U příležitosti životního jubilea Xaviera Galmiche – významného bohemisty, ale také spisovatele, jehož kniha Metafyzický kurník [Le Poulailler métaphysique] z roku 2021 (literární cena Décembre) letos vyjde česky v Edici RR – přinášíme dnes na Bubínku Revolveru jeho příspěvek pro rubriku Sedm v letošní jarní Revolver Revue (č. 130).
Xavier Galmiche se narodil 30. června 1963, studoval ENS Rue d’Ulm, stal se profesorem české literatury a středoevropských kultur na Sorbonně. Působil jako ředitel badatelského centra Eur’ORBEM, kde založil nakladatelství EOE, které dodnes řídí. Zabývá se mimo jiné obdobím baroka (Marie-Elizabeth Ducreux, Xavier Galmiche, Martin Petráš, Vít Vlnas /eds./: Baroko v českých zemích [Baroque en Bohême], 2009) a jeho ohlasy v moderní tvorbě (Vladimír Holan, bibliotekář Boha [Vladimír Holan, le bibliothécaire de Dieu], fr. 2009; čes. 2012; Didier Alexandre, Xavier Galmiche /eds./: Paul Claudel v Čechách. Disonance a akord [Paul Claudel en Bohême. Dissonances et accord], 2015) a také kulturními kontakty mezi francouzsky mluvícími a středoevropskými zeměmi. V současnosti pracuje i jako člen edičního týmu na vydání dopisů Anny Pammrové Otokaru Březinovi. Mezi jeho poslední odborné publikace patří sborník Samizdat. Podzemní publikace a samovydavatelství ve střední a východní Evropě (léta 1950–1990) [Samizdat. Publications clandestines et autoédition en Europe centrale et orientale (années 1950–1990)] (Hélène Camarade, Luba Jurgenson, Xavier Galmiche /eds./, 2023). Je předseda sdružení Marie Noël (Xavier Galmiche /ed./: Ne zřídkakdy mám s Bohem trápení [J’ai bien souvent de la peine avec Dieu, 2017). Obdržel cenu Premia Bohemica.
Jeho vlastní literární tvorba se pohybuje na pomezí eseje a poesie, napsal a vydal mimo jiné Magdalenin list [Le Billet de Madeleine] (1987), Příběh o zázraku [Le Récit de miracle] (1992), Příběhy umírání [Récits d’agonie] (2000), Obyčejné oboly [Oboles ordinaires] (2004), Dionýské záznamy [Ecrits dyonisiens] (2006) a Metafyzický kurník [Le Poulailler métaphysique] (2021).
Rubrika Sedm, do níž Xavier Galmiche přispěl, vychází v Revolver Revue již řadu let a její zadání je následující: vyzvané osobnosti si mají zvolit sedm děl, a to zcela podle vlastního uvážení. K nim pak napíší komentář, glosu, úvahu, poznámku – opět, jak uznají za vhodné, nejvýše však v rozsahu jedné tiskové strany. Oslavenec volil a komentoval takto:
Xavier Galmiche
Sedm
1. Dvojí život
Albert Anker, Dívka krmící slepice (v poledne), 1865, olej na plátně, 66 x 51
Není až tak výjimečné nechat se uchvátit hledáním svého dvojníka. Dvojník představuje univerzální kulturní prvek, v němž se protíná psychologie, etnologie, magie a mystika. Když byla matka v „jiném stavu“, možná čekala dvojčata a jedno z vajíček potratila – stává se to – a já zůstal v nekonečném truchlení po onom slabším alter egu. Co malý zpěváček jsem v dětství snil o tom, že bych mohl pět dvojhlasně (hlavovým i hrdelním rejstříkem současně); později jsem se doslechl, že k tomu tíhnou některé pěvecké techniky Nepálu. Po letech klasických studií založených především na „latině-řečtině“ (první byla neodlučná od druhé, jako dvě strany téže mince) jsem propadl češtině a trpělivě si začal stavět snový paralelní svět (rok a půl, který jsem v letech 1984–1986 strávil v Praze, jsem prožil jako druhé dětství), který vyústil v disertační práci o literárním bilingvismu v Čechách. Dvojníci pro mě nejsou strašákem, spíše jemnou posedlostí.
Zde několik jejich obrazů.
První z nich: to v Praze jsem se naučil mít rád biedermeier – v nejširším slova smyslu, tak, jak provanul všemi kopci od konce 18. do počátku 19. století, od poctivého venkovského vkusu po kýč. A kdykoli se s ním ve střední Evropě setkám – v Krakově, Kecskemétu, Košicích, Linci atd. –, spojuji si ho právě s Prahou. Z obav, abych se nedotkl žádného z těch krajů výběrem umělce jediného z nich na úkor druhých, volím: Alberta Ankera (1831–1910), malíře blízkého mému „domovu“, Švýcara narozeného v Bernu, kde vystudoval teologii, posléze malíře neuchâtelské školy. Námět olejomalby rozdělil mezi dvě postavy: skromnou selku, jejíž tělo je na prahu dospívání, s ladnými pohyby rozsévačky, s pletí vermeerovské hospodyně, podávající zvěři ona zlatá zrnka, po kterých dychtí; a chlapce (jejího mladšího bratra?), opřeného o zeď, jenž nečinně přemítá. Nelze přesně určit, která z postav ztělesňuje vita activa a která vita meditativa, která Marii a která Martu z Evangelia, jedná se však o hluboce náboženskou kompozici: tajemství vtělení (obilí se stává tělem… zde kuřat); promlouvajíc ke zvířatům se selka proměňuje ve svatou Blandinu, která, předhozena šelmám, promlouvala k nim a odzbrojila jejich divokost; stává se Ježíšem: „Nechte přicházet slípky ke mně“. Sám nevím, kterým z těch dvou dětí bych chtěl být víc.
2. Přešedší
Konrad Meit, hrobka Markéty Rakouské, 30. léta 16. století, bílý mramor
Klášter Brou nedaleko Bourg-en-Bresse (šedesát kilometrů severně od Lyonu) nechala vystavit Markéta Rakouská (1480–1530, dcera Maxmiliána I. Habsburského), aby chránil honosné hrobky její matky, jejího milovaného manžela Filiberta Krásného, který zemřel ve věku čtyřiadvaceti let, a hrobku svou. Kostel – zasazený do kraje Bresse, převážně zemědělského a dodnes známého především… chovy kuřat s obzvláště libovým masem – byl navržen ve stylu vlámské gotiky do podoby jakési veleskříňky ukrývající ony tři hrobky.
Návštěvník žasne nad virtuozitou kamenných krajek, od ažurového zábradlí na chóru po mramor hrobek, kde se proplétají iniciály manželů M. a P. Největší vzrušení však přinášejí samotná mauzolea, vytvořená ve dvou úrovních tak, aby ukazovala zesnulé ve dvou aspektech: „gisant“ („ležící“) a „transi“ („přešedší“). „Ležící“ stav je zachycuje tradičně, v majestátním panovnickém obleku – u nohou hraběte lev, u nohou princezny chrt. Stav „přešedší“ (etymologicky ve smyslu „toho, kdo překročil práh“, od „transeo“) ukazuje tytéž postavy svlečené smrtí, v prostém rubáši. Jistě: memento mori, připomínka toho, jak pomíjivá je všechna sláva. Především však podívaná, v níž vidíme tělo pod obojí, sub utraque specie. Na jejich tvářích se vznáší ztracený výraz mrtvol, snad i cosi z neztvárnitelného pohledu, jimiž jejich těla ve slávě vzkříšení budou patřit na Boha. A rovněž takřka mentální představa druhé podoby, v níž se i my brzy zjevíme a která možná (jaká to vize!) v nás již existuje, aniž by nám tělesná schránka umožňovala ji pocítit.
3. Korespondence
Jeanne Hebbelyncková, ilustrace ke knize Camilla Melloye Pět vánočních pohádek (Paříž, Desclée De Brouwer et Cie), 1934
Náklonnost, kterou k tomuto obrázku chovám, není v pravém slova smyslu moje. Zdědil jsem ji.
Tu knihu mám totiž po mamince. Dostala ji o Vánocích roku 1938: Pět vánočních příběhů Camilla Melloye, belgického katolického kněze (1891–1941), který jemné dílko napsal francouzsky i německy.
Obálku zdobí jedna z ilustrací Jeanne Hebbelynckové, na níž Svatá rodina přeplouvá na loďce vodní tok u zasněžené vesnice: Vlámský Betlém, stejně Reynkovy rytiny přenášejí jesličky do Petrkova.
Hebbelyncková zde jistě napodobuje umění vlámských miniaturistů 15. století, zjednodušuje je však v duchu františkánské prostoty, jakési křesťanské moderny, důvěrné, nerealistické, dokonce se špetkou ironie.
Vánoční povídku, kterou v knize obrázek doprovází, věnoval Camille Melloy básnířce Marii Noëlové, s níž vedl krásnou korespondenci.
Jako první do češtiny jednu báseň Marie Noëlové – Hromnice (Chandeleur), ze sbírky Písně a hodiny (Les Chansons et les Heures) – přeložil Bohuslav Reynek.
„Jdou lidé, osud lidí, / jdou, v ruce drží svíci, / jdou lidé, osud lidí, / je časně, sotva vidí.“ Marie Noëlová je francouzská básnířka, jejíž dílo zachránilo mé složité dospívání. Originál jedné barevné litografi e z téže knihy dodnes visí na stěně pokoje Marie Noëlové, pokoje laděného do modrých tónů, stejně jako tato kniha. Dům Marie Noëlové se nachází v krásném burgundském městě Auxerre, kterou protéká řeka Yonne.
Má matka, která studovala teologii na Katolickém institutu v Paříži, se dlouho zabývala korespondencí Madeleine Delbrêlové, jedné z hlavních francouzských představitelek křesťansko-marxistického dialogu, v souvislosti s jejím blahoslavením.
V den, kdy byla Madeleine Delbrêlová Kongregací pro blahoslavení prohlášena za ctihodnou, jsme vydání korespondence Marie Noëlové s Raymondem Escholierem zařadili coby důležitou součást také do spisu; ten musí shromáždit historická komise procesu pro blahoslavení Marie Noëlové, jíž jsem členem.
Modré pokoje, modré knihy, modré písně i hodiny.
Křesťané se kříží, jesličky přetrvávají.
Po řece Yonne přejíždí Svatá rodina na loďce, „jdou lidé, osud lidí, / je časně, sotva vidí“. Kdy dojde k Reynkovu blahoslavení?
4. Sebastianus Apolloque Gemini
Anonym, Svatý Šebestián, původně připisováno Giovannimu Francescovi Barbierimu, řečenému Il Guercino, olej na plátně, 137,5 x 59
William Ritter, Ex libris „Sebastianus Apolloque Gemini“, lept, 7,5 x 5
Mým dvojníkem ve střední Evropě je William Ritter, švýcarský výtvarný a hudební kritik, - secesní estét (1867–1955) – rozkošný a protivný zároveň, milovník rumunských, českých, slovenských (atd.) umělců (i chlapců). Dobrých třicet let už křižuji kraje od Bukurešti po Mnichov, od Lipska po Pětikostelí přes Prahu, abych rekonstruoval jeho kavalírské cesty z muzeí do galerií a z výstav na přehlídky umění. V té době (kolem roku 1900) byly dané kraje a krajiny krásné, bez dálnic, bylo možné jimi projíždět díky vznikající železniční síti nebo na koni či jimi procházet pěšky.
William byl člověkem všech rozporů: modernista i konzervativec (pro Böcklina, proti Munchovi); pronikavý (Francouzům objevil Mahlera) i naivní; estét i antisemita a spojenec všech nacionalismů (v době, kdy se ještě příliš nemluvilo o jejich vražedném potenciálu); toužící po zasvěcení do Mysterií, nedůvěřivý vůči církvím; tak trochu Gabriele d’Annunzio, tak trochu Joris-Karl Huysmans, tak trochu Robert de Montesquiou. Kompositum.
Na jednom z drobných ex libris, které Ritter vyryl zřejmě krátce po roce 1900, nazvaném Sebastianus Apolloque Gemini (Dvojčata Šebestián a Apollón), předkládá „zdvojený“ obraz nahého chlapce, který je opřen, vlevo, o strom mučení (u něhož byl svatý Šebestián probodnut šípy) a stojí přitom poblíž sloupu, vpravo, nad nímž se nachází závěs padající přes polstrovanou židli. Kompozice i samotné motto se hlásí k dualitě antické i křesťanské kultury schopné splynout v ideál svlečeného mladíka vydaného hrdinskému mučednictví.
V textu o patnáct let mladším, věnovaném „vzdáleným přátelům“ (tj. milovaným obrazům), komentuje Ritter díla Franze von Stucka (1863–1928), Hanse Sandreutera (1850–1901) a Arnolda Böcklina (1827–1901) a navazuje:
„… K těmto vzdáleným přátelům však pro mne přibyl další. A nalezl jsem ho právě v Solothurnu… […] Svatého Šebestiána jsem nalezl u Guerchiniho – nepochází-li však ze Sodomy – a po pozvání k lásce a k tělu milovaného, po napodobení Davidů s jejich hrdinským nevědomím, divokých mladých svatých Janů, florentských a benátských svatých Šebestiánů a svatých Laurentů podivuhodně odvozených z velkorysejších napětí jemné smyslnosti quattrocenta jsem byl zralý na to se do něj zamilovat na první pohled […]. Je to silné, prosté a okázalé. Zdá se mi, že takovému svatému Šebestiánovi mohla dát zrodit antika. Má výraz hrdé pasivity. Je to hrdinství trpělivosti. Bytost s takovou silou by se mohla vysvobodit pouhým pohybem svých silných paží. Setrvává…
V postoji vzdor, ve výrazu tváře podvolení.“
5. Samomnohý Janko
William Ritter, Náčrt spícího Janka, 8. či 9. září 1904, tužka na papíře
Rok 1904 byl pro Williama Rittera klíčový. Nedlouho předtím v zarmoucení přihlížel, jak ho jeho milenec Marcel, jehož poznal v Rumunsku, opustil kvůli spořádanému sňatku s mladou dívkou z Besançonu. V roce 1903 absolvoval s Milošem Jiránkem cestu po Bílých Karpatech, na samém západě Slovenska (podél hranic tehdejších Horních Uher), při které kreslil a fotografoval etnografické výjevy. V městečku Myjava se ubytoval v hostinci obchodníka s koňmi Jana Cádry a vzápětí se zamiloval do syna majitele, Jana mladšího (Janka). Na konci léta se Janko měl vrátit do Prahy, aby dokončil studia na obchodní akademii, a Ritterovi
se podařilo přesvědčit jeho rodiče, aby mu svěřili jeho vzdělání: navrhl, že opustí Mnichov, kde tehdy žil, a pronajme byt, kde by společně s Jankem žili (a spali), aby ho mohl vyučit v kresbě, hudbě a psaní. Trochu marnivý, citlivý, zřejmě i trochu rozmarný mladý Janko se nechal svést. Ač to nebyl zcela ideální pár, vydrželi spolu dlouho, válce a neúspěchům navzdory, až do Jankovy smrti v roce 1927.
V bytě v Thunovské ulici na Malé straně (který Ritterovi pomohla najít Zdenka Braunerová) prožívají velkou lásku. William, přejmenovaný na „Vilka“, zve své přátele (Viktora Strettiho, Arnošta Hofbauera, mnichovskou Annu Mayovou ad.), aby jeho pohledného přítele, pózujícího ve vyšívané slovenské košili, portrétovali. Ráno sám bere skicář a kreslí stále a znovu spícího Janka.
Řada umělců ve svých skicách množí výjevy těla, ať už vcelku, nebo po částech (obličej, vlasy, nos, brada, ruka, zápěstí, noha, pohlaví). Motivace zamilovaného umělce jsou nekonečné a paradoxní: tělo je zakázané (spáč nesmí být probuzen) i nabízené; Ritter ve svých nutkavě, obsedantně (a mnohdy neobratně) akumulovaných skicách tento paradox opakuje. Je zároveň dobyvatelem i zbožňovatelem, šťastným i trpícím, plný nábožné, nenasytné žádostivosti. Stává se mistrem vidění takřka neoplatónského (skutečná těla jsou vždy podobnou, vždy rozmanitou konkretizací téhož nepoznatelného Těla) a úzkostlivým služebníkem samomnohé krásy.
6. Knihomol a pareidolie
Samuel von Pufendorf, De jure naturae et gentium, nalezený exemplář francouzského vydání, Amsterdam, Pierre de Coup, 1712
Knihomol se textem provrtává jako červ ovocem, jako virus internetem. Kazí, narušuje,
vytváří prázdnotu v plnosti stránek, otevřete-li knihu, spatříte dokonale symetrické vzory: levá stránka se jako v zrcadle zračí v pravé. I já rád žiji a spím mezi knihami, po svém v nich pobývám, navzdory a někdy i proti textům a záměrům jejich autorů. Já je někdo jiný: jsem knihomol, je to menší já, urputnější, nenápadnější, a snad právě proto i lepší. Nicobium castaneum.
Takto napadená kniha je často neopravitelná, prožraná zevnitř, jako střeva rakovinou, odsouzená ke zkáze, papír do stoupy. Literatura na vyhození, ke spálení. Nezpozorovaný hořící keř. Secreto ardendus est.
Knihomol je bez vědomí, s papírem požírá kousky slov a vět, stejně klidně jako plch, jenž ohlodává dráty baterie mého auta zaparkovaného ve stodole. Vydlabává stránku po stránce, rozbíjí text, ukusuje tkáň: díra ve svetru, narušení původní syntaxe, mezera v demonstraci, trhlina v konceptu, zející existence (vitae hiatu).
V knize se rozprostírá náhodný obrazec, krásný jako symetrické skvrny testu, který Rorschach předkládal pacientům k interpretaci (pareidolii). Visio ad libitum.
7. Majestátní samadruhá
Černá Panna s kabátem, kostel svatého Martina ve Fridefont
„Ale… jestlipak víš… jestlipak víš, / že jsem umřela jako samadruhá“: dlouho jsem snil nad těmito dvěma verši z Noci s Hamletem Vladimíra Holana, v nichž Eurydika přivedená Orfeem zpět z podsvětí jako by naznačovala, že zemřela těhotná. A nad genialitou tohoto „násobného“ přídavného jména, běžného v germánských (německy selbander) či slovanských jazycích (rusky cам-друг; česky samodruhý, sámdruhý, u Holana samadruhá). Těhotenství označit tím nejmetafyzičtějším: že se z člověka, ženy, stanou dva. V románských jazycích neexistuje žádný ekvivalent.
V ikonografii se zato hojně vyskytují zobrazení (a tedy i jména) zmnožených těl okolo rodokmenu Marie: svatá Anna, její matka, vyřezávaná se svou dcerou („Svatá Anna vychovatelka“), s dcerou a jejím božským synem („Anna samotřetí“); především však Marie sama. Les Majestés du Cantal – Cantalské majestáty, tak jsou nazývány sochy z této oblasti střední Francie. Madona zde sedí v hieratické pozici (čtyřnohá stolička má také představovat pilíře nebeského Jeruzaléma), na klíně drží Krista, podle byzantského vzoru (theotokos), stává se Sedes sapientiae („sídlem Moudrosti“), předobrazem jí však pravděpodobně jsou pohanské sochy bohyň-matek, chtonických božstev (nejznámější Majesté ve Francii, v kostele Sainte-Foy v Conques, je původně pohanská socha, která byla „pokřesťanštěna“). Slovo „Majesté“ se používá proto, že je „majestátní“, v etymologickém významu latinské majestas, „důstojnost“, od major, komparativu slova magnus, „velký“. Majestát: Veličenstvo. „Větší“ Madona vidí sebe ve zmenšené podobě, vynořujíc se z ohybů svého kabátu, takřka ze svého lůna. Samadruhá.
Z francouzštiny přeložil autor ve spolupráci s J.-G. Páleníčkem.
Zdroje: Creative Commons (1, 7), Brimbelle Grandcolas (2), soukromá sbírka autora (3, 6), Kunstmuseum Solothurn (4), Veřejná a univerzitní knihovna Neuchâtel, WIRI-105-1.52 (4), Městská knihovna La-Chaux-de-Fonds, WR105-066, f. 17 (5).
K Williamu Ritterovi viz Xavier Galmiche (ed.): Krajiny umění. Švýcarský kritik William Ritter a střední Evropa (od roku 1888 do období po první světové válce), Brno, Books & Pipes, 2020.