Před deseti lety vyšlo v Revolver Revue bezmála sedm desítek stran věnovaných švýcarskému spisovateli s pověstí záhadného klasika Robertu Walserovi (1878–1956) u příležitosti padesátého výročí spisovatelovy smrti – letos od ní uplyne šedesát let. Walser se za života nesetkal s širším ohlasem, jeho dílo bylo objevováno, dešifrováno a oceňováno postupně a v současnosti je ve světě pokládán za jednoho z nejvýznamnějších autorů evropského písemnictví první poloviny 20. století. Obsáhlý monografický blok textů a fotografií, který pro Revolver Revue před deseti lety připravili Marek Vajchr, Veronika TuckerováRadovan Charvát, s odstupem takřka čtvrt století navázal na knižní výbor Pěší putování z nakladatelství Odeon – ten v roce 1982 koncipovala editorka Růžena Grebeníčková a přeložila Jitka Fučíková, doslovem ho opatřil Jiří Stromšík. V RR pak byly představeny všechny nejvýznamnější etapy Walserovy tvůrčí dráhy včetně ukázek z autorových  „mikrogramů“ a úryvků z románu Loupežník, dále ohlasy na jeho dílo od autorů jako Hermann Hesse, Robert Musil, Franz Kafka, Max Brod, Elias Canetti, Walter Benjamin a Christian Morgerstern a ukázky z knihy spisovatelova přítele Carla Seeliga dokumentující Walserův dlouholetý pobyt v psychiatrickém ústavu. Pojednáno bylo i o současném stavu walserovského bádání, nezřídka velmi dobrodružného. Čtenářům Bubínku Revolveru dnes z rozsáhlého celku Revolver Revue č. 63 přinášíme tři ukázky: krátkou prózu Podrážděný, která vznikla přesně před sto lety, záznam Carla Seeliga o jednom ze setkání s jejím autorem a text, který o Robertu Walserovi napsal Elias Canetti.


Robert Walser, 1905

Robert Walser
Podrážděný

Jsem už tak trochu rozdrobený, rozbodaný, rozmačkaný, rozdupaný a proděravělý. Roztlučený v moždíři. Už se poněkud drolím a opadávám, ano, ano! Propadám se a postupně vysychám. Jsem už tak trochu spařený a spálený, ano, ano! To je tím. To je životem. Starý ještě v žádném případě nejsem, osmdesát mi sice ještě zdaleka není, ale už mi také není šestnáct. Určitě jsem už tak trochu starý a opotřebovaný. To je tím. Už tak trochu opadávám a drolím se jako omítka. To je životem. Jsem už snad trochu vyžilý? Hm! Může být! Ale osmdesát mi proto přece jen zdaleka není. Jsem dost houževnatý, o tom mohu každého s určitostí ujistit. Mladý už nejsem, ale starý také ještě ne, docela určitě ne. Stárnu a trochu uvadám, ale to vůbec nic neznamená; úplně starý ještě nejsem, ačkoli budu pravděpodobně trochu podrážděný a vyžilý. Vždyť je jen přirozené, že člověk se začne časem trochu drolit, to ale vůbec nevadí. Příliš podrážděný ostatně také nejsem, mám jen své vrtochy. Někdy jsem trochu podivínský a mám vrtochy, ale úplně ztracený kvůli tomu, jak doufám, ještě nejsem. Nevěřím, že bych byl už ztracený, a opakuji: jsem neobyčejně odolný a houževnatý. Vydržím a obstojím. Jsem poměrně dost neohrožený. Ale trochu podrážděný jsem, to bezpochyby, velmi pravděpodobně jsem tak trochu podrážděný, je docela dobře možné, že jsem. Doufám, že jsem. Tak trochu. Tedy ne, nedoufám, v takové věci se nedoufá, ale obávám se toho, ano, obávám. Obava je tu spíš na místě než naděje, to bezpochyby. Ale strach, že bych byl předrážděný, určitě nemám. Mám své vrtochy, ale strach před nimi nemám. Mé vrtochy mi nenahánějí ani trochu strachu. „Vy jste podrážděný,“ mohl by mi někdo říct, a já bych nevzrušeně odpověděl: „Velevážený pane, to já dobře vím, vím, že jsem už tak trochu rozdrobený a podrážděný.“ A přitom se s velkou noblesou a chladně pousměji, což toho druhého nejspíš rozzlobí. Kdo se nezlobí, není ještě ztracený. Když mě mé nervy nerozčilují, mám je ještě asi velmi dobré, to je nad slunce jasné. Je mi jasné, že mám své vrtochy, že jsem trochu podrážděný, ale stejně tak je mi jasné, že jsem naprosto klidný, což mě neobyčejně těší, a že jsem dobré mysli, přestože už tak trochu stárnu, drolím se a uvadám, což je ovšem přirozené, a proto to dobře chápu. „Ty jsi podrážděný,“ může někdo přijít a říci mi. „Ano, jsem neobyčejně podrážděný,“ odpověděl bych a vskrytu bych se té velké lži smál. „Všichni jsme tak trochu podráždění,“ řekl bych možná a nad tou velkou pravdou bych se srdečně rozesmál. Kdo se směje, není ještě tak úplně podrážděný, kdo ještě snese pravdu, není tak úplně podrážděný; kdo dokáže zůstat veselý, uslyší-li nějakou nepříjemnost, ten není ještě doopravdy podrážděný. Nebo kdyby někdo přišel a řekl mi: „Ty jsi ale opravdu podrážděný“, tak bych zkrátka zdvořile a způsobně řekl: „Ano, jsem opravdu podrážděný, já vím.“ A bylo by to vyřízeno. Vrtochy, vrtochy musí člověk mít, a odvahu s nimi žít. Pak se žije docela dobře. Nikdo nesmí mít ze svého malého podivínství strach. Strach, to je vůbec pošetilost. „Jste silně podrážděný!“

„Nu ano, jen pojď a klidně mi to pověz! Já ti děkuji.“

Tak nebo podobně bych mluvil a jemně, zdvořile bych se tím bavil. Člověk je zdvořilý, přívětivý a dobrý, a když mu někdo řekne, že je doopravdy podrážděný, ještě zdaleka o tom nemusí být sám tak úplně přesvědčen.
1916

(Robert Walser: Sämtliche Werke. Träumen. Prosa aus der Bieler Zeit. Sv. 16. Ed. J. Greven. Curych, Suhrkamp 1985–1986, s. 351–354; RR, č. 63, 2011, s. 190–191)


Robert Walser na cestě do Herisau, 1939

Carl Seelig
Pěší putování s Robertem Walserem

27. června 1937

Z mlžného oparu St. Gallenu poštovním autem do Rehetobelu. Odtud pěšky do Heidenu a do údolní, jakoby v zelené kolébce odpočívající vesničky Thal, odkud pocházejí mí předkové z matčiny strany. Po obědě vinicemi Buchbergu strání k hostinci U Kamenného stolu, odkud je daleký výhled na krajinu kolem Bodamského jezera. Později za prudké bouřky idylickou vsí Buchen přes Rorschacherberg do Rorschachu. Návrat vlakem.

„Víte, co se stalo mým osudem? Dávejte dobrý pozor! Všichni ti roztomilí lidé, kteří si myslí, že mě můžou komandovat a kritizovat, jsou fantastičtí přívrženci Hermanna Hesseho. Mně nevěří. Pro ně existuje jen buď, anebo: ‚Buď budeš psát jako Hesse, anebo jsi prostě selhal, a hotovo.‘ Takhle extremisticky mě posuzují. Nedůvěřují mé práci. A to je důvod, proč jsem skončil tady v ústavu. – Mně zkrátka vždycky scházela svatozář. Jen s ní může člověk v literatuře prorazit. Odlesk heroismu, trpitelství nebo něčeho podobného, a žebřík k úspěchu je tu… Dívají se na mě bez slitování, vidí mě takového, jaký jsem. Proto mě nikdo nebere vážně.“

Poznámky mezi řečí:

„Když se noviny pobaveně šklebí, lidstvo pláče.“

„Příroda se nemusí snažit být významná. Ona je.“

„Kolik ověnčených nositelů Nobelovy ceny by už bylo dávno zapomenuto, kdyby dál v poklidu žil a tvořil Jeremias Gotthelf! Dokud bude na světě existovat bernský kanton, bude žít i Jeremias Gotthelf.“ [...]

„Štěstí není pro spisovatele příhodnou látkou. Vystačí si samo, nepotřebuje komentář. Může se schoulit do klubíčka jako ježek a spát. Naproti tomu utrpení, tragédie a komedie: v nich je plno výbušné síly. Stačí je jen v pravý čas zažehnout. Pak vystartují k nebi jako raketa a ozáří celé okolí.“

(Carl Seelig: Wanderungen mit Robert Walser. Frankfurt am Main, Suhrkamp 1977, s. 7–25 a 171–173; RR, č. 63, 2011, s. 224)


Robert Walser v Gais, 1954

Elias Canetti

Když jsem narazil na Roberta Walsera, mezi mnohými, mezi stovkami jiných: zdál se mi nejživější. Kafka oproti němu bledne.

Zvláštnost Roberta Walsera jako básníka tkví v tom, že on své motivy nikdy nevysloví. Je ze všech básníků nejzastřenější. Vždy se mu daří dobře, vždy je vším nadšen. Ale jeho blouznění je chladné, protože vylučuje část jeho osoby, a proto je tak zvláštní a cizí. Všechno u něho je vnější příroda, a to, co je přírodě nejvlastnější, nejniternější, strach, Walser po celý život zamlčuje a popírá.

Teprve později se u něho probouzejí hlasy, které se mu za všechno, co zatajil, mstí.

Jeho psaní jsou ustavičné pokusy zatajovat strach. Odevšad uniká, než v něm strach příliš naroste – jeho toulavý život! –, a aby se zachránil, proměňuje se často ve sluhy a malé, bezvýznamné lidi. Jeho hluboké a instinktivní odmítnutí všeho „vysokého“, všeho, co má nějaké postavení a co si činí nároky, z něho dělá významného autora naší doby, která se dusí mocí. Člověk se skoro bojí nazvat ho, jak se říká, „velkým“ spisovatelem, nic mu není tak proti mysli jako slovo „velký“. Jediné, čemu se podřizuje, je třpyt velikosti, nikoli její nároky. Je mu potěšením tento třpyt pozorovat, ale jinak se ho blíž neúčastní. Walsera nelze číst, aniž by se člověk nezastyděl za všechno, co pro něj bylo ve vnějším životě důležité, a tak je Walser svůj, vlastní svatý, ne svatý podle přežilých a vyprázdněných reglementů.

Jeho zkušenost s „bojem o existenci“ ho zavádí tam, kde jedině nic takového neexistuje, do ústavu, onoho kláštera moderny.

„Dýchat mohu jen tam, dole.“ Tato Walserova věta [z románu Jakob von Gunten] by se mohla stát heslem básníků. Ale dvořané ji nevysloví a ti, kteří se už dostali k slávě, se neodvažují na něco takového pomyslet. „Nemohl byste alespoň chvíli zapomenout na to, že jste slavný?“ řekl prý Walser Hofmannstahlovi, a málokdo vyjádřil trapnost těch nahoře výstižněji.

Tak podivuhodnou postavu, jakou je Walser, by nikdo nevymyslel. Je extrémnější než Kafka, který by bez něho nikdy nebyl takový, jaký je, kterého Walser pomohl vytvořit.

Kafkovy zápletky se vztahovaly k místu. K němu se usilovně přimyká a poutá. Aby se uvolnil, stává se taoistou.

Walserovou nadějí byl neúspěšný otec. Je taoistou od přírody, nemusí se jím teprve jako Kafka stát.

Jeho skutečným osudem je jeho krásné písmo. Jím nelze některé věci napsat. Skutečnost se přizpůsobí kráse písma. Dokud mu přináší štěstí, může Walser žít a psát.

Sotva však písmo selže, vzdává se ho. Je možné, že se ho během svých herisauských desetiletí obává.

Robert Walser mě uchvacuje stále víc a víc, zvlášť svým životem. Je vším, čím já nejsem: bezmocný, nevinný, a takovým klamavě pošetilým způsobem pravdivý.

Je pravdivý, aniž by na pravdu útočil, stává se jí, třebaže chodí kolem.

Nejsou to vítězoslavné, uvážlivé arabesky Thomase Manna, který vždy ví, co chce říci, a jen naoko krouží kolem. Walser si přeje být uvážlivý, ale je mu to odpíráno.

Chce být malý, ale nesnáší, když ho z malosti viní.


(O básnících /Über die Dichter/. Mnichov, Hanser 2004; RR, č. 63, 2011, s. 237–239)


Přeložil Radovan Charvát.