Witold Gombrowicz, foto z polského pasu 

 

Před sto dvaceti lety se 4. srpna 1904 narodil Witold Gombrowicz.

V Edici Revolver Revue vyšlo několik jeho knih: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux, román Trans-Atlantik, esej Naše erotické drama, Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách a výbor z publicistických a příležitostných textů Varia. Časopisecky byly v RR č. 51/2003 publikovány vybrané Gombrowiczovy povídky z knihy Bakakaj, v č. 61/2005 a 62/2006 ukázky z románu „pro služky“ Posedlí a v č. 88/2012 korespondence Witolda Gombrowicze a malíře Jeana Dubuffeta. Vše v překladech Heleny Stachové; rozhovor s ní o Gombrowiczově díle byl otištěn v č. 51/2003.

Dnes na Bubínku Revolveru přinášíme tři Gombrowiczovy texty ze svazku Varia, který také uspořádala, a fotografie prací a autorských komentářů, které Witoldu Gombrowiczovi věnoval Viktor Karlík v cyklu LITERATURA.
 


Knihy Witolda Gombrowicze vydané v Edici RR v grafické úpravě Viktora Karlíka
 

GOMBROWICZ: FORMA A RITUÁL (1)
Problém Formy, člověk jako producent formy, člověk jako otrok forem, pojetí Mezilidské formy jako nadřazené utvářející síly, člověk neautentický – o tom jsem vždycky psal, to mě zajímalo, tím jsem se zabýval…

Umění neexistuje
Bylo by možno ho představit takto: GOMBROWICZ Witold, narozený roku 1904 v Polsku v drobnošlechtické rodině pocházející z Litvy. Studia práv ve Varšavě. První svazek povídek Bakakaj (původní název Zápisník z doby dospívání) – 1933. Poté divadelní hra Ivona, princezna burgundánská (1935). Poté román Ferdydurke (1937). Poté mlčení. Dvacet let mlčení – v Argentině. A typická zklamání emigranta proti své vůli, protože odplul do Jižní Ameriky lodí na její panenské plavbě, a když přijel do Buenos Aires, Němci obsadili Varšavu. A tedy žádný návrat, žádný literární život, žádné psaní. Nakonec post tajemníka ředitele v Banco Polaco v Buenos Aires. Divadelní hra Svatba v roce 1947 a nový román Trans-Atlantik („název se má psát dvěma slovy s pomlčkou“, zdůrazňuje autor) o tři roky později. Stipendium Fordovy nadace, aniž se o ně ucházel – a když už vůbec nedoufal, návrat do Evropy – Paříž a Berlín. Dva další romány: Pornografie (1959) a Kosmos (1963). Další divadelní hra Opereta (1966). Mezinárodní literární cena (ex-Formentor 1967).

Nebo jinak:
Witold Gombrowicz, polský avantgardní spisovatel žijící ve Vence (Alpes-Maritimes), jehož díla jsou v jeho rodné zemi zakázána. Od r. 1947 uveřejňuje Deník v Kultuře, polském měsíčníku vycházejícím v Paříži. Symbolisticko-dekadentní tendence. Velmi kontroverzní. Politické názory? Žádné. Individualista, a tedy anti… Ne, nic specifického, jen anti…

Nebo ještě jinak:
Monsieur Gombrowicz, pán střední postavy, často kouří dýmku, má šedivé vlasy krátce zastřižené nad krkem jako bývalý důstojník a červenou pleť člověka hodně pobývajícího na slunci. Astmatik. Jenže on vůbec nepobývá na slunci, nikdy nevychází z domu. Ze svého bytu ve třetím patře domu na náměstí du Grand-Jardin se dívá na stromy a pole, které víc a víc ustupují za moderní zástavbu, každým rokem hustší a špinavější. Bydlí s Ritou, svou mladou kanadskou družkou (blondýnka s ostrými nepravidelnými rysy) a s flekatým vořechem s tlustými boky, Psinou. Pokud Monsieur Gombrowicz neodpočívá nebo nekouří dýmku nebo nevyhlíží z okna, píše. Co píše?

„Právě jsem dokončil knihu Hovory s Dominiquem de Roux. Jsem chronicky líný. Každá záminka je mi dobrá, abych nemusel pracovat. Pořád se snažím udělat si dovolenou a nepracovat.“

Prší, krajina vypadá smutně jako na pohlednici. Gombrowicz sedí u stolu ve své pracovně. Pod sakem má vestu z hnědé kůže.

„Bolí mě v kříži, mám revma a venku je ošklivo. Proto jsem dal zatopit. Nevadí vám to?“

Nevadí mi to. Za stolem vyškrabává dýmku, čistí ji. Plní, zapaluje. Založil si ruce na prsa a dívá se před sebe.

Mluví nosově, trochu nadneseně. Začíná polohlasně, jako by to, o čem mluví, souviselo s něčím jiným, o čem mluvil už dřív a nedopověděl to. Je to vlastně něco jako úvod.
(1968–1969)
 


Viktor Karlík: Witold Gombrowicz, [Problém formy, 12 stél], 2015–17
Stéla Witold Gombrowicz ve dvanácti materiálových verzích. „Všechna má díla začínají problémem formy.“ Možnosti formy.
 

ÚKOL SPISOVATELE
Hlavním úkolem dnešního intelektuála je odhalovat nevědomost. Zejména mladých intelektuálů. Profíci od literatury a filosofie často předstírají, že vědí víc než to, co říkají, ale nikdy přitom nepociťují povinnost to dokázat. A tak se fiktivní kultura udržuje v kultuře živé, kterou drží na řetězu skupinka přemoudřele se tvářících mandarínů, kteří vždy naznačují, že toho vědí hrozně moc, ale přitom si dávají náramný pozor, aby si navzájem nekladli otázky na toto téma…

Je nutno upustit od póz spisovatelů snažících se „držet krok“. Musíme si přiznat, že intelektuál není s to „držet krok“ s moderní kulturou – z toho prostého důvodu, že současná kultura nesídlí v jakémsi nebi lidského vědění, ale je rozdrobena na tisíciny individuálního, autonomního počínání…
(1963)
 


Viktor Karlík: Witold Gombrowicz, [Problém formy, 12 stél], 2015–17, litina
 


Viktor Karlík: Witold Gombrowicz, [Problém formy, 12 stél], 2015–17, litina


PŘEDSMRTNÁ RADA
Moje předsmrtná rada?

Poradil bych vám – pokud vám to k něčemu bude –, abyste se snažili dolít trochu krve do polské literatury.

Literatura je úžasně snadná. A proto je hrozně těžká. Povídka, báseň, román – co může být snazšího, to přece dokáže každá tetka. Ale odtud je nutno se dostat tam, kde se slovo stává ostrým…

Aby se to stalo, radím: žádná nesmělost, žádná skromnost! Přestaňte být hodnými chlapečky! Buďte nafoukaní, arogantní a nepříjemní! Hodila by se i značná dávka anarchie a absolutní neúcty. Buďte stejně tak jemnocitní, narcističtí, přecitlivělí, egocentričtí a sobečtí. A také je vhodné ochořet několika vleklými nemocemi najednou. Dále je dobrá fantasknost, nezodpovědnost, nesmíte se bát hlouposti ani šaškovství. Vězte, že vaší výživou má být špína, choroba, hřích a anarchie.

A pokud vám tato má rada připadá příliš paradoxní, nahlédněte do jakékoli biografie umělce. Umění není dílem všestranně uhlazených týpků, nýbrž věcí lidí dramatických. Jinak radši pište novelky nebo básně, ale...

Witold Gombrowicz
(1954)
 


Viktor Karlík: Ferdydurke [Witold Gombrowicz] 2018, dřevo, železo, měď
Ferdydurke. „Ta zatracená zdrobnělina mi zase dala co proto!“ Dospělí a děti. Přemluvit svého čeledína a nechat si nafackovat. Neklid liter. Pán a sluha. Sluha a pán. Kontrast jako stavební prvek formy. Útok na Formu. „Teprve když jsem se dal do sólového tance – teprve potom se mé myšlenky změnily v tělo a staly se činem, jímž pořádně zesměšnily všechno kolem a ovanuly to špatným vkusem.“


Přeložila Helena Stachová. Fotografie knih z Edice RR a prací z cyklu LITERATURA Ondřej Přibyl.