), exkluzivní (vylučovala ty, kteří na ní neměli podíl, z „pravé“ humanity); ale taková je každá kultura. Kultura je systém hierarchický an sich – i ta, která se tváří nejdemokratičtěji, dnešní pop-kultura (viz posedlost kultem hvězd, žebříčky popularity atd.).
Někdejší vzdělanost mimochodem nebyla jenom nějakou ozdobou – v tom smyslu, že se jí člověk mohl „blýsknout“ –, ale měla i funkce docela praktické: tvořila jistou komunikační bázi. Jestliže v jisté komunitě se dá říci: to je donquijotské snažení, a všichni rozumějí, co se tím míní (aniž všichni četli Dona Quijota), pak to usnadňuje vzájemné porozumění: ta „vzdělanostní narážka“ je komunikát velice komplexní, nese informace věcné, ale i citové, hodnotové atd. Tento typ komunikace už dnes samozřejmě mizí, ale možná že se vytvářejí jiné komunikační nosiče, třeba nadnárodní reklama, kterým rozumí Eskymák stejně jako Papuánec, které ale ovšem nemanifestují příslušnost k jistému kulturnímu společenství, nýbrž k jistému společenství konzumentů. Ale to by nás zavedlo hodně daleko.

V akademickém prostředí se často setkáváme s velkým důrazem na metodologie, a literatura sama jako by se přesouvala do druhého plánu. Jak hodnotíte tento trend?
S jednoznačnou preferencí literární vědy ve studijních plánech na filologických oborech nesouhlasím. Nesouhlasil bych s ní v bohemistice, tzn. v národní filologii, a už vůbec ne ve filologiích cizích. Literární věda, jak si ji představuji, je především věda o literatuře, nikoli o literární vědě. S tím, že bych samozřejmě vítal větší podíl teoretické sebereflexe; než začnu mluvit o literatuře, měl bych si předem ujasnit systém hledisek a postupů, které uplatním, ale literatura sama by se neměla zredukovat na pouhý rezervoár argumentů a narážek pro diskurs, který je takříkajíc samoživný: literární věda, která se živí diskusí o literární vědě a literaturu jako takovou už vlastně nepotřebuje. Jestliže má germanista nebo romanista zprostředkovat mezi dvěma kulturami, pak by měl být vybaven rovněž jistým systémem literárněhistorických – a to i faktografických - vědomostí o tom, co francouzská nebo německá literatura je. Jistěže by o ní měl uvažovat z teoretického nadhledu. Ale pokud chci teoreticky uvažovat, musím mít o čem uvažovat, a povědomí o cizí kultuře, to není věc, která se vytvoří sama sebou, takříkajíc en passant při filosofických spekulacích. Myslím, že má pořád smysl, aby učitel své žáky upozorňoval na autory a literární jevy, kterých je – podle jeho mínění – dobré si všímat. Žáci si to pak mohou přebrat a posléze učitelův kánon úplně zahodit. Ale je to něco, od čeho mohou vyjít, od čeho se mohou odrazit, aby si hledali svůj vlastní kánon.

Literární historie hovoří o švýcarské, rakouské, východoněmecké literatuře; myslíte, že tyto termíny mají reálný základ?
Pro toto rozlišení lze najít dobré důvody, i když by se nemělo absolutizovat. V německé jazykové oblasti je nutno počítat s tím, že tu existují tři státy, nebo spíš tři státně vymezená společenstva, která se vyvíjela každé dost jinak. Z toho hlediska je tedy nutno třeba Frische zkoumat jako autora švýcarského, ne německého (zvlášť když on sám své švýcarství neustále tematizoval). Frisch je ovšem také, nebo především, moderní prozaik a dramatik, a z toho hlediska má víc smyslu zkoumat ho v kontextu celoněmeckém, ale spíš světovém: měl ve své době možná víc společného s francouzskými existencialisty než s většinou svých švýcarských současníků. Pokud chci mluvit dejme tomu o nějakém obecnějším jevu v německé jazykové oblasti – třeba o postmoderně –, tak je mi úplně jedno, jestli hovořím o švýcarském Burgerovi nebo o rakouském Handkovi nebo o německém Straußovi.
Jiná věc je, když se do vědeckého pohledu začnou míchat zřetele mezinárodněpolitických zájmů toho kterého státu. Například Rakušané v kulturní politice uplatňují dost důsledně – na rozdíl od Němců – hledisko specifické rakouské národní literatury. To se pak projevuje docela konkrétně při státním subvencování konferencí, publikací, stipendií atd.: všude tam se velmi dbá na to, aby se nesměšovala rakouská literatura s německou, citlivě se reaguje na to, když se řekne „německá literatura“ a míní se tím Stifter nebo Grillparzer; pokud se jmenuje Grillparzer a Goethe v jedné větě, pak se má mluvit o „literatuře německého jazyka“. Tuto „státní rezónu“ musí germanista brát na vědomí jako fakt, ale neměl by jí podřizovat vědeckou systematiku.

Patříte k historikům tzv. „konzervativní revoluce“ v Německu. Vidíte – kromě toho, že hnutí bylo v Německu ideologickým východiskem nacismu –, nějaké paralely či důsledky těchto myšlenek pro současnost v Německu nebo v Čechách?
Mne konzervativní myšlení zajímá také v trochu obecnějším smyslu a v trochu větším záběru. Jistěže, bezprostředním impulsem zájmu historika je většinou konzervativní revoluce, která může být považována z určitých důvodů za připravovatele fašistického a národně socialistického hnutí, ale konzervatismus jako politický nebo i vlastně duchovědný proud od 19. století je přece jenom něco obecnějšího a nemusí být spojován jen s takovými nebezpečnými variantami, jako byla konzervativní revoluce ve dvacátých letech 20. století. Konzervativní myšlení bych považoval za přirozenou, a dokonce i užitečnou protiváhu liberalistického myšlení, odvozeného od myšlenek osvícenství a Francouzské revoluce. Evropský konzervatismus se vyvíjel jako reakce na některé jednostrannosti liberálního myšlení (třeba na absolutizaci svobody nebo práv jedince na úkor zájmů celku). Z tohoto hlediska by se funkce konzervativního myšlení nemusela vyčerpat tím, že se jeho část dostala do neblahého společenství s fašismem nebo nacismem.
Skoro bych řekl, že je na škodu, že se v poválečném půlstoletí dostalo konzervativní myšlení zcela do defenzivy a bylo drtivou většinou intelektuální elity zavrženo. Od padesátých let začíná až nebezpečná dominance liberálního a od šedesátých let levicově-liberálního myšlení, které se dnes považuje, nejenom u nás nebo v Německu, takřka za jediného reprezentanta intelektualismu vůbec. Tím mám na mysli třeba to, že se v tomto hlavním trendu už nezpochybňují některé postoje, které by zpochybňovány měly být a pro jejichž zpochybnění nebo korekturu měl vypracované jisté nástroje právě konzervatismus. Konkrétně třeba: jestliže se dnes řekne autorita, disciplína, plot – v Matiční, že? –, pak je reakce devadesáti procent intelektuálů naprosto jednoznačná; autorita má pro ně přízvuk skoro obscénního slova. Disciplína, služba, povinnost, hranice, plot, tradice, to jsou pojmy, nad kterými se už nikdo nezamýšlí, které skoro každý intelektuál automaticky označkuje jako haraburdí. Ono se ale ukazuje, že ty pojmy třeba nemusí být tak starožitné a že všichni, kdo je dřív uznávali, nebyli beznadějnými tmáři. Že dejme tomu absence autorit může být pro pubertální a adolescentní mládež velice nebezpečná, se jen občas se někdo odváží je připomenout, ovšem jaksi stydlivě - jako by z pragmatických pohnutek hájil něco zásadně zavrženíhodného. Mně nevadí odmítání těch „zastaralých“ pojmů, vadí mi skoro totální absence jejich reflexe, kterou by právě mohla iniciovat konzervatismem poučená linie myšlení. Asi v tom smyslu: „plot“ je pro liberála jen a pouze něco, co omezuje (takže bez uvažování: pryč s ním); pro konzervativce je něčím, co omezuje i chrání, a záleží na zvážení konkrétní situace, čemu dáme přednost – třeba plot a mříž v blázinci možná především chrání, a to nejen ty venku, ale i ty uvnitř, před nimi samými.
Abych to zkrátil: nejpádnějším výrazem této nereflektované (levicově) liberální jednomyslnosti je postoj politické korektnosti. Když to trochu přeženu, řekl bych, že politická korektnost dnes představuje pro zdraví ducha i duše větší hrozbu než AIDS pro zdraví těla. Myslím, že to nebezpečí začíná už u maličkostí, jako je dnešní spousta eufemismů a „korektnějších” označení pro určité věci a jevy: od „sekretářka – asistentka“ nebo „starý člověk – senior“ přes „slepý – nevidomý“ až po „Cikán – Rom“ nebo „černoch – Afroameričan“. Samozřejmě, u této korektní novořeči je nesnadné rozlišit, kde je popudem ke vzniku nových slov ještě přirozený lidský takt a kde už rigidní ideologie, za níž vystrkuje růžky represivní snaha vnutit všem jedno vidění světa. Reglementování jazyka je sice spíše povrchovou bagatelou, ale stojí za zvážení, že prozatím patřilo vždy k prvním mocenským opatřením všech represivních a totalitních režimů (viz Orwell). To reglementování, o kterém mluvíme, vzešlo, jako hodně zlého, z dobrých a ušlechtilých úmyslů: chránit slabší, pomoci těm, kteří dosud přicházeli v životě nebo ve společnosti zkrátka, většinou ne vlastní vinou. Jenže i tady mi chybí větší rozlišovací schopnost, či spíše ochota (a dnes už snad i odvaha) rozlišovat – to je ovšem většinou dost těžké – mezi tím, co je reálně napravitelné a co ne, mezi tím, kdo se ocitl v postižené menšině ne z vlastní viny, a tím, který se tam ocitl nebo setrvává proto, že je líný nebo neschopný. Stručně řečeno, chybí odvaha (a u intelektuálů vlastně povinnost) nazvat lempla lemplem a parazita parazitem, ať je černý, bílý nebo strakatý.
Teď si uvědomuji, že už nazvat někoho neschopným k něčemu je dnes hrubě nekorektní, ne-li diskriminační, ne-li žalovatelné. Když třeba čtu novinářské komentáře k přijímacím zkouškám, mám dojem, že všichni, celá populace je schopná vystudovat jakoukoli vysokou školu, a má tudíž na to právo, ale brání jí v tom zkostnatělé instituce, popřípadě zlovolní pedagogové, kteří s potěšením provádějí každoroční selekci, která nemá daleko k té na osvětimské rampě (čekám, kdy první barvoslepý, bouřlivě podporován Respektem, MfD a LN, zažaluje AVU, že nebyl přijat do malířské třídy). Tím chci říct, že stoupenci „korektního“ myšlení opakují s novým vokabulářem tu starou hru na pánaboha – myslí si, že všemi těmi afirmativními akcemi, kvótami a já nevím čím mohou napravit všechny nerovnosti a nespravedlnosti osudu nebo přírody. Snaha je to, jak jsem řekl, ušlechtilá, ale pokud se přežene a zapomene na reálné možnosti a zdravý rozum, může napáchat dost škod – i na těch, kterým chtěla pomáhat (viz třeba velkorysé odškodnění kanadských Eskymáků – pardon: Inuitů – pardon: původních obyvatel Ameriky?). Ohledy na dříve terorizovanou menšinu mohou vést k tomu, že menšina, postavena pod zvláštní režim zvýhodňování, nyní terorizuje dříve terorizující většinu. To je dialektika dobrých snah. A jiná dialektika: tím zvýhodňováním se může zvýhodňovaná menšina zbavovat zodpovědnosti sama za sebe – v přesvědčení, že „se o nás (o mne) musí společnost postarat“.
Vůbec, pseudoliberalistické klišé, že ve sporu jednotlivce (menšiny) se státem (majoritní společností) má vždycky pravdu ten první, je nejen myšlenkově primitivní, ale i mravně pochybné a v praktických důsledcích škodlivé; v dnešním jednohlasém intelektuálním chóru o lidských právech mi chybí kontrapunktní hlas o lidských povinnostech – ale to už je asi pro vaši generaci, uznávám, názor ne pouze konzervativní, nýbrž přímo předpotopní.